Cestování do neznáma (a vlastně jakákoliv situace, která není podobná ničemu, co jsme doposud zažili) je vždycky takovou maturitou z toho, jak ukotvené máme vědomí, kdo jsme (anebo jak snadno se necháme z vnitřního klidu a vědomí vystřelit mimo sebe - do emocí, do myšlenek). Totiž udržet si sebe sama ve známém prostředí je jako chodit poslepu v místech, která známe nazpaměť - nic nás nepřekvapí, nic nás nevychýlí... ale když se v tom prostředí (myslím v našem životě) objeví neznámý předmět, buď si to ustojíme, nebo spadnem na prdel... a když spadnem, tak se zas zvednem a příště to zkusíme jinak. Obrušujeme hrany.
Za slovo cestování si klidně můžeme dosadit slovo vztah, je to vlastně dost podobný - při cestování jsme totiž ve vztahu s každým, při cestování se setkáváme s lidmi, kteří nám v různých situacích zrcadlí nás samotné, hrají naše partnery, otce, matky, sestry, kamarády, mučitele i učitele... a posouvají nás tak dál - takové konstelační terapie. U těchto druhů setkání člověk vnímá dotek osudovosti, je to schůzka s vlastní duší... jakoby se všechno ztišilo, čas se rozplynul... a může to být třeba jen letmý pohled z očí do očí či pozvání na chléb s jačím máslem nebo letmo utroušená poznámka pohledného kluka.
A cestování do neznáma s neznámým člověkem (který není podobný nikomu, koho jsme doposud poznali) jsou státnice - člověk poznává sebe sama z naprosto nových perspektiv - některých líbivých, jiných už méně.
Někdy to člověk zvládne na jedničku, jindy si s každým novým ránem dává reparátek, ale nakonec účel vždycky plní prostředky a domů se vrací jako někdo jiný, ... možná vnitřně silnější, určitě více pokornější... Ale to se nestane bez situací, ve kterých nám (tomu starému a nefunkčnímu v nás) není dobře...
Nicméně když si člověk uvědomí konečnost jakéhokoliv vztahu (cesty, života...), tedy že nemáme na hledání harmonie celou věčnost a že čím dřív ty hrany obrousíme, tím líp, pak vyhodnotí, že některé věci prostě už nejsou zapotřebí a z některých kruhů je možno (je-li vůle a chuť) vystoupit - a to platí, ať už život svedl dva lidi na společnou cestu Asií, anebo životem.
A když dokážeme dary druhého člověka přijmout a pochopením si je načíst do sebe (znáte ty okamžiky, kdy vy byste si nevěděli rady nebo si něčeho nevšimli, ale bezprostředně víte, co by v dané situaci udělal ten druhý? Možná to neuděláte tak dobře, ale je to tam, aspoň trošku, něco nového... něco dobrého z vás, co doposud spalo...), pak už se nemusíme bát prázdného místa, když se naše cesty dílem osudu a života rozejdou...
Zážitky z cesty a pár fotek najdete zde: Labyrint světa, ráj srdce: (Bishek-Togtogul): Cause I´m hopeless w@nderer...
Autor článku: Jana Mráčková, An
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat