Neznámo a konečnost, které nás oživují...

Cestování do neznáma (a vlastně jakákoliv situace, která není podobná ničemu, co jsme doposud zažili) je vždycky takovou maturitou z toho, jak ukotvené máme vědomí, kdo jsme (anebo jak snadno se necháme z vnitřního klidu a vědomí vystřelit mimo sebe - do emocí, do myšlenek). Totiž udržet si sebe sama ve známém prostředí je jako chodit poslepu v místech, která známe nazpaměť - nic nás nepřekvapí, nic nás nevychýlí... ale když se v tom prostředí (myslím v našem životě) objeví neznámý předmět, buď si to ustojíme, nebo spadnem na prdel... a když spadnem, tak se zas zvednem a příště to zkusíme jinak. Obrušujeme hrany.

Za slovo cestování si klidně můžeme dosadit slovo vztah, je to vlastně dost podobný - při cestování jsme totiž ve vztahu s každým, při cestování se setkáváme s lidmi, kteří nám v různých situacích zrcadlí nás samotné, hrají naše partnery, otce, matky, sestry, kamarády, mučitele i učitele... a posouvají nás tak dál - takové konstelační terapie. U těchto druhů setkání člověk vnímá dotek osudovosti, je to schůzka s vlastní duší... jakoby se všechno ztišilo, čas se rozplynul... a může to být třeba jen letmý pohled z očí do očí či pozvání na chléb s jačím máslem nebo letmo utroušená poznámka pohledného kluka.

A cestování do neznáma s neznámým člověkem (který není podobný nikomu, koho jsme doposud poznali) jsou státnice - člověk poznává sebe sama z naprosto nových perspektiv - některých líbivých, jiných už méně. 

Někdy to člověk zvládne na jedničku, jindy si s každým novým ránem dává reparátek, ale nakonec účel vždycky plní prostředky a domů se vrací jako někdo jiný, ... možná vnitřně silnější, určitě více pokornější... Ale to se nestane bez situací, ve kterých nám (tomu starému a nefunkčnímu v nás) není dobře... 

Nicméně když si člověk uvědomí konečnost jakéhokoliv vztahu (cesty, života...), tedy že nemáme na hledání harmonie celou věčnost a že čím dřív ty hrany obrousíme, tím líp, pak vyhodnotí, že některé věci prostě už nejsou zapotřebí a z některých kruhů je možno (je-li vůle a chuť) vystoupit - a to platí, ať už život svedl dva lidi na společnou cestu Asií, anebo životem. 

A když dokážeme dary druhého člověka přijmout a pochopením si je načíst do sebe (znáte ty okamžiky, kdy vy byste si nevěděli rady nebo si něčeho nevšimli, ale bezprostředně víte, co by v dané situaci udělal ten druhý? Možná to neuděláte tak dobře, ale je to tam, aspoň trošku, něco nového... něco dobrého z vás, co doposud spalo...), pak už se nemusíme bát prázdného místa, když se naše cesty dílem osudu a života rozejdou... 

Zážitky z cesty a pár fotek najdete zde: Labyrint světa, ráj srdce: (Bishek-Togtogul): Cause I´m hopeless w@nderer...

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Intimní vztah se životem

Přemýšlela jsem, proč se člověk někdy cítí tolik oddělen od světa a jindy zas tolik plný Života. Když necháme život, aby nás prostoupil, aby zaplavil každou naší buňku, oddělení mizí. Ale kde to spojení ztrácíme? Kde se v člověku bere osamělost, která je důsledkem oddělení? Přece není možné být osamělý, když cítíme, jak v nás proudí život sám, jehož propojující síla je ve všem a ve všech. Ale z nějakého důvodu ten proud potlačujeme, každý svým způsobem. To, co mistrové nazývají přítomným okamžikem, je pro mne snáze pochopitelné jako esence života samotného, jemuž nekladu žádný odpor. Jsou to ty okamžiky, v nichž neexistuje nic jiného, než co právě je. Jsou to ty chvíle, kdy jsem tzv. průchozí. A taky lidská a laskavá, schopná životu na každý jeho podnět odpovědět s humorem... a třeba můžu u toho být i bolavá, ale nereaguju podrážděně a stále (i když to vyžaduje najít v sobě odhodlání a sílu) dokážu ze sebe vydolovat úsměv a říct si - je to, jak to je, ono to nějak půjde. Není nic špatného občas reagovat unaveně a podrážděně s pocitem, že si nás život dobírá, ale v těch laskavých reakcích je mi dobře, a proto se je učím rozmnožovat. Neříkám, že mi to jde za každých okolností, ale jde mi to líp a častěji než kdy dřív.

Život nejde spoutat, a pokud se jeho divoké a smělé řece bráníme, bere nám to mnoho síly. Možná plujeme v jeho korytě, možná i tím správným směrem, ale je to jako canoeing - když špatně řídíte loď, derete se občas pádlem proti proudu ve snaze dostat se do správného úhlu jízdy... a jste vyčerpaní po pár minutách. Kdežto když splynete s lodí, s řekou a s proudem a se svým spolucestujícím se stanete jedním řídícím nástrojem (a to vyžaduje určitou míru pružnosti a vzájemné přizpůsobivosti a ochotě se jeden druhému otevřít) - využíváte plný potenciál síly řeky a z jízdy se stává vytoužená zábava - je to třeba i namáhavé, ale vy cítíte, že vám nikde neuniká energie a že neplýtváte svou silou na něco, co je zbytečné. A takovou námahu je snadné přijmout, je snadné se z ní dokonce těšit, je to váš výkon, je to vaše zodpovědnost, je to naše rozhodnutí.

Jedním z míst, kde nám všem utíká mnoho síly jsou osobní vztahy. Všichni se občas dostáváme do situací, kdy jakoby jeden do druhého narážíme, jako bychom chtěli USB připojit do elektrické zásuvky nebo zásuvku do USBéčka. Nerozumíme si. Máme nějaký svůj vnitřní svět, který sami v sobě vnímáme, s jeho bohatostí, šťavnatostí i s jeho pouštěmi, z nichž se na základě nějaké dřívější bolesti z nás vytratil život, ale nejsme schopni to druhému zprostředkovat, předat mu mapu, aby se orientoval v našem vnitřním světě (nebo mu naopak podsouváme překážky, aby se nedostal do míst, v nichž nechceme žádné svědky). Někdo by mohl položit otázku, zda je předání takové mapy potřeba. Já si myslím, že ano. Protože cestuju, vím, jak je frustrující, být v neznámé krajině bez jakýchkoliv vodítek. Lze sice využít intuici, ale když koukáte do menu v Rusku, je prostě dobré znát azbuku, jinak se Vám může stát, že si místo vege salátu objednáte mísu beraního masa. A stejně tak, jak má lidstvo tendence zkoumat hloubky oceánů a dálky galaxií, tak lidské poznání pramení i z kontaktu jedné hlubiny člověka s druhou. Jenže dokud se plně neodevzdáme důvěře v sebe sama, pořád si tolik chráníme svůj prostor a své pojetí světa, že nedovolíme, aby nás zasáhla realita druhého člověka. Mohlo by se totiž ukázat, že některé naše staré zvyky a reakce na život jsou už přežitkem a to by znamenalo hledat nové cesty. Toho se něco v nás děsí. Ale je to jako stát na kluzké ploše, dříve nebo později gravitace (přitažlivá síla našeho vlastního jádra) zapracuje a my odevzdáváme staré představy o sobě samém a necháme vše padat, abychom si pak trochu potlučení posbírali to, co je autenticky naše právě teď a právě nyní - abychom se ujistili, že to je opravdu naše, a ne jen slepý narcismus zakrývající náš strach.

Není žádným tajemstvím, že svými narcistickými projevy občas překrývám pochyby o sobě samé. Nebo respektive pro mě to žádné tajemství nebylo, překvapilo mě, že to nebylo tak očividné pro všechny a že když jsem přestala tohle divadlo sama pro sebe hrát, změnily se i reakce druhých. Jak řekla moje kamarádka Miruška: "Nikdy jsem tě před žádnou cestou neslyšela říct, že by jsi měla z něčeho strach, vždycky jsi do všeho šla bez zaváhání, ale tak nějak mam pocit, že je dobře, že máš strach." Nu, měla pravdu. Lehkovážnost není totiž odvaha. Lehkovážnost je schopnost zatlačit svůj strach do nevědomí a jednat, jako by neexistoval. Jenže díky tomu pak zůstáváme v životě na povrchu, protože víme, že kdybychom se ponořili ještě hlouběji, tenhle kostlivec by vykoukl ze skříně. Odvaha je cítit svůj strach, a nenechat se jím ovládat. A někdy se jím třeba i nechat ovládat. Prostě tak, jak je nám to přirozené. Jak je to lidské. Já sice dost často o svém strachu mluvím, i o svých pochybách, ale uvědomuju si, že někdy si ho odmítám pustit do těla, že se mu jako prožitku bráním, a tak musí přicházet ve vnějších podobách, aby mohl být prožit a dojít své transcendence, za níž se odhalí jeho pravý původ a smysl, jímž nás obohacuje.

