pondělí 29. prosince 2014

Inu, věci se mají náramně vesele...

Ahoj všem, kteří netrpělivě vyhlížíte knihu. Už pár dní mam v hlavě už po stopadesátéosmé velký třesk, tedy nepíšu, psala bych bláboly, takže jestli je něco v té nejistotě jisté, tak že odvezu svých 200 stran Zápisků zpod mangovníku a dokončím je tam, kde začaly. No, … jestli na ty Kanáry za 10 dní opravdu odjedu, že jo?:)) Místo toho si v lednu můžete přečíst Dvanáctý vhled od Jamese Redfielda, mooooc výživná knížka. Nebo Uzdrav svá vnitřní zranění od Lise Bourbeau - ta člověku zaručeně změní život, k větší vnitřní svobodě a pravdě.
A jak píšu na Live in spirit - Život v inspiraci: Teď je lepší vyčkávat, než se vánice usadí, než vysvitne slunce a srdce znovu ucítí směr. A využít toho času pro nezbedné tralalá bláznovství. Protože – protože je konec roku 2014 a my, drazí opylovači vesmírných květů, my stále ještě žijeme… a protože – někdy jediným důvodem, proč neklesat na mysli, může být, že se rozpadá všechno ostatní 
Takže… Hepy ňů jír! Neklesejte na mysli! A díky, že jste! Já

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

sobota 20. prosince 2014

Lásko, práce na snech není přeci žádná práce!

Krásný posvátný čas všem! Čas (paradoxně) vhodný pro obrat pozornosti do sebe - jedině odtud totiž lze vyzářit svou laskavost ven k bližním, k druhým lidem - k těm, co potřebují bezelstně chránit před lidskou surovostí a bídou (děti, zvířata, příroda...), i k světu jako takovému, ať už jsou jeho obyvatelé jakkoliv šílení i krásní zároveň. Takto dokážeme dávat lásku, která nás přesahuje, kterou nelze vlastnit, pro-dávat či jejím prostřednictvím někoho uplácet... Jedině z takové lásky vychází péče, která léčí (hlavně nás - protože z nás dělá dobré lidi, protože nás vyživí pocitem, že život má smysl)... A jestli jsou Vánoce časem, které máme spojený s péčí o druhé - pak bychom se mohli zamyslet, zda vychází z naší závislosti na lásce nebo opravdu z Lásky. To první vráží mezi nás a druhé klín, to druhé nás spojuje.

Pod tímto článkem najdete aktualizovaný článek o Vánocích, který jsem napsala před dvěma lety. Vánoce 2012 pro mě znamenaly vzbouření se proti strnulosti, proti své tendenci přejímat tradice/návyky/pravidla bez přemýšlení. O Vánocích 2013 jsem se k mnoha z těchto tradic dobrovolně vrátila, tedy z dobré vůle, v radosti - nikdy v životě jsem si tolik neužila pečení, úklid a balení dárků, nikdy! Navíc jsem to dělala všechno trochu jinak než dřív - prostě po svém. Totiž díky tomu, že jsem se obrátila předtím do sebe (nadechla se), mohla jsem se obrátit ven (vydechnout). Rok 2014 pak pro mě byl hledáním, která pravidla, řád, návyky, rituály a tradice vycházejí ze mě, a tedy jejich smyslem je mi pomoct, nikoliv mě mučit :)

Letos je to zas trochu jiné. Letos jsou pro mě Vánoce hlavně o nádherné zodpovědnosti ke svým závazkům (jo, po dvou letech rebélie bych nečekala, že někdy tohle vyslovím, ironií je, že je to opravdu úlevná změna. Letos jsem totiž překonala svou závislost na nezávislosti a pustila jsem se do mnoha aktivit, se kterými jsem cítila, že jsem v souladu. Dřív jsem se totiž vrhala do věcí, aniž bych o tom vůbec přemýšlela, často se ukázalo, že to není přesně to, co by mi vyhovovalo, ale v tu chvíli bylo už pozdě a bylo obtížné se z toho zase vyvázat, takže jsem strávila většinu času děláním věcí, o které jsem vlastně nestála. Dnes konám s rozvahou, sice mi chvíli trvá, než se k něčemu rozhoupu, ale když už se rozhoupu, jsem si tím naprosto jistá. A vždy dopředu přemýšlím, než něco začnu, jak to budu moci ukončit, když to budu chtít ukončit. 

Své činnosti přes den střídám - chvíli píšu Zápisky zpod mangovníku (úryvek I. a úryvek II.), chvíli překládám úžasnou knížku Genové klíče, která bude příští rok k dispozici, chvíli se starám o svůj e-shop na webu Liveinspirit. A nově se mi otevřela další cesta "poselství ohně" :)) - viz obrázek - a z toho jsem totálně v úžasu a nadšení, je to neskutečná alchymie. 

Každá tvorba má svůj čas zrání, proto se neodvažuji říct, zda Zápisky dokončím, než odjedu, však i ty svíčky se mi začaly dařit, až když mě naučily, co je to trpělivost a ochota učit se krůček po krůčku - teplota vosku, míchání barev, vyndavání svíček z forem, aniž by se poškodily, velikost knotu, čas výroby atd. atd. - do té doby mě opravdu potrápily a položily mi jasnou otázku - opravdu se vzdáš při prvním (druhém, třetím, osmém) neúspěchu? Ne! Naopak každý neúspěch se s vyložením veškerého úsilí pro mě stal pohonem k dalšímu pokusu, k hledání nových řešení. Konečně chápu, že kvalitní věci i kvalitní život vyžaduje čas, péči a trpělivost, už nehledám rychlá řešení, která by mě nic nestála. Naopak hledám výzvy, hledám příležitosti. Brečela jsem dvakrát - zoufalstvím, když to vypadalo beznadějně, a dojetím, když jsem prolomila barikádu a z učení se stala Tvořivost. Před pár dny jsem cítila velkou únavu těla, není se čemu divit, už několikátý týden ráno v šest sedm vyskočím z postele a v jedenáct večer se zastavím. Napadlo mi: "Tak jsi Ančo zase workoholik, ty se nikdy nepoučíš, chceš zase zkolabovat?" Ale než jsem tu myšlenku stihla dokončit, s naprostou radostnou jistotou mi zadunělo v hlavě: "Ale lásko, vždyť práce na svých snech není žádná práce." 

A já můžu ten rozdíl konečně potvrdit - žádné pocity oběti, žádné litování, pochyby, žádný pocit nedostatečnosti a nedostatku, neexistuje, že by člověk řekl "tohle je sice nutné a bez toho se to neobejde, ale já to nechci dělat, protože...", žádný pocit zneužití, žádný pocit, že by mi svět něco dlužil - když člověk dělá práci, která nevychází z něj, pořád chce větší a větší finanční ohodnocení, nikdy nebude mít dost - protože žádá náhradu za sebeznásilňování a výše takové náhrady neexistuje - takové pocity v práci ze srdce mizí, žádná nekonečná chamtivost, proces sám je odměnou - a protože si je člověk vědom hodnoty toho, co utváří (ze sebe), nemá problém si o cenu říct a přitáhne si lidi, kteří nemají problém ho ocenit... existuje jen tvořivý proces, nadšení, a když už únava, tak pozitivní únava, ta, která říká "nejíš, nespíš, máš mozoly na ruce, ale je to boží!!"


Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Můj koncept neVa-noc - nic mi nevadí

Moje duše je buřičem, nepřijímá konvenci, ale zároveň miluje tradice, rituály a rutinu. Mohlo by se zdát, že se to navzájem vylučuje. Ale ne, pokud žijeme ve vesmíru, kde sloučení protikladů vyústí v dokonalý paradox. Moje duše totiž miluje takový řád, který má smysl, který člověka posiluje, podpírá, aby mohl vzlétnout výš. Nechápe význam těch, které nás naopak omezují. Dlouho jsem nerozeznávala rozdíl, buď jsem plnila společenská očekávání a převzatá pravidla, nebo jsem se proti nim bouřila, díky neschopnosti rozlišit, co mě posiluje a co mě oslabuje, jsem lítala od jednoho extrému k druhému. Už se umím zamýšlet - zvláště u situací, které "by se měly, protože se to dělalo vždycky, protože to dělali naše rodiče, jejich rodiče". Už mi bezmyšlenkovité vyžadování tradic nepřipomíná bolístky minulosti, dokážu se nad tím pousmát a rozhodnout se, zda chci, zda to považuji za smysluplné vzhledem k situaci a aktuálnímu času, či nikoliv - a podle toho se zařídit.

