neděle 7. října 2012

Když si duše nekompromisně říká o změny

Jak řekla Máří Magdaléna: touha po smrti je jen obrovská touha duše po Životě, po skutečném životě. Umíráme a rodíme se ve stejných tělech do stejné doby, do stejných vztahů, s jinými propozicemi, poupraveným plánem duše, ... člověk najednou procitne a už necítí, co cítil, nepřemýšlí, o čem přemýšlel, nelpí, na čem lpěl, nemiluje, koho miloval, protože Láska je volání duše za těmi, kteří mají být součástí naší Cesty. 

Někteří z nás se rozhodli odžít své lekce a plnit své úkoly zrychleným tempem. Někdy to hraničí s Nemožností, ale očividně to pokaždé přežijeme, zatímco intenzita se stupňuje s naší narůstající silou. Čím větší uvědomění, tím větší lekce, tím větší grácie, s jakou jimi procházíme. Na začátku každého kola zkušeností jsou pochybnosti, otázky typu Bože, co zas, to už to nestačilo, nemůžeš mne nechat chvilku být, nemůžeš mi ponechat mou iluzi?... NEMŮŽE, protože je to naše nejvyšší a nejupřímnější přání - jít touto cestou takto intenzivním tempem.

Dlouhá léta jsem skrývala svou bolest ze života tím, že jsem si vytvořila různé masky, abych zakryla svou skutečnou Citlivost, neuměla jsem se vyrovnat s dualitou, nepřijímala jsem hmotu a ani jsem netušila, že jsem zodpovědná za svůj život a že mám vždy možnost volby... dnes už vím, že to všechno byla příprava na Tady a Teď. Moji rodiče, učitelé, přátelé i neznámí lidé se staly agregory vzniku těchto masek a pomohli mi schovat tak mou skutečnou podstatu a Dary, abych je nyní mohla postupně objevovat tím, že pod tyto masky nahlédnu a uvidím tam svou vlastní hodnotu, někdy najdu jejich příčinu, jindy ne, na tom nezáleží, nelpím na cestování do minulých životů, do traumatických momentů mého života, dneska už to není podstatné, pokud se mi to samo nevynořuje v mysli. Nic nehledám, vím, že to přijde samo, když se Rozhodnu a najdu odvahu se na to podívat. A já tu odvahu vždy najdu, i když někdy mi to trvá déle - ale "déle" znamená takovým tempem, které jsem si zvolila na těsné hranici mezi šílenstvím a pokrokem.

V životě mi přišlo (a stále přichází) několik zlomových okamžiků, které z tehdejšího pohledu nevypadaly nijak významně - jako závan motýlích křídel, který může způsobit vichřici na druhé straně Planety - přečtená kniha, odvaha někoho opustit či naopak přijmout do svého života, upřímný čin Lásky, postavení se svým vlastním Démonům... - ty upravily plán mého života až do okamžiku Smrti. Jednoho dne ubitá nákladem, který jsem si vybrala, jsem začala sepisovat, co musím udělat, než opustím tenhle svět. Věděla jsem, že se sem budu muset vrátit, ale potřebovala jsem znovu cítit Spojení, chtěla jsem se narodit jinak, aby to tolik nebolelo. Při sepisování seznamu mi samozřejmě došlo, že tenhle svět ještě prostě opustit nemůžu. A další ráno bylo jiné, bylo tam stejně bolesti, ale najednou se začala přede mnou vinout Cesta. 

A najednou začalo přicházet více těchto zlomových okamžiků a já je začala rozeznávat, najednou jsem začala umírat a rodit se častěji, nejdříve jednou za rok, pak několikrát ročně a dnes mám pocit, že Smrt přichází téměř každý den. Neplatí, co platilo včera.

Dnes díky této cestě životem už vím, co to znamená sebedestrukce, zpronevěřování se sama sobě, svým pocitům, svému nitru a svým snům ve prospěch ega, oběti a touze po přijetí. Mám reakce na takové své chování uložené ve svém těle a mé tělo začne vždy reagovat, proto nyní hledám své vlastní hranice, musím je hledat, protože jejich překračování se nyní projevuje bolestmi v těle. Neuklízím, když na to nemám čas či náladu, nevozím na návštěvu dárky, když to skutečně necítím, neberu si na sebe úkoly, které nechci, nedělám věci, "které se musí udělat", jen proto, že cítím vibraci těch, kteří si myslí, že se musí udělat. A tak se vyrovnávám s vlastní vinou za sobeckost, která není sobeckostí, nýbrž úctou sama k sobě, vyrovnávám se se vztekem na věci, jak jsou, zároveň je to pro mne i vyjádřením úcty k druhým lidem - tím, že si na nic nehraji, tedy nemanipuluji je do vnímání lživého obrazu mne sama.

A nakonec - s tím vybíráním místa k žití a lidmi k soužití to nebude až tak svobodomyslné, jak to vypadalo v době předchozího příspěvku. Musím se smát. Pořád se musím smát, ... jak nekompromisní jsou pocity, emoce a fyzické reakce těla, když Někde máte být, když Něco máte dělat. Vždycky jsem říkala, že má duše má tlačítka, jimiž mne ovládá ke své vlastní spokojenosti. 

