čtvrtek 2. července 2015

Co se skrývá pod povrchem - vyhořelý mužský princip nebo rajská zahrada?

Začalo to prostě, řekl mi, že mě neuvěřitelně bolí srdce a solar. Ohradila jsem se, že to teda nebolí, že bych o tom snad něco věděla, ale nedalo mi to... a začala jsem své srdce prosit, že jestli jsem se vůči bolesti zatvrdila, ať mi jí ukáže. No, to jsem si dala! To byly večery! Přímo infarktoidní. A já radostně zvolávala – bol, lásko, bol, dostaň to všechno ze sebe… Jdeme do stále hlubších vrstev, odhalujeme stále více vnitřní krásy...

Paradoxně jak se Saturn překulil ze Střelce zpátky do Štíra a všichni kolem začali procesit, mně se ulevilo (ve Střelci mám totiž návrat Saturnu, zúčtování) a dostala jsem se do nádherné hloubky, kde jsem odhalila další jádro své bolesti – nedávno jsem psala, že mým tématem je mimo jiné strach o matku - symbol Země, duše, kterou současný svět pustoší, popírá a znásilňuje. Před pár dny jsem se v meditaci dostala do takové hloubky svého těla, že jsem se začala dávit a vykašlávat, byl to podobný pocit jako při rituálu s amazonskou žábou, při němž se tělo zvracením zbavuje emocionálních bloků. A hle co se ukázalo - kořen strachu o matku/Zemi/duši spočívá v chybějící opoře v podobě otce/Ves-míru/Ducha. Zkrátka nefunkční maskulinní princip. Otec tomuto světu chybí, archetyp je převážně nefungující, byť se věci rázně lepší, ale koncept našeho vnitřního otce je pokřiven a narovnání je pro každého celoživotní misí (však o tom píšu v definici solar people - viz Wild w@nderer, č. 1). Ideál boha je zprzněn a vykastrován. Žena nemá pro většinu tohoto světa absolutně žádnou hodnotu, stala se jeho služkou nebo se musela převlíct za chlapa, protože nebyla správně pochopena - její dary tomuto světu. V islámském světě je ke špinavé práci (na toaletě atp.) užívána pouze a jedině levá ruka (ženská část těla), to je všeříkající symbolika. Najednou jsem ucítila tu holčičku, která přijala, že je pro tento svět s jeho hodnotami bezcenná. Malou bezmocnou holčičku, která cítí, jak břemeno tíhy života celé leží na matce, byť se to tváří naopak… cítila jsem svou bezmoc, slyšela jsem svůj pláč, který říkal – jsem moc maličká, nemůžu mamince pomoc, dokud nebudu SILNÁ, potřebujeme tatínka, tatíííínku, chybííííš náááám…Musím být SILNÁ.

No, to jsem koukala. Nebylo důležité, jestli volám po svém fyzickém otci, nebo bohu, nebo svém vlastním spícím maskulinním principu, v té chvíli to splývalo v Jedno. Události posledních týdnů zvědomily mou vnitřní nejistotu, poprvé v životě jsem si dovolila – nevědět, neodporovat, neřídit, neobhajovat se, zkrátka zůstat nejistá a neprojevovat násilně sílu jen, abych skryla svou slabost a strach. Ano, mám své strachy, dokud jsem je viděla jen já, bylo to v pořádku, naučila jsem se žít i přes jejich přítomnost, ale nenaučila jsem se žít s nimi - najednou do mě někdo uviděl a všechno si přečetl - uviděl to sám od sebe, nepřečetl si to o mně někde v horoskopu, aby pak se mnou skrze informace mohl manipulovat, zkrátka se objevil někdo, s nímž jsem se slila v jedno a nešlo to zadržet - jako když vlijete do sklenice dvě vody a chcete, aby zůstaly oddělené. Ženská voda je ve slovníku tohoto světa "nečistá" - a já si tak najednou připadala, snažila jsem se nevlívat se do druhého, abych ho "nezašpinila", ale nešlo to. To mě vyděsilo a zároveň to odstartovalo zrod vážky. Z hloubky emocí se rodí síla chodit po hladině...

