pátek 1. srpna 2014

Von to ten Vesmír nějak aneb O vztazích

CC0 Public Domain at Pixabay.com-woman-422708_1280
Ve svém vlastním životě jsme sami. Ano, jsme součástí naprosto spektakulárního živoucího organismu zvaného univerzum, ale hlavním jevem, který nás provází na cestě k sebe-uvědomění, je pocit, že jsme na všechno sami - a to je správný pocit, dobře si ho uvědomujme - protože nikdo za nás vlastní evoluci neprožije. Pokud tuto skutečnost přijmeme, je nám dáno prožít plně, že samota je součást lásky - a teprve spolu tvoří svobodu, samota je místo, kde se hluboce dotýkáme sebe sama, života a duše celého vesmíru. Takže paradoxně je samota bodem nejvyšší sounáležitosti, kterou si pak jsme schopni přenést do vztahů. Chceme-li zdravé vztahy, zaměřme se právě na tento pocit sounáležitosti sami se sebou. Dokud sami neumíme uznat svou právoplatnou individuální existenci, potřebujeme toto potvrzení z vnějšího světa a také - necháváme vnější svět, aby za nás činil rozhodnutí. To není moc dospělé. Teprve až tohle pochopíme, zjistíme, že jsme vlastně nikdy sami nebyli. To je krásný paradox.

Fakt, že se naše osobní holografické reality dotýkají a proplétají, je něco jako přidaná informační hodnota života, nikoliv jeho cíl či smysl, ačkoliv většina lidí utíká svou pozorností od sebe sama právě k problematice vztahů. Na druhou stranu nelze utíkat od problematiky vztahů do samoty - pokud jsou naše vztahy nekvalitní, plné popírání, dětinských rozporů, zříkání se zodpovědnosti, nepochopili jsme vůbec nic a všechno naše duchovní hledání sebe sama se pro svůj rozpor s každodenní realitou ukáže jako záležitost spíše pro smích, než k respektu. Takže se lidé dnes nemohou divit tomu, že se spiritualitě ostatní smějí, že ji pomlouvají, že... - když zatím málokdo je skutečným živoucím důkazem toho, že v cestě duše je ono kýžené uzdravení. A fakt, že jednou tím důkazem budeme, pro společnost v tuto chvíli ještě nic neznamená.

Nedivím se, že se materiálně zaměřenému člověku naskýtá otázka - k čemu je člověku vědomí, když se v každodenních rozhodnutích zachová jako fracek, podvodník, ubožák či morálně nevyspělý jedinec - a ještě to obhajuje "duchovními" zákony? Relativizace úplně všech pravidel, statusů, konceptů a principů je pro fázi duchovního hledání význačná a nezbytná, ale příliš často ji používáme pro obhajobu svých vlastních slabostí. Speciálně oblíbené je zříkání se zodpovědnosti prostřednictvím personifikace Vesmíru. Vesmír je skvělá sebemanifestující se super-inteligence, která funguje na základě zpětné vazby - čím více my k němu, tím více on k nám. Tedy čím více nasloucháme svému životu a podle toho reagujeme, tím hlouběji se propojujeme s touhle nedefinovatelnou podstatou bytí. Zřeknutím se zodpovědnosti děláme pravý opak. Já věřím, že moje duše (neboli kauzální rovina) je vyspělým aspektem (nejúspěšnějším výsledkem kvantové superpozice všech mých možností) - ona je já v budoucnosti, která probíhá nyní - a tedy jako správný učitel/průvodce na cestě, kterou už prošla, bude vstřícnější k mé nevědomosti a ostrá, pokud budu vědomě překrucovat realitu. Duše rozumí, že je ve světě forem ještě velmi snadné podlehnout pokušení slabostí malé osobnosti, ale rozhodující je - jak se zachováme po takovém podlehnutí - okamžitá náprava přináší katarzi. Výmluvy a utváření iluzí již nikoli.

Své přátele si vybíráme sami, jsou odrazem našeho vlastního vztahu k aspektům nás samých. Pokud máme to štěstí, že i oni si vyberou nás a umí mluvit jazykem lásky (viz tzv. pět jazyků lásky), kterému my rozumíme, je to dar, který se dotýká našeho nejhlubšího životního pocitu - pocitu, že jsme milováni, že jsme požehnáni. V takovou chvíli můžeme mít kapsy děravé a nohy bosé, a přesto budeme bohatší než většina světa.

Aby se toto stalo, setkáme se s v životě s mnoha lidmi, kteří se zachovají způsoby, které nám ublíží. To jsou body, kdy je potřeba svobodně a bez dramat mluvit o pocitech. A pokud nedojde ke vzájemnému pochopení, jít každý po svém a nelitovat - protože to nebyla láska, ale oboustranné hledání prospěchu - když tam není ochota pochopit, odpustit, společně vyrůst a mizí prospěch jako původní motivace ke vztahu, dochází ke kolizím. Pravá láska si svobodu bere bez toho, aniž by někomu ubližovala.