Tolik věcí jsem si přála, a když nyní přicházejí, odmítám je a hledám výmluvy, překážky, protože ty věci znamenají skutečné rozhodnutí, skutečný odchod z života, jak ho znám (a jak je všeobecně přijímaný společností), vystoupím ze struktur, z předsudků, z Nelásky k sobě, a předstoupím před zrcadlo a přijmu to, co tam je. Rozhodla jsem se nalézt Domov ve svém vlastním srdci. Než to přijmu, musím to v sobě zpracovat, odhalit slabá místa a vyléčit dříve, než se budou muset manifestovat ve zkušenosti a skrze útoky druhých lidí. Já jim to však vždy odpustím, protože vím, že mi odhalují pouze skryté pochybnosti ve mne samé a nutí mne nalézt obhajobu pro to, co jsem, a tedy být si vědoma toho, kdo jsem.

Nyní moje duše zahodila ovladač, vstoupila do těla ke mně a podivuje se, nad čím ještě váhám. Ale já mám oči, city a vědomí zde, a to, co vím na úrovni duše, neodpovídá, jak věci vnímám zde, a tak si ponechávám to své "déle" a je to tak v pořádku. Možná budu muset ještě otevřít a znovu zavřít několik cest, možná budu muset ještě párkrát umřít...

S Láskou ve svém srdci Anamel

4 komentáře:

  1. Anamel .. obvykle mi slova nechybí, snad je i teď rychle najdu, když už jsem začala psát :-) Jen co popadnu dech.
    Tvá slova mnou tak silně rezonují, jako by měla uvnitř mne ukryté své dvojníky.. Proto, jak čtu tvůj text - zní mi v hlavě dvojhlasně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Hani, teprve nyní jsem objevila tvou reakci. Moc ti děkuju za ní!

      Vymazat
  2. Ahoj, jsem trošku zemitý typ, tak mám chuť napsat něco zemitého. Mám hodně podobných zkušeností, asi máš dar je lépe popsat.. opravdu jakoby ve mně odmala často něco umíralo, opravdu ta hranice mezi zoufalstvím a pokrokem je někdy docela tenká..a je to vtipný paradox, můj život se z vnějšku příliš nemění, za ty roky, jen si ho asi dokážu víc užít, i se vší tou bolestí z toho, co bych chtěl žít jinak.

    Zeptám se jen pragmaticky, ne, vlastně asi zbaběle, nebo i nezkušeně: jak se žije život ve dvou, nebo i třech, když se zrovna nikomu nechce uklízet, vařit, prát nebo i komunikovat..
    Jak dlouho dokáže vydržet takový vztah, kde si každý dělá jen to, co odpovídá stavu jeho duše a ti druzí jsou až..ti druzí?

    Já na to nedokážu odpovědět, proto se ptám. A asi i proto, že moje životní zkušenost je, že si můžu dovolit projevit sám sebe, ale zároveň musím respektovat potřeby těch druhých. A tak peru, protože "je třeba" vyprat, vařím, protože "je třeba" jíst, komunikuju, i když se mi někdy nechce, protože mi za to ten druhý stojí, se aspoň trochu překonat. přijde mi to vůči němu slušné. Stejně tak si nedovedu představit nejít do práce, když se mi zrovna nechce, nebo se nebavit se zákazníkem, i když na něj nemám náladu. On to samozřejmě pozná, ale to už je druhá věc. Dal jsem mu v tu chvli to, co bylo v mých silách..

    prima nový rok a hodně dobré energie
    Honza

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Honzo, skvěle jsi to doplnil. Článek je starý několik let a jako vše - i tohle téma má dvě strany mince - záleží, kdo text čte a kterou stránku osobnosti on potřebuje rozvíjet - někdo nezdravě dává přednost potřebám druhých (tam směřuje ten článek), jiný zas sobě na úkor druhých. Myslím, že člověk si během života vyzkouší oba póly a oba je v určité životní období potřebuje. Pak je schopen zakotvit v harmonii a vytvořit si dobré trvalé vztahy... Napadá mě k tomu tématu zpětně toto - když je člověk v oběti, cesta ven vede přes jakéhosi vnitřního rebela. Když je člověk v oběti, většinou tomu odpovídaj jeho vztahy (nejsou moc zdravé) a ty se s tím rebelstvím některé rozpadají a člověk se dostává do období samoty, která ho promění více do pokory - a já mam takový pocit, že člověka tato fáze zasáhne tak, aby nadělala co nejméně škody na těch vztazích, na kterých skutečně záleží... a přesně tyhle milující vztahy - které zůstávají, i když si dovolíš být doslova tím pitomcem, co myslí zrovna jen na sebe, které zůstávají, protože ví, že dozraješ do momentu, kdy natolik posilníš sám sebe, že být tu pro druhé, respektovat jejich potřeby a starat se o zákazníka, protože jsi za něj vděčný (je to přeci tvůj zákazník a to je štěstí) - že všechno tohle je tvoje svobodná volba být člověkem, kterému se ráno dokážeš zpříma podívat do očí, a ne produktem konání, které člověk dělá jenom proto, že se něčeho bojí... Ono je to vlastně všechno dost o flexibilitě, komunikaci... myslím, že chápavý partner pochopí, když řekneme: "miláčku, dnes jsem vyřízený a vaření mi žádnou radost nedělá, objednáme pizzu/dáme si rohlík s máslem a o víkendu si to vynahradíme, těším se, jak nám udělám..." - jasný, že když by tohle člověk říkal často, tak je asi něco špatně, ale to pak nesouvisí se vzájemným soužitím jako takovým, ale se způsobem, jakým žiju a jaký mi nevyhovuje, a tedy jaký bych měl celkově změnit...

      Vymazat