V tomto životním období (r. 2012, letos v r. 2014 je to ÚÚÚÚPLNĚĚĚĚ jinak :) ) tady a teď jsem tu od toho, abych šla až za hranice,... tak to chápu. Stejně tak jako někdo jiný může tenhle rok prožívat hluboké spojení s duchem Vánoc a tradicemi, propojení skutečného lidství - poznává podstatu Vánoc z druhé strany a prožívá jí zcela svobodně, čímž ji vlastně pomáhá odhrabávat zpod nánosů negativní energie, kterou jsme na Vánoce uvalili lidským konzumem. V tom tkví klíč k rovnováze - prožívat takové Vánoce, které odpovídají vibračně mému současnému naladění... Je důležité dovolit si v rodině a mezi přáteli navzájem - prožívat tyto dny po svém...

Abych pravdu řekla, Vánoce jsem tak trochu ignorovala. Považuji to pro mne za zcela správné, v životě proběhne tolik vánočních období, že by bylo škoda si na jedněch nezkusit, kde pro mne leží hranice společenských očekávání a moje role v nich. Zažila jsem si v životě nádherné Vánoce plné lásky a tradic ve spojení se širokou rodinou, zažila jsem si i velmi smutné a osamocené Vánoce obklopené negativními emocemi... děkuji za zkušenost a jdu hledat další rozměry, nic víc v tom není - jen prostě nelpím na jednostrannosti.

Klíčem k rovnováze je pro mne nalézt ve vánočních dnech nevinnost a prožít je z pozice dítěte. Dítě chce obdarovávat druhé pořád, ne jen o Vánocích, dítě chce projevovat lásku druhým neustále. Dítě cítí posvátnost každého dne, nikoliv jen Štědrého. Abych tuhle rovinu mohla nalézt v každém dni, musela jsem opustit koncept Vánoc. Duch Vánoc na mne dýchl až předevčírem při návštěvě koncertu místního sboru, přijela jsem z Prahy a stihla poslední tři písně. V našem městě je zvyk, že poslední písní je Narodil se Kristus pán a celý kulturní dům si v jednu chvíli stoupne a zpívají se sborem společně, občas i přinesou svíčky a celý sál se rozzáří - tahle tradice vznikla zcela spontánně... a to mne dojalo, tam byla skutečná energie sounáležitosti člověka s člověkem... Mnozí se na tento okamžik těší, protože z nich opadává každodennost a je jim dána možnost pocítit skutečnou vděčnost za naše člověčenství...

Musela jsem pochopit, že teď není pro mne správný čas - shánět dárky (na které nemám peníze), vyrábět dárky (na což nemám čas, ani takové tvorbě neodpovídá mé současné energetické rozložení), že pro mne není správný čas dělat nějaký velký vánoční úklid (protože až bude můj cyklus a měsíční fáze ve správném nastavení, bude potenciál úklidu mnohonásobně vyšší... - a až budu vlastně vůbec vědět, kde je mé místo k životu, teď je to takové divoké) a že nemusím dělat cukroví (protože mé tělo stejně žádá půst). Těmito dny jsem tedy prošla tak, abych nepocítila ani malinký záchvěv vánočního neklidu či frustrace. Štědrý večer pro mne bude ve znamení Neva-noc - bude nocí, kdy mi nic nevadí.

Velmi ráda obdarovávám lidi, drobnými věcmi, velkými věcmi - na co mi zrovna přijde chuť a co odpovídá stavu mé peněženky (když mám více, daruji více, to je přirozené, ani se o tom nemusí přemýšlet, sama energie hojnosti nám to dovolí). Když sháním dárek, snažím se najít předměty, které odpovídají podstatě duše mých bližních, hledám věci, které člověka pohladí, poléčí, pomůžou mu pochopit, co zrovna potřebuje, pomohou mu se zaradovat, prostě cokoliv, co cítím - a na takové nacítění nebyl v tomto období čas, rozhodla jsem se, že druhé obdaruji, až to pocítím. Nemiluji je o to méně, naopak takto vyjadřuji svůj nejvyšší respekt k nim i k sobě samé...

Před pár týdny jsem pocítila touhu něco darovat své kamarádce, v mé peněžence ale bylo posledních pár korun, přesto jsem jí něco malého koupila, do dárku se však pravděpodobně obtiskly mé vlastní pochyby stojící na energii nedostatku a dárek se mi za pár dní vrátil zpět. Tehdy jsem si uvědomila, že nemohu do světa vysílat dárky, které by byly naplňovány takovouto energií... Prostě nemohu, jsem zodpovědná za to, co posiluju ve vnějším světě.

Budu se teď muset smířit s tím, že dárky NEMÁM. Měla jsem teď takový záchvěv, že musím rychle rychle běžet něco nakoupit. Ale tady je pro mne potřeba trochu disciplíny - zajímavé slovo v takovémto kontextu, člověk by řekl, že je to naopak - mít disciplínu včas koupit dárky... Musím přijmout to, že pro ty nejbližší je dárkem už jen má vlastní přítomnost... cítím, že v tomhle všem se skrývá potenciál osvobodit se od mnohých myšlenkových struktur, bolí mne hlava, jak to všechno odchází...

A tedy "Z růže kvítek vykvet nám, radujme se, z života čistého, z rodu královského, nám, nám narodil se... Člověk jest vykoupen, radujme se, z života čistého, z rodu královského, nám, nám narodil se...."

Nechť se naplní i Váš nejvyšší potenciál těchto dní, kdy kouzla se stávají realitou... Duch svatý dá každému to, co potřebuje... Jen si říct! A nezapomeňme, že všichni jsme si navzájem darem hlavně svou vlastní Přítomností, na ničem víc nezáleží.

PS: Doplnění - nakonec jsem vánoční den protančila v rytmu filmových zamilovaných hitů, zatímco moje maminka pečovala o domácnost a říkala - Jen tanči, Jani, jen tanči, já už tak dlouho netančila, a tak jsme tančily spolu... a bylo to krásné...




středa 10. prosince 2014

Sister, want you rise!?

Tuhle písničku poslouchám docela často, ale dneska mě rozbrečela - tak to bude asi hodně ve vzduchu... Sestro, chceš povstat!?


This is my body. My body is holy. No more excuses, no more abuses!
We are mothers, we are teachers. We are beautiful, beautiful creatures.

You've never owned me, don't even know me, I'm not invisible, I'm simply wonderful, I feel my heart for the first time racing I feel alive, I feel so amazing...

Dance cause we love
Dance cause we dream
Dance cause we've had enough
Dance to stop the screams
Dance, rise!

In the middle of this madness, we will stand I know there is a better world...


(píseň z projektu One billion rising - Tanec proti násilí na ženách)

Odpouštím ti.... Odpouštím si....

Překlad: http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/clark-tena/break-the-chains-453004



Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

pátek 5. prosince 2014

Úryvek z knihy, Den 4 - Labyrint světa a ráj srdce. Kavárna na konci světa.

Stav :
 no, stránky nějak stále přibývají :))

DEN ČTVRTÝ – Labyrint světa a ráj srdce
Kavárna na konci světa. Ta, jejíž jméno zůstane nevysloveno.

(...)

Kdybych byla galaktickým inženýrem, vědátorem a vizionářem – vědomím, které je zodpovědné za vznik reality tohoto vesmíru, asi bych se v této fázi projektu zamýšlela nad situací následovně:
Zprvu se mi do projektu moc nechtělo, byl to poměrně velký závazek, protože ve stvoření platí „jsi zodpovědný za to, co vytvoříš“. Nikdo z nás (myšleno archetypálních aspektů stvořitele) si neuměl představit v praktické rovině, jak najdeme cestu zpět k vědomí celku, kým se vlastně staneme poté a do jaké míry se budeme sami muset ponořit do vlastní hry. Existovaly teorie, … výborné, přesné teorie. Přesné… dokud jsme nebyli v poli.

(...zde se v knize nachází pár stran filozofování:)

Mnoho z lidí je tak zasaženo iluzí odtržení od sebe sama, že i když budou navráceni k sobě sama, nebudou věřit, že jsou to opravdu oni, budou se do sebe dívat a neuvěří, že vidí sebe. Posttraumatický šok na intergalaktické úrovni. Věděli jsme, že budeme do té hry zažraní. Ale takhle? V tomhle bodě pozitivního obratu, kdy v mnohých z nás život znovu získává váhu nad entropií, máme tendenci prohlašovat, že „to samo“, ale ne vždy bylo tak veselo.

Nikdy se mi moc nelíbila představa, že budu (byť jen svou malinkatou podčástí a oproti věčnosti opravdu úplně minimální sekvencí) forma života na bázi uhlíku. Ty barbarské instinktivní pudy začnou duši pohlcovat už v okamžiku sestoupení do formy. Uhlík vytváří děsně složité molekuly a čert (no, právě!) aby se v tom vyznal. Nelíbila se mi možná proto, že jsem věděla, že mě to uvnitř nenávratně změní. A já jsem měla ráda to, kým jsem byla. Možná jen z důvodu, že jsem si nedokázala představit, kým bych se mohla stát – naštěstí ten sen za mě snilo samo stvoření a Ananké mě provedla dolním světem, do kterého bych dobrovolně sama nevstoupila. Sedmkrát svlečená. Zbylo jen maso a kosti. Tedy Život. Netušili jsme, že sami sebe na té nejvyšší úrovni touto zkušeností natolik polidštíme. Lidskost byla tvůrčím záměrem, ale nakonec se stala osamostatněným principem, který začal prostupovat původní stvoření. Tuhle možnost nevypočetl žádný z našich kosmologů. Proto je velmi důležité, kterým směrem se lidskost nyní vyvine.

