Je úžasné, jak je člověk přirozeně sladěn s přírodními cykly, aniž by to sám nějak řídil. Říká se, že toto štíří novoluní je velmi speciální a uzavírá několikaleté období. Nevím, co je na tom pravdy, ale vím v hloubce sebe, že já takové období uzavírám. Někteří z vás mě čtou od mých začátků v roce 2011 (pokud nepočítám své středoškolské a vysokoškolské blogy, které jsou, možná díkybohu, odváté časem a k nalezení už asi jen někde v archivech tajných služeb, hned vedle „tajné zpravodajství o ufo zásazích do mezinárodní politiky“:)), někteří z vás se stali mými přáteli, jiní mně inspirovali, podporovali, nebo popichovali a tak různě. Díky za Vás… (konec nostalgického okénka).
Představuji Vám novou tvář Liveinspirit.cz (resp. jeho přirozenější tvář, trochu jsem ho odlíčila, aby lépe odpovídal tomu, jak se cítím uvnitř:) Zde poslední dobou probíhá většina mé pisatelské aktivity...
A co Poselství ohně?
Čtenář zde najde mnoho čtení, je to zápisník jedné syrové, místy i surové transformace, kterou jsem v posledních letech procházela, nutno říct pohledem zpětně - s obdivuhodnou oddaností a nejvyšší mírou otevřenosti.
Mé sdílení z první linie této proměny mělo za cíl dvě věci: zaprvé, nějak uchopit, co se to děje; zadruhé - prosté poselství, že v tom nejsme sami a že vše se vyvíjí k tomu, abychom se stali v každé daném okamžiku tou lepší verzí sebe sama - a když na to v tu chvíli zrovna nemáme - tak se modlit, aby nám život přinesl nové šance, v nichž tu svou vnitřní bitvu dohrajeme až k lásce...
Jistě jste si všimli, že příspěvky sem již nepíšu tak často, ale jen pohádky mají konce definitivní, Poselství je příběhem s otevřeným koncem...
Vlevo pod odkazem na Facebook můžete zadat email a v případě, že se tu objeví nějaké občasné anamelí intimní pošušňáníčko pohrabáníčko se v sobě sama, budete to vědět jako první :)
Díky, byli jste a jste odvážní a skvělí!!! Vaše An
Kniha patří mezi mé nejoblíbenější - podílela jsem se na jejím překladu a mám ji na eshopu Liveinspirit. Je skvělým průvodcem na cestě sebepoznání a je vhodná pro každého, kdo má zájem o hlubší osobní růst, sebepoznání, zlepšení vztahů i pracovních podmínek i pochopení světa a sebe samého.
Zamilujete si aha momenty, které přináší.
Budete ji chtít nosit všude sebou, ale do kabelky se vám nevejde, má totiž 432 stran.
Kniha je komplexním nástrojem osobní proměny a hluboké sebereflexe. To vede k většímu klidu, pochopení svých vztahů a rozvoji (či objevení) svých jedinečných nadání.
Její základní myšlenkou je, že naše DNA obsahuje 64 klíčů, které mohou odemknout náš jedinečný potenciál. A každý z nás má v sobě jejich ojedinělou kombinaci.
Každý klíč má v sobě tři úrovně - od nejnižších frekvencí po nejvyšší. A každý z nás na tom pomyslném žebříku stoupáme v jednotlivých klíčích výše. Z konfliktů vzrůstá mír, z obviňování svoboda, z chamtivosti zdravá aspirace atd.
KDE KNIHU GENOVÉ KLÍČE KOUPIT?
Knihu si můžete pohodlně objednat na e-shopu Liveinspirit, kde můžete platit převodem, dobírkou i kartou nebo udělat objednávku v EUR (posílám i na Slovensko).
Jako bonus ode mě získáte krátkého průvodce, kterým vás do knihy postupně uvedu. Postupně vám přijde sada cca 10 emailů, které budou obsahovat rady a tipy, jak začít s knihou pracovat - a také kde najít svůj osobní genetický profil a jak s ním pracovat.
O KNIZE
Kniha navazuje na systém I-ťingu a human designu. Autor dává celý systém do souvislosti s lidským tělem a chemickými procesy v něm, čímž celé problematice poskytuje vědecký základ. Vše je ale psáno velmi jednoduše. Její jazyk je srozumitelný jak naší intuici, tak logice.
JAK KNIHA OŽÍVALA V MÉM ŽIVOTĚ?
Je to zároveň první knížka, v níž se malinkým písmem vyskytne moje jméno:) Řadu měsíců jsem se podílela na překladu této úžasné publikace.
Jak jsem díky překladu pronikala do jejího informačního pole, doslova se přepisovala moje stará DNA a já jsem, stejně jako vážka na přebalu knihy, slupovala vrstvy starého já a z larvy se měnila v okřídlenou.
Jak jsem překládala jednotlivé kapitoly, témata ožívala v mém vlastním životě skrze neuvěřitelná setkání a události, synchronicity.
Kniha mi vysvětlila, proč evoluce po nás doposud vyžadovala setrvávat na stínových frekvencích a jak tyto stínové frekvence jsou nám nyní na obtíž, protože nám přerostly přes hlavu a je čas pro změnu - díky tomu jsem pochopila, že řada zdánlivě negativních jevů na této Zemi byla jen formou poznání a také přípravou pro tuto dobu a vše, co přichází (dlouhý proces mutace homo sapiens v novou formu člověka). Např. vysvětluje, že instinkt k člověku promlouval formou znepokojení, které ho upozorňovalo na ohrožení - dnes však cítíme znepokojení v podstatě neustále, naše mysl vyhodnocuje všechno jako ohrožení. Nicméně z tohoto podloží můžeme získat dar intuice, která je jinovým doplněním instinktu. Nejvyšší rovina tohoto klíče je pak rovina čiré Jasnosti.
Hodně se mi díky informacím v knize ulevilo, začala jsem svět vidět z širší perspektivy, proti argumentům Richarda Rudda nelze v podstatě nic namítnout, jeho obraz světa je skvěle poskládaná mozaika, kde jednotlivé dílky spolu souvisí.
Na úrovni jednotlivce se člověk ze svých stínů může pozvednout k projevení svého daru, příp. dojít k individuální formě osvícení (tzv. siddhi). Pro ukázku: stín Oběť má v sobě potenciál daru Svobody, přičemž kniha těmto klíčovým pojmům dává zcela nové rozměry a osvobozuje nás od našeho kolektivního vnímání jejich obsahu.
Kniha také upozorňuje, že existuje 64 cest k osvícení (tzv. duchovní realizaci) a že cesty různých lidí mohou být velmi odlišné od toho, jak osvícení interpretují duchovní nauky. V tomhle osobně mi pomohla se odpoutat od pocitů viny, že nejsem "dostatečně klidná", "dostatečně smířená", dostatečně cokoliv... díky knize jsem pochopila, že můj decentně rebelský nezaškatulkovatelný způsob, jakým funguju ve světě, je v pořádku a je naprosto v souladu s mým genetickým nastavením a mou osobní cestou (viz Genový klíč 55 - Svoboda :))
Nebudu říkat, že mě k této práci zavedla náhoda, protože nezavedla. Ta kniha si mě zavolala, doslova jsem cítila, jak mě při překladu vede, abych vybírala ta správná slova, která by vibračně a informačně sdělovala to, co je potřeba.
Věřím v knihu a její schopnost odemykat potenciál. To se nám tady v České republice a Slovensku hodí, protože hodně lidí tady má hlavu i srdce na správných místech, jen neví, jak to ztělesnit.
Můžu vám s jistotou říct, že pokud se do jejího čtení ponoříte, dostane se vám pod kůži - a to doslova. Práce s touhle knihou nikdy nekončí, vždy člověk znovu a znovu objeví nové vrstvy daného tématu.
Všimla jsem si, že namísto: "Byla to chyba," jsem začala říkat: "Jednala jsem nezrale."
Lidská mysl dokáže učinit život žitý podle jakýchkoliv moudrých slov přehlídkou marnosti, nechápe totiž, že mnohem větší vliv má motivace našich činů... neboli to, co nás nutí, anebo inspiruje k akci...
Dost často naše "zralé" chování bývá jen důsledkem toho, že se stydíme za to, že jsme někdy dříve byli nezralí nebo nás zabolela nezralost někoho jiného. Beru velký ohled na druhé, protože jsem kdysi byla terčem něčí bezohlednosti. Jsem poslušná, protože se mi kdysi dostalo nepřiměřeného trestu. Mluvím pravdu, protože mě někdy někdo přistihl při lži nebo mě něčí lež poškodila atd.
Když nejsem v míru s tímto svým minulým či potlačeným nezralým já (nejsem si vědomá své motivace, díky níž v sobě pěstuju určitou vlastnost), chodí ke mně ten stín s prosíkem o přijetí a odpuštění v podobě vnějších lidí a vytváří nerovnováhu, podvědomý stud a pocit viny, který mě nepustí dál v životě, dokud do té tmy nevnesu vědomí. Pak se objeví i nové souvislosti - že mě například moje vnitřní lhářka ochránila před násilím nepřiměřených trestů za přiměřenou dětskou nerozvážnost atp. Přijetím cyklu dojde přirozeně ke smíření a časem i posunu ve vědomí.