Mám za sebou čtyři roky samoty. Částečně byla dobrovolná, částečně byla zkrátka proto, že to byl dobrý čas pro samotu. Čtyři roky bez partnera jsou pro někoho nepředstavitelné. I mě tahle představa kdysi zvyšovala srdeční tep, nakonec ale po poměrně hodně času stráveném v ústraní vím, že důsledky takového období poznám teprve v přicházejícím čase a možná až za pár let, a možná, že je ani nepoznám, prostě něco se tím změnilo a já neumím říct co. Ale jedno vnímám - že čím více jsem se přiblížila sobě, tím více se mi v životě objevilo lidí, s nimiž můžu být tím, kým jsem, když jsem sama. To je obrovský dar. Člověk se nemusí "oblékat", když jde s blízkou duší třeba na kafe nebo s někým jede na výlet. Možná jsem došla do toho období samoty právě proto, že mě to převlékání už příliš unavovalo, ale zároveň jsem neměla dost síly se nepřevlékat. 

Prostě jsem zvýšila svou citlivost vůči svému vnitřnímu světu (jeho krásám a hlavně jeho bolestem) natolik, že by mě partnerský kontakt zkrátka totálně utrápil, bylo by toho najednou příliš moc ke zpracování. A všechny ty moje blízké dušičky a jejich láska (a moje láska) mě tak posílily, že jsem dnes schopná si sebe zachovat i v kontaktu s dalšími lidmi, kde ten soulad už tolik není. Jenže ono to pro mě otevírá zas nový level, o kterém jsem věděla, že přijde - a tahle cesta je takový předstupeň.  Totiž zůstat sám sebou ve frontě v Albertu, na koncertu Jelena nebo při běžném kontaktu s lidmi na cestách, nebo dokonce zůstat sám sebou tváří v tvář vztekle rozvášněné mamince... dobrý, to všechno se s trochou sebeuvědomování a zvnitřňování dá. Ale zůstat sám sebou v neznámém prostředí uprostřed neznámých výzev (být navlečený v "lyžařském obleku" ve čtyřicetistupňovém vedru, několik hodin jízdy na motorce, slovy mé kamarádky - permanentní fitness, nevědět, jak se při jízdě pohnout, aby to bylo pro řidiče oukej, ... no a Mareček, který má naprosto excelentní vlastnost reagovat tak, abych byla nucená si uvědomovat svá vnitřní zranění...), ... být v intenzivním kontaktu s člověkem, který je stejný individualista jak já, tam se všechno extrémně zviditelní. Novodobé vztahy jsou takové, ať už jsou partnerské, nebo cestovatelské, nebo prostě takové, jaké nám život přivane. Přátelské vztahy mají neutrální naladění, ale dejte jing a jang do jedné místnosti a uvidíte ten tanec. Kombinované utrpení s božskostí. 

Tím, že jsem učinila rozhodnutí - nemaskovat svá zranění neadekvátními reakcemi, je to tady pro mě docela očistec. Přišla jsem o všechny své ego-reakce, které měly za cíl schovávat tu malou pochybující holku - já to uměla hrát tak dobře, že nikdy nikdo nepoznal, že bych v sobě měla špetičku pochyb - řeknu Vám, že ty masky mi tady občas zatraceně chybí. Já vím, že z větší části osobnosti jsem hodně dospěla, ale částečně ta malá ve mně stále je (musí být, protože jsem si jí nikdy, už od dob dětství, nepřiznala, tím jsem jí v sobě uvěznila) a ona chce na povrch, chce být prožita, aby se to mohlo změnit, uvolnit. 

Když jsem vyrazila na tuhle cestu, musela jsem přijmout určitou míru závislosti (což je pro mojí závislost na nezávislosti naprosto děsivé) - tolik toho o cestování a o jízdě na motorce zatím nevím, tolik toho zatím neumím. Postupně se učím, ale zároveň se střetávám v sobě s někým, kdo má opravdu velký problém nebýt v každém okamžiku dokonalý, bezchybný a perfektní. Tím více se dostávám do situací, kdy si dokonalá a perfektní nepřipadám. Jako by každé shnilé jablko, co byste rádi hodili sousedovi za plot, se vám vrátilo a rozmázlo o vlastní tvář. 

Buď můžu být frustrovaná, nebo z toho mít legraci. Zatím jsem byla frustrovaná, ale časem si ten svůj humor, který aplikuju běžně ve svém životě, osvojím i tady. Ale řeknu Vám, že to bylo pět dní dost pro mě netradičního vrávorání, nejsem zvyklá na to být takhle mimo sebe, že by mě stále někdo vystřeloval permanentně z mýho středu (nejsem totiž zvyklá být s někým v takové blízkosti, na jedné motorce, v jednom pokoji... nemít se kam schovat, když jsem unavená, protivná nebo propocená od hlavy k patě), vnímám pak, že jsem odpojená právě od toho života, od synchronicity i intimního vztahu se sebou sama, z něhož se rodí intuice - jako bych na chvíli ztratila mapu k sobě sama. Jako bych já sama byla azbuka, kterou si nedokážu přeložit. A možná to je tak, že jsem některé názvy v mé mapě byly vždycky azbukou napsány a rozuměla jsem jim jen částečně a je na čase znovu pořádně aktualizovat mapu i jazykovou výbavu. 

Takže to, co jsem si během těch čtyř let postupně osvojila (život mě přiváděl do chvílí, kdy jsem se učila udržet si sebe sama v různých situacích s různými lidmi, ať už souladnými, nebo nesouladnými), teď musím vytáhnout na povrch a aplikovat v intenzivnějších podmínkách v intenzivnějším kontaktu. Vím, že je to pro mě dobré, ale když se to děje, taky se mi to i nelíbí a bojuju proti tomu, přestože vidím, jak je to marné, jak realita tím, co se děje pořád a dokolečka, několikrát denně, jasně dává najevo, že tomu neuteču - čím víc bych chtěla, tím víc mě to hází do situací, kterým se vyhýbám a v nichž se cítím neschopná a chybná, ... a přitom vím, že až se tomu oddám, vyjeví se ten pravý význam všeho, co se děje.

No, ale co jsem chtěla říct je, že jsem měla pocit, že se točím stále dokolečka, že ať dělám, co dělám, fungujeme v určité části komunikace s Markem jako to USB a zásuvka (i když ve zbytku vnímám díky bohu soulad, tak tuhle propast ne a ne překlenout - jako bychom občas mluvili každý jiným jazykem. A pak mě to trklo. Namísto abych se soustředila na "zapojení", abych směřovala svou pozornost na toho druhého, prostě se budu soustředit na Život sám...a obnovím spojení... a až mě prostoupí, stanu se i já znovu přístupnou... A tady v té nádherné kyrgyzské krajině je snadné nechat pulsovat život ve svých žilách, naslouchat písni života a možná díky tomu se otevřít a naslouchat i světu toho druhého... mějte se krásně, let there be love...

Zážitky z cesty můžete sledovat na Liveinspirit.cz, během zítřka přibudou další cestovatelské postřehy a šťavnaté zážitky, a taky fotky :)

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Co se skrývá pod povrchem - vyhořelý mužský princip nebo rajská zahrada?

Začalo to prostě, řekl mi, že mě neuvěřitelně bolí srdce a solar. Ohradila jsem se, že to teda nebolí, že bych o tom snad něco věděla, ale nedalo mi to... a začala jsem své srdce prosit, že jestli jsem se vůči bolesti zatvrdila, ať mi jí ukáže. No, to jsem si dala! To byly večery! Přímo infarktoidní. A já radostně zvolávala – bol, lásko, bol, dostaň to všechno ze sebe… Jdeme do stále hlubších vrstev, odhalujeme stále více vnitřní krásy...

Paradoxně jak se Saturn překulil ze Střelce zpátky do Štíra a všichni kolem začali procesit, mně se ulevilo (ve Střelci mám totiž návrat Saturnu, zúčtování) a dostala jsem se do nádherné hloubky, kde jsem odhalila další jádro své bolesti – nedávno jsem psala, že mým tématem je mimo jiné strach o matku - symbol Země, duše, kterou současný svět pustoší, popírá a znásilňuje. Před pár dny jsem se v meditaci dostala do takové hloubky svého těla, že jsem se začala dávit a vykašlávat, byl to podobný pocit jako při rituálu s amazonskou žábou, při němž se tělo zvracením zbavuje emocionálních bloků. A hle co se ukázalo - kořen strachu o matku/Zemi/duši spočívá v chybějící opoře v podobě otce/Ves-míru/Ducha. Zkrátka nefunkční maskulinní princip. Otec tomuto světu chybí, archetyp je převážně nefungující, byť se věci rázně lepší, ale koncept našeho vnitřního otce je pokřiven a narovnání je pro každého celoživotní misí (však o tom píšu v definici solar people - viz Wild w@nderer, č. 1). Ideál boha je zprzněn a vykastrován. Žena nemá pro většinu tohoto světa absolutně žádnou hodnotu, stala se jeho služkou nebo se musela převlíct za chlapa, protože nebyla správně pochopena - její dary tomuto světu. V islámském světě je ke špinavé práci (na toaletě atp.) užívána pouze a jedině levá ruka (ženská část těla), to je všeříkající symbolika. Najednou jsem ucítila tu holčičku, která přijala, že je pro tento svět s jeho hodnotami bezcenná. Malou bezmocnou holčičku, která cítí, jak břemeno tíhy života celé leží na matce, byť se to tváří naopak… cítila jsem svou bezmoc, slyšela jsem svůj pláč, který říkal – jsem moc maličká, nemůžu mamince pomoc, dokud nebudu SILNÁ, potřebujeme tatínka, tatíííínku, chybííííš náááám…Musím být SILNÁ.

