neděle 7. dubna 2013

Jsem vzteklá - no a co? Právo na pochyby, právo na chyby...

Nehledám nic jiného než život v jeho přirozené formě... v umění žít se skrývá to hledané, ale co vidím kolem, není většinou moc přirozené... žijeme ve svých krabičkách, každý v té své, a tak jednou za čas vypadnu ze své rovnováhy a pláču a vztekám se, že život není to, co si pamatuji "odjinud"... možná bůh do mne vložil tuhle krásnou vzpomínku (na budoucnost?), aby mi nedala zastavit ... je to ego? Nemyslím si... touha je jen součást cesty...

Není mi zrovna teď fajn a je to v pořádku. Je v pořádku, když nejsme permanentně hodní a skvělí.
Nemůžu být 31 dní v měsíci 24 hodin denně tou nejlepší verzí sebe sama, mám i jiné verze... tu uplakanou, tu štěknu, tu netrpělivou,... A mohla bych dělat, že tam nejsou. Bylo by to velmi jednoduché, jenom bych se občas přede všemi schovala, aby nikdo neviděl mé slzy, můj vztek, mé automatické reakce ve chvílích obav či stresu. Možná by se to lidem líbilo, protože pak by mohli věřit iluzi, že lze dosáhnout permanentního stavu štěstí, že tam někde v dáli je bod, kde to všechno končí a už je vše jen krásné a jednoduché - ale to by jim ve výsledku ublížilo, protože bys pochybovali sami o sobě - "Vždyť ona to tak má. Co dělám špatně, že to tak ještě nemám."

Píšu své zprávy ze světa za oponou iluzí a mohu říct - určitě je to tu krásnější, barvy tohohle světa jsou reálnější, ale nikdo není z kola venku. Kdykoliv jsem si dovolila tvrdit opak, doběhlo mě klasické Pýcha předchází pád. My jsme ti, kteří se rozhodli jít až na dřeň sebe sama - pro pravdu, pro srdce, pro vnitřní svobodu - nevzdáme to v půlce jen proto, že druzí jsou "v pohodě".

Má zkušenost je, že lidé reagují negativně, když někdo ukáže svou slabost a nedokonalost. Asi se sami sebe leknou. Svým způsobem do určité chvíle je to snaha získat pozornost. Ale není to okázalost, spíš proces zrání a uzdravování se.

Na webu Zdenky Blechové jsem četla: "Teprve, když jste mrtví pro druhé, jste živí pro Vesmír." Au, to bolí, to se egu nelíbí, všichni mě musí mít rádi. Mít odvahu konat tak, jak cítím v celém svém bytí (ne jen ve strachu či aktuální emoci), bez ohledu na následky - je asi součást vnitřní integrity.

Mít odvahu mlčet, když mě můj bližní neposlouchá a raději bloudí (a to i v případě bloudí-li směrem ke smrti,...). Kéž by mi bylo jedno, jakými jmény mě mohou nazývat... 

Mám před menstruací - takže bez upejpání - jsem nasraná, moje tělo otéká, v hlavě mi bubnuje tisíc řechtajících se trpaslíků a citlivost ke kolektivnímu vědomí narůstá - jsem oslabená, a tak mi do hlavy lezou samé chuťovky - včera před spaním jsem omylem byla přítomna znásilnění nějaké dívky, tuším, že to bylo v Americe. Zůstala jsem s ní, v klidu... asi to bylo potřeba.

Napíšu těchto pár řádek a pak půjdu pár dní "zvesela" umírat (protože menstruace je pro ženu smrt... a smrt znamená znovuzrození - to je cyklus, který nelze obejít, což mě v tuto chvíli docela uklidňuje - tam někde v dáli je světlo). Mam takový pocit, že blížící se nov ze mne vysaje jak vysavač dost nepěkností. Byebye old friends... odevzdávám se ti, živote. Někdy mám pocit, že se mi rozpadá tělo a chvílemi ztrácím vědomí, ... a jsou tu ty pocity, odnikud vyvěrající... pocity, že všechno, co znáte, znovu ztrácí smysl - proč se znovu a znovu vrací ten pocit, že jsem zas na začátku? 