Transibiřská magistrála nemusí být obyčejným vlakem, je to proces.
A než jsem řádně doprocesila, odehrálo se pár věcí... První noc jsem se vzbudila do bdělého snu, na mé posteli z každé strany seděl jeden šaman. Byli děsiví, vraceli mi ztracené části mé duše, bolelo to jako ďas. Druhou noc jsem se probudila a na mé posteli (no, posteli... spíš kavalci :)) ležel dárek - zelený čaj s nápisem Flying dragon. Poslední noc jsem usnula opravdu tvrdým spánkem, že jsem byla někde hodně daleko (a zřejmě jsem moc nedýchala, protože ve vlaku byl strašnej puch:)), vzbudil mě muž, který na mě zpovzdálí dával pozor (zajímavé setkání!), s velmi naléhavým dotazem (a vlastně zprávou pro mě): Are you alive? ... Ano, vzbuzená a živá...Potvrzuji. A jaké to pro mě bylo vlakové překvapení, znovu (já hlava děravá na to vždycky zapomenu:)) si připomenout, že život se pojí s egem, že duše miluje hry svého ega, že ty dva nejsou vůbec v rozporu, ale v hravosti - a že ten miláček je zažranej v naší DNA tak, že v podstatě všechno, co myslíme, říkáme a děláme je i z části ego (pardon všem osvíceným, těch se to netýká:)). Tak vnímam podstatu lidství - pokušitele i spasitele v jednom dárkovém balení :) A jediný rozpor je tvořený naším popíráním jednoho nebo druhého. Takže kdyby to nebylo zcela zřejmé (čtenářovi nebo mně samotné), následující řádky mohou být někomu inspirací k prohrabání se vlastními já, nicméně jsou psány mým vlastním fokusem, je v nich propleteno moje boží obrovské ego, které si hraje se slovíčky, aby dobře zněly a utvářely image, a zároveň mezi řádky je duše, která sděluje a sdílí. Nechť v tom laskavý čtenář vidí to, co sám potřebuje - tedy sám sebe... a tak se k tomu i staví :) Rachmat.
Někteří si asi už všimli, že si libuju v protikladech. Jsem fascinována dávnou alchymií, která symbolizuje propojení vody a ohně v element lásky (nesmrtelnosti) - mimochodem dnes v Moskvě jsem narazila vedle sebe na znak ohně a vody, mrknu na hodinky. 13:13. Smrt. Uzavření cyklu... Ostatně moje tělo je samo o sobě takovým genetickým pečícím kotlem. I moje duše je plná překrásných paradoxů. Opus magnum. Tralalá... A tak někoho nepřekvapí, že první polovinu mojí cesty mě doprovázely povodně. A pak přišly požáry. Ano, beru si to osobně, je to zkrátka boží synchronicita, v níž příroda odráží naše vlastní lidské proměny (a že ve slovanské krvi se jich děje). Flying Dragon. Duše světa šeptá ten ztracený příběh. Poznala jsem v Ulanbátaru, jak moc ničivé energie v sobě dokážu aktivovat, když se cítím rozervaná.
Mapa požárů kolem Bajkalu
Dívala jsem se ve své mongolské vizi na tu spoušť a nedokázala jsem to zastavit, nechtěla jsem, cítila jsem uspokojení, že jak uvnitř, tak navenek... viděla jsem, jak tisíce draků projevují mojí rozzuřenost a pálí celé město, které jsem obvinila za všechnu svojí bolest, eony zadupávanou a neviděnou. Sodoma Gomora. Vím o ní... o té době, kdy jsem na nelásku neuměla odpovídat láskou, neznala jsem sílu milosrdenství. A nezbylo nic jiného než říct: "Ano, tak taková já jsem." A když jsem pak seděla v osamoceném prázdném pokoji a brečela, najednou jsem ucítila, že nejsem sama. Najednou se v mém poli projevila ohnivá energie, která byla hřejivá a byla mi oporou... Bylo to mé vnitřní slunce... které jsem pro pocit viny uložila k ledu...
Celý život mám děsivé sny o tom, jak mě a celý svět zaplavuje voda. Černá. Někdy děsivě klidná, jindy rozbouřená. A já jsem v ní nahá. Všem na očích. Symbolika. Moje hloubka emocí nemá konečnost, topím se v ní, ale i se do ní nořím a objevuji podmořské poklady, o nichž pak píšu.
Takže voda a oheň. Dvě divoké otěže, kterými se snažím uřídit kočár svého života, který se řítí vpřed. A najednou mi došlo, kolik nespoutané síly se ve mně skrývá. Ale vlastně to není podstatné, pokud jí neumím bezelstně používat pro dobro tohoto světa. Ze strachu jí potlačuju. Přitom vim, že můžu být jak raketa ke hvězdám (no jo, tak na Zem:)). Jen zvolit správný směr... a to je ten problém, tam je ten strach ze sebe sama. A tak jsem viděla zas ten vnitřní rozpor - jak dušička jásá, že může vynášet na povrch moudro své zkušenosti, aby tak přeměnila "nečistotu" v perly poznání - a jak ego z toho dělá svůj osobní manifest, osobitý styl. Ono je to zřejmě v pořádku, jen na to nikdy nezapomenout a držet si ve své upřímnosti pokoru, že vše je jen odraz mého vlastního omezeného vědomí.
Co jsem pochopila a přijala, že s Markem se zhmotnily moje nejhorší noční můry, stala jsem se vším tím, co jsem tvrdila, že už dávno nejsem a nad co jsem se podvědomě povyšovala. A jak jsem seděla ve vlaku, napsala jsem si trochu jiný manifest - manifest mých odmítnutých já. Takže tu jest:
Já jsem ten úchyl, kterého potkávám v druhých mužích. Narodila jsem se do stavu touhy ochutnat veškerou zkušenost (a taky jsem ochutnávala, dokud jsem si dostatečně nespálila prsty a nepřepnula do programu "hodná holčička"), s nezkrotnou touhou a životní silou, obrovskou mírou sexuality, v níž se už tehdy odráželo dávné zranění i posedlost mé ženské duše. Byla jsem dost živé dítě (dokud ten plamen nebyl udusán), některé muže kolem provokovala nezvyklá energie téhle maličké (tak trochu andělské, tak trochu ďábelské) holčičky, probouzelo to v nich jejich potlačenou pedofílii (ta naše podvědomá lidská touha po zakázaném ovoci či co, něco jako touha po znásilňování panen, uzmutí si té nejčistší životní síly pro sebe), moje dětství a dospívání bylo v tomto ohledu divné (nechce se mi to definovat) a spoustu zážitků jsem potlačila do podvědomí, takže ani nevím, kde je ten *původní kořen hříchu* = jsem vina tím, že jsem žena a sexuální bytost. Píšu o tom ve své už dva roky rozepsané knize Pláč Černé luny, ale nevím, jestli jí někdy dopíšu, je to hlavně moje forma léčení a cesta k pochopení, ale ten název je prostě vypovídající (pro toho, kdo ví o vlivu Černé luny) k tématu. Nedokážu sexualitu prožívat bez pocitů viny, ale už jsem schopná si uvědomovat, co se děje (ten rozpor chtění a odmítání), a tím to postupně snad i měnit. On ten rozpor je ze mě cítit i navenek a některé chlapy to prostě rajcuje asi jako, když se koukaj na striptérky ve školních uniformách - ušmudlaná nevinnost. Nicméně... v pubertě jsem se na základě jednoho (vlastně dvou) zážitku tuhle sexuální energii naučila potlačovat jako něco nepřípustného a přišla tak o velkou část sebe sama. A tak ten můj nezvládnutý chtíč na mě začal vykoukávat z vnějšího světa. Muži na mě všude pískali, šahali mi na zadek, šahali mi na prsa, dělali mi neustále návrhy, prostě totální sbírka zážitků "já chudinka oběť" a v Maroku to došlo takového vrcholu, že některým prostě ruplo v bedně a spontánně v mé přítomnosti začali masturbovat a jeden mi tak moc chtěl splnit moje přání uspokojení, že překročil přípustnou morální hranici a moje domnělá integrita se rozpadla. Ani tehdy jsem neviděla, že já jsem oni, pořád jsem byla ve vědomí oběti... Když jsem při koukání do sibiřské zeleně tohle do morku kostí pocítila a zastyděla se za svůj chtíč, mohla jsem v tom nátlaku uvidět jejich (své) volání po lásce.