V tom momentu, kdy i my jsme potřebovali výhodu herního zápalu, se rozhodovalo, kdo z nás se nechá hrou pohltit a vymaže si vzpomínky na svůj stvořitelský původ. Koexistence An měla dokonalé předpoklady. Ani za tisíc zlatejch prasat! Ta pravděpodobnost, že se ztratím v hmotě, podlehnu entropii, se mi prostě nelíbila. Na můj vkus příliš velký šach mat. Já mám ráda, kým jsem, nechci se rozpadnout zpět do původních forem. Když mě postavili do kvantové superpozice všech vývojů, ukázalo se, že mám opravdu minimální pravděpodobnost, že jdu na cestu bez návratu. Pořád jsem váhala, mám takový dojem, že mě zbytek mojí monády musel dlouze přemlouvat. I když dlouze je jen slovní obrat ve chvíli, kdy všichni zúčastnění znají již předem výsledek komunikace. Kdybych ten rozhovor dešifrovala do slov, mohlo by to vypadat asi takto: „Ančo, pojď taky, bez tebe to nebude ono.“ Nechtěla jsem, tak na mě vytáhli vyšší kalibr: „Ančoooo, pojď, bude tam kafe a zákusky.“ Možná se může zdát trochu primitivní, že rozhodujícím faktorem v motivaci pro ponor do hmoty se stane něco tak nepodstatného, ale z té perspektivy se věci jeví jinak, hra jako taková mě zprvu moc nezajímala - dokud - ano, to bylo záměrem - dokud jsem nezapomněla na svůj stvořitelský původ. Teď znám svůj původ, ale nemůžu se oprostit od vlezlého pocitu, že ta hra je důležitá. Tehdy mi to nepřipadalo, takže to zapomnění opravdu splnilo svůj účel. Anča je ve hře a dává do toho všechno.

Z toho důvodu si právě zákusky a kafe nechávám „dovolené“, nebrání mi v tom, proč tu jsem, i když cukr a kofein značně narušují vnímání – přenos informací mezi rovinami, takže jdu po své cestě trochu opile, ale jdu. Přesto dokud to půjde, nehodlám se jich vzdát, protože svým způsobem ze mě dělají víc mě v tom člověčenském slova smyslu a připomínají mi *proč* tu jsem, proč právě můj naturel… Bez nich bych sice získala větší komunikační potenciál, ale paradoxně bych ztratila spojení se svou lidskostí. Snad je to srozumitelné, aniž bych u někoho podporovala iluzi, že je v pořádku podléhat slabostem.


Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

neděle 30. listopadu 2014

ZÁPISKY ZPOD MANGOVNÍKU. Den třetí. úryvek z kap. Jehova na lovu

Stav: cca 180 str.


----(úryvek ze ZÁPISKŮ ZPOD MANGOVNÍKU. Den třetí. Kap. Jehova na lovu. str. 53)----




Ranní jóga na terase s výhledem na východ slunce nad sopkou Teide je malým exkurzem do toho, jak by člověk mohl žít. Když si uvědomím, že i při svém lenivém denním rytmu tady v dalekém západním cípu Evropy, vlastně už spíše Afriky, v pohodě stíhám východy slunce, jeví se to tu jako malý ráj. Pobalím věci, poděkuju opuštěné vile za bezvadnou noc a nostalgicky zavzpomínám na své loňské putování do Santiaga, tohle probouzející se ráno mi připomíná Camino del Norte, pobřežní cestu. V takových chvílích chápu Forresta Gumpa, když na otázku: „Pane, proč běháte? Za co běháte? Běháte za světový mír? Běháte za ženská práva? Podporujete bezdomovce, za zvířata?“ odpoví zcela prostě: „Chtělo se mi běhat, zkrátka se mi chtělo.“ V tom pohybu je něco nádherně momentálního, noha před nohu, nic víc. Život se zjednoduší na ten jeden jediný moment a jeden jediný pohyb, obklopený dokonalou scenérií, čas se zastaví, není včera – a tedy není ani lítost, není zítra – a tedy není ani smrt. Mysl to možná zpočátku nechápe, má tendenci protestovat, ale i ona to nakonec vzdá, ten pravidelný pohyb nohou jí nějakým způsobem uspí a vládu nad vnímáním přebere duše, která se nechá fascinovat tou čirostí života.


Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

úterý 25. listopadu 2014

...

Let the deep silence sing, let the holy darkness shine! You will be free and this world will thrive!

(Ať hluboké ticho zpívá, ať posvátná temnota září! Budeš osvobozen a svět začne vzkvétat!) 


Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

čtvrtek 6. listopadu 2014

Dva druhy sobectví

Vlastně to není tak složité téma. Ale obtížné je - chtít uvidět vlastní nevědomost. Můžeme být z větší části vědomé bytosti, ale vždy se v nás skrývají určitá jádra, která potřebujeme ještě rozlousknout - tajemství našeho osobního univerza. Tohle je velké jádro, které může změnit celý lidský život. Vlastně je to nejzásadnější jádro ze všech, neboť ovlivňuje základní tok našich energií.

V otázce sebelásky, která se v posledních letech skloňuje na všechny způsoby, je potřeba si dávat pozor na vnitřní frackovitost (ano, je to můj nejoblíbenější výraz:), která má tendenci si situace zhodnotit/překroutit pouze ve prospěch jedné strany, většinou té naší, Každá! informace může být touto nevědomostí znehodnocena a vyložena v osobní prospěch, který jaksi moooc rád projektuje svá nerozlousknutá jádra na druhé a je geniální v sebeobhajování (já ne, to oni). Když máme naprosto zlomený vztah k sobě, pak se osobní prospěch obchází skrze druhého (od kterého očekáváme, že ten vztah nahradí) a vše nevyhovující si projektujeme/bereme na sebe a jsme geniální v obhajování druhých (oni ne, to já). Dost často během života skáčeme od jednoho pólu k druhému - dokud tam není "my všichni" jsme strůjci vlastní reality, do tohohle srabu jsme se dostali spolu, spolu se odtud taky pokusíme vyhrabat a možná se u toho ještě něco přiučíme o sobě samých.

Steve Rother ve Spiritual psychology napsal: "Je rozdíl být sobecký, kdy záměrem je naplnit sebe sama na úkor všech ostatních, a být sebevědomý, kdy naplním sebe sama na prvním místě, protože pak budu mít více co nabídnout ostatním."

Věřte nebo ne - i tohle dokáže vnitřní frackovitost překroutit a v rámci toho "sebenaplňování" se může zaseknout ve stavu "já se naplňuju a furt ještě nejsem plná, počkej,... počkej... teď nemůžu dát... ještě furt se naplňuju... neotravuj, nebo se nenaplním... počkej!". To je veselá fáze, myslím, že někteří se poznáte, já se tam vidím ještě před pár měsíci :))

Takže můžeme mít konečně lepší vztah k sobě, být tzv. sami se sebou srovnaní, vědět, kdo jsme, co chceme. Ale když máme zlomený vztah ke světu, budeme vždy tohle "já" projevovat ve strachu.

Můžeme duchovní poučky znát hlavou, ale dokud jejich poselství jaksi nenadechneme do svých buněk (viz Buňky jako satelity), náš život to nemění. Mně vždy pomáhá otázka: "Jak by svět vypadal, kdyby všichni byli v tomhle jako já?" V tu chvíli hned člověku dojde, kde má vlastní mezery, které je potřeba posílit, zkrásnět. Když jsem si jí poprvé položila loni v srpnu, málem jsem si vlepila facku. Z lásky samozřejmě :)) No, zastyděla jsem se a pochopila, co mi svět naznačuje - celé uvědomění popisuju od poloviny v článku Uzřel jsem tvé Prázdno (začíná slovy: Zhruba před rokem jsem prožila něco, co by se dalo přirovnat k šoku. --- zaplaťpánbů za ten šok:))

Já nejsem kazatel v kostele - buďte klidně sobečtí prvním způsobem (na úkor druhých), možná právě to potřebujete, abyste něco ve svém životě vyrovnali, ale prosím chápejte, že je to jen dočasné, že se jen snažíte světu vrátit křivdy, které na Vás napáchali Vaši bližní i neznámí lidé - uvědomte si, že vždy je zde možnost zahrnout do své lásky zas o něco větší kousek světa a že život Vás k této možnosti vždy zavede - a hlavně - nefňukejte, že svět Vám Vaši sebestřednost vrací, přijměte to jako přirozený tok energií. Svět pro Vás má vzkaz. A až budete připraveni opustit systém "oko za oko", udělejte to. Odmítnete-li posla, přijdete o možnost růstu, který by Vám přinesl další uvolnění. A "uvolnění" znamená, že energii, kterou jste doposud zadržovali, budete moci použít, aby se Váš život stal zas o něco luxusnější. (a jestli Vám tato věta nepřipadá reálná, pak zaručeně čtěte dál;)

Posledně jsem psala o odmítnutí, které uštědřuje svět naší přirozenosti - nyní budu psát o odmítnutí, které naše vševědoucí vědomí přijme jako "zasloužené" a doufá, že tím odhalíme příčinu - že takové odmítnutí je výsledek našich sebestředných činů, ve kterých je sebestřednost motivovaná strachem.