No, to jsem koukala. Nebylo důležité, jestli volám po svém fyzickém otci, nebo bohu, nebo svém vlastním spícím maskulinním principu, v té chvíli to splývalo v Jedno. Události posledních týdnů zvědomily mou vnitřní nejistotu, poprvé v životě jsem si dovolila – nevědět, neodporovat, neřídit, neobhajovat se, zkrátka zůstat nejistá a neprojevovat násilně sílu jen, abych skryla svou slabost a strach. Ano, mám své strachy, dokud jsem je viděla jen já, bylo to v pořádku, naučila jsem se žít i přes jejich přítomnost, ale nenaučila jsem se žít s nimi - najednou do mě někdo uviděl a všechno si přečetl - uviděl to sám od sebe, nepřečetl si to o mně někde v horoskopu, aby pak se mnou skrze informace mohl manipulovat, zkrátka se objevil někdo, s nímž jsem se slila v jedno a nešlo to zadržet - jako když vlijete do sklenice dvě vody a chcete, aby zůstaly oddělené. Ženská voda je ve slovníku tohoto světa "nečistá" - a já si tak najednou připadala, snažila jsem se nevlívat se do druhého, abych ho "nezašpinila", ale nešlo to. To mě vyděsilo a zároveň to odstartovalo zrod vážky. Z hloubky emocí se rodí síla chodit po hladině...

Došlo mi, že jediné, co opravdu musím udělat, je posílit se uvnitř. Takže přestat zavírat oči před tím, co je v tomhle světě interpretováno jako slabost - když jede evropská žena do islámských zemí, velmi intenzivně si uvědomí, z jakého popírání ženského principu vzrůstá naše civilizace, ať už jde o islám nebo středověk, pořád je to stejné - absolutní strach z duše člověka na jedné straně a nespoutané sexuality na straně druhé - oboje reprezentuje svobodná žena. Náboženství jsou jen chabým pokusem, jak mít pod kontrolou nekontrolovatelné. Ten strach je tam, protože mačo maskulinní princip ví, že i když si vezme ženu násilím, nedostane výživu, po které tak zoufale touží a přeje si jí. Musel by se změnit, ale to by musel přiznat, že i on je slabý... a když takový muž potká ženu, která je právě tou černou vodou, která se do něj chtě-nechtě vlije... udělá ve svém zděšení cokoliv, aby ji ovládl, popřel... a nemusel se podívat do svého nejtemnějšího kouta, kde zmírá jeho vlastní duše... jeho vlastní láska-vost a něha...

Následkem svého pobytu na Gomeře jsem se vzdala své potřeby vědět a předvídat budoucnost, protože schopnost cítit, které potenciály reality jsou nejpravděpodobnější je reakce na strach z toho „zlého zlého“ světa – proto najednou vystoupila na povrch ta nejistota – spadla bariéra, která jí skrývala. Pár týdnů to bylo dost tvrdé - kdykoliv se ke mně někdo přiblížil, doslova jsem uskočila, byla jsem jako vyplašené zvířátko. Ne, nenechala jsem se zahnat do kouta, i když by se to tak dalo interpretovat, ve své slabosti jsem zůstala stát vznešeně a důstojně. A díky tomu jsem poznala její pravou podstatu… Dušinku krásnou, malinkou v tom celém Ves-míru, v posledních letech nově zrozenou citlivou energii, která moc neví, jak se jinově poprat s tím velkým jangovým světem a která tím, že si uvědomuje svou dávnou bolest, léčí tento kolektivní svět, uzdravuje ženy a uzdravuje muže... Jsou chvíle, kdy se dokážu spojit s tímto světem... a jsou chvíle, kdy stojím jaksi mimo něj. Existujeme ve dvou realitách zároveň. Je to náročná doba přerodu.

Byly to pro mě týdny plné pochyb. Nakonec krásných pochyb. Po-chyby jsou důsledkem strachu z opakování chyb. Ale většinou zavíráme před tím oči a zatlačujeme je do těla, kde pak dělají neplechu. Nechala jsem je protékat celou svou bytostí a mohla jsem uvidět skutečný stav toho, co interpretujeme jako slabost. Slabost pro mě byla nežádoucí, nepřipustitelná. Byla jsem přeci superhrdinka, protože kdysi v dětství jsem se rozhodla, že budu SILNÁ. Ale dokud nejsme slabí (měkcí, něžní, prostě ňuňánci:)) není naše Síla nikdy skutečná, je vynucená, je to reakce na pocit ohrožení, je to náklad, pod kterým se dříve či později zhroutíme.

Kvůli připravované cestě do Asie jsem si došla na fyzioterapii, a jak se mi masáží v zádech uvolnil tlak, mohla jsem jasně uvidět skutečný význam slov, která jsem masérce předtím řekla: „Na motorce se nakláním napravo, ale nemám v tom oporu, namáhám pak jeden konkrétní sval, který není na takovou zátěž nastaven. Jenže když se chci naklonit doleva, cítím se nejistě, nebezpečně a nevyrovnaně, a tak vždycky po krátké chvilce skončím napravo.“

Pravá strana těla symbolizuje můj maskulinní princip, v němž jsem byla zvyklá celoživotně fungovat, ale který mi tak nějak poslední roky usnul a vyhořel a naskakuje jen občas jak porouchaná sekačka. Ať už zrovna funguje nebo dělám, že funguje, zatěžuju tím ty části své bytosti, které mají sloužit jiným účelům a takový tlak nedávají. Levá strana těla je moje vnitřní žena. Ta je silná (jinak silná), ale... je v nerovnováze právě pro přetěžovanou stranu maskulinní. Duše v chlapáckém převleku. U-duše-ná. Do nejmenšího detailu si vybavuju ten pocit nevyrovnanosti a  nejistoty v přílišné rychlosti motorky, když jsem nakloněná na levou stranu a vidím, jak moc je totožný s pocitem z tohoto světa. Vedle přirozeně jinových žen dnes existují ženy jangové, ale polovina z nich funguje nepřirozeně jangově, protože si myslí, že nemají na výběr - a to není svoboda, pak je to jejich jangové jádro tak jako tak nefunkční a přetížené - je to právě to břímě života, o kterém jsem psala na začátku, je to přesvědčení, že život je boj o přežití a svět je místem nebezpečí a konkurence. Žádný prostor pro laskavost a něhu - pro to, co interpretujeme v rámci svého boje o přežití jako SLABOST! ... ach, ano... já jsem uvnitř laskavá a něžná... ne, protože jsem žena, ale protože jsem Člověk nové doby, duše zrozená na svět, která ctí nové kvality Života.

Levá mozková hemisféra pořád vytvářela soudy o tom, která cesta je a která není správná. To se začalo rozpouštět už loni na Tenerife, o kterém píšu v připravované knize, která bude, až bude, hihi. S mým odjezdem do Asie se ty kleště správně-špatně zase hodně zvýraznily, přitom jde jen o logický úsudek o tom, co je standardní a co je proti proudu. Nakonec ale když člověk aktivuje tu pravou hemisféru, logicky mozek dojde dříve či později k závěru, že směr je správný. Logika podpoří intuici. To je podstata integrace do vyšší mysli. Přála bych Vám vidět to divadlo, jak někteří lidé procesili nad způsoby, jakým věci řeším (rychlý odjezd, málo času na přípravu, život v krabicích a zejména získávání peněz na cestu). Chtě nechtě jsem si musela přestat věci brát osobně. Ten způsob je vodnářský, takže těžko akceptovatelný těmi, kteří myslí levou mozkovou hemisférou. Těch je v mém okolí samozřejmě většina, když ještě do nedávna jsem myslela jen „na levačku :D“ Ale máme tu věk Vodnáře, takže kdo se naučí ve Vodě plavat, může s ní i pracovat...

Pravá hemisféra využívá vše, co jí napadne, aby člověka posouvala směrem k obzoru jeho snů, protože ví, že jeden splněný sen probouzí spící sny mnoha dalších, proto se nezajímá o míru kontroverznosti, ale o efekt. Ano, je to zcela nestandardní, ale… já moc ráda zaburcuju strukturami těch, kteří namísto života zvolili lhostejnost. Zahraju jim divadlo šílenství a vpíchnu jednu pořádnou dávku Svobody, to jsem já. Dneska ráno jsem si dala meditaci na téma, zda opravdu kritikové nemají pravdu a já si nejedu v nějaké své iluzi. A šup - ukázal se i obraz špinavé výlohy (to je to, co vidí na mě vnější svět - maya), pohlédla jsem skrze a uviděla nádherný svět, zelený, plný prosperity, života, kreativity, síly, autenticity.... to je můj vnitřní svět (vismaya, úžas, zázrak) - ten, který dokážou vidět jen ti, kteří se dívají pod povrch. A to špinavé plexisklo? Přátelé, to já nezapomněla umýt - to mě prostě jenom chrání před pokrytci!

Proto se už delší dobu přirozeně obklopuju lidmi se silnou myslí (to jsou ti, kteří jsou si vědomi své "slabosti" - resp. měkkosti, která je flexibilní pružností! - vodou, která projde vším a ustojí vše), to je můj pud sebezáchovy - ostatní ať mi nelezou do života! Je to špatné? Nikoliv, pro pravou mozkovou hemisféru je to účelné! Já takové lidi chápu, já s nimi soucítím, já je čas od času i toleruju (mám-li dostatek energie, což teď fakt nemám, protože ji potřebuju prostě a jednoduše na to, abych ustála všechny změny ve svém životě - říct "ne" už není ani tak otázka volby jako spíš zdravého rozumu a sebeúcty). Mám-li projevit plně svou vnitřní krásu, nemůžu se stýkat s těmi, kteří mě neustále upozorňují, že mam šmouhy na plexiskle - to nevypovídá totiž nic o mě samotné, ale o nich - že zůstávají na povrchu. Pupupydum... teď jsem nasrala pár lidí.

Jsou lidé, kteří to mají naopak - nablýskaný povrch skrývá vnitřní prázdnotu. A teď mi konečně dává smysl můj vlastní human design - když jsem před nedávnem slyšela, že mám v sobě naprosto jasno, kdo jsem a kam směřuju, přišlo mi to divný, necítila jsem se tak... to proto, že mám prázdnou hlavu - a ta se naplňuje vším, s čím přichází do styku (proto jsem tak schopná odhalit omezující myšlenkové programy druhých, protože když jsem s nimi, umím myslet jako oni). Když zůstávám na povrchu, napojuju se na kolektivní myšlenkovou břečku a sama na sobě vnímám jen to zvenčí kolektivními myšlenkami ušmudlané okno - takže přirozeně o sobě hodně pochybuju. Když jsem v srdci, jsem čirá Nepřemožitelnost. Životní číslo 10. Uzavírám cyklus. Rodím se do jedničky. V bolestech, transformaci, výzvách a zkouškách. Nemám tušení, co mě potká na cestě, nemusí to být jen příjemné, ale rozhodně to bude přínosné. Můj spolucestovatel je taky desítka. Hádejte, co máme za SPZ na motorce, 2SC110 :)) 

A tak se stalo, že oceán mě naplnil zevnitř. Žádné vlny, které by mnou zmítaly, jen obrovská síla vody, kterou postupně transformuju v odhodlání. Odhodlání není věc vůle, ani slepé víry. Odhodlání je neohrožené směřování cestou vlastní vize, je to síla měkké vody, která vyhloubí ty nejhlubší kaňony... je to síla nekonečného opakování. Kdykoliv se ponořím, vystoupám znovu. A znovu. A znovu. Síla mysli. Chodím po hladině. Cítím, jak se ve mně rodí nová bytost. Taková, jejíž síla je autentičtější než kdy dřív. A přesto jsem panenka. To se nevylučuje...

Saturn přináší osvobození. Osvobození skrze přijetí svého individuálního řádu. Rus. ščastie nese v sobě význam "součást" a "soulad s časem". Když se sladíme s časem své duše, ocitáme se ve vlastním proudu, náš kompas míří na sever a my nemůžeme a nechceme jít jinudy, i když svět na nás prská své vlastní pochyby. Můj vztah k saturnovskému řádu je … jako asi vztah rozvrkočené holčičky pod taktovkou starého pana učitele. Vím, co by pan učitel chtěl, ale zkouším, co ještě vydrží(m). Na rozdíl od mnoha lidí jej nevnímam zle, mam ho ráda a on má rád mě, proto mi občas dá pohlavek a někdy, opravdu s velkou nechutí mi musí dát obrovskou ránu… a v těch jeho očích se zračí: „Lásko, nedělá mi to vůbec dobře, ale víš, že jsi si tahle tu hranici nastavila a já jsem tu od toho, abych tvůj práh hlídal, abys ten svůj sever neminula. A když se nechceš pohnout, musím tě popostrčit, i když mě to vůbec netěší.“

V posledních letech to bylo asi tak, že Anča ležela na zemi, žrala hlínu a prach a odírala si kůži o kameny, šaty měla celé roztrhané, na kůži jizvy od všech střetů, kterými se pyšnila. Saturn jí na krku přirážel kovovou botou k Zemi a říkal – Proboha, pusť to! Anča se přiškrceně tlemila a volala: „Ale mně se nechce, mě to baví.“ – „Ty vole, Ančo, já tě budu muset zabít, jestli nepovolíš.“ – „A ne a ne a ne…!“ bránil se ančí egáček...

A tak Saturn zkusil poslední manévr, sundal botu z Anči krku a sednul si na oko uraženě opodál na šutr. Anča čumí. Kurník. Klid. Co teď? Panika. Nejistota. A už taham Saturn za jeho šos a prosím: „Pojď mi učit, já tě potřebuju.“ ...tož od podzima Saturníku, od podzima... návrat Saturnu.

Při rozhodnutí vydat se do Asie (i když jsem si byla vědoma, že je tam hoooodně překážek), jsem následovala své nadšení, proto jsem věděla, že je to správné, byť později mysl začala protestovat, že bych věci měla řešit jako "to dělají normální lidé". Jenže mě lezou na nervy výmluvné řeči druhých lidí, proč si neplní své sny, jak bych se mohla přidat k davům všech těch lidí lhostejných k vlastnímu štěstí a zároveň zůstat v míru sama se sebou? Musela jsem na všechny kritiky vypláznout jazyk :) Trochu oprsklosti se mi v tuhle chvíli hodí. Jejich jedovatost se po mě sklouzne po povrchu, aktuální Štír mě naučil mít větší imunitu proti cizím jedům.

O co více bylo negativních reakcí, o to více si vážím všech svých přátel a čtenářů, kteří se přidali ke mně a k mému nadšení a podpořili mojí cestu, ať už slovem, nebo financemi – oboje na cestu potřebuju, obojí je léčivé – ani si nedovedete představit jak moc!!

Poprvé v životě jsem si opravdu upřímně a od srdce řekla o podporu a nebylo to pro mě vůbec lehké. Překvapivě je to absolutně mimo mojí komfortní zónu (moje komfortní zóna je nezávislost, takže závislost na nezávislosti), cukám se a kroutím jak ve smrtelných křečích a zároveň se díky tomu loučím s těmi částmi osobnosti, které nemají schopnost přežít v novém vysokovibračním prostředí mého těla. Je to mazec, permanentní vnitřní pohřeb, haha a to si vždycky říkam, že už mam leccos za sebou. Jakmile přistanu v Kyrgyzstánu, bude završeno šílenství, v němž se sepnuly evoluční hodiny v mé vnitřní vážce a já vylezla nad hladinu svých emocí. Bylo to nezbytné, jinak bych se utopila. Pak se svlékáním začne rodit vážka. Je to absolutně citelný fyzický pocit vysvlékání z vrstev původní larvy. Poryvy větru změn, které vysušují odhalené vodní vrstvy.

Už vím, co mám pod povrchem... Cítím velkou lásku a vděčnost a rozhodla jsem se nezaměřovat na negativitu, strachuplnou či posuzující lhostejnost lidí, kteří zdá se žijí v jiném univerzu než já. Takové maličkosti mě nerozhodí, rozhodla jsem se naučit nenechat si kazit den takovými pitomostmi.

Takže na závěr, lásky moje - budu se snažit psát, ale asi budu hodně unavená (denně několik hodin na motorce je jako ujít každý den min. 30 km), takže když se Vám bude stýskat po anamelích postřezích, tak zpětná vazba říká, že můj e-zin Wild w@nderer je boží, můžete jej koupit na e-shopu nebo mi napište objednávku v emailu na anamel.web@gmail.com. Vy budete mít co číst a já budu mít co jíst, haha :)) Nebo si objednejte pohled z mojí asijské dračí jízdy, nebo mi napište, že mě zkrátka chcete nějak podpořit a vymyslíme nějakou formu, co by se Vám líbilo ode mě (své nahé fotky neposílám, to už jsme probrali, Raame!:))

Nejsi kapka v oceánu.Jsi celý oceán uvnitř jediné kapky.- Rúmí

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Re-akce lásky

Příroda je chrám toho náboženství, které nás všechny spojuje - Života. Jeho jazykem je láska. A bůh je naše vnitřní síla - síla odpovídat na nelásku láskou a jít ruku v ruce s těmi, kteří nás milují a posilňují, a těm ostatním nedávat tolik pozornosti. 

Život tkví v maličkostech... buď nás strach a starosti převálcují, nebo nekonečně sdílené drobné akty lásky nakonec prorazí i ten nejsilnější kámen. 

Z celého srdce Vám děkuji za Vaše re-akce lásky... AnEmotikona heart

Jedna motorka. Dva lidi. Tisíce kilometrů. Podpořte mou další cestu - kupte si pohled nebo můj autorský e-zin Wild w@nderer :)

Jedu na Cestu. Začnu v Kyrgyzstánu, jedu na motorce na konec Asie a zpět domů, nebo kdo ví kam... Bude to náročné, půjdu na své limity, ale z hloubi své duše cítím, že to bude úžasné! Můj dosavadní svět  skládám do krabic, opouštím hnízdo a s důvěrou v Život prostě jedu dál... Buďte u toho se mnou! Budu na Vás myslet a pošlu Vám pohled :) Jde o jednoduchou formu, jakou můžete přispět na některý z nákladů této cesty (víza, letenka do Biškeku, oblečení na motorku, jídlo a veškeré bláznivé nápady, které mě po cestě napadnou a o kterých budu, bude-li zrovna internet, z cesty psát), a tím umožnit, aby se sen jedné holky, co donedávna nevěděla, že má motorkářskou duši, stal realitou! Díky ♥

Něco mám našetřeno, něco mi chybí, proto na následujících řádkách nabízím úžasné produkty (od ceny 88 Kč), jejichž koupí mě můžete pomoci. Mám český i slovenský bankovní účet :) O stavu cestovatelské peněženky budu informovat hned pod tou anamelí (vlevo), která slouží k podpoře webu a která je díky krásným sdílným duším před mou cestou naplněná, abych mohla v radosti své zážitky a postřehy sdílet na svém webu Liveinspirit.cz, to hlubší půjde sem, na Poselství - to je prostě moje srdcovka, kde sdílím velmi intimně své nitro. Budu ráda, když alespoň touto formou poputujete se mnou! Sledujte mě, sdílejte mě... Pokud víte o někom, kdo rád podpoří, pošlete mu to, děkuji Vám!