Zamýšlela jsem se, co to všechno pro mě znamená. A pak jsem to pochopila. Strach z vlastní životní síly a sexuality mě zavedl na mou cestu k lásce. Rozhodla jsem se najít něco čistšího, hledala jsem jádro svojí nevinnosti. Objevila jsem vyšší formy lásky a bytí i transcendentální sexualitu. Nebo aspoň pro začátek cestu k ní. A tak chci říct - díky bohu, že mám v sobě úchyla, už ho nemusím věznit, už chci beze studu navzdory obecnému světonázoru přijímat tu sexuální kněžku v sobě... očistit jméno božské děvky v nás, která tolikrát klečela na schodech kostela a byl jí, té nečisté, odmítnut přístup k bohu, a tak si musela najít svou vlastní cestu k Němu. Per mulierem ad deum!
Lidé, které jsem potkávala, vlastně jen nevěděli, jak si říct o lásku, znali jako já jen to, co si vynutili emocionálním vydíráním a manipulacemi ega v rámci svého "boje o přežití". A došlo mi to - mohu jim odpovědět na jejich volání po lásce, stačí nezastavovat ten proud milosti, který skrze mě proudí ke mně samotné, neuzavírat se vůči nim, nechat srdce otevřené, ale je mou vlastní zodpovědností ke mně říct jasné NE jejich manipulaci. A stejně tak chci, aby bylo jednáno se mnou. Ano lásce, ne manipulaci. To platí nejen pro mě, další "úchyly", ale i pro všechny diskriminované (kteří nám jen zrcadlí naši vnitřní cenzuru), ... protože jsem viděla na svých rodičích xenofobní sklony (tedy i já jsem podědila tenhle typicky český "dáreček"), chtěla jsem to v sobě popřít. Vytvářela jsem kvůli tomu pozitivní diskriminaci, neměla vlastní hranice a přitahovala si do života podivné typy lidí, kteří zneužívali mé naivity. Pozitivním přínosem bylo, že jsem toho hodně udělala pro zlepšení jejich situace (třeba nízkoprahový klub pro problémové děti), že jsem začala cestovat, abych se potkávala s neznámým, naučilo mě to tedy překonat vlastní nízké předsudky, do skládačky mi chyběl už jen ten dílek puzzle - říct, ano i já v sobě mam xenofoba, který se bojí neznámého. Tím ho osvobodit a třeba se nechat překvapit, co přijde dál... Hodně mi v tom pomohla kniha Temná strana hledačů světla od Debbie Ford.
Jak už jsem naznačila na začátku - mám v sobě pomstychtivou mrchu. Ostatně už ayahuasca mi to ukázala. Ale něco jiného je vidět a něco jiného je pocítit a svých činů upřímně zalitovat, zastydět se (resp. cítit stud, který tam byl vždycky). Můj vlastní pocit viny mě schoval do stínu, schovala jsem se před bohem...sama jsem si zvolila vyhnanství a oddělení. Byla jsem obrazně já, kdo stál u dveří kostela se zdviženým prstem...
Můj další velký strach je, že budu ve svém životě tuctovka - a já vím, že pro to jsem se nenarodila, takže je to vlastně strach, že minu projevení sebe sama. A tak se mi vůbec, ale vůbec nepodařilo projevit před Markem to, co je na mě zajímavé. Stala jsem se totální obyčejnou nezajímavou tuctovkou, až by z toho jeden brečel. Takže co mi přinesla "tuctovka" do života? Dala mi odvahu a sílu v sobě hledat a projevovat v každodenním životě ty vlastnosti, které jsou na mě jedinečné, možná i trochu zacházet do excentričnosti. Ano, připadam si víc jako popová hvězdička, než duchovní myslitel a filozof, ale je mi v tom dobře. Jsem to já... a taková jsem sama sobě idolem, který miluji. Z ega i z duše. Nicméně mám hodnotu jedné celé lidské bytosti. Nic víc, nic míň.
Další věc. Tak moc jsem nechtěla být jako moji rodiče v době mého dospívání - na jednu stranu odpudivě závislá, na druhou stranu nevěrná, ... že jsem se vydala poslední 4 roky cestou samoty, protože uvnitř jsem moc dobře věděla, že v sobě tu závislačku emoční feťačku i nevěrnou mrchu mam a odmítla jsem to už dál žít. Hledala jsem něco jiného. Musela jsem si přiznat, že na svých partnerech lpím a jsem emočně závislá. Zpočátku. Pak u nich dokonalou manipulací vyvolám emoční závislost na mě a začnu jim utíkat. To byl můj starý přístup k partnerství založený na strachu a touze po moci. Zároveň jsem snila o mužích, kteří jsou tzv. mimo mojí ligu. Jejichž vědomí je ukotvené, jsou silní a stabilní, kteří by mi netolerovali ty moje excesy - a tedy jsou mým vlastním neprojeveným potenciálem - a já musela sedět 4 dny ve vlaku a zírat z okna, abych pochopila, že se bráním obrátit do sebe a hledat tam svou vlastní cestu k vlastní síle netolerovat moje excesy, a místo toho soustředím všechnu pozornost na ně až do extrému. A pak se v opačném extrému od nich izoluju, protože se stydím za svou slabost, že nejsem tou, kterou bych chtěla být, cítím se provinile. Velkou ránou pro mě bylo zjištění, že když to samé nějaký muž dělá mě, odsoudím ho, cítím k němu odpor a držím si ho co nejdál od těla, snažím se ho vypudit ze svého života. Pyšná jak Krasomila... Ve vlaku jsem měla možnost zareagovat jinak. Znovu - ano lásce, ne manipulaci. No a když náhodou má duševně vyspělý muž o mě zájem (byť nechápu, proč by měl mít - jsem přece potlačená tuctovka:), ničím ten vztah svou žárlivostí (i když jí třeba neprojevím navenek, dusím jí v sobě, vytvářím nezdravou energii a v podstatě mu bráním se ke mně přiblížit, protože si připadám nehodná jeho lásky, připadám si jako ubohý looser neschopný se povznést nad svoje vlastní emoční limity a taky vím, že jeho přiblížení by bylo jen náhražkou mé vlastní síly, kterou chci najít v sobě - takže já jsem ta, která si ho drží od těla a na úrovni ega mam pocit, že takový muž je se mnou jen proto, že zrovna není *něco lepšího* k dispozici). Utíkala jsem tedy před před jakýmkoliv závazkem (nejen ve vztazích), strašně jsem se ho bála... prospělo mi být pár týdnů v přítomnosti muže a nedostat, co chci... CHCI A CHCI A CHCI :))) A CHCIIIII!! Objevila jsem v sobě díky tomu něco nádherného, kouzelného - semínko oddanosti. Tak moc jsem se bála své tendence být závislá, že jsem objevila svou ochotu učit se vnitřní svobodě, kterou můžu prožívat ve vztahu k druhému a zároveň ochotu mu stejný prostor poskytnout. Začala jsem tak uzdravovat svou račí Lunu, pečující a přijímající... kterou jsem uvěznila, protože jsem její něhu, touhu o někoho pečovat (a být opečovávána) a touhu po lásce a doteku považovala za závislost a ubohost. Teď už vím, že si můžu dovolit být něžná, můžu si dovolit se sdílet a odevzdat se a můžu si dovolit muže následovat ... no, proboha, nevěřila jsem, že to někdy řeknu, ... můžu si dovolit být Evou... za hlavní podmínky - že ten muž stojí za to, ... protože pokud ne, mám v sobě pořád svojí Lilith :) Ale je-li ten muž moudrý a zodpovědný a já v něj plně věřím, ... pak jí můžu nechat si odpočinout. Ten muž je já, tak jak bych v něj mohla nevěřit? Zároveň si ponechávám svobodu nesouhlasu, chápu, že nesouhlas je mnohdy větší projev lásky než souhlas s něčím, co se mnou není v souladu a v čem jdu proti sobě jen proto, abych naplnila potřebu druhého (reagovala tak na svou bolestnou potřebu být milována). Dokážu-li v muži vidět odraz své vlastní božské podstaty, pak dokážu být i tou nejvíc ňuňu ženuškou (ale i řádnou megerou, co nenechá na svém muži niť suchou, bude-li to nezbytné), o které se mi ani nezdálo... Ale potřebuju k sobě pevného, trpělivého a tolerantního muže s přístupem "Nemohu za tebe čelit tvým démonům, ale mohu být vedle tebe, až se jim budeš dívat do tváře." Muže, kterého budu moci respektovat (protože jiného bych převálcovala). Muže, který mi dovolí s ním růst z mé malé vystrašené holčičky do silné sebevědomé ženy... a zkrátka žít to vše, co jsem si tu popsala. To moje původní nezdravé ulpívání na lidem mi tak přineslo poznání potenciálu vlastní oddanosti, neochvějné důvěry v bližního svého jako odrazu sebe sama, cit pro zachování svobody a prostoru a schopnost vidět druhé očima dokonalosti (zaměřovat se na to dobré v nich, vidět je jako lidské bytosti plné lásky), dar intimity (prostoru, v němž jeden před druhým nic neskrývá). To je směr, kam toužím směřovat v oblasti partnerství...
