Svoboda je náročná záležitost. Jakékoliv nesvobodě vždy předchází svobodné rozhodnutí odevzdat vlastní
vůli do rukou jiných – těch, kteří vědomě či nevědomě budou po následující
čas čerpat naší energii ve svůj vlastní prospěch a růst. Taková rozhodnutí
padnou většinou ve chvíli, kdy je člověk oslaben (nemá plné spojení s božským
zdrojem), a tak ani nemá povědomí o souvislostech svého rozhodnutí. Ne nadarmo
to připomíná pohádkové smlouvy s ďáblem, ten princip tam je. Tím je
uzavřena energetická smlouva platná do doby, než takto zotročený jedinec nabude
takové síly, aby učinil nová rozhodnutí (změnil práci, ukončil vztah, vyrovnal
karmické dluhy, oprostil se od komerčních tužeb atd.). Takový stav se
prodlužuje tím, že člověk následně dá ruce pryč od svého původního rozhodnutí,
a postaví se tak do role oběti - tím
ztratí možnost a sílu tyto dohody ukončit.
Každý, kdo se vyvázal z takové struktury (budu to
nazývat svobodně přijatá nesvoboda),
po čase zjistil, že nejde-li svoboda
ruku v ruce se zodpovědností, jedná se opět jen o další formu vnitřní nesvobody
(skrytá nesvoboda, nebo taky předsvoboda).
Dokonce se může stát,
že se zdánlivě osvobozený jedinec stane na čas oním Našeptávačem, který bude
využívat nevědomosti ostatních (celá sféra duchovních učitelů jsou toho
příkladem). V každém případě se jedná o více či méně šílený úlet,
který se snaží vyvážit období, kdy jsme chodili cestami, které za nás volili
jiní. Jakmile se misky vah dorovnají, zjistíme, že v té domnělé svobodě je
opět cosi, co nás svazuje, protože jakýkoliv
ne-zodpovědný úlet způsobuje nerovnováhu, která si vybírá nenápadně daň někde
jinde.
Nutno dodat, že tohle je přechodná a přirozená fáze a neznám
člověka, který by se jí dokázal vyhnout.
Je to čas poznávání, ujasňování, a hlavně – postupného objevování a upevňování nově
zrozených vnitřních hodnot, které jsou zatím pouze podvědomé – nedokážeme je
formulovat a všechno je tak nějak neznámým způsobem chaotické, jak k nám vnější
svět promlouvá, abychom to vše lépe poznali. Ty hodnoty ovšem zatím jedna bez
druhé nedávají smysl, nebo si dokonce odporují, ačkoliv to v euforii z pocitů
vnitřního osvobození nevidíme. A nechceme vidět, protože uvolněná energie nás zaplavila, oživila, ale jaksi uspala naší bdělost
a zdravý úsudek. Velký třesk. Ale Vesmír na všech svých makro- i mikro- úrovních
se nakonec vždy ustálí do podoby, kde všechno má své místo, hodnoty, průběh, účel
a vazbu k ostatním jednotkám.
Po několika měsících
období předsvobody jsme si už splnili a do sytosti užili všechno, na co v období
primární nesvobody „nebyl čas“, všechno, co jsme z nějakého důvodu
odkládali „až“. Ale pořád to byl pohyb v rámci
postaru nastavených pravidel.
Našemu konání v takové
fázi chybí jakékoliv zacílení – a to dává smysl, protože proč jít po jedné
cestě, když teď mám možnost jít milionem směrů. Stojíme na místě v extázi z toho
rozšířeného pohledu. Navíc je takové
prožívání svobody mírně ostentativní a okázalé – možná se snažíme dokázat svému
okolí, že jsme si vybojovali prostor, který jsme dříve neměli, protože tomu
sami ještě nevěříme. Ten prostor totiž ve skutečnosti nemáme – ve vlastní hlavě
se pořád pohybujeme po stejných drahách.
Je náročné začít myslet způsobem, kterým jsme nikdy nemysleli – to je schopnost
tvůrce – a tu v tuhle chvíli ještě nemáme. Vybereme si tedy z nabízených
cest deset, nebo třeba i sto možností a postupně skáčeme sem tam – vždy jen
jeden či dva kroky tím směrem, dál se neodvážíme – ještě je tu přece další
nekonečno možností. Tak můžeme strávit i celé životy. A znovu je potřeba
podotknout, že i toto je přirozená vývojová fáze – získáváme podklady pro svá budoucí rozhodnutí, rozhodnutí spolu-tvůrce.
