středa 18. února 2015

Proč je celý koncept osvícení postavený na hlavu

Zejména proto, že pojem osvícení si přivlastnili ezoteoretici a vykládají ho tak, aby udržoval jejich iluzi, že existuje stav dokonalosti, které lze *nějak* dosáhnout a která se nachází *někde* v budoucnosti - a hlavně podle níž lze ostatní dělit na "ty ano" a "ty ještě ne". Přitom osvícení jako takové by se dalo přirovnat k prostému rozsvícení lamp na jedinečné cestě člověka. Jedinečný člověk si je vědom sám sebe, s tím dobrým (svých nadání a všeho, co miluje - tedy čím může přispět světu) i s tím, na čem může dál pracovat (slabosti > posílení > nové nadání:).

Existuje mnoho typů osvícení a každé nese specifickou kvalitu základních principů tohoto vesmíru. Každý je nositelem několika ze základních archetypů a to nutně neznamená, že ovládá a rozumí těm zbylým. Naopak - každý z nás je mistrem v nějaké oblasti a dost možná břídilem v jiných. Jsem si zcela jistá, že i Buddha nebo Ježíš měli nerozvinuté archetypy a klidně o nich (na rozdíl od dnešních "mistrů") i mluvili, ale o tom se samozřejmě nepíše, protože na tom by nebylo možné vystavět dogmata a zbudovat ideologii.

Stojí za to připomenout, že mistry se stáváme v těch oblastech, ve kterých jsme zprvu byli břídily. Cesta osvícení je v první fázi tedy prohrabání se ve vlastním zatuchlém sklepě a výměna žárovky tak, aby si člověk mohl uklidit a probrat své dary i zděděný materiál (DNA), a ty využívat bez ohledu na to, jakou cestou se dále vydá. V tomhle světě je v tuhle chvíli totiž cesta ticha stejně významná a potřebná jako cesta služby nebo vědy nebo prostá cesta svobody – ty všechny nám pomůžou stoupat ze dna nevědomí a ničení, které jsme si jako duše chtěly osahat. Nemůžeme jít všichni všemi cestami, byť každá cesta v sobě tak trochu obsahuje i všechny ostatní. Každopádně jsou naše cesty jako řeky, které končí ve stejném oceánu...

Osvícení v druhé fázi je jako vydat se na cestu bez mapy a výše zmíněného osvícení vlastní cesty. Je to zkouška důvěry, je to cesta srdce, je to volání vášně – tedy lásky k životu.

Podle knihy Genové klíče si lidé často osvícení spojují s ikonou Buddhy a jemu podobných a je potřeba si uvědomit, že Ticho, kterého dosáhl Gautama, je jen jednou z cest. Cesta služby, jejíž ikonou je zas třeba Matka Tereza, v tom nejčistším slova smyslu vůbec nepřísluší každému. Nelze říct, že ten, kdo slouží, dosáhl vyššího duchovního stavu. Stejně jako nelze říct, že ten, kdo nalezl svůj duchovní potenciál, jde cestou služby. Ano, v naplňování svého jedinečného lidského osudu je samozřejmě vždy ukryta služba celku, ale to se někdy zkrátka neděje podle našich iluzí o vyšších duchovních stavech.

Sleduji kolem sebe novodobé formy inkvizice a přijde mi to k pláči. Ponižování, odsuzování, odmítání, hádky a boje. Cožpak jsme se ještě stále nic nenaučili? Jestliže lidstvo není schopno pochopit pravý význam naší duchovní podstaty, pak asi ani nemá smysl, abychom se pokoušeli touto cestou vydat, když kolektivně produkujeme akorát tak duchovní zmatky, pak by možná bylo lepší, aby namísto své duchovní podstaty si lidský druh vybral pro příští cyklus svou zvířecí podstatu - zvířata ve smečce totiž alespoň drží při sobě a respektují přirozené zákony života (neřežou si pod sebou větev, na níž sedí) – ne, nadarmo máme v sobě i tuto část – to, abychom vždy zůstali součástí života a Ze-mě a nestali se z nás androgynní vykastrovaní vyznavači čehosi neuchopitelného uvěznění v představách o dobrém a zlém světě. Skrz přírodu a přirozenost si totiž boha můžeme nádherně osahat…

Z čistě fyziologického hlediska je osvícení v podstatě mutace fyzického těla a jeho rozvibrování na zcela nové frekvence, v níž se stagnující energie strachu jednoduše neudrží. Důležité je, že mnoho lidí je ve fázi, kdy své strachy už vnímá, ale nejsou jejich oběťmi. Jsme vyděšené děti v podsvětí, ale už nepodléháme našeptávačům skrytým ve stínech. 