Můj strach z prostého přežívání mi přinesl dar prožívat život naplno.To, co píšu o lidské potřebě autenticky prožívat svůj život, připomínam hlavně sama sobě, protože mám v sobě vnitřního lenocha, který by si nejradši hodil nohy na stůl a čuměl od rána do večera na televizi a žral u toho brambůrky (jasně že by mi to moc dlouho nevydrželo, ale ten potenciál tam je), protože zkrátka nemá vůli žít a je plný pocitů marnosti, neboť se nesmířil se smrtelností lidského těla a je v depresi. Já sobě jsem tím nejvěrnějším a nejoddanějším čtenářem, který hltá každé své slovo, inspiruje se a učí se to pak žít... snad je to z těch textů cítit... že nemám návod na život, že prostě jen experimentuju a zkouším co se dá a nedá... Zkrátka moje texty jsou často motivační technikou, pomocí kteréž moje duše koučuje moje ego :))
Můj strach, že jsem (a já opravdu jsem) schopná žít v iluzi o svém životě a třeba si i lhát do kapsy o tom, kdo jsem, mě nutí neustále si pokládat otázku - a je toto pravda? Jsem toto opravdu já? A dříve či později vidět realitu očima pravdy... a třeba si i přitáhnout lidi, kteří nemilosrdně rozsekají mé iluze.Trvalo mi to skorem třicet let, asi tak 500 hodin seminářů, 5 tisíc stran knih, desetitisíce procestovaných kilomentrů a JEDEN pohled do sebe, abych přišla na to ... kde si stojí základ mé osobnosti... (zrovna mi hraje hudba, v níž se zpívá: Hledání lásky je jako hledání sebe. Když najdeš sebe, najdeš lásku.Protože je to to samé.)
Pokud se bojím, že mě svět zraní, bojím se hlavně sama sebe, že venku uvidím něco, co je uvnitř. Když si uvědomím, že ve mně není niKDO, kdo by mohl být zraněn, pak začínám žít "odpouštím všem svým viníkům", protože zranění i vina jsou jen iluze vytvořená lidskou myslí. Bůh netrestá, ale dal nám svobodnou volbu trestat a soudit sebe sama skrze druhé.
Nebyla jsem nikdy moc praktická, jako malá jsem občas slýchávala, že skončím pod mostem. Přijala jsem vědomí té, co věčně prohrává. Bojím se úspěchu, připadám si nečistá na to, abych mohla být vidět, a zároveň mám pocit, že bych úspěch neustála - bojím se své vnitřní mrchy. A to mi dalo dar největší. V duchu pořekadla - kde je močůvka, musí být i kůň - dalo mi to mého vnitřního VÍTĚZE. Schopnost pokaždé znovu vstát a nikdy se nenechat porazit, nikdy před porážkou nesklopit hlavu. Dalo mi to mojí neohroženost a neporazitelnost, která se před ničím nezastaví.
Uvítání v Moskvě Doesn´t matter where we are... If there's a moment when it's perfect...
Moje prenatální zranění je pocit bezcennosti a přesvědčení, že "peníze jsou důležitější než já", způsobil ho zkrátka existenční strach o to, zda budou rodiče schopni mě uživit a váhání, co mohou a nemohou pořídit. Vůbec jsem neviděla, že i přes svůj odpor a snahu to stejně žiju, že volím varianty, kdy ušetřím na úkor sebe. Strašně jsem se sama před sebou snažila schovávat fakt, že "jsem taky na peníze", takže jsem si vlastní existenční nejistotou neustále podrývala emoční stabilitu jen, abych si jitřila zraněn pocit, že "jsem bezcenná". Zkrátka totální ztroskotanec, který neví, kudy kam...
Tohle přesvědčení se projevovalo i v extrémní touze být ekologická, mít co nejmenší ekologickou stopu - zkrátka vlastně tu ani nebýt a vůbec na sebe neplýtvat draho-cennými zdroji... božská prozřetelnost měla dost práce, aby i přes můj vlastní odpor ke mně dostala něco, co bych dokázala přijmout, abych vůbec přežila. Ale je tomu už pár měsíců, co mě zahrnuje nesčetnými dary a příležitostmi... a já se cítím chvílema být i milována. Mým jazykem lásky (viz kniha Pět jazyků lásky) jsou totiž právě dary (a slovní ujišťování - potřebuju slyšet, že jsem milována, to je ta račí luna, hihi) a to léčení fyziologie skrze přijímání je fakt neskutečně silné... A co mě přineslo to dobrovolně nedobrovolné strádání? Touhu projevit ve svém životě kvalitní hodnoty, touhu žít vyšší ideály a ctnosti...
Můj strach z vývojového strnutí a cyklického opakování stále stejných lekcí mi přinesl dar vrhnout se do všech lekcí, každé své omezení prozkoumat ze všech stran a nezastavit se ve svém hledání, byť nakonec vím, že je to jen hra, kterou si sama pro sebe hraju a že už dávno jsem celistvá a dokonalá (a to i se svým pocitem bezcennosti a nehodnoty). Ano, jsem pyšná a arogantní, mám problém s lidmi, kteří jsou ve svém vývoji líní a nepoužívají svojí intuici a intelekt - nepřemýšlí svojí vyšší myslí a nevidí širší souvislosti - zkrátka lidi s nižší mírou uvědomění... jaké překvapení bylo na cestě zjistit, že i já tenhle aspekt mám v sobě - zabedněnce uzavřeného do sebe, odděleného od ostatních, neochotného.... Uf uf. Takže dar...? právě strach z mého vnitřního zabedněnce otevřel mojí vyšší citlivost a vnímání... Přínos? Sdílení. Sdílení všeho, na co jsem sama přišla, co jsem se naučila. Šíření vlastního uvědomění, poznání, mapy jedné cesty, která může inspirovat ostatní k jejich vlastní cestě...
Na závěr se s Vámi podělím o jednu svou závěrečnou meditaci. Ponořila jsem se do svého nitra. Viděla jsem se jako bojovnici, kolem mě se stahovali všichni moji démoni. Snažila jsem se uchránit, vyšlehávala jsem ze svých rukou plameny, abych démony držela dál od sebe. Když jsem se ubránila zepředu, blížili se ke mně zezadu, ze stran a naopak. Byl to nekonečný boj, začala jsem být unavená, nemá to konce. Brzy ten svůj prostor neudržím a pohltí mě tma. Začala jsem se ptát, co mohu udělat jinak, jak jinak pracovat se svou energií? Začala jsem tedy stahovat ty své zuřivé plameny do sebe, do svého středu a ty začaly utvářet cosi jako nukleonové jádro. Postupně se všechny plameny zvenčí obrátily dovnitř a prostor uvnitř mě se rozsvítil. Démoni se přiblížili, dotýkali se mé kůže, byla to tichá nehybná scéna v chladné modro-růžové záři nukleonového jádra mé bytosti. Nemají se už kam schovat, světlo osvětluje jejich tváře, jsou tu se mnou...a já jsem s nimi...
Všem, kteří mají pocit, že jejich duše je stále roztříštěná (což je reakce na traumata, která způsobila vytěsnění,... je potřeba otevřít všechny zavřené dveře a dostat se až na počátek ztráty vlastní síly), doporučuju tento film: Ana Caotica. A zrovna ve chvíli, kdy dávám odkaz na tento film, oslovuje mě egyptský muž. Jeho jméno je, jako hlavní postava filmu, ... Saíd... život je dokonalá poezie...
Díky za vyslyšení, já jsem ty... Pokud budete chtít, podělte se do komentářů nebo mailu o pohledy na svá odmítnutá já, určitě se v některých uvidíme i ostatní :)
Člověk může mnohokrát zaváhat, může zavrávorat a třeba i upadnout, to vše je součástí zkušenosti a já se učím to nehodnotit a neplakat nad rozlitým mlékem. Všechno je stejně jen otázka interpretace, buď vidím ve zkušenosti úspěch, nebo selhání. Nemá smysl protestovat proti životu, který sám o sobě je moudrý a dokonalý takový, jaký právě je. Nakonec stav přijetí je pro mě tou jedinou možnou reakcí na vše, co se děje. Láska je nikdy nekončící odpovědí na mojí nevyslovenou otázku o smyslu existence... V tom je mi dobře, tam se navracím, když uznám, že jablko dobra a zla je už zase příliš kyselé. A strom poznání se mění ve strom života a všechno dostává nové významy. This is my BaikalStory...(to a ještě "úplavice", ale to je zas jiný příběh). Love is louder than my thoughts...
Cestování do neznáma (a vlastně jakákoliv situace, která není podobná ničemu, co jsme doposud zažili) je vždycky takovou maturitou z toho, jak ukotvené máme vědomí, kdo jsme (anebo jak snadno se necháme z vnitřního klidu a vědomí vystřelit mimo sebe - do emocí, do myšlenek). Totiž udržet si sebe sama ve známém prostředí je jako chodit poslepu v místech, která známe nazpaměť - nic nás nepřekvapí, nic nás nevychýlí... ale když se v tom prostředí (myslím v našem životě) objeví neznámý předmět, buď si to ustojíme, nebo spadnem na prdel... a když spadnem, tak se zas zvednem a příště to zkusíme jinak. Obrušujeme hrany.