To, že to v určitých dnech pociťujeme, neznamená, že jsme slabí - naopak znamená to, že jsme se rozhodli cítit sebe sama až do nitra každé buňky, znamená to, že už v sobě neschováváme vůbec nic, VŮBEC NIC, rozumíte? Být v ponoru není slabost, není chyba - je to odvaha. A možná i bláznovství. Ale co už... To, že si dovolujeme být procesem, znamená, že se ničemu nestavíme na odpor. A spoléháme, že to má nějaký smysl... (aktualizace po skoro 5 letech - ano, má:) Je to cesta ke svobodě... a že to druzí tak nemají? Že chtějí žít ve svých krabičkách? No a co. My to máme takto. A jednou za čas máme potřebu se jednoduše vymáchat ve vlastní šťávě. Poznat se ze všech stran, i z těch odvrácených. Aby měl život tu šťávu...

Po každém nádechu přichází výdech. Věčné jaro v duši je ještě daleko, Země je příliš zatížená našimi vlastními myšlenkovými výkaly, takže přes všechny ty super odhalené pravdy v posledních týdnech je realizace pohádky o nebi na zemi stále ještě trochu daleko, rok, deset let, sto let,... hm, tisíc. Tak si aspoň vybudujme tu svou pohádku... ten svůj život... v rámci možností... v rámci těch krabiček...

Možná jen jsem trochu smutná z toho, že odmítáme, co je nám nabízeno. Ale vím, že je to ještě dlouhá cesta a že vše, co se děje, je tím správným krokem, byť to tak z pohledu logiky či strachu nevypadá... Já žiju trochu jinou realitu, už se tolik neobávám, a tak se o svém životě rozhoduju trochu jinak... Ale ty tlaky cítím, zkouší znova a znova mou rovnováhu... a já nejsem natolik stabilní, abych si ji udržela vždy. Ale za pár dní zas bude krásně, zas bude inspirace a tvořivost, ale teď je to takhle.  Dutá hlava...Teď člověk pochybuje o tom, jestli vůbec ušel nějakou cestu a jestli to mělo smysl. Jestli si všechno jenom nevymýšlí a netvoří si bláznivé příběhy ve vlastní hlavě, aby život měl alespoň trochu vyšší smysl. Také jednou za čas cítíte tu výčitku? Bože, makam na sobě jak šroub a co z toho - už mi zas bolí každá buňka v těle, chce se mi zvracet, krvácím z nosu a na hrudi mi sedí slon, spíš tři sloni. Intervaly mezi takovýmito ponory se prodlužují, ale teď - teď prostě to zas stojí za to...

"Vaše tělo odráží stav Vaší duše." - bože, děláš si ze mě prdel? ... tohle fakt není doba na moralizování, zahajuju tedy svůj cheating day (week?), vidim to na čokoládovej dort...

Neutíkám z boje, vím, že až přijde čas vylézt z tohoto ponorného výletu, budu vědět, jak změnit své myšlení a pohnout prdelí směrem k nějakému vývoji, k obnovení životní rovnováhy, objeví se ty správné informace... právě teď si ale připadam, jako bych si dupla sama sobě na krk a křičela si do ucha - Tak co proboha od toho života chceeeeeeš, holka? Vlastně se už docela těším  na výsledky tohohle odšťavňovacího procesu, ale v tuhle chvíli tohle vnitřní šílenství nejde nijak zastavit. Odpor by to ještě zintenzivnil.