Ale najednou s tím odžitím všeho odkládaného mizí všechny
zdroje výmluv, proč to či ono nejde. Otevírají se brány do dokonalého ráje, kde
je vše možné. Z toho by jeden brečel, protože najednou Vám dochází, že omezení nikdy nebyla vně, ale jsou ve Vaší
hlavě. Rozpor mezi aktuální realitou a Vaší nejvyšší možnou možností je tak
velký, že Vás to v noci budí a trhá buňky na kusy. Rodíte se do nového
záměru.
A vy už víte, že svoboda bez zodpovědnosti (tedy schopnosti se
rozhodovat, konat a přijmout následky v dobrém i zlém) je po chvilce
skotačení bez ladu a skladu jen trýznivé utápění se v nekonečném oceánu
možností. Stojíme na místě, jen už tam
není ta extáze. Ráno se vzbudíte a můžete dělat cokoliv. COKOLIV. Znovu se
zrodíte do nového nebo i do stejného těla a můžete dělat cokoliv. Je to děsivě
neznámé. Ale vy už máte tu zodpovědnost, takže znovu neutečete. Nikdo a nic Vám
nediktuje, čím naplníte svůj den. Žádný šéf, který Vás potrestá za to, že jste
nepřišli do práce. Jste zdrojem svého
naplnění, tudíž vše, co potřebujete, máte vždy někde po ruce. Není tu žádný
program viny, který by Vás hnal zběsile pomáhat světu. Žádný program
nedostatku, který by Vám diktoval, že potřebujete víc, víc, víc. Žádná motivace. Žádný hnací pohon. Kam se to všechno podělo? Co si nyní počít?
A tak si řeknete: Já
asi přeci jen zůstanu v posteli. Co kdybych zvolil špatně? A v té
posteli přemýšlíte, jak se to vlastně
dělá – rozhodnout se, čeho se chytit? Mluvím symbolicky, je to
několikatýdenní či několikaměsíční i celoživotní proces. Záleží na míře
frustrace a následné ochotě se pohnout dál ve vlastní evoluci. Vidíte kolem lidi, jak žijí životy, které nejsou
výsledkem jejich vlastních rozhodnutí, a to Vám odvahu nedodá. Nebo si
řeknete - Budu dělat to, co jsem dělal včera.
Nebo co jsem dělal minulý život. Jsme jako blechy, kterým když odklopíte
víko krabice, budou stejně už navždy skákat jen do výšky krabice – naučeny, že
vyskočí-li výš, narazí. Jenže to víko už tam není! Ta krabice existuje jen v naší
mysli.
A jak poznáním a zkušeností rosteme, začneme si všímat, že
existuje i jiný druh lidí, začneme
vnímat rozdíl mezi tím, co nás motivuje (mrkev tažená před oslem), a tím, co
nás inspiruje - tedy posiluje.
A je tu i další stránka svobody - rozhodnutí není jen jedno a pak "uf, mám to už za sebou", rozhodovat se člověk potřebuje stále, i měnit svá dřívější rozhodnutí, byť původně vypadala, že jde o trvale platnou záležitost.
Nakonec mě napadá, že člověk žijící z hloubi své duše může poskytovat
světu to, co umí dobře, ale jedině tehdy, dokáže-li nebýt otrokem svých
vlastních nadání – ve smyslu „tohle mi jde, a tak to musím dělat, protože
nic jiného neumím“. V tom mi chybí radost, a tak je to znovu jen další typ nesvobody - oběti.
Možná to ale člověku nečiní radost jen proto, že kouká stále jedním směrem. Já osobně potřebuji ke svému životu rozmanitost - činností, míst, vztahů, lidí, podnětů, učení, ... Takže mohu dělat radostně to, co umím, pokud se na druhé straně věnuji i něčemu, co je pro mne nové. Navíc nikdy nevím, co z toho vzroste. Když se budete věnovat jeden rok každý den pár hodin
nějaké činnosti, stane se z Vás nakonec odborník a časem po několika
letech i mistr a nikoho ani nenapadne, že jste kdysi dávno byli nováčkem. Ale ano, vyžaduje to čas, nadšení a práci - každopádně to není výmluva, proč jste ještě nezačali s prvním krokem. Stačí se pro tu činnost/směr/vztah... rozhodnout ze srdce a dát do toho všechno. Tak se plní sny. A to nelze, pokud máte na stole příliš mnoho možností.
To, co je jednoduché
na konci, vždy bylo složité na začátku.
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
PEKNE NAPISANY UHOL POHLADU NA ZA-MYSLENIE... PRECITUJEM ♡
OdpovědětVymazat