Za slovo cestování si klidně můžeme dosadit slovo vztah, je to vlastně dost podobný - při cestování jsme totiž ve vztahu s každým, při cestování se setkáváme s lidmi, kteří nám v různých situacích zrcadlí nás samotné, hrají naše partnery, otce, matky, sestry, kamarády, mučitele i učitele... a posouvají nás tak dál - takové konstelační terapie. U těchto druhů setkání člověk vnímá dotek osudovosti, je to schůzka s vlastní duší... jakoby se všechno ztišilo, čas se rozplynul... a může to být třeba jen letmý pohled z očí do očí či pozvání na chléb s jačím máslem nebo letmo utroušená poznámka pohledného kluka.
A cestování do neznáma s neznámým člověkem (který není podobný nikomu, koho jsme doposud poznali) jsou státnice - člověk poznává sebe sama z naprosto nových perspektiv - některých líbivých, jiných už méně.
Někdy to člověk zvládne na jedničku, jindy si s každým novým ránem dává reparátek, ale nakonec účel vždycky plní prostředky a domů se vrací jako někdo jiný, ... možná vnitřně silnější, určitě více pokornější... Ale to se nestane bez situací, ve kterých nám (tomu starému a nefunkčnímu v nás) není dobře...
Nicméně když si člověk uvědomí konečnost jakéhokoliv vztahu (cesty, života...), tedy že nemáme na hledání harmonie celou věčnost a že čím dřív ty hrany obrousíme, tím líp, pak vyhodnotí, že některé věci prostě už nejsou zapotřebí a z některých kruhů je možno (je-li vůle a chuť) vystoupit - a to platí, ať už život svedl dva lidi na společnou cestu Asií, anebo životem.
A když dokážeme dary druhého člověka přijmout a pochopením si je načíst do sebe (znáte ty okamžiky, kdy vy byste si nevěděli rady nebo si něčeho nevšimli, ale bezprostředně víte, co by v dané situaci udělal ten druhý? Možná to neuděláte tak dobře, ale je to tam, aspoň trošku, něco nového... něco dobrého z vás, co doposud spalo...), pak už se nemusíme bát prázdného místa, když se naše cesty dílem osudu a života rozejdou...
Přemýšlela jsem, proč se člověk někdy cítí tolikoddělen od světa a jindy zas tolik plný Života. Když necháme život, aby nás prostoupil, aby zaplavil každou naší buňku, oddělení mizí. Ale kde to spojení ztrácíme? Kde se v člověku bere osamělost, která je důsledkem oddělení? Přece není možné být osamělý, když cítíme, jak v nás proudí život sám, jehož propojující síla je ve všem a ve všech. Ale z nějakého důvodu ten proud potlačujeme, každý svým způsobem. To, co mistrové nazývají přítomným okamžikem, je pro mne snáze pochopitelné jako esence života samotného, jemuž nekladu žádný odpor. Jsou to ty okamžiky, v nichž neexistuje nic jiného, než co právě je. Jsou to ty chvíle, kdy jsem tzv. průchozí. A taky lidská a laskavá, schopná životu na každý jeho podnět odpovědět s humorem... a třeba můžu u toho být i bolavá, ale nereaguju podrážděně a stále (i když to vyžaduje najít v sobě odhodlání a sílu) dokážu ze sebe vydolovat úsměv a říct si - je to, jak to je, ono to nějak půjde. Není nic špatného občas reagovat unaveně a podrážděně s pocitem, že si nás život dobírá, ale v těch laskavých reakcích je mi dobře, a proto se je učím rozmnožovat. Neříkám, že mi to jde za každých okolností, ale jde mi to líp a častěji než kdy dřív.
Život nejde spoutat, a pokud se jeho divoké a smělé řece bráníme, bere nám to mnoho síly. Možná plujeme v jeho korytě, možná i tím správným směrem, ale je to jako canoeing - když špatně řídíte loď, derete se občas pádlem proti proudu ve snaze dostat se do správného úhlu jízdy... a jste vyčerpaní po pár minutách. Kdežto když splynete s lodí, s řekou a s proudem a se svým spolucestujícím se stanete jedním řídícím nástrojem (a to vyžaduje určitou míru pružnosti a vzájemné přizpůsobivosti a ochotě se jeden druhému otevřít) - využíváte plný potenciál síly řeky a z jízdy se stává vytoužená zábava - je to třeba i namáhavé, ale vy cítíte, že vám nikde neuniká energie a že neplýtváte svou silou na něco, co je zbytečné. A takovou námahu je snadné přijmout, je snadné se z ní dokonce těšit, je to váš výkon, je to vaše zodpovědnost, je to naše rozhodnutí.
Jedním z míst, kde nám všem utíká mnoho síly jsou osobní vztahy. Všichni se občas dostáváme do situací, kdy jakoby jeden do druhého narážíme, jako bychom chtěli USB připojit do elektrické zásuvky nebo zásuvku do USBéčka. Nerozumíme si. Máme nějaký svůj vnitřní svět, který sami v sobě vnímáme, s jeho bohatostí, šťavnatostí i s jeho pouštěmi, z nichž se na základě nějaké dřívější bolesti z nás vytratil život, ale nejsme schopni to druhému zprostředkovat, předat mu mapu, aby se orientoval v našem vnitřním světě (nebo mu naopak podsouváme překážky, aby se nedostal do míst, v nichž nechceme žádné svědky). Někdo by mohl položit otázku, zda je předání takové mapy potřeba. Já si myslím, že ano. Protože cestuju, vím, jak je frustrující, být v neznámé krajině bez jakýchkoliv vodítek. Lze sice využít intuici, ale když koukáte do menu v Rusku, je prostě dobré znát azbuku, jinak se Vám může stát, že si místo vege salátu objednáte mísu beraního masa. A stejně tak, jak má lidstvo tendence zkoumat hloubky oceánů a dálky galaxií, tak lidské poznání pramení i z kontaktu jedné hlubiny člověka s druhou. Jenže dokud se plně neodevzdáme důvěře v sebe sama, pořád si tolik chráníme svůj prostor a své pojetí světa, že nedovolíme, aby nás zasáhla realita druhého člověka. Mohlo by se totiž ukázat, že některé naše staré zvyky a reakce na život jsou už přežitkem a to by znamenalo hledat nové cesty. Toho se něco v nás děsí. Ale je to jako stát na kluzké ploše, dříve nebo později gravitace (přitažlivá síla našeho vlastního jádra) zapracuje a my odevzdáváme staré představy o sobě samém a necháme vše padat, abychom si pak trochu potlučení posbírali to, co je autenticky naše právě teď a právě nyní - abychom se ujistili, že to je opravdu naše, a ne jen slepý narcismus zakrývající náš strach.
Není žádným tajemstvím, že svými narcistickými projevy občas překrývám pochyby o sobě samé. Nebo respektive pro mě to žádné tajemství nebylo, překvapilo mě, že to nebylo tak očividné pro všechny a že když jsem přestala tohle divadlo sama pro sebe hrát, změnily se i reakce druhých. Jak řekla moje kamarádka Miruška: "Nikdy jsem tě před žádnou cestou neslyšela říct, že by jsi měla z něčeho strach, vždycky jsi do všeho šla bez zaváhání, ale tak nějak mam pocit, že je dobře, že máš strach." Nu, měla pravdu. Lehkovážnost není totiž odvaha. Lehkovážnost je schopnost zatlačit svůj strach do nevědomí a jednat, jako by neexistoval. Jenže díky tomu pak zůstáváme v životě na povrchu, protože víme, že kdybychom se ponořili ještě hlouběji, tenhle kostlivec by vykoukl ze skříně. Odvaha je cítit svůj strach, a nenechat se jím ovládat. A někdy se jím třeba i nechat ovládat. Prostě tak, jak je nám to přirozené. Jak je to lidské. Já sice dost často o svém strachu mluvím, i o svých pochybách, ale uvědomuju si, že někdy si ho odmítám pustit do těla, že se mu jako prožitku bráním, a tak musí přicházet ve vnějších podobách, aby mohl být prožit a dojít své transcendence, za níž se odhalí jeho pravý původ a smysl, jímž nás obohacuje.
Mám za sebou čtyři roky samoty. Částečně byla dobrovolná, částečně byla zkrátka proto, že to byl dobrý čas pro samotu. Čtyři roky bez partnera jsou pro někoho nepředstavitelné. I mě tahle představa kdysi zvyšovala srdeční tep, nakonec ale po poměrně hodně času stráveném v ústraní vím, že důsledky takového období poznám teprve v přicházejícím čase a možná až za pár let, a možná, že je ani nepoznám, prostě něco se tím změnilo a já neumím říct co. Ale jedno vnímám - že čím více jsem se přiblížila sobě, tím více se mi v životě objevilolidí, s nimiž můžu být tím, kým jsem, když jsem sama. To je obrovský dar. Člověk se nemusí "oblékat", když jde s blízkou duší třeba na kafe nebo s někým jede na výlet. Možná jsem došla do toho období samoty právě proto, že mě to převlékání už příliš unavovalo, ale zároveň jsem neměla dost síly se nepřevlékat.
Prostě jsem zvýšila svou citlivost vůči svému vnitřnímu světu (jeho krásám a hlavně jeho bolestem) natolik, že by mě partnerský kontakt zkrátka totálně utrápil, bylo by toho najednou příliš moc ke zpracování. A všechny ty moje blízké dušičky a jejich láska (a moje láska) mě tak posílily, že jsem dnes schopná si sebe zachovat i v kontaktu s dalšími lidmi, kde ten soulad už tolik není. Jenže ono to pro mě otevírá zas nový level, o kterém jsem věděla, že přijde - a tahle cesta je takový předstupeň. Totiž zůstat sám sebou ve frontě v Albertu, na koncertu Jelena nebo při běžném kontaktu s lidmi na cestách, nebo dokonce zůstat sám sebou tváří v tvář vztekle rozvášněné mamince... dobrý, to všechno se s trochou sebeuvědomování a zvnitřňování dá. Ale zůstat sám sebou v neznámém prostředí uprostřed neznámých výzev (být navlečený v "lyžařském obleku" ve čtyřicetistupňovém vedru, několik hodin jízdy na motorce, slovy mé kamarádky - permanentní fitness, nevědět, jak se při jízdě pohnout, aby to bylo pro řidiče oukej, ... no a Mareček, který má naprosto excelentní vlastnost reagovat tak, abych byla nucená si uvědomovat svá vnitřní zranění...), ... být v intenzivním kontaktu s člověkem, který je stejný individualista jak já, tam se všechno extrémně zviditelní. Novodobé vztahy jsou takové, ať už jsou partnerské, nebo cestovatelské, nebo prostě takové, jaké nám život přivane. Přátelské vztahy mají neutrální naladění, ale dejte jing a jang do jedné místnosti a uvidíte ten tanec. Kombinované utrpení s božskostí.
Tím, že jsem učinila rozhodnutí - nemaskovat svá zranění neadekvátními reakcemi, je to tady pro mě docela očistec. Přišla jsem o všechny své ego-reakce, které měly za cíl schovávat tu malou pochybující holku - já to uměla hrát tak dobře, že nikdy nikdo nepoznal, že bych v sobě měla špetičku pochyb - řeknu Vám, že ty masky mi tady občas zatraceně chybí. Já vím, že z větší části osobnosti jsem hodně dospěla, ale částečně ta malá ve mně stále je (musí být, protože jsem si jí nikdy, už od dob dětství, nepřiznala, tím jsem jí v sobě uvěznila) a ona chce na povrch, chce být prožita, aby se to mohlo změnit, uvolnit.
Když jsem vyrazila na tuhle cestu, musela jsem přijmout určitou míru závislosti (což je pro mojí závislost na nezávislosti naprosto děsivé) - tolik toho o cestování a o jízdě na motorce zatím nevím, tolik toho zatím neumím. Postupně se učím, ale zároveň se střetávám v sobě s někým, kdo má opravdu velký problém nebýt v každém okamžiku dokonalý, bezchybný a perfektní. Tím více se dostávám do situací, kdy si dokonalá a perfektní nepřipadám. Jako by každé shnilé jablko, co byste rádi hodili sousedovi za plot, se vám vrátilo a rozmázlo o vlastní tvář.
Buď můžu být frustrovaná, nebo z toho mít legraci. Zatím jsem byla frustrovaná, ale časem si ten svůj humor, který aplikuju běžně ve svém životě, osvojím i tady. Ale řeknu Vám, že to bylo pět dní dost pro mě netradičního vrávorání, nejsem zvyklá na to být takhle mimo sebe, že by mě stále někdo vystřeloval permanentně z mýho středu (nejsem totiž zvyklá být s někým v takové blízkosti, na jedné motorce, v jednom pokoji... nemít se kam schovat, když jsem unavená, protivná nebo propocená od hlavy k patě), vnímám pak, že jsem odpojená právě od toho života, od synchronicity i intimního vztahu se sebou sama, z něhož se rodí intuice - jako bych na chvíli ztratila mapu k sobě sama. Jako bych já sama byla azbuka, kterou si nedokážu přeložit. A možná to je tak, že jsem některé názvy v mé mapě byly vždycky azbukou napsány a rozuměla jsem jim jen částečně a je na čase znovu pořádně aktualizovat mapu i jazykovou výbavu.
Takže to, co jsem si během těch čtyř let postupně osvojila (život mě přiváděl do chvílí, kdy jsem se učila udržet si sebe sama v různých situacích s různými lidmi, ať už souladnými, nebo nesouladnými), teď musím vytáhnout na povrch a aplikovat v intenzivnějších podmínkách v intenzivnějším kontaktu. Vím, že je to pro mě dobré, ale když se to děje, taky se mi to i nelíbí a bojuju proti tomu, přestože vidím, jak je to marné, jak realita tím, co se děje pořád a dokolečka, několikrát denně, jasně dává najevo, že tomu neuteču - čím víc bych chtěla, tím víc mě to hází do situací, kterým se vyhýbám a v nichž se cítím neschopná a chybná, ... a přitom vím, že až se tomu oddám, vyjeví se ten pravý význam všeho, co se děje.
No, ale co jsem chtěla říct je, že jsem měla pocit, že se točím stále dokolečka, že ať dělám, co dělám, fungujeme v určité části komunikace s Markem jako to USB a zásuvka (i když ve zbytku vnímám díky bohu soulad, tak tuhle propast ne a ne překlenout - jako bychom občas mluvili každý jiným jazykem. A pak mě to trklo. Namísto abych se soustředila na "zapojení", abych směřovala svou pozornost na toho druhého, prostě se budu soustředit na Život sám...a obnovím spojení... a až mě prostoupí, stanu se i já znovu přístupnou... A tady v té nádherné kyrgyzské krajině je snadné nechat pulsovat život ve svých žilách, naslouchat písni života a možná díky tomu se otevřít a naslouchat i světu toho druhého... mějte se krásně, let there be love...
Zážitky z cesty můžete sledovat na Liveinspirit.cz, během zítřka přibudou další cestovatelské postřehy a šťavnaté zážitky, a taky fotky :)
Začalo to prostě, řekl mi, že mě neuvěřitelně bolí
srdce a solar. Ohradila jsem se, že to teda nebolí, že bych o tom snad něco
věděla, ale nedalo mi to... a začala jsem své srdce prosit, že jestli jsem se vůči bolesti zatvrdila, ať mi jí ukáže.
No, to jsem si dala! To byly večery! Přímo infarktoidní. A já radostně
zvolávala – bol, lásko, bol, dostaň to všechno ze sebe… Jdeme do stále hlubších vrstev, odhalujeme stále více vnitřní krásy...
Paradoxně jak se Saturn překulil ze Střelce zpátky do Štíra
a všichni kolem začali procesit, mně se ulevilo (ve Střelci mám totiž návrat Saturnu, zúčtování) a dostala jsem se do nádherné hloubky,
kde jsem odhalila další jádro své bolesti – nedávno jsem psala, že mým tématem
je mimo jiné strach o matku - symbol Země, duše, kterou současný svět pustoší, popírá
a znásilňuje. Před pár dny jsem se v meditaci dostala do takové hloubky svého těla, že jsem se začala dávit a vykašlávat, byl to podobný pocit jako při rituálu s amazonskou žábou,
při němž se tělo zvracením zbavuje emocionálních bloků. A hle co se ukázalo - kořen strachu o matku/Zemi/duši
spočívá v chybějící opoře v podobě otce/Ves-míru/Ducha. Zkrátka nefunkční maskulinní princip. Otec tomuto
světu chybí, archetyp je převážně nefungující, byť se věci rázně lepší, ale koncept našeho vnitřního otce je pokřiven a narovnání je pro každého celoživotní misí (však o tom píšu v definici solar people - viz Wild w@nderer, č. 1). Ideál boha je zprzněn a vykastrován. Žena nemá pro většinu tohoto světa absolutně žádnou hodnotu, stala se jeho služkou nebo se musela převlíct za chlapa, protože nebyla správně pochopena - její dary tomuto světu. V islámském světě je ke špinavé práci (na toaletě atp.) užívána pouze a jedině levá ruka (ženská část těla), to je všeříkající symbolika. Najednou
jsem ucítila tu holčičku, která přijala, že je pro tento svět s jeho hodnotami bezcenná. Malou bezmocnou holčičku, která cítí, jak břemeno
tíhy života celé leží na matce, byť se to tváří naopak… cítila jsem svou bezmoc, slyšela jsem svůj
pláč, který říkal – jsem moc maličká, nemůžu
mamince pomoc, dokud nebudu SILNÁ, potřebujeme tatínka, tatíííínku, chybííííš náááám…Musím být SILNÁ.