A je požehnaně těch srdíčkovejch bludů, které pro tyhle fáze existence jednoduše neplatí, protože zkrátka ani platit nemají. Jsou to všechny věty, hesla a fráze a soudy, které nás nutí CÍTIT SE jako vřed na kopretině, zkrátka nepatřičně... ale za pár dní budu zas i já srdíčková a budu možná svým úsměvem srát někoho, kdo se bude cítit zrovna mizerně... hrajeme všechny pozice, jen někdo je hraje potajmu a skrývá svou bolest před druhými ("Raději si těmito věcmi procházím o samotě. Nebudu přeci obtěžovat druhé. Nikoho to nezajímá. To si nemůžu dopřát - takový luxus - být v procesu.")

Oukej, pokud to máš ze sebelásky, tak ti to žeru, ale nabubřelé ego chce před druhými vypadat bezchybně, bojí se nepřijetí, bojí se odsouzení... Už jste o sobě někdy mluvili před druhými tak, abyste neuhlazovali každou hranku sebe sama, abyste nevytvářeli falešný obraz sebe sama? Zkuste si to, pak si ráda s vámi popovídám o hlubokých procesech, které s takovým odhalováním vnitřní nahoty přichází...

Bojím se uznat svou vlastní hodnotu, protože se bojím svého vlastního ega? Hm... Kdybych se viděla očima těch, kteří mne milují, nikdy bych o sobě už nepochybovala...

Vidět svou hodnotu a nenechat se zviklat nejrůznějšími pochybovači. My tu v té nové realitě teď pobíháme jak zmatená kuřata a hledáme, čeho se chytnout. Haló, je tu někdo, kdo to má jak já? Staré lekce se ukončují, proto si dost možná připadam znovu jak na začátku... někomu ale ty staré lekce vyhovují... a já už jsem unavená z vy-světlo-vání, tak se omlouvám a jdu dál, určitě existuje lepší využití mé energie... 

Venku je zima, já to Zemi přeju - taky by se mi nechtělo zpod peřiny, kdybych nemusela. A co znamená zimní ponor pro mě? Mám možnost z těla uvolnit ještě pár těch uložených debilit pochybností o sobě sama, co tam během věků bylo do mé genetické linie nastrkáno a co jsem si tam nastrkali sami. 

Můj děda je v nemocnici, asi brzo umře (nebo taky ne, může tu být i dvacet let - jsou tu různé potenciality podle toho, jak moji příbuzní využijou nebo nevyužijou tuhle událost k vnitřní transformaci - a jeho nesmrtelná duše je ochotná to risknout, to je síla, co? Ale jinak mír s ním... na smrtelný posteli používá svou energii opravdu bravurně - stěžuje si na cikány). Moje máma je kdesi v amazonském pralese a odžívá si tam pocity bezmocnosti - umírá jí táta. Možná tam toho může pro všechny udělat více než tady. Řekla jsem jí to. Ale Uslyšela mne?

Moje tělo se trhá na kusy, jak by rádo reagovalo starým způsobem. Já jsem ani nebrečela, nejsem smutná, já smrti rozumím, je to moje přítelkyně, jen je škoda, že v tomhle nikdo nerozumí mně... tak mám trochu výčitky svědomí, už jako teenager jsem si připadala chladná (když jsem měla nakreslit samu sebe, zobrazila jsem se jako kostku ledu). Já umím milovat, umím se radovat a umím cítit hluboký smutek své duše, umím prožívat zuřivost a podléhat teatrálním emočním dramatům. Ale pak tam v sobě mám ještě jeden pohled... jeden je hodně chladný, zklamaný... a ten druhý je zvláštní, je věčný a otevřený všemu.

Smrt je příležitost k transformaci rodiny...

Kdysi by nás upálili, ... jen za to, že jsme nepoddajné duše... minimálně by nás vyhnali z vesnice, posmívali se nám, občas po nás hodili třeba rajče, někdy i kamen. Vědomí se do světa struktur zatím moc nehodí. Vědomí si totiž dělá, co chce. Ale může mi někdo vysvětlit, proč si těmi pocity méněcennosti mrvíme životy i dnes.