Došlo mi, že jediné, co opravdu musím udělat, je posílit se uvnitř. Takže přestat zavírat oči před tím, co je v tomhle světě interpretováno jako slabost - když jede evropská žena do islámských zemí, velmi intenzivně si uvědomí, z jakého popírání ženského principu vzrůstá naše civilizace, ať už jde o islám nebo středověk, pořád je to stejné - absolutní strach z duše člověka na jedné straně a nespoutané sexuality na straně druhé - oboje reprezentuje svobodná žena. Náboženství jsou jen chabým pokusem, jak mít pod kontrolou nekontrolovatelné. Ten strach je tam, protože mačo maskulinní princip ví, že i když si vezme ženu násilím, nedostane výživu, po které tak zoufale touží a přeje si jí. Musel by se změnit, ale to by musel přiznat, že i on je slabý... a když takový muž potká ženu, která je právě tou černou vodou, která se do něj chtě-nechtě vlije... udělá ve svém zděšení cokoliv, aby ji ovládl, popřel... a nemusel se podívat do svého nejtemnějšího kouta, kde zmírá jeho vlastní duše... jeho vlastní láska-vost a něha...

Následkem svého pobytu na Gomeře jsem se vzdala své potřeby vědět a předvídat budoucnost, protože schopnost cítit, které potenciály reality jsou nejpravděpodobnější je reakce na strach z toho „zlého zlého“ světa – proto najednou vystoupila na povrch ta nejistota – spadla bariéra, která jí skrývala. Pár týdnů to bylo dost tvrdé - kdykoliv se ke mně někdo přiblížil, doslova jsem uskočila, byla jsem jako vyplašené zvířátko. Ne, nenechala jsem se zahnat do kouta, i když by se to tak dalo interpretovat, ve své slabosti jsem zůstala stát vznešeně a důstojně. A díky tomu jsem poznala její pravou podstatu… Dušinku krásnou, malinkou v tom celém Ves-míru, v posledních letech nově zrozenou citlivou energii, která moc neví, jak se jinově poprat s tím velkým jangovým světem a která tím, že si uvědomuje svou dávnou bolest, léčí tento kolektivní svět, uzdravuje ženy a uzdravuje muže... Jsou chvíle, kdy se dokážu spojit s tímto světem... a jsou chvíle, kdy stojím jaksi mimo něj. Existujeme ve dvou realitách zároveň. Je to náročná doba přerodu.

Byly to pro mě týdny plné pochyb. Nakonec krásných pochyb. Po-chyby jsou důsledkem strachu z opakování chyb. Ale většinou zavíráme před tím oči a zatlačujeme je do těla, kde pak dělají neplechu. Nechala jsem je protékat celou svou bytostí a mohla jsem uvidět skutečný stav toho, co interpretujeme jako slabost. Slabost pro mě byla nežádoucí, nepřipustitelná. Byla jsem přeci superhrdinka, protože kdysi v dětství jsem se rozhodla, že budu SILNÁ. Ale dokud nejsme slabí (měkcí, něžní, prostě ňuňánci:)) není naše Síla nikdy skutečná, je vynucená, je to reakce na pocit ohrožení, je to náklad, pod kterým se dříve či později zhroutíme.

Kvůli připravované cestě do Asie jsem si došla na fyzioterapii, a jak se mi masáží v zádech uvolnil tlak, mohla jsem jasně uvidět skutečný význam slov, která jsem masérce předtím řekla: „Na motorce se nakláním napravo, ale nemám v tom oporu, namáhám pak jeden konkrétní sval, který není na takovou zátěž nastaven. Jenže když se chci naklonit doleva, cítím se nejistě, nebezpečně a nevyrovnaně, a tak vždycky po krátké chvilce skončím napravo.“