No, to jsem koukala. Nebylo důležité, jestli volám po
svém fyzickém otci, nebo bohu, nebo svém vlastním spícím maskulinním principu, v té chvíli to splývalo v Jedno. Události
posledních týdnů zvědomily mou vnitřní nejistotu, poprvé v životě jsem si
dovolila – nevědět, neodporovat, neřídit, neobhajovat se, zkrátka zůstat
nejistá a neprojevovat násilně sílu jen, abych skryla svou slabost a strach. Ano, mám své strachy, dokud jsem je viděla jen já, bylo to v pořádku, naučila jsem se žít i přes jejich přítomnost, ale nenaučila jsem se žít s nimi - najednou do mě někdo uviděl a všechno si přečetl - uviděl to sám od sebe, nepřečetl si to o mně někde v horoskopu, aby pak se mnou skrze informace mohl manipulovat, zkrátka se objevil někdo, s nímž jsem se slila v jedno a nešlo to zadržet - jako když vlijete do sklenice dvě vody a chcete, aby zůstaly oddělené. Ženská voda je ve slovníku tohoto světa "nečistá" - a já si tak najednou připadala, snažila jsem se nevlívat se do druhého, abych ho "nezašpinila", ale nešlo to. To mě vyděsilo a zároveň to odstartovalo zrod vážky. Z hloubky emocí se rodí síla chodit po hladině...
Došlo mi, že jediné, co opravdu musím udělat, je posílit se uvnitř. Takže přestat zavírat oči před tím, co je v tomhle světě interpretováno jako slabost - když jede evropská žena do islámských zemí, velmi intenzivně si uvědomí, z jakého popírání ženského principu vzrůstá naše civilizace, ať už jde o islám nebo středověk, pořád je to stejné - absolutní strach z duše člověka na jedné straně a nespoutané sexuality na straně druhé - oboje reprezentuje svobodná žena. Náboženství jsou jen chabým pokusem, jak mít pod kontrolou nekontrolovatelné. Ten strach je tam, protože mačo maskulinní princip ví, že i když si vezme ženu násilím, nedostane výživu, po které tak zoufale touží a přeje si jí. Musel by se změnit, ale to by musel přiznat, že i on je slabý... a když takový muž potká ženu, která je právě tou černou vodou, která se do něj chtě-nechtě vlije... udělá ve svém zděšení cokoliv, aby ji ovládl, popřel... a nemusel se podívat do svého nejtemnějšího kouta, kde zmírá jeho vlastní duše... jeho vlastní láska-vost a něha...
Následkem svého pobytu na Gomeře jsem se
vzdala své potřeby vědět a předvídat budoucnost, protože schopnost cítit, které potenciály reality jsou nejpravděpodobnější je reakce na strach
z toho „zlého zlého“ světa – proto najednou vystoupila na povrch ta nejistota – spadla bariéra, která jí
skrývala. Pár týdnů to bylo dost tvrdé - kdykoliv se ke mně někdo přiblížil, doslova jsem uskočila, byla jsem jako vyplašené zvířátko. Ne, nenechala jsem se zahnat do kouta, i když by se to tak dalo
interpretovat, ve své slabosti jsem zůstala stát vznešeně a důstojně. A díky
tomu jsem poznala její pravou podstatu… Dušinku krásnou, malinkou v tom celém Ves-míru, v posledních letech nově zrozenou citlivou energii,
která moc neví, jak se jinově poprat s tím velkým jangovým světem a která tím, že si uvědomuje svou dávnou bolest, léčí tento kolektivní svět, uzdravuje ženy a uzdravuje muže... Jsou chvíle, kdy se dokážu spojit s tímto světem... a jsou chvíle, kdy stojím jaksi mimo něj. Existujeme ve dvou realitách zároveň. Je to náročná doba přerodu.
Byly to pro mě týdny plné pochyb. Nakonec krásných pochyb. Po-chyby jsou důsledkem strachu z opakování chyb. Ale většinou zavíráme před tím oči a zatlačujeme je do těla, kde pak dělají neplechu. Nechala jsem je protékat celou svou bytostí a mohla jsem uvidět skutečný stav toho, co interpretujeme jako slabost. Slabost pro mě byla nežádoucí, nepřipustitelná. Byla jsem přeci superhrdinka, protože kdysi v dětství jsem se rozhodla, že budu SILNÁ. Ale dokud nejsme slabí (měkcí, něžní, prostě ňuňánci:)) není naše Síla nikdy skutečná, je vynucená, je to reakce na pocit ohrožení, je to náklad, pod kterým se dříve či později zhroutíme.
Kvůli připravované cestě do Asie jsem si došla na fyzioterapii, a jak se mi masáží
v zádech uvolnil tlak, mohla jsem jasně uvidět skutečný význam slov, která
jsem masérce předtím řekla: „Na motorce se
nakláním napravo, ale nemám v tom oporu, namáhám pak jeden konkrétní sval,
který není na takovou zátěž nastaven. Jenže když se chci naklonit doleva, cítím
se nejistě, nebezpečně a nevyrovnaně, a tak vždycky po krátké chvilce skončím
napravo.“
Pravá strana těla symbolizuje můj maskulinní princip, v němž
jsem byla zvyklá celoživotně fungovat, ale který mi tak nějak poslední roky usnul a vyhořel a naskakuje jen občas jak porouchaná sekačka. Ať už zrovna funguje nebo dělám, že funguje, zatěžuju tím ty části své bytosti, které
mají sloužit jiným účelům a takový tlak nedávají. Levá strana těla je moje
vnitřní žena. Ta je silná (jinak silná), ale... je v nerovnováze
právě pro přetěžovanou stranu maskulinní. Duše v chlapáckém převleku. U-duše-ná. Do nejmenšího detailu si vybavuju ten
pocit nevyrovnanosti a nejistoty v přílišné rychlosti motorky, když jsem nakloněná na levou stranu a vidím, jak moc je
totožný s pocitem z tohoto světa. Vedle přirozeně jinových žen dnes existují ženy jangové, ale polovina z nich funguje nepřirozeně jangově, protože si myslí, že nemají na výběr - a to není svoboda, pak je to jejich jangové jádro tak jako tak nefunkční a přetížené - je to právě to břímě života, o kterém jsem psala na začátku, je to přesvědčení, že život je boj o přežití a svět je místem nebezpečí a konkurence. Žádný prostor pro laskavost a něhu - pro to, co interpretujeme v rámci svého boje o přežití jako SLABOST! ... ach, ano... já jsem uvnitř laskavá a něžná... ne, protože jsem žena, ale protože jsem Člověk nové doby, duše zrozená na svět, která ctí nové kvality Života.
Levá mozková hemisféra pořád vytvářela soudy o tom,
která cesta je a která není správná. To se začalo rozpouštět už loni na
Tenerife, o kterém píšu v připravované knize, která bude, až bude, hihi. S mým
odjezdem do Asie se ty kleště správně-špatně zase hodně zvýraznily, přitom jde jen o
logický úsudek o tom, co je standardní a co je proti proudu. Nakonec ale když člověk aktivuje tu pravou hemisféru, logicky mozek dojde dříve či později k závěru, že směr je správný. Logika podpoří intuici. To je podstata integrace do vyšší mysli. Přála bych Vám
vidět to divadlo, jak někteří lidé procesili nad způsoby, jakým věci řeším (rychlý odjezd, málo času na přípravu, život v krabicích a zejména získávání peněz na cestu). Chtě nechtě jsem si musela přestat věci brát osobně. Ten způsob je
vodnářský, takže těžko akceptovatelný těmi, kteří myslí levou mozkovou
hemisférou. Těch je v mém okolí samozřejmě většina, když ještě do nedávna
jsem myslela jen „na levačku :D“ Ale máme tu věk Vodnáře, takže kdo se naučí ve Vodě plavat, může s ní i pracovat...
Pravá hemisféra využívá vše,
co jí napadne, aby člověka posouvala směrem k obzoru jeho snů, protože ví,
že jeden splněný sen probouzí spící sny mnoha dalších, proto se nezajímá o míru
kontroverznosti, ale o efekt. Ano, je to zcela nestandardní, ale… já moc ráda zaburcuju strukturami těch, kteří namísto života zvolili lhostejnost. Zahraju jim divadlo šílenství a vpíchnu jednu pořádnou dávku Svobody, to jsem já. Dneska ráno jsem si dala meditaci na téma, zda opravdu kritikové nemají pravdu a já si nejedu v nějaké své iluzi. A šup - ukázal se i obraz špinavé výlohy (to je to, co vidí na mě vnější svět - maya), pohlédla jsem skrze a uviděla nádherný svět, zelený, plný prosperity, života, kreativity, síly, autenticity.... to je můj vnitřní svět (vismaya, úžas, zázrak) - ten, který dokážou vidět jen ti, kteří se dívají pod povrch. A to špinavé plexisklo? Přátelé, to já nezapomněla umýt - to mě prostě jenom chrání před pokrytci!