A pravá láska svobodu také dává, takže dříve či později jsme postaveni před další zkoušku. Propustit ty, se kterými jsme ochotu a pochopení našli. Dříve jsme neuměli pouštět, chtěli jsme si udržet toto "požehnání" násilně - nikoliv proto, že bychom věřili, že je to v souladu se štěstím toho, kdo nás opouští, ale byli jsme přesvědčeni, že naše vlastní štěstí je neomylně propojeno s přítomností toho konkrétního člověka v našem životě. Závislost jako každá jiná. Nyní se učíme "pouštět" své bližní - do jiných měst, na jiné kontinenty, k jiným bližním, nebo dokonce do náruče Matky Smrti - učíme se chápat, že je v té situaci i něco pro nás, nějaký poklad, který má být odhalen. A pokud byl ten člověk v našem životě přirozeně, ne jako nástroj zaplnění naší vlastní strašidelné prázdnoty, tak tam nikdy nemůže být pocit, že byste tomu druhému nepřáli jeho vlastní vývoj. Ano, je tam strach z vlastní změny, ale ten nemá tu sílu, zvláště pokud své obavy vyslovíme nahlas, abychom je následně obrátili do vzrušení z toho, že se utváří prostor pro nové. A tak křivdy a zrady, které jsme si dříve nesli s sebou, byly často jen výsledkem nedostatku informací a naší vlastní neochoty o tom komunikovat.

Ale zpátky k tomu dětinskému způsobu, jakým lenivě proplouváme vlastními životy a lžeme do kapsy sobě i druhým. Ukážu to na příkladu.

Před osmi měsíci jsem dala svoje telefonní číslo jedné holčině, protože navrhla, že bychom spolu mohli zajít na oběd. Impuls vycházel od ní, proto jsem jí řekla, ať se ozve, že já jsem časově flexibilní a že se tedy přizpůsobím její pracovní době. Moje velmi dobrá kamarádka tehdy odjížděla na delší dobu do zahraničí, tak jsem byla ráda, že budu mít možnost občas prohodit pár slov s někým podobně laděným. Samozřejmě tam byl strach z *té* díry, která se objeví po odjezdu mé blízké duše. Za tu dobu jsem tuhle "obědovou" holčinu párkrát potkala a připomněla jí možnost setkání. Nakonec jsem to vzdala - naučila jsem se totiž, že neťukám na stejné dveře více jak třikrát. Protože já už vím, jak to vypadá, když někdo projevuje o mou osobu přirozený zájem, a jak to vypadá, když ne.

Po osmi měsících od prvotního návrhu na mě zdálky v rychlosti zamávala a volala, že nám to Vesmír zatím nějak nezařídil. Musela jsem se smát - jako by v tu chvíli moje přítomné já dalo facku tomu minulýmu :) Tak očividné to bylo. Aha, tak takhle se to dělá, když něco pro mě nemá prioritu, důležitost a vlastně to ve výsledku až tak úplně nechci? A v tu chvíli mi v hlavě projelo několik tváří lidí, o které jsem neměla zájem a na které jsem tuhle výmluvu taky použila - ono je to totiž tááák snadné, nepostavit se sám za svá rozhodnutí. Tak jsem na ní zvesela houkla, že Vesmír reaguje na naše vlastní volby, a šla si dál po svých.

Pravdou je, že jsme jedna po druhé nijak zvlášť netoužily. Můj počáteční strach z prázdného místa byl nepodstatný, ukázalo se, že když se někdo vzdálí na nějakou dobu z mého života, nezůstává po něm prázdná bolestivá díra. To byla pro mě příjemná novinka!

Odevzdání se do rukou vyšším principům bytí je pro překonání některých vlastních stínů nezbytné, ale také zároveň vytváří pocit bezmoci a napomáhá iluzi, že nejsme za své dny tady na Zemi zodpovědní. Tím se prodlužuje naše agónie, bolestné žití, takže osobně doporučuji - vezměme své vztahy, svůj život, svůj osobní prostor, všechno do svých rukou... a nechme se vést jemným šepotem světa.

Od určitého momentu své evoluce se člověk sladí s tímto proudem a není rozdílu mezi vyššími principy a osobní vůlí, to je výsledek dlouhého procesu osobního růstu, odvahy odložit všechny iluze a klamy a najít vnitřní pravdu, která když je objevena, mizí okamžitě veškeré pochyby a žití se stává zcela instinktivním a intuitivním projevem Přirozenosti.

Vymýšlíme si ve vztazích různé výmluvy, než abychom si přiznali, že o nás někdo nemá zájem, nebo my o něj - to by totiž byla příliš bolestivá připomínka odmítnutí, kterých se nám za celý život dostalo. Přitom si stačí uvědomit, že pro tuto chvíli si prostě jednoduše nemáme navzájem co předat. Až se to změní a vlastnosti našich realit se něčím propojí - ucítíme ten tah k sobě oba silně.