Pravá strana těla symbolizuje můj maskulinní princip, v němž jsem byla zvyklá celoživotně fungovat, ale který mi tak nějak poslední roky usnul a vyhořel a naskakuje jen občas jak porouchaná sekačka. Ať už zrovna funguje nebo dělám, že funguje, zatěžuju tím ty části své bytosti, které mají sloužit jiným účelům a takový tlak nedávají. Levá strana těla je moje vnitřní žena. Ta je silná (jinak silná), ale... je v nerovnováze právě pro přetěžovanou stranu maskulinní. Duše v chlapáckém převleku. U-duše-ná. Do nejmenšího detailu si vybavuju ten pocit nevyrovnanosti a  nejistoty v přílišné rychlosti motorky, když jsem nakloněná na levou stranu a vidím, jak moc je totožný s pocitem z tohoto světa. Vedle přirozeně jinových žen dnes existují ženy jangové, ale polovina z nich funguje nepřirozeně jangově, protože si myslí, že nemají na výběr - a to není svoboda, pak je to jejich jangové jádro tak jako tak nefunkční a přetížené - je to právě to břímě života, o kterém jsem psala na začátku, je to přesvědčení, že život je boj o přežití a svět je místem nebezpečí a konkurence. Žádný prostor pro laskavost a něhu - pro to, co interpretujeme v rámci svého boje o přežití jako SLABOST! ... ach, ano... já jsem uvnitř laskavá a něžná... ne, protože jsem žena, ale protože jsem Člověk nové doby, duše zrozená na svět, která ctí nové kvality Života.

Levá mozková hemisféra pořád vytvářela soudy o tom, která cesta je a která není správná. To se začalo rozpouštět už loni na Tenerife, o kterém píšu v připravované knize, která bude, až bude, hihi. S mým odjezdem do Asie se ty kleště správně-špatně zase hodně zvýraznily, přitom jde jen o logický úsudek o tom, co je standardní a co je proti proudu. Nakonec ale když člověk aktivuje tu pravou hemisféru, logicky mozek dojde dříve či později k závěru, že směr je správný. Logika podpoří intuici. To je podstata integrace do vyšší mysli. Přála bych Vám vidět to divadlo, jak někteří lidé procesili nad způsoby, jakým věci řeším (rychlý odjezd, málo času na přípravu, život v krabicích a zejména získávání peněz na cestu). Chtě nechtě jsem si musela přestat věci brát osobně. Ten způsob je vodnářský, takže těžko akceptovatelný těmi, kteří myslí levou mozkovou hemisférou. Těch je v mém okolí samozřejmě většina, když ještě do nedávna jsem myslela jen „na levačku :D“ Ale máme tu věk Vodnáře, takže kdo se naučí ve Vodě plavat, může s ní i pracovat...

Pravá hemisféra využívá vše, co jí napadne, aby člověka posouvala směrem k obzoru jeho snů, protože ví, že jeden splněný sen probouzí spící sny mnoha dalších, proto se nezajímá o míru kontroverznosti, ale o efekt. Ano, je to zcela nestandardní, ale… já moc ráda zaburcuju strukturami těch, kteří namísto života zvolili lhostejnost. Zahraju jim divadlo šílenství a vpíchnu jednu pořádnou dávku Svobody, to jsem já. Dneska ráno jsem si dala meditaci na téma, zda opravdu kritikové nemají pravdu a já si nejedu v nějaké své iluzi. A šup - ukázal se i obraz špinavé výlohy (to je to, co vidí na mě vnější svět - maya), pohlédla jsem skrze a uviděla nádherný svět, zelený, plný prosperity, života, kreativity, síly, autenticity.... to je můj vnitřní svět (vismaya, úžas, zázrak) - ten, který dokážou vidět jen ti, kteří se dívají pod povrch. A to špinavé plexisklo? Přátelé, to já nezapomněla umýt - to mě prostě jenom chrání před pokrytci!