Připravila jsem několik forem "POHLEDŮ" pro ty, jejichž srdce cítí, že mě chtějí a mohou podpořit více, zde jsou všechny varianty (můžete objednat na e-shopu: Labyrint světa, ráj srdce: Pohledy z tajemných dálek)

1. .forma: Můj autorský e-zin Wild W@nderer za 88 Kč (viz informace dole)

2 forma - na Vaši adresu zašlu pohled (nejspíš z Kyrgyzstánu, Mongolska či od Bajkalu - podle toho, kde najdu pohledy a zároveň známky a k tomu poštu - prý to není tak jednoduché):

• Pohled s pozdravem z dálek s  moudrem získaným na cestě (300 Kč)
• Pohled na pohledu - originální text z cesty jen a jen pro Vás (500 Kč) - v této variantě se budu snažit zamyslet nad určitým tématem, které mi cesta přinese, bude ojedinělé a nebudu se jím zabývat na žádném z jiných zasílaných pohledů - bude tedy synchronní zprávou přímo pro Vás

3. forma - osobní setkání po návratu:

• Osobní pohledy - po návratu Vám osobně předám pohled a při kávě (Horažďovice, Praha, Plzeň, ČB) povyprávím své historky a předám vhledy, které mi cesta dala (max. počet, který bude fajn pro sdílení, jsou 2 lidé) (1 800 Kč)
• Přednáška a promítání fotek širšímu publiku (v připraveném prostoru ve Vašem městě) (6000 Kč) - zde připravím promítání doprovázené historkami a ponaučeními, která mi cesta přinese a která se jako inspirace dají aplikovat i na běžný život někoho, kdo necestuje.

Jednou z uvedených možností, jak mě podpořit, je objednat si první díl mého nového autorského e-zinu Wild w@nderer (33 stran, obsah a úvodník najdete na stránce produktu), který jsem věnovala tématům, která značně omezují naši schopnost jít si za svými sny - schopnost rozeznat své potřeby a vzpomenout si na sny, mechanismus kontrastní zkušenosti, emoce studu a pocity viny. Dále se v něm svěřuji s historkou, jak jsem odbourala program hodné holčičky (kapitola Deník šílence:) nebo jakými synchronicitami jsem se vyrovnala se svou dřívější osamělostí a našla své spřízněné duše. E-zin je plný praktických cvičení a tipů. Po přičtení částky na účet Vám jej zašlu emailem, proto prosím zkontrolujte, zda vyplňujete správnou adresu. Pokud nebudete s obsahem spokojeni a napíšete mi email do 48 hodin, ráda Vám vrátím peníze. Přeji si, abyste oceňovali to, co je pro Vás přínosné.

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Hlavní role v synchronicitě roku 2015 :)

Zbožňuju, když o mně někdo píše a ještě tak hezky :)) Kamil Novotný: SYNCHRONICITA ROKU 2015

V Kamilově příběhu jsem Synchronicita roku 2015 č. 2. a ten zelený léčivý lísteček plný lásky a radosti mi visí doma na ledničce a zřejmě (mimo jiné další synchronicity mého letošního roku) jeho každodenní čtení tak trochu může za to, že se v mém životě začala dít kouzla. 

A kdo je všímavý - spojí si, že Kamil je jedna z těch dvou oáz bezpečí, o kterých jsem psala před pár dny :) 

No, Kamilku​, já také děkuju <3 Bez tvého vstupu bych nebyla na Cestě, na které teď jsem!!

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Labyrint světa, ráj srdce - další cesta?

Pamatujete, jak jsem říkala, že cítím v kostech, že mě čekají změny, tak tu jsou: Liveinspirit, 2015 Střední Asie na motorce (na webu Liveinspirit budete v rubrice Labyrint světa, ráj srdce moci sledovat mojí cestu).

Ke každé cestě patří písnička a pro tu nadcházející to nemůže být jiná! :)

Lana del Rey - Ride..."I am fucking crazy, but I am free!"

Překlad: "Mám duši jako chameleon. Žádný morální kompas ukazující sever, žádnou stálou povahu. Měla jsem jen vnitřní nerozhodnost, která byla tak široká a rozbouřená jako oceán. A kdybych řekla, že jsem neplánovala, aby to takhle dopadlo, lhala bych. Protože jsem se narodila, abych byla tou jinou ženou. Tou, která nepatří nikomu, která patří všem, která nemá nic, aby mohla chtít všechno. S hořící vášní po každé zkušenosti a s posedlostí svobodou, která mne děsila tak, že jsem o ní nemohla mluvit a tlačila mne do nomádského bodu šílenství, které mne uchvacovalo a zároveň způsobovalo závrať.

Každou noc jsem se modlila, abych našla své lidi. Nemáme co ztratit, co získat, nic po čem bychom dál toužili - kromě touhy udělat ze svých životů umění.

Věřím v osobu, kterou se chci stát. Věřím ve svobodu volné cesty. A mé motto je stejné jako vždycky: Věřím v laskavost cizích lidí.

A když sama se sebou bojuji, jedu dál. Prostě jedu dál.

A kdo jsi ty? Jsi v kontaktu se všemi svými nejhlubšími fantaziemi?

Stvořil jsi pro sebe život, kde je můžeš prožít?

Já ano." Lana del Rey

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Změň se, nebo umřeš! (Kráčej beze strachu aneb projevy traumatu)

Změň se, nebo umřeš! To byla rada, kterou námořník na Gomeře zakončil své vyprávění o tom, jak jej kdesi v Atlantiku nesoulad s vlastní myslí málem zabil - musel změnit své vnitřní nastavení, najít svůj střed a sílu, jinak by po několikadenním zvracení zemřel na dehydrataci. Povídal mi ten příběh, protože jsem tam měla už několik dní horečky, v podvědomí jsem se chystala do nemocnice se zápalem plic - nebyla jsem ochotná v sobě najít to kouzelné tlačítko, kterým lze jakoukoliv ne-moc ve vteřině ukončit a vzít si svou sílu zpět.

Jak jsem si dovolila se na měsíc totálně zastavit a jen koukat na oceán, vyplulo to z podvědomí na povrch, po dlouhém útěku před vlastní bolestí jsem najednou byla paralyzována vším, co mi "ten velký zlý svět" udělal v posledních třech letech poznávání mých vlastních potlačených strachů. Musela jsem v tom průchodu údolím stínů být silná, abych to zvládla. Když procházíme peklem, není dobré zastavovat. Byla jsem silná i v okamžicích, kdy by bylo přirozené být slabá. A to mělo další efekt - když máte hradby, vždycky přitahujete dobyvatele. A že já jich potkala...

Na tu Gomeru jsem dojela to všechno pustit, ale fyzicky jsem to zprvu neustála. Přepálily se mi dráty. Něco ve mně už nechtělo bojovat. Chtělo se to schovat pod peřinu a zůstat tam už napořád. Ten námořník to viděl, zlomenou holku, co nechce najít řešení. Člověk přežije všechno, když v sobě má touhu po životě. A zabije ho cokoliv, když nemá. Trauma vzniká tam, kde člověk podstoupí takový tlak, že se rozpadne jeho integrita, jeho vnitřní odolnost vůči vnějším vlivům. Je to jako když přetáhnete pružinu a ona už se nevrátí do svého přirozeného stavu. Ale to máte jako se smrtí, je to prostě jen bolestivá forma transformace. Nemá smysl tomu odporovat a já jsem si to potřebovala pustit nejdřív z podvědomí do těla, aby se to uvolnilo a navždy odešlo. Byla to součást procesu, v němž mi vesmír láskyplně, něžně a jako milující zdravotní sestřička začal sundavat jednu z mých nejsilnějších a nejdůležitějších ochranných masek - obvaz, na němž bylo spoustu mého potu a krve. Byl se mnou tak srostlý, že jsem ani nemohla vědět, že je to jen obvaz, ale když se začal uvolňovat, rozjela se série mnoha léčivých událostí. Změň se, nebo umřeš! Moje osobní mantra. Změň se, nebo umřeš. Možná by se to mohlo zdát přehnané, ale já jsem se nikdy nespokojila s ničím polovičním. A nežít svoje sny je pro mě to samé jako smrt. A jestliže mi něco brání jít dál, nakonec je touha po životě vždycky to nejcennější, co mám. A tak jako vždy jsem tu sílu našla a do druhého dne se uzdravila.