Prvotními archetypy (podle gnóze elementárními paprsky božského vědomí) je např. Ticho, které odpovídá osvícení podle Buddhy, a je smutné, že se domníváme, že jedině takto lze dosáhnout své duchovní cesty - a to je zkrátka blbost. Pak máme třeba Pravdu, taková pravda nekřičí v davu na ostatní, že jsou slepí (i když zpočátku většinou, než pochopí svou cestu, tak ano:)), taková pravda totiž jen svým bytím osvětluje místa tak, že nevědomí je naprosto očividné. Máme i Vůdcovství, které vychází ze ctnosti - a my jako lidský druh takové (zatím určitě) potřebujeme. Vůdce je schopen cítit pole těch, které vede, a vést je cestou, kterou si kolektiv na vyšší úrovni vybírá. Vůdce si nemůže dovolit setrvávat 24 hodin denně v Tichu - vůdcovské kvality může mít např. učitelka na základní škole - a ta zatraceně potřebuje něco jiného, než pro svou cestu potřeboval Buddha;) Každá duchovní kvalita má jiné předpoklady, jiná poslání a zcela rozličná nastavení.

Co je všechny spojuje, je láskyplný vztah plný pochopení ke všemu, co jest. Chápat ale nutně neznamená tolerovat, když vidím bezpráví. Jestliže jsme jako lidstvo vyprodukovali něco, co se v dualitě tohoto světa dá hodnotit jako „zlo“ (ve smyslu něčeho, co obohacuje sebe samo na úkor někoho jiného či celku), tak nelze zavřít oči a křičet „já nic, já jsem neviditelnej“. Zeptej se sám sebe – proč jsem se ocitl na tomto místě právě teď a co by udělala láska, … a pak konej – staň se jejím hlasem, jejíma rukama, jejím tělem. Nic jedno-dušího už být nemůže... tato pravda se skrývá za všemi duchovními stavy. Jestli tohle člověk nežije, pak jsem si naprosto jistá, že v jeho motivacích převládá strach, a ne láska.

Víte, mně je to vlastně tak docela šumák. Já jsem nikdy až takový ezoterik nebyla - to, že někdo si občas zamedituje a používá běžně slova jako duše, osvícení, bůh ještě neznamená, že je členem nějaké poblázněné bandy. Měla jsem období, kdy jsem se potřebovala proti všemu ezo vymezit, ale vlastně nebylo proti čemu, já sama jsem se nikdy nikam nezaškatulkovala, celý život jsem používala tyhle pojmy, jejichž význam jsem cítila, nemusela jsem jim rozumět, ale když jsem pak po letech poznala, že existuje doslova náboženství, které s těmito pojmy pracuje více méně dogmaticky, jen jsem se bála, aby mě náááhodou nezaškatulkoval někdo jiný. Dneska už vím, že nic nevysvětlíte tomu, kdo o-světl-it nechce - když řeknu slovo Láska - deset lidí si to vyloží po deseti způsobech... a možná... možná tam bude souznění a někdo z nich bude lásku vnímat jako já... a spolu budeme mluvit jazykem lásky, v němž neexistuje nedorozumění... takový jazyk je ladný tanec vzájemně se o-boha-cujících energií.

Já tohle napsala nejspíš proto, aby ti, jenž se stávají terčem tzv. "osvícených" si uvědomili své vlastní světlo lásky, které nelze pošpinit nějakými hodnotícími bláboly. Tzv. mistři mě nařkli už tolikrát, že se už tomu můžu jen smát. Možná opravdu koketuju s temnými silami, možná bych si opravdu měla pročíst indické mistry a pak jim být neskonale vděčná za jejich dary, možná mé zhoubné ego zamořuje tuto planetu, možná vskutku jako nízkovibrační nedokážu uvidět krásu některých mistrů v lidském těle a možná opravdu smrdím:))

Anebo? Jsem Láska... kosmická láska, která způsobuje druhým paniku, protože je ta energie nutí pochybovat o jejich neměnných pravdách. Řeknete mi A, a jakmile nebudete vědět, proč v to věříte, zaručeně vám řeknu B, abyste se museli dostat více do hloubky. Protože já cítím, že za určitých okolností může být A i B pravda a za jiných nepravda. Záleží na motivaci těch, kteří utváří myšlenky. A takhle působí člověk s darem Svobody - provokuje vlastní existencí k rozbití všeho, co by byť jen špetkou zavánělo nějakým dogmatismem, který na této Zemi způsobuje pronásledování a útisk těch, kteří si dovolí oponovat.