Proto se už delší dobu přirozeně obklopuju lidmi se silnou myslí (to jsou ti, kteří jsou si vědomi své "slabosti" - resp. měkkosti, která je flexibilní pružností! - vodou, která projde vším a ustojí vše), to je můj pud sebezáchovy - ostatní ať mi nelezou do života! Je to špatné? Nikoliv, pro pravou mozkovou hemisféru je to účelné! Já takové lidi chápu, já s nimi soucítím, já je čas od času i toleruju (mám-li dostatek energie, což teď fakt nemám, protože ji potřebuju prostě a jednoduše na to, abych ustála všechny změny ve svém životě - říct "ne" už není ani tak otázka volby jako spíš zdravého rozumu a sebeúcty). Mám-li projevit plně svou vnitřní krásu, nemůžu se stýkat s těmi, kteří mě neustále upozorňují, že mam šmouhy na plexiskle - to nevypovídá totiž nic o mě samotné, ale o nich - že zůstávají na povrchu. Pupupydum... teď jsem nasrala pár lidí.
Jsou lidé, kteří to mají naopak - nablýskaný povrch skrývá vnitřní prázdnotu. A teď mi konečně dává smysl můj vlastní human design - když jsem před nedávnem slyšela, že mám v sobě naprosto jasno, kdo jsem a kam směřuju, přišlo mi to divný, necítila jsem se tak... to proto, že mám prázdnou hlavu - a ta se naplňuje vším, s čím přichází do styku (proto jsem tak schopná odhalit omezující myšlenkové programy druhých, protože když jsem s nimi, umím myslet jako oni). Když zůstávám na povrchu, napojuju se na kolektivní myšlenkovou břečku a sama na sobě vnímám jen to zvenčí kolektivními myšlenkami ušmudlané okno - takže přirozeně o sobě hodně pochybuju. Když jsem v srdci, jsem čirá Nepřemožitelnost. Životní číslo 10. Uzavírám cyklus. Rodím se do jedničky. V bolestech, transformaci, výzvách a zkouškách. Nemám tušení, co mě potká na cestě, nemusí to být jen příjemné, ale rozhodně to bude přínosné. Můj spolucestovatel je taky desítka. Hádejte, co máme za SPZ na motorce, 2SC110 :))
A tak se stalo, že oceán mě naplnil zevnitř. Žádné vlny, které by mnou zmítaly, jen obrovská síla vody, kterou postupně transformuju v odhodlání. Odhodlání není věc vůle, ani slepé víry. Odhodlání je neohrožené směřování cestou vlastní vize, je to síla měkké vody, která vyhloubí ty nejhlubší kaňony... je to síla nekonečného opakování. Kdykoliv se ponořím, vystoupám znovu. A znovu. A znovu. Síla mysli. Chodím po hladině. Cítím, jak se ve mně rodí nová bytost. Taková, jejíž síla je autentičtější než kdy dřív. A přesto jsem panenka. To se nevylučuje...
Saturn přináší osvobození. Osvobození skrze přijetí svého individuálního řádu. Rus. ščastie nese v sobě význam "součást" a "soulad s časem". Když se sladíme s časem své duše, ocitáme se ve vlastním proudu, náš kompas míří na sever a my nemůžeme a nechceme jít jinudy, i když svět na nás prská své vlastní pochyby. Můj vztah k saturnovskému řádu je … jako asi vztah rozvrkočené holčičky pod taktovkou starého pana učitele. Vím, co by pan učitel chtěl, ale zkouším, co ještě vydrží(m). Na rozdíl od mnoha lidí jej nevnímam zle, mam ho ráda a on má rád mě, proto mi občas dá pohlavek a někdy, opravdu s velkou nechutí mi musí dát obrovskou ránu… a v těch jeho očích se zračí: „Lásko, nedělá mi to vůbec dobře, ale víš, že jsi si tahle tu hranici nastavila a já jsem tu od toho, abych tvůj práh hlídal, abys ten svůj sever neminula. A když se nechceš pohnout, musím tě popostrčit, i když mě to vůbec netěší.“
V posledních letech to bylo asi tak, že Anča ležela na zemi, žrala hlínu a prach a odírala si kůži o kameny, šaty měla celé roztrhané, na kůži jizvy od všech střetů, kterými se pyšnila. Saturn jí na krku přirážel kovovou botou k Zemi a říkal – Proboha, pusť to! Anča se přiškrceně tlemila a volala: „Ale mně se nechce, mě to baví.“ – „Ty vole, Ančo, já tě budu muset zabít, jestli nepovolíš.“ – „A ne a ne a ne…!“ bránil se ančí egáček...
A tak Saturn zkusil poslední manévr, sundal botu z Anči krku a sednul si na oko uraženě opodál na šutr. Anča čumí. Kurník. Klid. Co teď? Panika. Nejistota. A už taham Saturn za jeho šos a prosím: „Pojď mi učit, já tě potřebuju.“ ...tož od podzima Saturníku, od podzima... návrat Saturnu.
Při rozhodnutí vydat se do Asie (i když jsem si byla vědoma, že je tam hoooodně překážek), jsem následovala své nadšení, proto jsem věděla, že je to správné, byť později mysl začala protestovat, že bych věci měla řešit jako "to dělají normální lidé". Jenže mě lezou na
nervy výmluvné řeči druhých lidí, proč si neplní své sny, jak bych se mohla
přidat k davům všech těch lidí lhostejných k vlastnímu štěstí a zároveň
zůstat v míru sama se sebou? Musela jsem na všechny kritiky vypláznout jazyk :)
Trochu oprsklosti se mi v tuhle chvíli hodí. Jejich jedovatost se po mě
sklouzne po povrchu, aktuální Štír mě naučil mít větší imunitu proti cizím jedům.
O co více bylo negativních reakcí, o to více si vážím všech
svých přátel a čtenářů, kteří se přidali ke mně a k mému nadšení a podpořili
mojí cestu, ať už slovem, nebo financemi – oboje na cestu potřebuju, obojí je
léčivé – ani si nedovedete představit jak moc!!
Poprvé v životě jsem si opravdu upřímně a od srdce
řekla o podporu a nebylo to pro mě vůbec lehké. Překvapivě je to absolutně mimo
mojí komfortní zónu (moje komfortní zóna je nezávislost, takže závislost na nezávislosti), cukám se a kroutím jak ve smrtelných křečích a zároveň se
díky tomu loučím s těmi částmi osobnosti, které nemají schopnost přežít v novém
vysokovibračním prostředí mého těla. Je to mazec, permanentní vnitřní pohřeb, haha a to si vždycky říkam, že už
mam leccos za sebou. Jakmile přistanu v Kyrgyzstánu, bude završeno šílenství, v němž se sepnuly evoluční hodiny v mé vnitřní vážce a já vylezla nad hladinu svých emocí. Bylo to nezbytné, jinak bych se utopila. Pak se svlékáním začne rodit vážka. Je to absolutně citelný fyzický pocit vysvlékání z vrstev původní larvy. Poryvy větru změn, které vysušují odhalené vodní vrstvy.
Už vím, co mám pod povrchem... Cítím velkou lásku a vděčnost a rozhodla jsem se nezaměřovat na
negativitu, strachuplnou či posuzující lhostejnost lidí, kteří zdá se žijí v jiném univerzu než já. Takové maličkosti mě
nerozhodí, rozhodla jsem se naučit nenechat si kazit den takovými pitomostmi.
Takže na závěr, lásky moje - budu se snažit psát, ale asi budu hodně unavená (denně několik hodin na motorce je jako ujít každý den min. 30 km), takže když se Vám bude stýskat po anamelích postřezích, tak zpětná vazba říká, že můj e-zin Wild w@nderer je boží, můžete jej koupit na e-shopu nebo mi napište objednávku v emailu na anamel.web@gmail.com. Vy budete mít co číst a já budu mít co jíst, haha :)) Nebo si objednejte pohled z mojí asijské dračí jízdy, nebo mi napište, že mě zkrátka chcete nějak podpořit a vymyslíme nějakou formu, co by se Vám líbilo ode mě (své nahé fotky neposílám, to už jsme probrali, Raame!:))
Nejsi kapka v oceánu.Jsi celý oceán uvnitř jediné kapky.- Rúmí
Příroda je chrám toho náboženství, které nás všechny spojuje - Života. Jeho jazykem je láska. A bůh je naše vnitřní síla - síla odpovídat na nelásku láskou a jít ruku v ruce s těmi, kteří nás milují a posilňují, a těm ostatním nedávat tolik pozornosti. Život tkví v maličkostech... buď nás strach a starosti převálcují, nebo nekonečně sdílené drobné akty lásky nakonec prorazí i ten nejsilnější kámen. Z celého srdce Vám děkuji za Vaše re-akce lásky... AnEmotikona heart