Ale není to lehké - se změnit. Zbavit se toho, co nám domněle přinášelo pocit bezpečí a jistoty a ocitnout se nazí a zranění před tím světem, který se tak dlouho projevoval tak krutě. Přiznejme si, že ony ty poslední roky byly pro mnohé z nás dost traumatizující. Z toho lidského hlediska. Na některé věci nám duchovno řešení prostě neposkytne, některé souvislosti si můžeme uvědomit jen a jen z toho klasického člověčího pohledu, který by neměl být ignorován, protože jinak ignorujeme svou vlastní citlivost a zranitelnost. Jsme bytosti s velmi komplikovanou psychologií a psychika se dá velmi snadno narušit - zvláště u těch z nás, kteří v dětství neměli dostatek prostoru si vytvořit přirozenou odolnost. Můžeme být silní na duši, ale psychicky rozebraní. Můžeme psychicky být stabilní, ale na duši rozervaní. Duchovní přístup k životu nás učí ty věci přijmout, pochopit, posunout se dál vědomě. Ale my potřebujeme pracovat i s podvědomím, kde se skrývá strach z opakování traumatizujících zkušeností. A pro tohohle malého človíčka v nás není nic úlevnějšího, než na chvíli zahodit Tolleho, Castanedu a všechny ty knížky a videa a říct si - no, v mým životě jsou fakt sračky, fakt že jo a já vůbec nevím, jak se s tím poperu, ale já prostě věřím, že poperu, protože když padnu, vždycky vstanu a je mi pomáháno zpátky na nohy... já vím, že je mi pomáháno a že můj život není plný problémů, nýbrž příležitostí! Ale těžko nám někdo pomůže, když nevyjádříme, že už nemůžeme, že současný styl bytí už je fakt přežitý a že musíme najít nový.

Proč tohle píšu? Protože mi ta moje zranění byla ukázána zcela jinak. Někdo potřebuje, aby mu druzí ukázali duchovní pohled a já ho umím velmi dobře odkrýt, ale já se na to potřebovala podívat z pohledu malé bezbranné Janičky, potřebovala jsem slyšet větu - ty vole, tohle mě se dít, tak bych skončil na psychině s pěnou u pusy. V duchovním hledání už jsme si zvykli, že když máme v sobě nějaký rozpor, přijde negativní zkušenost a my se z ní poučíme. Až se zkušenost vyčerpá, následuje složitý a úporný proces přeprogramovávání reality, tvoříme nové dráhy pro energii (viz Liveinspirit). A tak najednou od určitého momentu ta očekávaná rána nepřichází. Aspekt, který ovlivňoval náš život, už neexistuje. Pak se chvíli chováme jako po celý život týrané děti (nebo třeba zvířata), které se v novém prostředí schoulí, kdykoliv někdo v jejich blízkosti zvedne ruku. Čekají ránu a ona nepřichází. Čekají ránu, tělo produkuje extrémní množství adrenalinu, je ve stavu pohotovosti a připravuje se na volbu útok/útěk, ale většinou je to právě ta paralýza, neschopnost reagovat. A rána? Furt nic. A pod tlakem dobra a lásky se najednou z těch neohrožených silných tvorečků stávají nejisté děti, nejistota konečně může vyplout na povrch. Přichází pláč. Do té doby nemohly ukázat ani náznak slabosti, protože svět by je převálcoval. On je ale stejně válcoval, protože pachatel si vždy vybírá oběti, které se neumí bránit. Neví, že se můžou bránit. Dokud je okolnosti nedonutí zařvat jako lev a konečně se dotknout té nekonečné síly uvnitř a pak se věci začnou měnit, pak už nemusí řvát, pak už se automaticky přesouvají do pole bezpečí - a pro mě ten první lví řev byl okamžik, kdy jsem v sebeobraně na jednoho takového pachatele vytáhla nůž a s naprosto ohromující silou hlasu zasyčela, že jestli udělá ještě jeden krok, skončí s kudlou v břiše. Ale než jsem to dokázala, přišla jsem právě o tu svou integritu.

Paradoxně se můžou věci nejdřív ještě dost zhoršit, než se zlepší - léčení totiž vždycky probíhá tím, že se ty věci začnou zhmotňovat a zviditelňovat, proto tohle nebyl pro mě konec, ale spíš začátek velkých zkoušek skrze agresivní muže (ať už pasivní agresivitou, psychickým vydíráním nebo fyzickou), kdy musely popadat i ty zbylé hradby... takové hradby ale nepadají díky těm dobyvatelům, ale je potřeba je rozebrat cihličku po cihličce zevnitř a postupně i přes všechny sračky hledat cestu k životu...

Možná si někdo z vás všiml, že právě vztahy je téma, o kterém nepíšu. Když jsem k sobě loni v prosinci pustila právě tu klasickou psychologii, ukázalo se, že i když stojím na svých odvážných třesoucích se nožičkách a neohroženě si jdu tou svou cestou, je v mém životě mnoho projevů posttraumatického šoku a strachu, ba přímo děsu - vrátit se do běžného života - a to se týká hlavně vztahů. V podstatě jsem si ani nevšimla, že jsem se  obklopila několika lidmi, kterým můžu důvěřovat a že pustit k sobě někoho dalšího je zdlouhavý proces - nicméně kvalita lidí kolem mě se stále zlepšuje, takže je asi vše v naprostém pořádku. Docela začínám chápat, že existují několikaleté programy, které pomáhají lidem s traumatizující zkušeností s integrací. Takže když se vrátím k těm zkouškám skrze vztahy s muži - moje zranění bylo tak velké, že pouhá představa, že bych potkala muže, který by mě nezraňoval, byla děsivá. Zní to paradoxně? Samozřejmě, oběti násilných činů to mívají se sebevědomím v hlavě trošku pomotané. Uvědomila jsem si, že jsem se bála okamžiku, že kdyby mě ten muž třeba pohladil nebo na mě byl jinak hodný, rozbrečela bych se a už bych ten pláč nikdy nedokázala zastavit, tolik tam toho bylo. Jako strach, že sundáte obvaz a vykrvácíte. Takže v následku jedné traumatizující zkušenosti jsem si přitahovala další a další a další a další, protože už jsem nebyla od mužů schopná přijmout "lásku" jinak než násilně. Ani jsem si nevšimla, že moje sebevědomí pro běžný život se nějak vytratilo... ale možná se muselo vytratit, aby udělalo prostor vědomí sebe sama z toho duchovního pohledu. A teď je ten čas, kdy se ty dva pohledy potkávají. A není to vůbec lehký proces, ale je to uzdravování. Takže jsem v posledních týdnech poznala dva úžasné muže, s nimiž jsem se poprvé v životě ucítila bezpečně, jejichž aura mě objala a něžně pohladila. A čím více jsem čekala nebezpečí, tím více je to nebe s péčí. A tak to vyplouvá na povrch a já v návalech brečím a na tom pláči odchází staré, duchové minulosti se rozplývají. Vědomě rozebírám tu hradbu. Je to děsivé, nikdy jsem nezažila nic děsivnějšího. A zároveň je to neskonale krásné. A já vidím, jak celá ta cesta byla do puntíku dokonalá, loučím se s osobností, která mě bezpečně dovedla až sem. Díky bohu za ní. Ale odtud už to zvládnu. A vlastně jsem si ten běh událostí předpověděla i tím posledním klipem - Bojovník (viz Hrdinové bez výhod). Loučím se se svým vnitřním samurajem a dovoluju si být princeznou...

Jít svou cestou a jít bez obranných mechanismů (masek) byla vždycky ta těžší cesta, ale já vím, že máte sílu po ní jít, jako já mám sílu...

Volný překlad textu písně Walk unafraid: Byla jsem přivedena na tento svět jako malé jehňátko. Odvážné a klopýtající. Nebojácná bylo mé druhé jméno. Ale někde jsem ztratila svou cestu. Všichni, kdo chodili jako ovce, očekávali, že půjdu stejně,... rovně po cestě, kterou stanovili. Řekli - jestli chceš s námi hrát, zařaď se, tvůj rozpor to dělá těžším. Místo toho jdu neohrabaně. Neohroženě. Drž svou lásku, nebo se vrať na Zem, řekli - drž se v mezích. Ale jak bych mohla? Když jediné, co chci, je strhnout ta omezení a rozpustit tu šarádu. Nepotřebuju nikoho přesvědčovat. Budu zakopávat. Budu padat. Zvedat se a kráčet neohroženě. A jestliže ponesu pytel kamení, chci ho nést s hlavou vztyčenou. Nestarám se, jaké meze mám překročit. Podívej se mi do očí a jestli uvidíš něco povědomého, pak spolu oslavíme ten rozpor.

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Hrdinové bez výhod

© ANA, Santa Cruz de Tenerife 2014

Takže ty včely (posledně jsem slíbila historku, jak mě poštípaly). Velmi veselá historka. Ano, zlehčuju, moje schopnost dívat se na svůj život a události v něm jako na film mi to umožňuje :). Já, mami a její přítel jsme vyrazili na procházku pošumavskými luky a háji. Cesta se stočila a v úzkém prostoru mezi houštím vedla asi tři metry od včelína, jinudy se projít nedalo. Jenže mně by nohu řezat museli, abych se vrátila, že jo (a ještě k tomu zpátky do kopce, no to vůůbeeec! :)). Varovné symboliky by se v té události dalo najít hodně, nicméně já jsem si vybrala trochu širší rámec pro svou úvahu právě proto, že je to pro mě aktuální. Jako potvrzení mi v náhodném Youtube výběru zrovna začala hrát italská písnička  - Bojovník (velmi doporučuju zhlédnout klip až do konce - velké poselství - ano, život nám poskytne průvodce, abychom v sobě objevili své kvality, nicméně v jednu chvíli uzná, že jsme připraveni a že sílu a lásku máme ukotvenou v sobě. A to natolik, že na boj neodpovídáme bojem. Tomu se říká dospělost. Zasekneme-li se na pocitu osamocení, pokračujeme stále jako děti). Celý text písničky - Bojovník - Marco Mengoni.  Možná někomu vadí slovo "bojovník", můžete si představit pod tím pojmem kvality Ochránce.