V životě jsem narazila na samozvané mistry a učitele, kteří byli chudinky malinké opravdovou obětí svého vlastního božství a byli nuceni být obdivováni. Seděli na piedestalu své slávy a trápili se :)) A víte co - každý z nás chce být druhými viděn. Dokonce i když jsme schopni vidět sami sebe, dokonce i v sebepřijetí hledáme i nadále reakce okolí. Je to přirozené. Myslíte si, že bych si založila tři weby, kdybych nechtěla Vaší pozornost? Mám skrývat něco, co je naprosto očividné? :)) Já zbožňuju pozornost druhých, miluju, když se jim líbí, co napíšu, miluju, když vidím, že to má dominový efekt a vlna vědomí se šíří dál a mění lidské životy k lepšímu. Na určité úrovni je to rodičovská/tvořitelská láska ke svému vlastnímu stvoření… za to se člověk rozhodně stydět nemusí.

Když stál Giordano Bruno před tribunálem, který měl rozhodnout o jeho upálení za výrok o nekonečnosti vesmíru, prohlásil: "Já mám křesťanství vlastně docela rád, je to moje oblíbené náboženství, ale ono má prostě hodně chyb." --- a tak to máme na tom světě se vším, co se pokouší být definitivně platné, ať už jde o vědecké závěry, školní řády nebo náboženská prohlášení - vždycky přijdou ti, kteří řeknou "tady něco smrdí" a budou riskovat, že posel bude znovu zabit, byť dnes už většinou jen v metaforické rovině. Giordano pak při své popravě prohlásil: "Svůj rozsudek vynášíte nade mnou s větším strachem, než s jakým já mu naslouchám." 

A to je strach, který říká "a co když je to pravda?" Já už taky nejsem "hlavou proti zdi", tak se totiž nenaplňuje nejvyšší potenciál, proto jsem přešla na partyzánský způsob - útok-útěk, nepotřebuju bitvy, nepotřebuju útlak nebo si něco dokazovat, ale co zaručeně potřebuju, protože jsem to já ve své nejčistší formě – vždycky budu stát někde na skále a z bezpečné dálky z plna hrdla křičet - Vaše neměnné pravdy smrdí jako pytel sračeeeeeek... a pak seběhnu po cestičce dolů z kopců, budu se smát jako malé dítě honící motýly a nahá vlítnu do oceánu a dáááávno už nebudu vědět o tom, co bylo, ale budu trpělivě čekat na ty, kteří přijdou - hale, co jsi to říkala o těch neměnných pravdách? Kdo mi k tomu dal právo? Nikdo, k životu se práva neudělují, život se žije. A tak se snažím zůstat mimo střety - ne proto, že bych se bála, že nemám pravdu, ale proto - že duté hlavy nepotopíš, můžeš je jedině nahlodat.


Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

5 komentářů:

  1. Osvícených je stále zatím málo, kdo je osvícený neboli též realizovaný, tak mu z hlavy vane vánek Ducha Svatého neboli jeho probuzená kundalini vystoupala až nad hlavu - to mu dává spojení s božskou všepronikající silou

    OdpovědětVymazat
  2. Nazvat někoho bandou fanatiků není zrovna laskavé:-) z toho plyne, že naučit se lidi brát. jací jsou a nesoudit dá ještě spoustu práce- stejně tak pochopit, nejsou žádní vyvolení, žádný satan, žádní Bohem povolaní, žádní "lepší" nebo "horší". Vzduch tady proudí a voda teče pro všechny stejně, jídlo máme na dosah ruky ( stačí jen utrhnout si správný lístek nebo bobulku a v nejhorším můžeme žít z prány:-) a ti skutečně moudří nebudou nikoho odsuzovat ani hodnotit a pokorně uznají, že se mají ještě mnohému učit, než budou dokonalí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stav dokonalosti je paradox - existuje a zároveň je to pohyblivá konstanta evolučního tahu. Nicméně - pravda jako taková někdy není laskavá, může však být vyslovena laskavě. Článek jsem napsala s humorným tónem, nemam v tom nepokoru ... a pokud něco napíšu, neznamená to, že s něčím negativně rezonuju nebo mám odpor... ať si každý brouček žije ve svém světě iluze, jak potřebuje, ono ho to stejnak jednou dožene :))

      Vymazat