Uvnitř nás je do určitého bodu vlastní evoluce něco jako černá díra, požírá vše a nikdy nemá dost. Proto cesta sobectví nevede k řešení - protože tuhle prázdnotu můžeme krmit do nekonečna! A nic se tím nezmění, neucpe se, nezmizí, nepřestane na nás vyvíjet tlak, vyvolávat tichou agresi či nikdy nekončící pocity křivdy - neutišíme ji ani milionem sobeckých činů - ani milionem dobrých skutků!

A tu je ten klíč. Buď je v tom láska, svoboda, přirozenost, pravda, vědomí souvislostí, nebo je v tom trucovitost, lakomství, stažení, odpor. Trucovitost je v pořádku, dokud ji umíme transformovat v lásku. Pokud nevidíme trucovitost a interpretujeme si ji jako lásku, pak je to jedovatá iluze, která otravuje naše životy.

Jakmile ve svých buňkách ucítíte rozdíl svých motivů - tu černou díru uvidíte. A vidět znamená měnit. A ten tok se (budete-li ochotni se učit v jednotlivých situacích reagovat jinak) nakonec obrátí, najednou nebude ta díra všepohlcující, ale stane se hvězdnou bránou, která bude nekonečným zdrojem lásky - pro Vás i druhé. A to je teprve bod, kdy člověk dokáže na každé odmítnutí a nelásku reagovat ještě větší láskou, protože obrátil černou díru vzhůru nohama! Do té doby to jen hraje, aby skryl vlastní nerozlousknuté jádro :)

Občas vidím, jak se "duchovní" lidé odvrací od svých bližních pro jejich nevyřešené bolesti, agresivitu a nevědomé činy - jakoby měla být nevědomost nakažlivá (smích). Odvrací se tak sami od sebe, své minulosti i svých skrytých bolestí. Tam je to lakomství, tam je ta neochota podělit se o lásku, pozornost. Černá díra přitahuje či odpuzuje černou díru - a pohlcují se, oslabují se navzájem! 

Když potká černá díra černou díru v podobě duálního duše, je to nářez, který člověka donutí tok energií obrátit, nebo ho zabije. Jiná možnost neexistuje. Totální destrukce či finální metamorfóza. Nebo ještě lépe - totální destrukce a pak - finální metamorfóza :) Přežila jsem vlastní smrt, a proto můžu o tom podat svědectví. Ale já věřím, že se to dá obrátit i postupným uvědomováním, ne každý přišel surfovat na vysokých vlnách. Problém je, že *z druhé strany* černé díry je levá pravou a pravá levou, takže informace nelze analyzovat hlavou, jen je nechte proudit vlastním bytím a věřte si (ano, sobě - ne mně), že pravda si Vás najde... většina mých čtenářů už dlouhou dobu stojí v horizontu událostí, v místě na okraji černé díry, kde svět už vidíte tak i tak ;)

Takže se naskýtá otázka - jak krucinál toho dosáhnout? Když se pokusíme do svého pohledu zahrnout druhého, možná se nám podaří proniknout do jádra bolesti, která jej motivuje, aby byl, jaký byl. Pak ho pochopíme a to otevře naše srdce. Jak řekla moje kamarádka: "Když jsem uviděla, co všechno jsem si do něj projektovala, bylo mi to tak líto, že bych ho teď na rukou nosila. Měl pravdu, že jsem sobecká, brala jsem na prvním místě sebe, ale ne v lásce k sobě a k druhým, ale ze sobeckého já, které chtělo jen brát a škudlit a nic nedávat. Teď se snažim odpustit, dát sebe na první místo, ale tak aby to nikomu neubližovalo." 

Možná se ten druhý nezmění (to nikdy není zaručeno, jinak by to byl obchod, ne život:)), ale vy ano - a jakmile budete motivováni láskou, přestože se budete i tak třeba muset stáhnout, už to bude jiné, s jinými následky, oboustrannými pocity... Pozor, to ale neznamená druhým tolerovat a mlčenlivě ignorovat, když jejich zranění přináší destruktivní či sebedestruktivní chování! Ale na opačném konci černé díry už stejně budete *vědět*, jak se ve svém vztahu k druhému zachovat. Na druhé straně černé díry už není všechno tááák děsněěěě komplikovanéééé ;)

Není možné to dělat hlavou, prostě se jen soustřeďte na svoje srdce a lásku v něm (ať už je v tu chvíli černou dírou či hvězdnou bránou) a chtějte pro všechny zúčastněné to nejlepší a všechno ostatní se odehraje tak nejlíp, jak může. A vracejte lásku, na všechno vracejte lásku. Ne proto, že nemáte vlastní sebehodnotu, že se to má nebo že Vám to přinese křeslo mezi svatými, ale proto že jste se tak rozhodli! A ten tok se nakonec obrátí!

Učte se lásce, víc od života stejně nechceme. Ve skutečnosti netoužíme po vztazích, autech a nových domovech, Toužíme rozevřít své srdce a zahrnout do něj celý svět. Možná nám to nepřinese vytoužený vztah, auto, domov, ale věřte mi, že na tom už tolik záležet nebude :)

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

pátek 31. října 2014

Paradox Já jsem i nejsem mé emoce a proč je finální odmítnutí prvotním přijetím

Následující řádky jsou zároveň tak trochu odpovědí Zuzance na její kdysi dávno navržený námět na článek "Lepší je být přirozený než normální!". Hm, ... lepší nevím, zprvu je to stoprocentně náročnější, ... ale později nepochybně zdravější a od určitého okamžiku vlastně mnohem snazší než si udržovat všechny staré masky naučených reakcí. K maskám totiž potřebujete mysl operující na nízkých frekvencích - řekněme "úředníka" - mysl, která třídí podněty a podle toho z šatníku vybere tu kterou reakci. Když se mysl pozvedá z bahna pochyb o sobě a o světě, v šatníku mizí ramínka i police a objevuje se totální chaos - úředník prochází školením a časem zjistíte, že tahle neorganizovaná masa je dokonale fluidní - úředník se stává umělcem a dochází ke změně způsobu vnímání existence - viz můj poslední článek Buňky jako satelity. Ovšem tomu předchází náročná cesta zkoušek, výzev a úkolů... osobně se domnívám, že cesta do podsvětí dokonale znázorňuje cestu duše do těla...

Zuzi mi k tomu tehdy připsala souvislosti, které jí napadaly ke slovu "přirozený": "BÝT PRIRODZENÝ" u vás asi PŘIROZENÝ ;) /PRI-ROD-ZEN/&/PŘIRO-ZEN/ Niečo ako bytie ŽENY... alebo cesta ZEN (jako zen-buddhismus)... prirodzeně, veď vieš!

Oh, ano, já viem. Nad slovem "normální" se pozastavovat nebudu (však normalizace nebo plynové komory ukázaly, kam vede potřeba jednotných norem), za to slovo "přirozenost" mě zajímá. Anglicky natura-l, souvislost s přírodou (která reprezentuje implicitní nevyslovený dokonalý řád vzrůstající z prvotního chaosu;) je zjevná (naturae lat. příroda, naturalis přirozený). Žijeme v době, kdy přirozené procesy těla jsou považovány za odporné, přirozené projevování emocí za hysterické, přirozená tvořivost za nesmyslné hraní si na ideály a tak bych mohla pokračovat do nekonečna... Přirozenost má opravdu cosi společného s "ženou" - s ženským aspektem duše, tedy se týká i mužů. Tahle žena, kterou mám na mysli, je často spojována s emocemi. Jako by mezi slovem žena a emoce bylo rovnítko. Jestliže ale společnost považuje emoce za nepřípustné, žena se dostává do absolutně trýznivé smyčky, dusí v sobě emoce a pak je jedním uvolněním dostává ven. I příroda tuhle naší tendenci odráží - dostává emocionální záchvaty (vichřice, tornáda, potopy, bouřící sopky, zemětřesení) - Matka Země by jako žena v tomto světě byla označená za hysterku - ale my víme, že jen vyrovnává nerovnováhu. Nerovnováhu vyrovnává právě ten, který je citlivý na mimosmyslové informace - a zpětně se vracíme k ženské části duše - ta, která přijímá a jako řeka reaguje. Uvolnit tuhle část duše do proudu je jeden z nejtěžších úkolů dnešního člověka. Za nejtrapnější (a pro lidstvo nejnebezpečnější) hlášku považuju: "Vzmuž se, kluci nepláčou." - To, když slyším, pláču za ty malé kluky. Muž si celá staletí nemohl dovolit prožívat emoce, protože byly spojovány se slabostí (čím neomalenější žoldák, tím lepší zabiják) nebo nebezpečím (rozptýlení v boji či při lovu), ale já věřím, že dnes je to jiné a že když mluvím o emocích jako o cestě k sobě, mluvím o něčem, co se týká nás všech. 