Pozvednu tento meč

Přejdu po nebi

Přísahám, že budu jako skála před ohněm a mrazem

Sám na vrcholku

Přichystám se na bandity

Přijde jich mnoho

A budou brázdit moře

Za těmito hradbami najdu radost

Nebo můj konec, přesto to bude sláva 

Nikdy nebudu bojovat kvůli odměně

Bojuju za lásku, budu bojovat za tohle!

Možná si vzpomínáte na historku, kdy se mé tělo obětovalo pro záchranu těhotné ženy (Sobecký gen a nová diaspora lásky). Zdálo se to jako výjimka. Ale ukazuje se, že moje instinktivní jednání je zkrátka takové i v situacích, kdy nejde o život mých společníků, nicméně jde o jejich pohodlí. U těch včel to vypadalo asi takto: vykřikla jsem něco na způsob: "Já to otestuju." Hodila jsem si bundu přes hlavu a proběhla kolem úlů. Možná kdybych věděla, že včely útočí na černé objekty pohybující se v okolí svých úlů, třeba bych si to rozmyslela :)) Takže scéna jako z animované komedie. Jen ten rybník, do kterého bych skočila, nikde nebyl. Mezi výkřiky typu: "Nepíchej mě, ty blbko, dyť umřeš," jsem volala na druhou stranu cesty, že to asi nebyl ten nejlepší nápad, ať se radši vrátí a jdou jinudy. A tak jsem to uviděla zcela jasně - ta, jež se vrhá v přední linii, aby vyzkoušela nejkratší cesty a podala o nich zprávu, zda jsou průchozí. Ta symbolika se promítá do různých oblastí mého života, tenhle web je mimo jiné produktem tohoto mého rysu, haha.

Mohla bych se na to dívat z mnoha úhlů, jenže já bych to ani jinak udělat nechtěla. Občas se mi někdo v reakci na moje historky optá: "Ty si v tom libuješ, co?" No, jako prase v žitě :)) Samozřejmě, když jsem neznala svojí hodnotu a takhle bez přemýšlení jsem obětovala například zdraví svých nohou, aby jsem při pádu neodřela půjčenou motorku (stočila jsem jí tak, aby padla na mě:)), bylo to o něčem jiném - tam mi zcela chyběl pud sebezáchovy a vědomí své hodnoty ve světě, ale zdá se, že určitý způsob sebeobětování mám zkrátka ve svých genech a jednám tak, aniž bych to nějak vědomě řídila. S ujasněnými hodnotami a znalostmi sebe a svého života je pak ale menší pravděpodobnost, že se tenhle harakiri gen aktivuje v nevhodný čas pro věc, která za to nestojí!

Pokud bych se na to chtěla podívat ještě z širšího hlediska, je v tom cosi z japonské tradice rituální sebevraždy seppuku - někde při cestě své duše jsem zřejmě propadla myšlence, že jsem ztratila čest (ta formulace je excelentní - "propadla myšlence") a tímto si jí navracím - a tím se znovuzrozuju do nevinnosti, ... do nových záměrů (víte - řeknu Vám tajemství - na začátku mého života nebylo tak úplně jisté, jestli budu spisovatelkou, nebo teroristou - nedivim se, že jsem měla deprese, byla jsem svým osudem odsouzená k velmi nešťastnému životu, hodně to záleželo na tom, jaký vztah ke světu se rozhodnu vytvořit, zdali půjdu cestou provokace, nebo cestou inspirace, takže díky Bohu - jsme tam, kde jsme, uff! Dobrá práce, Ančo!

Celý život jsem něco něčemu obětovala, málokdo pochopí tuhle klasickou potřebu (opravdu niternou), která je hodně vlastní třeba znamení Ryb. Má vůbec smysl zmiňovat, že v náhodném výběru mi hraje písnička s názvem Sacrifice (=oběť, obětovat:). Nicméně pokud realizace nevychází z jádra celistvé bytosti a je za tím buď vlastní nehodnota, nebo snaha tzv. obchodovat s Bohem ("Já dám tohle, svět mi dá tohle, jasný?"), vede to k vyhoření, tedy uhašení vlastní jiskry = totální kolaps solar plexu - o tom by nejen Ryby taky mohly vyprávět. Pár posledních let jsem se překulila do opačné polarity - svůj aspekt sebeobětování jsem na sobě odmítala, na slovo oběť jsem byla alergická. Ano, bylo potřeba to slovo a vše, co představuje, očistit od nánosů nepravd, potřebovala jsem si v tom najít sebe a svou svobodnou volbu. Vůli k oběti. Mohlo by se říct, že oběť má k vůli hodně daleko, ale ono se jedná v podstatě o to samé! Vůle nikoliv přežívat, ale žít smysluplný život. Jen si potřebujeme pohlídat, aby to stálo za to... Obětovat současné pohodlí pro budoucí vize. Obětovat svůj čas vyššímu smyslu. Obětovat svůj prostor svým dětem. Obětovat... všichni to děláme... jenže děláme to vědomě? Nebo se podvědomě snažíme dealovat s Bohem?

Je samozřejmé, že při takovém způsobu života občas utržím nějaké ty rány (a teď nejde o ty včely, ty mi to jen měly názorně ukázat), a co jsem se měla naučit (a naučila) je - že to dělám z dobré vůle a svého niterného přesvědčení a že mi tedy nikdo není nic dlužen a už vůbec mě to neospravedlňuje k nějakým nezvyklým výhodám.

Když se vrátím k příběhu o včelách - nakonec za mé uvědomění položilo život pouze 5 včel (říkám pouze, protože to mohlo dopadnout výrazněji), budiž k nim nebe milosrdné a země lehká. Díky, holky. Hodně mi pobavila moje první myšlenka, představte si - leze po Vás tuna včel a vy myslíte jen a jen na film Jupiter vychází a lítostivě přemýšlíte, že teda asi nemáte královskou krev, když to ty včely nerozpoznaly:))) (ve filmu se tvrdí, že včely pozitivně reagují na královskou DNA). Avšak žijeme ve světě, kde jsou včely permanentně zfetovány GMO atp., já se tak snadno svého aristokratického Anu původu nevzdám, haha. Nicméně - natekla mi noha, ale ukrutně, byla dvojnásobná. Nedalo se na ní šlápnout. Dělala jsem hrdinku (ano, i tahle formulace je přesná - "dělala jsem hrdinku"). Ale pak už to nešlo - tak jsem pár dní chodila o berli, styděla jsem se (viz můj program "nesimiluj!", o kterém jsem psala minule) a zároveň jsem toužila po útěše - takže když jsem si v jednu chvíli všimla, že se jí snažím uměle vyvolat venku, konečně jsem přestala tlačit na pilu a útěchu jsem si dala (odložila práci, stáhla si film, hodila nohu na křeslo a bylo mi bájo:).

Využila jsem své dvojnásobné nohy, abych v sobě rozpoznala jsem tenhle aspekt - typ válečného hrdiny - člověka, který rád ukazuje jizvy z bitev a vypráví svoje příběhy, na které je řádně hrdý. Dokud jsem to ignorovala, snažila jsem se přitáhnout pozornost nezdravě - buď nenápadně (abych si toho sama nevšimla a nemusela prožívat pocity studu - což samozřejmě nefungovalo) nebo zas příliš okatě (tak trochu chvástavý typ). Dneska když se mně něco stane, (a tohle někomu může připadat až zvrácené:))) - vnímám, že je v tom i určitá radost, že bude zase co vyprávět. Jako bych už v té dobrodružné chvíli slyšela vypravěče - jako by jinde jindy ve vzdálené galaxii existovala kniha mého života a její čtenáři se radovali, že přišlo nějaké vzrůšo. Když jsem před pár lety bourala na kole, vyplivala jsem na silnici zuby a první, co mě napadlo, bylo, že jsem zakrvácenýma rukama začala hledat v baťohu foťák a za syrova své zranění fotit (možná za to mohl fakt, že jsem se fakt hodně praštila do hlavy, ale já si spíš myslím, že už tehdy se projevila moje vypravěčská podstata, ale spíš jsem to zkrátka já. Jako malá jsem chtěla být válečnou zpravodajkou, to jsem netušila, že tou válečnou zónou bude můj vlastní život :)))

O tom, jak včely svými homeopatiky spustily v mém těle další mutaci a naznačily mi tak, že mě čeká v životě nějaký krok, nebo o tom, jak vycítily můj neprojevený vztek zase třeba někdy jindy. Nebo radši Vám to povím rovnou - zánět je zloba, která se tlačí ven, kůže je napjatá a ukazuje vnitřní napětí. Byl to můj vztek na vnější svět. A ten další krok? No, uvidíte brzy ;) A ta mutace? Moje kamarádka se mě v reakci na berli optala: "Odlehčuješ krok?" Nu, tak - odlehčuju :))

Samozřejmě pro někoho, kdo po městě poletuje na koloběžce ("To nás těší, těší, těší, že nás pěší, pěší, pěší horkotěžko doženou"), byly ty dvoudenní berle ubíjející, ale připomnělo mi to, že ještě více chci pečovat o své zdraví a vitalitu :) 

