Hranice mezi plynutím a utrpením - když se domeček z karet zhroutí

Mnozí z Vás si nyní mohou připadat jako znásilněni svým vlastním osudem. Tak dlouho Vás duše tlačila k určitému rozhodnutí, že jste svůj úkol úspěšně dokončili. Odměnou je Vám bolest a utrpení, pocit zrady, nutkání vzít věci zpět... Nezapomínejme však, že ještě stále je zima - doba odcházení. Negativita ve vás vychází z vašeho emočního těla a z vašeho ega. To nejste vy, ta bolest, ty myšlenky... Mějte nadhled... Brzy přijde jaro, které nás vyléčí... Vytrvejme, milovaní...

Jsem teď v jednom takovém procesu. Je ve mě prázdné místo, bolest, strach. A mnoho další negativity a já se ptám, kde je ta hranice mezi tím, co mi má tato zkušenost přinést, a dobrovolným utrpením? Použiju-li veškeré dostupné prostředky (uzemňování, přátele, afirmace...), jak se z toho vyhrabat, nebude to jen únik od reality, který bude mít za následek, že zkušeností budu muset projít znova? Neměla bych nyní sama projít ohněm, vyléčit to, jít až ke zdroji? Nevím, kde je hranice... Vím, že se mi ukáže, vím, že vše má svůj čas, poprvé Vám ale píši přímo z bitevního pole, ne po vybojované bitvě... Plná emocí a zmatku... čekám, až se mi zjeví Pravda... Ale Bůh přeci nechce naše utrpení, naše duše nechce naše utrpení, my jsme se před časem rozhodli také, že už nechceme dobrovolně trpět... Proto musí existovat rovnováha mezi lekcí/pochopením a nástroji, které nám pomáhají překonat bolest...

Jsem více než 24 hodin po rozchodu, který se ve mne připravoval celé 4 měsíce. Proces, který jsem nechala plynout, se uvařil přesně tak, jak má. Rozešla jsem se s láskou a s pochopením, ve vzájemném objetí... tak, jak jsem si to přála... Rozšela jsem se s člověkem, který se stal více mým dobrým přítelem než milencem. Miluji ho jako svého přítele a učitele. Děkuju mu za lekce, které má duše díky němu zvládla. Učební lekce ale skončila a je čas se posunout dál... Doufám, že i jemu bude jednoho dne dáno pochopit význam toho, co jsme spolu dokázali. Ale neznamená to, že jsem ušetřena utrpení, neznamená to, že nepochybuji. Neznamená to, že se nebojím, jak bude reagovat naše okolí a neznamená to, že jsem připravena na vše, co s rozchodem přichází. Ano, bojím se toho.

Jsem tu teď totiž sama za sebe. Nejsem tu půlka, která hledá v tomto světě druhou půlku. Ve své celistvosti stojím nahá sama před sebou a sama se sebou... 

Je tohle to, co mi způsobuje utrpení? Skutečný a syrový návrat k sobě... Vždy jsem utíkala ze vztahu do vztahu a v době, kdy jsem byla sama, jsem ulpívala na kamarádkách nebo jiných závislostech. Ačkoliv jsem milovala samotu, potřebovala jsem se definovat skrze ty, o kterých jsem si myslela, že jim na mě záleží. Ale jen jsem uměle vytvářela jejich závislost na sobě tím, že jsem se snažila na ně být milá, pomáhala jsem jim, ustupovala jsem jim, snažila jsem se je vychovávat, hodně jsem toho dokázala, aby mě měli pro co uznávat... A docela se mi to dařilo, než mi Vesmír začal dávat najevo, že tu dochází k totálnímu sebeoblbování. Trvalo mi 26 let, než jsem zjistila, že můj život ze skládá ze lží sama sobě. Že všechno dobré v mém životě vzniklo na základě špatné motivace - strachu. Před 5 měsíci se mi začal hroutit domeček z karet... a já se jen dívala... Domeček nyní konečně spadl celý a já ohledávám trosky a hledám, co v nich zbylo ještě použitelného...

Děkuji Vesmíru, že mi poslal do života lidi, kteří už chápou, kdo skutečně jsem... a nesnaží se mi omylem či cíleně připomínat, kým jsem byla... díky nim dokážu znovu vstát, opráším si kolena a uznám, že po Cestě člověk nemůže kráčet sám... uznám svou vlastní svobodu a svobodu svých blízkých...

Vše je tak, jak má být. Budu věřit, že bolest, která přichází v návalech, bude s každým atakem menší a menší... Musím se snažit neutíkat do budoucnosti, nepředstavovat si, co všechno krásného mě asi čeká (nebo se děsit toho, co nezvládnu). Nesmím zkoumat minulost a vinit se za to, co jsem ne/udělala. Musím být tady a vyrovnat se s tím... dovoluji si brečet, kdykoliv se mi zachce, pláč očisťuje. A prosím Boha o plné pochopení této lekce, ... abych už ji nemusela prožívat znovu, aby má Cesta vedla k mé vlastní celistvosti, zacelení ran a nalezení skutečné lásky...