Žena v tuhle chvíli jen vyrovnává naší kolektivní energii - je-li muž dokonale odpojen od svých emocí, žena se musí postavit na opačný konec spektra, aby misky vah zůstaly v rovnováze. Protože ženy nakonec podlehnou v raném věku společenskému tlaku a zatvrdí se, musí se pak rodit muži jak se říká zženštilí. Ve vztahu platí ta samá rovnováha: chce-li muž ženu, jak to říct - vznešenější, potřebuje se naučit mluvit o svých pocitech a tím je vynášet na světlo (pak to za něj nebude muset dělat žena či dítě nepřirozenou cestou emocionální lability). A chce-li žena muže citlivějšího, měla by v sobě najít nějaký opěrný bod, který jí ukotví jako loď v rozbouřeném oceánu vlastních i cizích emocí. 

Cílem není, abychom se všichni dostali do jednoho stejného bodu (cílem není norma:), ale abychom si dovolili být, jak zrovna jsme, a tím se otevřeli dalšímu stádiu svého bytí. Jsem citlivý a mám rád krásno, jsem drsňačka a nepoužívám příbory, neumím pojmenovat své emoce, jsem po emoční stránce jako neustále natlakovaný hrnec atd. Pohoda jazz... Jede se dál, poznat, přijmout, a je-li to vhodné, povyrůst. Neulpívat...

Předmětem mého aktuálního průzkumu :)) se stal syndrom odmítnutí - v té úrovni, že lidé by rádi čerpali z mých největších darů, ale děsí se mých nejhlubších stínů - ty nejlépe zamknout do skříně a dělat, že neexistují, "nemohla bys o těch věcech jednoduše nemluvit?" nebo "Nemohla bys být pořád ta superoptimistická holka, co je vždycky nad věcí?" Mohla, ale pak se budeme bavit o vaření a zahradničení, jako to dělám s "přáteli a známými z hmoty" - jestliže se umírním a osekám z jedné strany, pak přicházím v tu chvíli i o dary na opačném spektru mé bytosti, pro které mě právě tito mají rádi. Chci říct - já mohu stáhnout své frekvence, ale nutno říct, že za A/ mě to nebaví a za B/ když mě něco nebaví, nedávám do toho všechno - ani v dobrém, ani v nedobrém. A to souvisí s tím flow - tokem - ten prostě přestane proudit a já dost často znejistím, chovám se... no, nejistě. Když není flow, spustí se mozek a ten začne produkovat pochyby.

Když jsem dospívala, děsila jsem se lidí, kteří uměli jen pouhým gestem, pohledem (osobním vyzařováním) dát najevo, že "takto teda ne-e - buď mě bereš, nebo mě sereš, a tím pádem je mi po tobě šumák", působili na mě tvrdě, dneska vidím, že pokud to člověk umí správně uchopit, je v tom právě ona nejvyšší Jemnost. Vzá-jemnost. Ruka, která když se zvedne, zastaví armádu zuřivých. Přirozená autorita, žádný prostor pro ponižování či povyšování. A pokud ano, tak se taková akce jen sveze po auře dotyčného a vůbec se ho nedotkne. Máme pocit, že člověk, který stojí pevně ve svém bytí, se povyšuje, ale jemu je to prostě jedno - to jen my to neumíme, nejsme sami sebou a celé to zbytečně hodnotíme a prskáme, že ten a ten působí chladně - přitom on jenom nemá potřebu být ve vztahu s někým, kdo se chová jako idiot a opakovaně do něj projektuje své vlastní iluze :) Takový duchem pevný člověk vytváří energetický prostor, který druhého ve své přítomnosti vibračně vyzvedne do jeho lepší verze, která nemá již potřebu vůči čemukoliv být v pozici odporu, tedy odmítat a tedy nemá potřebu projevovat nějaké nízké tendence - ovšem zároveň se tyhle tendence naprosto neuvěřitelným způsobem zviditelní. A v takovou chvíli lidé obvykle začnou házet své bahno na zdroj světla...

Mnozí jsou pro nás takovým zdrojem světla. Teď to obrátím - i vy jste pro mnohé tím pevným bodem existence. Jsou lidé, kteří Vás takto pevné odmítnou (a překonat pocity osamocení je v tuhle fázi opravdu hluboce bolestivé, vyvěrá to jako nikdy nekončící pramen hluboké intenzivní bolesti - a zas se dostáváme k nutnosti prožít emoce - je to jako hnis, který prostě jednoho dne vyteče a úplně beze zbytku opustí Vaše bytí), ale jsou lidé, kteří po nějakém tom zavrávorání tuto nabídku přijmou a díky tomuto přirozenému toku energií se ocitají ve svém vlastním flow a začnou své životy postupně přetvářet do podoby, ve které se budou cítit lépe (naturalis) - proto se lidé s Vámi cítí dobře - vlastně hlavně proto, že Vaše absolutní přijetí jejich bytosti v nich vyvolává jejich lepší já - a o tom by měly být dnešní vztahy. Tak lze měnit svět kolem - absolutní bezpodmínečnou láskou, která ale není naivní, nýbrž pevná jako skála a měkká, poddajná, jemná jako voda...

Pro mě je vlastní autentičnost cennější než cokoliv jiného. Protože právě ona je klíčem k mé vnitřní rovnováze. Není to sobecké - právě z této neutuchající harmonie pak mohou čerpat i druzí. 

Ve všech svých vztazích jsem většinou hned na začátku projevila své šílené já, čímž jsem nevědomě pokládala otázku: "Tak co - zvládáš?" a byl klid - asi to začnu znovu praktikovat, je zdravé se občas tak projevit, aby lidé věděli, na čem s Vámi jsou a že každá mince má své strany - vznešená královna vzrůstá právě z problematické princezny - protože právě problémy a konflikty ji učí.

Občas na své přátele zavrčím. Ano, moje přátelství takové je, ochranitelské a výchovné a já prostě seknu drápem, když vidím, že si vlčata hrají už příliš nebezpečnou hru. 

Ano, i já mám své nálady - bylo by děsivé, kdybych neměla. Ona, právě ta bezprostřednost, kterou na mě mají mí přátelé rádi, má oba póly - jeden je boží a druhý je "na zabití" :)) - a jsem-li jedním, jsem i druhým, člověk nemůže zavřít dveře jen z jedné strany.

Věci jsou, jak jim dovolíme, aby byly, proto mě realita učí, že svou energií dovoluji něco, co se mi nelíbí - to nemusí být způsobeno odporem ze strany mé či kohokoliv, jen nevědomostí, neznalostí souvislostí - a tak se učím tyhle poznámky mých přátel nepřecházet mlčením a učím se učit, ano doslova učit své bližní přesně tuto pravdu, kterou vkládám do těchto slov, že je to jako by chtěli pít víno a odmítli hrozny - víno pochází z hroznů, stejně jako dary pocházejí s toho, co považujeme za prokletí.

Stíny osobnosti bývají dost často výsledkem v dětství špatně pochopeného a nyní nevyužívaného daru (ovšem mám takové tušení - že to je právě ona hra, kterou dobrovolně hrajeme - hledači pokladů), přičemž nezdravé či dokonce patologické chování vzniká tím, že se nepochopený dar (a pak i jeho stínovou podobu) snažíme obejít, potlačit - čímž s nimi ztrácíme kontakt. Přicházíme o svou autenticitu, jedinečnost, rozmanitost. A jedinou cestou, jak se dostat zpět, je projít všemi těmi emocemi, které skutečnost překryly a na základě nichž jsme si v hlavě vytvořili zvrácená přesvědčení o tom, jak by věci měly být, abychom byli přijímáni. Možná se naše společnost tváří civilizovaně, ale je 30 let opravdu dost na to, aby se svobodná a pestrá bytost cítila v tomto světě v bezpečí?