Samozřejmě hrdinů je mnoho typů - a každý nějakým tím hrdinou svým způsobem je. Pro sebe. Pro druhé. Pro svět. Pro velký Účel samotný. Zkrátka hrdinové všedního dne. Hrdinou z dobré vůle, tedy bez nárokování si žoldu od života samotného. On je totiž život sám odměnou dost velkou :) Tím nechci vůbec říct, že lidé projevující svůj dar, by neměli žádat výplatu - ale to je mezi námi lidmi - učit se hodnotě a ocenění ;) Takže na závěr - To, kým jsme, jsme-li tím doopravdy - je naší volbou - jistě to světu přináší určitá pozitiva, nicméně nás to neuvolňuje z ostatních, méně příjemných, běžných pozemských činností ;) Uvědomila jsem si to ve chvíli, když jsem pocítila svůj odpor s oteklou nohou jít vytírat venkovní chodbu (zrovna na mě vyšla řada, nááááhodička). Takže tím chci říct, že jestliže něčí přirozeností je vrhat se bez přemýšlení v přední linii do rizikových situací, aby ostatní poté měli snazší cestu, pak si stále musí být vědom toho, že to byla jeho svoboda a že svět mu nic nedluží, byť utrží nějakou tu ránu v tom symbolickém boji. Hrdina zkrátka také musí uklízet chodbu, když na něj přijde řada :) Bez úlev. Toto platí i pro všechny další typy duší: pečovatelky i ochránce, myslitele i filozofky, krále i královny, rytíře i bojovnice ...

Nicméně jak budeme vytírat - to už ale záleží na naší osobitosti a do toho bychom si neměli nechat kecat... :) Totiž - když rezonujete na úrovni pravdy, už ji sami před sebou neschováte, není kam. Nakonec si uvědomíme, že dělat ze sebe něco, čím nejsme, je děsně náročné... a proto v klidu odvětíte sousedovi, který se Vás blbě ptá, co to máte za "zajímavý" vytírací styl: "To není styl, já jsem prostě jenom pohodlná."

Tečka.

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Genové klíče - kolektivní fenomén jménem stres

Markéta na svém webu publikovala genový klíč, který se dotýká nás všech - GK Klid, ve své stínové podobě projevující se jako stres. Můžete si tak udělat představu o povaze celé knihy. Malé info z pozadí - tenhle genový klíč jsem překládala 2 týdny před Vánoci, tedy v tom největším pracovním shonu a šel mi opravdu až do morku kostí.

Knížku, o které jsem nedávno psala, si můžete objednat na mém e-shopu: http://www.liveinspirit.cz/produkt/genove-klice/

O stresu

Stín 52 je zodpovědný za jeden z největších fenoménů moderního světa – stres. Stres působí na mnoha úrovních, ale primárně zasahuje fyzickou rovinu, vnitřek našeho těla. Stín 52 a jeho programovací partner, stín 58 Nespokojenost, představují genetický binární vzorec, který nejvíce podkopává zdraví člověka. To platí zejména na kolektivní úrovni. Z toho důvodu potřebujeme, co se týká stresu, pochopit jednu zcela zásadní věc: stres je tlakem kolektivním, nikoli osobním; nepramení z žádné konkrétní osobní záležitosti, jedná se spíše o energetické pole vytvářené každým žijícím člověkem. To znamená, že stres také hodně souvisí s naším prostředním a s lidmi kolem nás.

Aktuální podobu prostředí utvářejí hranice lidské aury. Průměrný dosah aury člověka zaplní polovinu běžně velké místnosti, což obecně vzato znamená, že když jsme v místnosti s někým dalším, své aury navzájem sdílíme. Čím více lidí se nachází ve stejné oblasti, tím více se rozrůstá společné aurické tělo. V hustě osídlených oblastech, jako jsou města a velkoměsta, je prakticky nemožné uniknout kolektivní auře ostatních, dokonce ani vlastní domov neposkytuje útočiště. Ve venkovských částech světa je tlak místní aury mnohem menší, díky tomu je tam hladina stresu nižší. Avšak vzhledem k obrovské populaci, která v současné době na planetě žije, je už prakticky nemožné vyhnout se rozlehlému energetickému poli, které spolu lidstvo sdílí. Miliardy aur se vzájemně prolínají a vytvářejí ohromný plášť, který obaluje celý svět. Tenhle obal či slupka zabraňuje lidem vnímat a prožívat opravdovou jednotu veškerého vědomí. Ve východních náboženstvích se tento jev nazývá májá – velká iluze.

Lidská DNA je fascinující materie. Chemické kódy, které obsahuje, jsou – přestože od narození uzamčené – vysoce citlivé na vibrující energetická pole. Genetici nazývají genetickou strukturu jednotlivce genotypem* a projevy tohoto souboru genů pak fenotypem**. Takže frekvenční úroveň energie, která prochází genotypem, do jisté míry determinuje projevy fenotypu. To znamená, že naše prostředí nás výrazně ovlivňuje v tom, jak se cítíme, jak se chováme, a co je nejdůležitější – kdo si myslíme, že jsme. Na té nejjemnější úrovni tvoří naše prostředí subatomární svět vibrací. O podobě tohoto prostředí totiž rozhodují frekvence, na které jsme naladěni, a to bez ohledu na to, kde se právě nacházíme. V případě stínu 52 stojí za zformováním kolektivního či rozšířeného fenotypu lidstva strach; ten vytváří prostředí, které vystavuje fyzický organismus obrovskému stresu.

Jediným způsobem, jak uniknout kolektivnímu poli, které nás programuje, je povznést se nad ně energeticky; a to není vůbec snadná práce. Musíme nějakým způsobem zvýšit frekvenci energie procházející naším genotypem. Když k tomuto dojde, fenotyp – způsob, jakým prožíváme a vyjadřujeme svou povahu – se taktéž změní. Většina lidí se nad toto energetické pole povznese pouze na krátká období a pak do něj klesne zase zpátky. Je nesmírnou vzácností, aby někdo vystoupil nad pole stresu trvale. Tajemství spočívá ve změně vnitřního prostředí – změně našich pocitů a myšlenek; tím totiž měníme to, co vidíme a slyšíme. Pokud slyšíme pouze hluk a vidíme jedině chaos, pak tato skutečnost určí naše prožívání. Avšak jestliže se ukotvíme na vyšší frekvenci, můžeme tentýž život prožívat, jako bychom pobývali v úplně jiném světě.

Stres je stavem fyzického tlaku vyvolaného poklesem naší frekvence. Jedním z jeho zásadních projevů je neschopnost uniknout psychické úzkosti. Pak dochází k tomu, že rozhodováním pověříme mysl v naději, že takto odstraníme napětí. To ovšem téměř vždy končí katastrofou, neboť fakticky je činnost mysli právě projevem stresu. Dochází ke klasické biologické zpětné vazbě, která posiluje přesně ten stav, před kterým utíkáme. Stín 52 je silně propojen s funkcí nadledvinkových žláz a s typicky lidským reflexem – útok nebo útěk. (Činnost endokrinního systému bezprostředně souvisí s frekvencí procházející naším genotypem, a jak ještě uvidíme, až se dostaneme k siddhi 52, lidská soustava žláz není omezena jen na produkování takových hormonů, jako je adrenalin, který souvisí s bojem o přežití a strachem.)

Jeden z klíčů potřebných k pochopení stínu 52 můžeme nalézt v názvu daru 52 – Zdrženlivosti. Nízkofrekvenční vyjádření stínu 52 pochází z neschopnosti zdržet se reakcí na strach. Občas může být strach, který pohání tento genový klíč, usazen tak hluboko v podvědomí, že o něm vůbec nemáme ponětí. Přesto však tento strach prostupuje naše životní prostředí a naše odezva na něj vyvolává jednu ze dvou reakcí – buďto zamrznutí, nebo útěk. Vzhledem ke značnému chemickému propojení s nadledvinkami je tento stín zodpovědný za fyzickou aktivitu, či naopak za její nedostatek – to jsou dva způsoby, kterými lidé reagují na stres. Pokud jde o stín 52, existují dva typy lidí: ti, kteří v klidu neposedí, a ti, kteří se ani nepohnou. V dnešní době máme tendenci považovat stres za chaotickou, horečnatou energii dynamického rázu, ale kromě toho má stres i svou potlačenou podobu.

Přirozený rytmus života respektuje střídání cyklů; život ví, kdy se má pracovat a kdy odpočívat. Ale kolektivní tlak stínu 52 zbavuje člověka důvěry v koloběh života a stínové frekvence genového klíče 52 zesilují vždy jednu z krajností. Projevy toho můžeme v současném světě vidět zcela zřetelně. Západ tíhne k extrému nepřetržité aktivity, růstu a zdokonalování, za nimiž stojí jen minimální společný cíl, případně vůbec žádný. Východ v duchu svých tradic kráčí opačným směrem, mimo aktivitu a pokrok, směrem k náboženským a duchovním sférám. Ačkoli se dnes role obracejí a Východ začíná být více podobný Západu a naopak, základní fenotyp lidstva zůstává založen na strachu a nadále se manifestují obě polarity tohoto stínu. Dokud lidé neprocítí svou jednotu s celým stvořením, budou dál vytvářet tento podprahový stres – fyzické zhmotnění našeho nejhlubšího a nejskrytějšího strachu.

Pokračování: Genové klíče - Kolektivní fenomén jménem stres

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330