Proto se už delší dobu přirozeně obklopuju lidmi se silnou myslí (to jsou ti, kteří jsou si vědomi své "slabosti" - resp. měkkosti, která je flexibilní pružností! - vodou, která projde vším a ustojí vše), to je můj pud sebezáchovy - ostatní ať mi nelezou do života! Je to špatné? Nikoliv, pro pravou mozkovou hemisféru je to účelné! Já takové lidi chápu, já s nimi soucítím, já je čas od času i toleruju (mám-li dostatek energie, což teď fakt nemám, protože ji potřebuju prostě a jednoduše na to, abych ustála všechny změny ve svém životě - říct "ne" už není ani tak otázka volby jako spíš zdravého rozumu a sebeúcty). Mám-li projevit plně svou vnitřní krásu, nemůžu se stýkat s těmi, kteří mě neustále upozorňují, že mam šmouhy na plexiskle - to nevypovídá totiž nic o mě samotné, ale o nich - že zůstávají na povrchu. Pupupydum... teď jsem nasrala pár lidí.

Jsou lidé, kteří to mají naopak - nablýskaný povrch skrývá vnitřní prázdnotu. A teď mi konečně dává smysl můj vlastní human design - když jsem před nedávnem slyšela, že mám v sobě naprosto jasno, kdo jsem a kam směřuju, přišlo mi to divný, necítila jsem se tak... to proto, že mám prázdnou hlavu - a ta se naplňuje vším, s čím přichází do styku (proto jsem tak schopná odhalit omezující myšlenkové programy druhých, protože když jsem s nimi, umím myslet jako oni). Když zůstávám na povrchu, napojuju se na kolektivní myšlenkovou břečku a sama na sobě vnímám jen to zvenčí kolektivními myšlenkami ušmudlané okno - takže přirozeně o sobě hodně pochybuju. Když jsem v srdci, jsem čirá Nepřemožitelnost. Životní číslo 10. Uzavírám cyklus. Rodím se do jedničky. V bolestech, transformaci, výzvách a zkouškách. Nemám tušení, co mě potká na cestě, nemusí to být jen příjemné, ale rozhodně to bude přínosné. Můj spolucestovatel je taky desítka. Hádejte, co máme za SPZ na motorce, 2SC110 :)) 

A tak se stalo, že oceán mě naplnil zevnitř. Žádné vlny, které by mnou zmítaly, jen obrovská síla vody, kterou postupně transformuju v odhodlání. Odhodlání není věc vůle, ani slepé víry. Odhodlání je neohrožené směřování cestou vlastní vize, je to síla měkké vody, která vyhloubí ty nejhlubší kaňony... je to síla nekonečného opakování. Kdykoliv se ponořím, vystoupám znovu. A znovu. A znovu. Síla mysli. Chodím po hladině. Cítím, jak se ve mně rodí nová bytost. Taková, jejíž síla je autentičtější než kdy dřív. A přesto jsem panenka. To se nevylučuje...

Saturn přináší osvobození. Osvobození skrze přijetí svého individuálního řádu. Rus. ščastie nese v sobě význam "součást" a "soulad s časem". Když se sladíme s časem své duše, ocitáme se ve vlastním proudu, náš kompas míří na sever a my nemůžeme a nechceme jít jinudy, i když svět na nás prská své vlastní pochyby. Můj vztah k saturnovskému řádu je … jako asi vztah rozvrkočené holčičky pod taktovkou starého pana učitele. Vím, co by pan učitel chtěl, ale zkouším, co ještě vydrží(m). Na rozdíl od mnoha lidí jej nevnímam zle, mam ho ráda a on má rád mě, proto mi občas dá pohlavek a někdy, opravdu s velkou nechutí mi musí dát obrovskou ránu… a v těch jeho očích se zračí: „Lásko, nedělá mi to vůbec dobře, ale víš, že jsi si tahle tu hranici nastavila a já jsem tu od toho, abych tvůj práh hlídal, abys ten svůj sever neminula. A když se nechceš pohnout, musím tě popostrčit, i když mě to vůbec netěší.“

V posledních letech to bylo asi tak, že Anča ležela na zemi, žrala hlínu a prach a odírala si kůži o kameny, šaty měla celé roztrhané, na kůži jizvy od všech střetů, kterými se pyšnila. Saturn jí na krku přirážel kovovou botou k Zemi a říkal – Proboha, pusť to! Anča se přiškrceně tlemila a volala: „Ale mně se nechce, mě to baví.“„Ty vole, Ančo, já tě budu muset zabít, jestli nepovolíš.“„A ne a ne a ne…!“ bránil se ančí egáček...