V každém principu zrcadel (zrcadlení vnitřních bolestí a radostí skrze vnější svět) je bod obratu, bod potvrzení - bod, kdy vnitřně jste už jiní, ale realita se ještě nestihla přeprogramovat a žádá si od nás finální potvrzení toho, co chceme, a absolutní přijetí aspektu, který opouštíme. Takže moji bližní neodmítají tyto mé aspekty proto, že já bych je odmítala, ale proto že jsem své přijetí ještě dostatečně do světa nevykřičela, a tedy se má vnější realita zatím neproměnila na základě toho, že jsem v posledních měsících nalezla lásku, pochopení a obdiv i k těmto svým stínovým částem duše. Mám-li říct pravdu - jsem sama ze sebe téměř v extázi, když jen pomyslím na to, jak je vše ve mně perfektně propojené - roztříštěnost se stala mou integritou a reaguji výstražným zavrčením, dovoluje-li si někdo o mě vynášet nějaký osobní soud.

Takže skrze mé vztahy mi byla několikrát zopakována finální otázka, zda opravdu vím, kdo jsem. A já s hlavou vztyčenou odpovídám - Ano, vím, kdo jsem ve svém jádru. Jistě, že druzí mají právo (stejné právo jsem přeci připsala zrovna loni na podzim já sobě) s námi nebýt, nevyhovujeme-li jim, ovšem tím se musí rozloučit i s tím, co jim do života přinášíme. Nemůžete platit pannou a krále si ponechat. Neprodávejte se takto podfukářským obchodům. Jak řekla Marylin Monroe:

"Jsem sobecká, netrpělivá a trochu nejistá. Jsem často mimo kontrolu a těžko zvládnutelná, ale jestli se nedokážeš srovnat s mým Já v těch nejhorších chvílích, tak si můžeš být zatraceně jistý, že si mě nezasloužíš v těch nejlepších!"

Byl to tedy příběh jakéhosi finálního odmítnutí, které mě ještě více propojilo s Podstatou sebe sama. No, finální. Svoje články taky často v pc označím "final" a časem je v názvu "final_final_final" :)) Ale všimla jsem si u sebe nové tendence, která je naprosto boží - v podstatě odmítnutí ve mně vyvolává zcela opačnou reakci než dříve - čím více mě někdo odmítne, tím větší reakci sebepřijetí prožívám. 

V takovém okamžiku vědomě pozoruji (síla Země - nohy pevně na zemi) emoce, nechám je projít buňkami (voda proudu), což se projevuje palčivou bolestí těla (oheň transformace), pak přijde uvolnění (vítr lehkosti) a teprve pak se rozhoduju, jak s odmítnutým prvkem osobnosti naložím - jestli je pro mě v pohodě, baví mě, vnímám jej jako přínosný anebo jestli se nechám inspirovat reakcí vnějšího světa a trochu jej "vychovám" v nějakou pro mně zdravější formu - tedy překročím svůj stín :)

Včera jsem konečně došla do bodu, kdy jsem "nashromáždila veškeré informace svého výzkumu" a mohla povolit stavidla do snad hodinového pláče. V tom procesu bylo cosi vzdáleného a cosi neuvěřitelně blízkého - paradox existence, který celé mé bytí rozpínal, až to bolelo. Možná smutek, že v tomto světě nemohu svobodně prožívat "stíny", přestože je neskonale miluju. Na závěr jsem sama k sobě pronesla nejkrásnější vyznání lásky, jaké jsem kdy slyšela :) A je to tak, že tímto se mi zas mění herní pole...

Jak jsem napsala na svém webu Liveinspirit.cz: "Kdyby se mě někdo zeptal na jeden konkrétní způsob, jaký mi pomáhá se ve svém životě cítit skvěle - řekla bych pláč. Vědomý pláč! Takový, který otřásá všemi buňkami! A může být tichý, nezastavitelný, burácející nebo smutný, vzteklý, jakýkoliv je zrovna potřeba :) Totiž, když ty emoce dostanete ven, nemusí je z Vás někdo složitě dolovat nějakou vnější katastrofou a ubližováním. Příp. se takové katastrofě či pokusu o ublížení zasmějete. To je jádro mého receptu na štěstí. Ale to vyžaduje notnou dávku odvahy stát se dobrodruhem ve svém vnitřním světě, pozorovat své prožívání a hledat tyhle zasuté pocity krčící se v nějakém našem vnitřním zaprášeném koutě."

Já věřím, že cesta životní autenticity vede skrze prožití emocí. Máme je uložené jako tvrdé shluky v buněčné informaci (ať už to nazveme minulý život, genová paměť nebo jen fakt, že nám někdo v dětství řekl: "Styď se!"), to nám způsobuje určitou životní ztuhlost, kterou jsem se rozhodla rozhýbat. Lidský duch se stal jednotvárným, i tělo používáme pouze ve třech polohách (leh, sed, stoj) a málokdy jinak. Zkuste se pomalinku a jemně! ohnout tak, aby se Vaše záda ohýbala obratel po obratli - začněte krčním obratlem a postupujte dolů - zjistíte, že je to neuvěřitelně těžké a že s tím (jako kdyby z těch jednotlivých obratlů) vyskakuje na povrch mnoho roztodivných pocitů. Mně takové první ohnutí dolů a nahoru (stejným způsobem, jen se začne dolním obratlem, který se narovnává) trvalo 20 minut, byla jsem zpocená a některé obratle se prostě ohnuly po skupinách - byly příliš ztuhlé.

A ano, mám-li říct pravdu - takto mírně rozhýbaná (mírně, protože do skutečné autenticity mají i nejotevřenější bytosti pořád daleko, ale vše bude, vše roste a sílí) jsem v té okolní ztuhlosti tzv. "už trochu moc", "krásný, ale už trochu moc, nemyslíš?" Ne, právě že nemyslím... já totiž mozek používám k jiným věcem, než přemýšlet o tom, jak pohnu rukou a pohodím hlavou, aby to vypadalo, že jsem dostatečně distingovaná bytost. V mém mozku se usídlila tvořivá inteligence, nezbyl tam prostor pro pochyby nebo kontrolu :)

Dovolit procesu, aby přišel, neznamená stát se hysterickým výjevem chaosu, které je motivován akorát tak potřebou být v centru pozornosti, získat uznání/lítost/já nevim co... To je velký rozdíl. Máte-li vyvinutý respekt k sobě, vždy Vás takový očistný proces zastihne v ten pravý moment... no, a někdy taky ne, někdy je potřeba vzít příležitost a pořádně se rozparádit - on to i ten vnější svět potřebuje vidět, že ještě nějaké emoce v nás zůstaly. A někdy i v tichosti kutálející se slzy po tvářích mladé dívky jsou čirou živoucí poezií v tomto loutkařském průmysl zvaném společnost.

Já sama se v očistných procesech už neztrácím, neztotožňuju se s nimi, nesnažím se je interpretovat. Pravdou je, že tohoto bodu bych nedosáhla, kdybych si nedovolila se s nimi plně a absolutně ztotožnit a uvědomit si ten paradox - JÁ JSEM MÉ EMOCE A JÁ NEJSEM MÉ EMOCE. Proč paradox - protože oboje je pravda, nelze říct jedno, aby člověk nepopřel druhé a nedostal se tím do stavu odporu. Proto jedinou odpovědí na jakoukoliv otázku je její paradoxní verze. To je velká úleva, když toto člověk přijme, protože jen mysl potřebuje ztotožnění s jedním či druhým.

Prostě očistné procesy jsou, zbožňuju je (jsou to tedy ještě stíny?), protože vím, že za sebou tím zanechám další část své existence - a tím se uvolní místo pro novou upgradovanou verzi reality. Flooooowwww....

Ne náhodou je v angličtině slovo emoce - emotion - motion je výraz pro pohyb. Bez emocí je mrtvo, prázdno.

Já věřím, že emoce jsou tím, co z nás činí lidi, a že naším úkolem je nikoliv své emoce potlačit, vymazat, ale plným prožitím a pochopením je přesáhnout a povznést je na novou úroveň. Třeba nezvladatelná zlost se může stát pevným citem pro spravedlnost atd.

A tu máme ten paradox - časem se dostaneme do bodu, kdy přirozený = normální = přirozený...

