Cesta k sebepřijetí - přijímám, že se nepřijímám

Už jsem unavená, jak detailně a permanentně mi mé okolí zrcadlí to vše, co na sobě nepřijímám. Jsem v bodu frustrace, únavy a defenzivy, a to je pokrok. Ano, nepřijímám na sobě to a to... Znám své stránky, které považuji za negativní a také vím, že doposud jsem je potřebovala a zároveň zrcadlily něco někomu jinému - v tom je vesmír neomylný, nikdy se nepotkají dva lidi, kteří by si neměli co předat - zapadáme do sebe jako dílky puzzle, i když někdy je to bolestivé, než to zpracujeme, pochopíme.

Tolikrát jsem se snažila změnit, co jsem - zlepšit, dospět, zhubnout, vyvinout se v nějakou lepší formu existence (ano, smích), cítila jsem ten tlak okolí, že "takhle to není správné, takhle se to nedělá" - a ten tlak byl zároveň pouze mé vnitřní přesvědčení o tom, kým bych měla být, kdybych poslouchala své ego a strach. 

Když jsem se zamyslela, proč jsou všechny mé pokusy být - trpělivější, pořádnější, mlčenlivější, uzemněnější, méně emocionální, neplácat se neustále v nějaké iluzi - neúspěšné, zjistila jsem, že nejsem sterilní, totiž nechci být sterilní. Můj vzdor být podle norem (bez úvahy nad tím, co to normy jsou, a že jsem si je stanovila já sama) je přirozený, Země je plná pestrosti, pro vývoj nás všech je docela vhodné, abychom si udrželi svou rozmanitost.

Mé okolí mi nezrcadlí, že bych se měla změnit, mé okolí mi dává jasně najevo - přijmi, co jsi, neboť to je tvým darem. Být tím, čím jsem, je největší dar pro mne i mé okolí - a být tím v Lásce. Pořád do kolečka, dokud to nepochopíme.

Pro jakékoliv uvědomění je důležité mluvit o tom, co cítíme - vynést to na povrch nám umožní se v tématu uvolnit, dostat blokovanou energii na Světlo - říct si třeba Jo, nedodělala jsem školu, neumím se rozhodnout, nepřijímám své tělo, žiju z iluze do iluze a neumím udržovat pořádek atd. atd., ale přijímám, že se za to nepřijímám, vše má svůj důvod a já já tomu plně důvěřuji. Jsem, co jsem, a miluji se, protože jsem jedinečný aspekt Univerza. 

Myslím, že velkou překážkou společnosti na cestě k sebepřijetí je, že mezi sebou nemluvíme o tom, jak se cítíme, že se schováváme za nepravdy, schováváme stránky, které považujeme za své slabosti, a tím manipulujeme okolí, aby přijalo obraz toho, že jsme víceméně dokonalí, zatímco cítíme ten rozpor, a to nás vnitřně trhá a vrhá do nepřijetí sebe sama. Tím, že odhalíme svůj vnitřní svět, zároveň umožníme druhým projít cestou přijetí. Zvnějšku to totiž vypadá, že všichni jsou v pohodě a nikdo nemá problém, a tak se nutně musíme cítit, že jsme špatní, když jediní máme problém, ale náš problém je pouze v tom, že jej jako problém vnímáme.

S Láskou Váše spolucestovatelka životem - Anamel, v permanentním procesu