A tak Saturn zkusil poslední manévr, sundal botu z Anči krku a sednul si na oko uraženě opodál na šutr. Anča čumí. Kurník. Klid. Co teď? Panika. Nejistota. A už taham Saturn za jeho šos a prosím: „Pojď mi učit, já tě potřebuju.“ ...tož od podzima Saturníku, od podzima... návrat Saturnu.

Při rozhodnutí vydat se do Asie (i když jsem si byla vědoma, že je tam hoooodně překážek), jsem následovala své nadšení, proto jsem věděla, že je to správné, byť později mysl začala protestovat, že bych věci měla řešit jako "to dělají normální lidé". Jenže mě lezou na nervy výmluvné řeči druhých lidí, proč si neplní své sny, jak bych se mohla přidat k davům všech těch lidí lhostejných k vlastnímu štěstí a zároveň zůstat v míru sama se sebou? Musela jsem na všechny kritiky vypláznout jazyk :) Trochu oprsklosti se mi v tuhle chvíli hodí. Jejich jedovatost se po mě sklouzne po povrchu, aktuální Štír mě naučil mít větší imunitu proti cizím jedům.

O co více bylo negativních reakcí, o to více si vážím všech svých přátel a čtenářů, kteří se přidali ke mně a k mému nadšení a podpořili mojí cestu, ať už slovem, nebo financemi – oboje na cestu potřebuju, obojí je léčivé – ani si nedovedete představit jak moc!!

Poprvé v životě jsem si opravdu upřímně a od srdce řekla o podporu a nebylo to pro mě vůbec lehké. Překvapivě je to absolutně mimo mojí komfortní zónu (moje komfortní zóna je nezávislost, takže závislost na nezávislosti), cukám se a kroutím jak ve smrtelných křečích a zároveň se díky tomu loučím s těmi částmi osobnosti, které nemají schopnost přežít v novém vysokovibračním prostředí mého těla. Je to mazec, permanentní vnitřní pohřeb, haha a to si vždycky říkam, že už mam leccos za sebou. Jakmile přistanu v Kyrgyzstánu, bude završeno šílenství, v němž se sepnuly evoluční hodiny v mé vnitřní vážce a já vylezla nad hladinu svých emocí. Bylo to nezbytné, jinak bych se utopila. Pak se svlékáním začne rodit vážka. Je to absolutně citelný fyzický pocit vysvlékání z vrstev původní larvy. Poryvy větru změn, které vysušují odhalené vodní vrstvy.

Už vím, co mám pod povrchem... Cítím velkou lásku a vděčnost a rozhodla jsem se nezaměřovat na negativitu, strachuplnou či posuzující lhostejnost lidí, kteří zdá se žijí v jiném univerzu než já. Takové maličkosti mě nerozhodí, rozhodla jsem se naučit nenechat si kazit den takovými pitomostmi.

Takže na závěr, lásky moje - budu se snažit psát, ale asi budu hodně unavená (denně několik hodin na motorce je jako ujít každý den min. 30 km), takže když se Vám bude stýskat po anamelích postřezích, tak zpětná vazba říká, že můj e-zin Wild w@nderer je boží, můžete jej koupit na e-shopu nebo mi napište objednávku v emailu na anamel.web@gmail.com. Vy budete mít co číst a já budu mít co jíst, haha :)) Nebo si objednejte pohled z mojí asijské dračí jízdy, nebo mi napište, že mě zkrátka chcete nějak podpořit a vymyslíme nějakou formu, co by se Vám líbilo ode mě (své nahé fotky neposílám, to už jsme probrali, Raame!:))

Nejsi kapka v oceánu.Jsi celý oceán uvnitř jediné kapky.- Rúmí


Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Žádné komentáře:

Okomentovat