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Buňky jako satelity

Jsem poslední dobou velmi citlivá na realitu, která ke mně promlouvá, resp. byla jsem vždy, jen jsem si myslela, že blouzním :) Respektuji věci, které pro jiné ani neexistují, sleduji příčiny a důsledky gest, činů a projevů, které se z omezeného hlediska jeví banálními, baví mě sledovat, jak se vnitřek lidí kolem projevuje ve vnějších událostech a jak na to reagují, a miluju okamžiky, kdy se jim oči rozzáří, mimika se stane živější, tělo přirozeně promlouvá - to jsou okamžiky, kdy se v sobě něčeho dotkli - toku sebe sama. A ano, zalijí se mi oči slzami, když se můj pohled setká s všeříkajícíma očima krav, které jedou v náklaďáku na porážku. Jsem pozorovatel, dešifruji si vlnu života a času - v podstatě to dělají mé buňky (jsou jakýmisi satelity). Přirozený flow informací

Bylo velmi těžké dostat se takto do těla - proč? Protože tělo vnímá kolektivní pole, takže jakmile člověk přestane být připoután k vnímání pouze očima, sluchem a myslí, vyvalí se na něj tuny celosvětové bolesti - té minulé (informace z rodové DNA) i té aktuální (tedy toho, jak celý svět je řízen dávnými strachy a bojem o přežití). Buňky jsou v tomhle totiž jako červí díry spojující nás se vším. Jenže - podle mě jinudy než SKRZE tohle bahno cesta duše na Zem nevede. Je to mnohem komplikovanější a v dalším článku se budu věnovat emocím a pocitům, které v tom všem hrají primární roli.

Ale na začátek bych chtěla říct něco o největší smyčce na této cestě - o bludech mysli a tendencích nízké osobnosti. Pracovat s takovým množstvím informaci bylo pro mou mysl nepředstavitelné - jak by to vše mohla mít pod kontrolou, jak by to zvládla vytřídit, promyslet si, jak reagovat na všech těch milion podnětů? No, řekněme, že pod návalem toho všeho mysl zkratovala a vše se "samo" odehrává :) Zapojila jsem orgány emocionálního, mentálního a duchovního těla, které ještě nebyly uznány, natož vědecky popsány (a kdyby si je někdo chtěl představit, byla by v tom stejná neznalost, jako když si lidé představovali srdce nebo plíce ještě před první pitvou), ale pozor - dokonce i námi známé orgány těla mají mnooooohem více funkcí, než jim připisujeme. Nicméně, moje logika došla k závěru, že svět je dokonale nelogický, přijala jako jediný zákon - paradox existence "že něco je a zároveň není" - a mysl se konečně otevřela nekonečnému chaosu, ze kterého vzniká samovolná sebeorganizace. Logikou *boha* nedosáhnete, nicméně i cesta logiky k němu vede, je to cesta, která nakonec přesáhne sebe samu. Mé smysly a další způsoby vnímání jsou citlivé na slovy nedefinovatelné informace a zároveň jsem se konečně dostala do stavu, kdy je mi to vlastně jedno a není tam potřeba mysli to řídit/manipulovat/definovat/ztotožňovat se, což je velká úleva, narážet neustále na své vlastní ego bylo děsně únavné, stále s láskou téměř šišlavě opakovat: "Nene, bobánku, nechovej se jako spratek." :)) 

V prvé řadě jsem pročistila kanály (to souvisí s tím tématem emocí) a tím tomu udělala prostor... a hlavně - změnilo se to, jak se vidím já - pro ostatní zůstává vše při starém - blouzním :)) Ovšemže celý tento web je jakousi osobní terapeutickou obhajobou mého vnímání těla, které samovolně produkuje příliš mnoho halucinogenů, a tímto se s tím vyrovnávám - jak řekl Salvador Dalí: "Ovládl jsem své šílenství natolik, že se z něj stalo umění." Píšu často o šílenství, protože uvnitř nás se tak každý cítí, svět je natolik vzhůru nohama, že vypadá, že to budeme nejspíš my, kdo je padlý na hlavu. Ale nejde to vrátit, bylo by to jako používat Windows Vista (to byl ze všech nejpříšernější operační systém s mnoha nedostatky), když máte k dispozici mnohem modernější záležitost - byť je komplikovaná a teprve se učíte pracovat s jejími nástroji a do toho se snažíte umírnit, abyste nepokřikovali na ostatní - hej, pořiď si to taky... nebo já jsem taaak hustej :)) nebo nedejbože lézt druhým do jejich operačních systémů a tam jim přenastavovat programy bez jejich svolení. 

Krok zpět stejně nelze, ono vlastně v tomhle svém světě totiž už Vistu neseženete, stáhli ji z prodeje. Jste prostě odkázáni na nový operační systém. Přijde okamžik, kdy už zvládnete nízké tendence, které jsou samozřejmě zpočátku velmi lákavé - zvláště, co se týká manipulace s druhými, vyhýbání se zodpovědnosti ("proč zodpovědnost - když umím svůj svět ovládat tak, aby mi přinášel vše, aniž bych se zapojil" - to je velmi dočasné a vybírá si to svou daň samozřejmě, ale na držku nechť si padne každý sám - nejhorší totiž není cokoliv vnějšího, nejtěžší je podívat se sám sobě do očí a odpustit si, že jsme si na tom novém nástroji trochu, ... docela dost, ... ujeli a že nám strach bránil pohnout se dál). Je to přirozené, celý život se cítíme v podstatě bezmocní... a najednou je nám k dispozici nástroj moci. No, však i toto pomine. A pak začnete objevovat nové oblasti - např. že Vám operační systém umožňuje stáhnout nové dovednosti a znalosti. Jeden den překládáte stránku z angličtiny 5 hodin a výsledek je odstrašující. Pak mluvíte s překladatelem a s obdivem a respektem si řeknete: "Oukej, fakt dost dobrý, to chci umět taky", otevřete svoje buňky, dáte download a nakopírujete klíč k vlastnímu potenciálu. No, nestane se z Vás profík přes noc, ale druhý den další stránka trvá 2 hodiny a dá se to i číst... A takto funguje inspirace - když se necháte někým inspirovat - in-spire (ve spirále). Spir-it :)) Roztočte to!

Představme si, jak bude svět vypadat, až s tímto budeme umět pracovat.... a pak velmi rychle pochopíme, proč je na této cestě tolik překážek. Svatý grál nebo archa úmluvy podle legend v rukou nezralých stane se nebezpečnou zbraní... get it? Dostáváme jen to, co jsme schopni zvládnout, aniž bychom ujeli slaboučkýma nohama na kluzké podlaze. Díky bohu za to!!

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

čtvrtek 23. října 2014

Noc bez světla Luny a bez světla Slunce

***I am Athena and I have faith in you!***

Píseň mojí dnešní noci, kdy nebude světla Luny (novoluní a nebude světla Slunce (zatmění)! Pokorně žádám o vedení... Let there be light...

A hned k tomu mi skočila reklama: "Jsme liga superdětí. Každý den připraveni zachraňovat planetu." :)