Někdy nám někdo něco vyčte, cítíme se dotčeni, ale! Pokud chceme, aby nás druzí brali takové, jakými se cítíme být, je nutné, abychom jim tuto svou tvář ukázali. Když neukážeme, nemůžeme očekávat, že nás uvidí omezeným pohledem. Důvěra a vzájemné poznání je něco, co se buduje. Činy a komunikací. Namísto, abychom se uzavřeli, je potřeba se v takové situaci ještě více druhému otevřít.

Pravdou je, že občas se zoufale snažíme o sblížení s někým, kdo o nás zas až tak nestojí. Domluví si s námi schůzku, ale - něco mu do toho vleze, něco se musí, něco... a tak dále, znáte to, jak se realita odvíjí, když něco člověk chce anebo nechce... To nedělá žádný vesmír, to dělají jednoduše naše vlastní priority! A jsme zase u "třikrát a dost". Jsme u vlastní důstojnosti. Nepotřebujeme nastavovat před druhými barevné peří, vyhovovat jejich nenasytnému braní, ... stačí být my - a kdo rozpozná, přijde sám - přijde za NÁMI, ne za nějakou maskou, kterou bude náročné udržovat. A jestliže dokážeme svou lásku předat a druhý jí bude otevřen - budeme umět společně respektovat přirozený tok energií, ve kterém si nikdo nic nenárokuje, a přesto mnoho získává. Takové vztahy nejsou výsledkem rychlých řešení. Možná to bude chvíli trvat, ale aspoň to bude výsledek svobodné vůle a rozhodnutí.

Je dobré si uvědomit, že žádný obecný koncept pro vztahy neexistuje, že každé odmítnutí nám zároveň škodí a zároveň prospívá. Případ od případu nese jiná poselství. Často se bojíme, že když nastavíme hranice a limity - přestaneme dávat, co si od nás druzí nárokují, přestaneme být pro ně zajímaví. Já říkám - dobře pro nás! Přála bych každému člověku, aby potkal alespoň jednoho člověka, který ho má rád se vším všudy, respektuje jej a ten respekt přirozeně projevuje - aby každý mohl poznat ten rozdíl mezi zdravými a nezdravými vztahy a díky tomu dokázal "vysavače" buď naučit slušnému mezilidskému chování, nebo bez milosti odstřihnout (alespoň do té doby, než pochopí). Když poznáte lidi, pro které vy, vaše pozornost a pomoc nejsou samozřejmost, vrátí Vám to pocit sebehodnoty a z pozice této navrácené síly můžete právě tohle vše milovanému člověku poskytovat, aniž by Vás ubývalo - protože naopak to roste. Láska láskou sílí.

Každý občas vytváří vztahy typu "o víkendu zajdeme na kafe", přičemž když přijde víkend, po druhém (či po nás) jako by se slehla zem. Takto se udržujeme v iluzi, že slovní ujišťování má stejnou váhu jako čin. Máme pocit, že tím udržujeme vztah živý. Slibováním. Přičemž je zcela jasné, že přesně takto ten vztah zabíjíme - nenaplněnými sliby. A ještě si vytváříme podvědomý pocit viny, že naše slovo nic neznamená - naše podvědomí zaznamenává vše, ať to zlehčujeme či nikoliv! Jestliže člověk nemá čas a energii na své přátele, stoprocentně dělá něco ve svém životě špatně a mohl by se zamyslet, kde se jeho čas a energie ztrácí, a začít s tím něco postupně dělat.

Neslibujme, buďme ve svém slově pevní . Vytvářejme kvalitní vztahy tím, že jasně vyjádříme hranice, jak s námi mohou druzí lidé jednat - a stejně tak jednejme s druhými - a to přesto, že oni sami význam této osobní svobody nechápou a je snadné s nimi manipulovat - právě to je prostor pro *nemanipulování*. A nečekejme, že k nám někdo bude mít respekt, když si ho sami neumíme zajistit.

Člověk zjistí, že je mnohem zdravější udržovat méně vztahů. Pozornost je to nejcennější, co můžeme druhému člověku dát. A nic nás to nestojí. Jen vlastní energii a rozhodnutí. Ale umí to málokdo, proto se cítíme tak osamoceni v přítomnosti druhých lidí - protože s námi tam je i nákupní seznam; vana, která potřebuje umýt; jídlo, co se musí uvařit; otázky, které je potřeba zodpovědět; problémy, kterým se chce čelit. Jediný způsob, jak se opravdu vzájemně přiblížit, je na chvíli odložit tahle svá zavazadla a požádat druhého o to samé - a jednoduše být s druhým skutečně PŘÍTOMNÍ a... UPŘÍMNÍ, tedy přímí v komunikaci, nic si neschovávat. Před druhým, ani před sebou.

Autor článku: Jana Mráčková, An Navštivte mé weby:

2 komentáře:

  1. MY CO SME DOKONALE PRAZDNY A ZAROVEN DOKONALE PLNY ... ZDIELAME A VIEME / INDIVIDUALITA *

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý den, rád bych se s Vámi podělil o velmi důležité informace. V případě zájmu vše najdete na -> http://albafos.blog.cz

    OdpovědětVymazat