S multidimenzionálním vědomím se minulost i budoucnost stávají paralelní rovinou k té naší Tady a Teď... moc s tím ale pracovat neumíme. Prostě nádech - výdech - JSEM V BEZPEČÍ A JSEM MILOVÁNA.

Pět nových principů, kterými se chci řídit:

  1. Já mám hodnotu a učím se důvěřovat tomu, co si myslím, co cítím a co dělám. Za tím si stojím v pevnosti své duše, neboť bůh je ve mne jako já.
  2. Mám své hranice - pro mne  životně důležité, neboť jejich překračování by zabíjelo mé spojení se sebou sama a láskyplným bytím.
  3. Nejsem zodpovědná za zkušenost ani za pocity ani za krize druhých. Dávám si svolení nereagovat na jejich manipulace. Neumí-li vyjádřit své potřeby, je na mém svobodném rozhodnutí a posouzení, zda mám v danou chvíli dost energie se zapojit.
  4. Nevstupuji svým bližním do zkušenosti, nepřebírám za něj zodpovědnost a nesnažím se vyřešit jejich problémy. Konám, když to cítím jako mírný, klidný a láskyplný popud z mého nitra.
  5. Jsem odhodlaná kráčet svou osobní cestou a jsem připravena přijmout vše, co k tomu potřebuji.



Autor článku: Jana Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


5 komentářů:

  1. Milá Anamel,moooc pěkně jsi popsala mých posledních cca deset dnů,samozřejmě s individuálními odchylkami.Je mi na blití ze sebe,z ostatních,z her,které mezi sebou hrajeme.Už je nechci a najednou je tu strach z té prázdnoty přede mnou ,a vůbec co s ní.A strach z toho,že můžu,a že se vlastně není na koho zlobit.Ve světlejších chvilkách mi dochází,že to není z tohoto života,z hlubin rodu se přes nás proudí bordel a tak čistíme.Sakra ,ale proč já?Vina,trest,strach z trestu,strach z odmítnutí a vyloučení,...No,když stojíš na hranici,tak už je fakt jedno,co si kdo o tobě myslí.Adam a Eva,zas to všecko hodili na ženskou.Bůh ale není idiot,je v lidské přirozennosti,že to co je zakázané je nejlákavější.Nesmíš myslet na růžového slona!Kdoví jak to bylo...Ale co s tím dědičným hříchem...No je to mazec,stávám se pozorovatelem sama sebe a dýchám.Na víc v tuto chvíli nemám.No a co

    OdpovědětVymazat
  2. OHEN... Praskajici jiskry-jiskrici teplo. Teple srseni-srsici jasno. Jasne svetlo-svetelny plaminek. Plamenne plapolani-plapolajici zar. Zhave rudy ohen-ohniva laska. Laskyplny plamen-plamenna radost. Radostne horeni-horici zahuba. Zhoubny popel-popelavy prach. Prasne nic-nic? Osviceni... /Eveline Dacher/ AMAEL OBJIMAM NA DIALKU...

    OdpovědětVymazat
  3. Přesné-to samé-bez umění to vypsat-to nevadí-sprostá jak dlaždič jsem stejně-jako stejně v prdeli.A baví mě to,i tam-no...,aspon si to nazvu! a na tom se dá jít dál...cesta jak se konečně -jednou- vidět v celé kráse.Lezem abychom se po/u/znali...
    Led-milovat-radovat:chápu,totéž,po letitém tápání/cítím asi divně/ jsem zjistila že já to potřebuju mít ze středu,a celistvě,jakoby bez po/citů,to gró jež je Pravdou-pak je ta propojenost a proud a láska-jak to nazvat?jedno/duše...a může se projevit třeba vášnivým řevem,nebo při koukání do blba...ne hrou ,,budeme na sebe hodní"...Tak.Děkuju,dnes obzvlášť B.

    OdpovědětVymazat
  4. Není potřeba obhajovat svou existenci.

    OdpovědětVymazat