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

úterý 21. října 2014

Svoboda, přirozený řád a jablko pokušení

Cítím v kostech, že následující období mi ukáže, že vždycky existují hloubky doposud neprozkoumané... Teď už záleží jenom na tom, jestli budu tonoucím nebo potapěčem ;) Žluťásek (tak nazývám lidi s označením "přespiritualizováno, přesvětleno" s dodatkem "vyvětrat, smrdí") by začal protestovat, že si to tímto tvrzením vytvářím. Na to bych řekla 4 slova: Já, instinkt. Ty, strach. (a pokusila bych se u toho blbě netlemit:))
Vstoupíme do období Štíra, ve Štíru se nyní nachází Saturn, nekompromisní správce osudu schopný zaměřit jádro všeho, který nevyzrálou osobnost učí o přirozeném řádu pozemských věcí a zodpovědnosti, čímž ji vede k lásce a osvobození - což je v podstatě totéž, láska=svoboda=zodpovědnost=láska. Zodpovědnost motivovaná láskou - tu jen tak někde nevidíme, to je opravdová vzácnost (zatím). 
Ať se nám to líbí nebo ne - pecky v životě dostává (nebo je vnímá jako nespravedlnost) jen ten, kdo není smířený sám se sebou, s druhými a se světem. Dobrým lidem se dějí zlé věci dost často proto, že to jejich dobro je skrytě motivováno strachem. Někdy mě fascinuje, že každé jádro má ještě další jádro :))
Říká se, že aby strom mohl vyrůst k nebesům, potřebuje silné a hluboké kořeny... Jing Jang. Jenže u těch kořenů by neměl být had či žába na prameni - a já cítím, že to je téma dnešní doby - pokušení snadnými cestami - Eva je u bran rajské zahrady znovu pokoušena jablkem poznání, moci a síly vycházející ze stínu, nikoliv z rovnováhy Života samotného... Byla jsem svědkem rozhodnutí svého, ale i mnoha dalších ženských archetypů, Evy i Lilith, které na nabídku "rudého jablka" konečně řekly: Ne, děkuji, už stačilo. Jedna z kamarádek zažila přímo divadelní scénu, kdy herec slezl z jeviště a to "jablko poznání" jí skutečně nabídl. Hádejte, co řekla?
Právě toto pomyslné jablko pokušení nám na dlouhou dobu dovolilo jít proti tomuto přirozeném řádu, který postupně začínáme v sobě vnímat jako silný respekt k něčemu, co není mimo nás, ale promlouvá to skrze nás. Psýché máme všichni, muži i ženy, a finálovou scénku tohohle mnoha tisíciletého dramatu má každý načasovanou v *pravý* čas... Věřte mi ale že ji poznáte, přijde v mnoha podobách a bude útočit na Vaše největší slabosti. A vy dokážete odolávat a rozpoznávat - to bude novinka.
Z hloubi duše každého člověka totiž vyvstává  potřeba návratu (a už bez keců) ke kosmickému řádu, který promlouvá jemně skrze každého z nás a pro který se očima naší omezené vůle stal nepochopeným symbolem rohatý bůh (třeba ten keltský), nepochopený princip, odmítaný Saturn. Saturn je správcem niterné svobody. Dopřeje ji jen těm, kteří nesou zodpovědnost založenou na lásce a vědomí ukotveném v lásce. Jiná svoboda neexistuje, cokoliv jiného je jen dobře skrytý strach a promyšlená kontrola nad během událostí - proto je pro většinu lidí tenhle učitel ďábelský - je to pro ně jednodušší - říct, on je špatný, protože mě pokouší všemi těmi nefér testy, a tedy já mu podléhám / on je špatný, protože mi nedává to, co chci a chci a chci. Pravdou je, že on je, protože mu člověk do-volil být - tím, že nepoužívá svou vůli nebo ji používá mimo pole přirozené laskavosti.
Čím blíže jsme světlu, tím tmavší stíny jsou, proto určité věci nyní gradují - souvisí to s tím finálním jablečným rozhodováním uvnitř každého z nás. A není to rozhodnutí mezi světlem a tmou. A vlastně to ani není rozhodnutí. Vlastně až se to stane, jako by se to nikdy nestalo. Ale nejdřív se to musí stát, aby to nikdy nestalo...
Svoboda od nepaměti začínala ve fantazii, proto i člověk uvězněný ve čtyřech stěnách mohl prožívat extatické propojení se svou duší, tedy uvědomit si, že svobodu jeho vnitřního prožívání mu nikdo neodejme. To se netýká fašistických světů, kde jsou pro degradaci tohoto prožívání používány chemikálie a velmi komplikovaná manipulace - k této realitě jsme blízko, ale ukazuje se, že síla Ducha je schopna resetovat jakékoliv vnucené pohledy
Když dáte svobodu svému vnitřnímu prožívání, nastane obrovský chaos, bludy, vize děsivých scén... Je to prohlédnutí 90 % naší DNA, kterou vědci nazývají jako spící, zbytkovou (a to se ještě ani neví o rozšířené DNA jako informační matrice duše), jeví se jako prázdná, ale!... nevnímáte bludy proto, že byste je stvořili, ale proto že už ve Vašem bytí dávno byly... neposilujete to tím, že se na to podíváte, posilovali jste to tím, že jste to schovávali,... prolítne to kolem jako meluzína, zaburácí, možná na chvíli zešílíte... ale pak se začnete smát té směšnosti všeho, co se ve Vás odehrává, jak vyplují na povrch strachy genů a strachy duše a strachy strachů a člověk si uvědomí bizardnost a absurdnost těchto strachů v přítomném okamžiku přítomné reality... a pak nastane ticho... a z toho Ticha může člověk začít spřádat nové příběhy založené na novém vědomí a poznání... Až se pohár vyprázdní, teprve může být naplněn. 
Když v člověku pulzuje moudrost a zodpovědnost, už nepotřebuje strach, který by jej musel chránit, protože sám nerozpozná tenké ledy. A o tom je skutečná svoboda. A ta se zprvu pojí s velkou úzkostí - je to jako ta fobie z otevřených prostor. Proto člověk ke svobodě potřebuje i víru a schopnost ten neklid využít k činu. 
Víra není pojistkou, že se člověku nebudou dít zlé věci, je jistotou, že jimi projde bez trvalé újmy na duši - skrze pochopení a poučení pro příště. A čin není nepopíráním plynutí, nýbrž jeho druhou stranou mince.
Kdybyste se mi zeptali, odkud pramení mé vnitřní pokyny k životu, nemohla bych Vám říct ze srdce, nemohla bych říct ani z hlavy - nevím, kde a kdy se to stalo, ale od určité chvíle se vše spojilo a celá moje bytost, každá buňka v těle hovoří a zpívá o tom, co bude další krok na mé cestě životem nebo jak zareaguji na každodenní podněty. Z prvotního chaosu postupně vyvstává nový řád. Je to instinktivní. Každá má buňka ví, co má dělat. Nesedím na obláčku a "nemám hotovo", nemám miliony na účtě ani nic, co slibují různé duchovní systémy, ale jsem v pohodě. Srala jsem na všechna ta lákadla a všechny berličky a teď jsem jednoduše v pohodě. Autentická. Extatická. Každodenní. Přirozená. Prostě normálka, bejbe. A vím, že kdybych něco opravdu chtěla, mám to. Takže jestli něco nemám, stačí se podívat, proč to nechci :) Pulzuje mnou ta stejná síla, která vede planety jejich drahami a otevírá květy v jejich pravý čas. 
A s tím ukončením dělení "odkud jaký popud přichází - je to mysl, nebo je to srdce, bože, já jsem tak vyděšen" se ztratily pochyby o tom, zda učiněné bylo či nebylo správně, taková otázka v mém světě již neexistuje. Nelituji, ale učím se - z toho, co nedopadlo tím nejláskyplnějším způsobem, se učím pro svá budoucí rozhodování. Jsem jako biologický kompjůtr, co se novými úkony neustále sebezdokonaluje.
U mě to prostě fungovalo - osvobodit svou mysl, osvobodit své emoční prožívání, osvobodit své vnímání... pak už se Duch nemá o co zarazit. Ale jak říkám - každé jádro má ještě další jádro. Nic není definitivní!
Každopádně jsem si všimla, že už nevynakládám téměř žádnou energii, abych měla život pod kontrolou - ačkoliv právě tohle napětí bylo mé stěžejní téma - takové to téma, kde máte pocit, že nikdy ten stín nepřekročíte. Dnes mé bytí protéká mým tělem a život se děje... 
Strach ze svobody je základní motivací člověka, protože ke svobodě se vážou kvanta myšlenkových vzorců - proto máme všechny ty systémy, pravidla, kontroly, opatření...  Někdo by se zeptal - co je to za svobodu, když člověka řídí "nějaká síla"?... Právě tento paradox je klíčem ke všemu... a jeho pochopení je nepřenositelné, je to práh, který musí každý překročit sám.
Život je o naslouchání a odpovídání, tak funguje každá buňka v lidském těle. Příliš duchovní lidé jen naslouchají, lidé zakotvení hluboko v hmotě zas jen hekticky reagují/odpovídají... Můžeme se během dne či života či existence přelévat mezi nasloucháním a odpovídáním, ale vždy mají smysl jen, pokud jsou v souvislosti a pokud tam není strach jednoho z druhého. Vidět znamená měnit. Další paradox. Jediným klíčem k našemu vnitřnímu štěstí je plynulé neodporující uvědomování si sebe sama a podle toho zpracovat nižší popudy či ukotvit do reality vyšší vize sebe sama.

Já toho moc nekontroluji, vše se odehrává, pravidla života (nebo spíš jakési rituály) se vytváří tak, aby mě podporovala... ve chvíli, kdy mě oslabují, mění se... je to neustálý proud, proměna, pohyb, ve kterém se ale vlastně nic nehýbe, neboť život je přítomným momentem, který mění pravděpodobnost podob dalších přítomných momentů... Má bytost nastavuje tyhle pravděpodobnosti jako veslo v rozbouřené vodě, ale řeka života sama rozhoduje, který proud strhne mou loď...

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

úterý 14. října 2014

Našel jsem ticho duše...

Photo © 2014, ANA, Liveinspirit.cz
V polích, lukách a lesích našel jsem ticho duše a jako křehký křišťál jsem jej přenesl ve svém srdci do vřavy světa, aby se mi stal majákem na břehu oceánu každodennosti... Jak dny šly, z křehkosti zůstala jemnost, ale ten kámen byl zbroušen do diamantu - oh, ani jsem si nevšiml - a byl jsem jemný jako vánek, a přesto pevnější než skála...Já, člověk (An)








Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

pátek 10. října 2014

Zápisky zpod mangovníku

Odložila jsem na nějaký čas dopsání rozepsané knížky Na hranici mezi šílenstvím a osvícením (asi proto, že ještě vůbec není jisté, jak ten příběh skončí). Začneme trochu lehčí literatúrou - 120 normostran Zápisků a každý týden nějaká přibude. Tak že by už letos? Fulghum by řekl - Možná. A možná ne  Necháme se překvapit. Krásný podzim. An.

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330