Stav :
no, stránky nějak stále přibývají :))
DEN ČTVRTÝ – Labyrint světa a ráj
srdce
Kavárna na konci světa.
Ta, jejíž jméno zůstane nevysloveno.
(...)
Kdybych byla galaktickým inženýrem, vědátorem a
vizionářem – vědomím, které je zodpovědné za vznik reality tohoto vesmíru, asi
bych se v této fázi projektu zamýšlela nad situací následovně:
Zprvu
se mi do projektu moc nechtělo, byl to poměrně velký závazek, protože ve
stvoření platí „jsi zodpovědný za to, co vytvoříš“. Nikdo
z nás (myšleno archetypálních aspektů stvořitele) si neuměl představit
v praktické rovině, jak najdeme cestu zpět k vědomí celku, kým se
vlastně staneme poté a do jaké míry se budeme sami muset ponořit do vlastní hry.
Existovaly teorie, … výborné, přesné teorie. Přesné… dokud jsme nebyli
v poli.
(...zde se v knize nachází pár stran filozofování:)
Mnoho
z lidí je tak zasaženo iluzí odtržení od sebe sama, že i když budou
navráceni k sobě sama, nebudou věřit, že jsou to opravdu oni, budou se do
sebe dívat a neuvěří, že vidí sebe. Posttraumatický šok na intergalaktické
úrovni. Věděli jsme, že budeme do té hry zažraní. Ale takhle? V tomhle
bodě pozitivního obratu, kdy v mnohých z nás život znovu získává váhu nad
entropií, máme tendenci prohlašovat, že „to samo“, ale ne vždy bylo tak veselo.
Nikdy se mi moc nelíbila představa, že
budu (byť jen svou malinkatou podčástí a oproti věčnosti opravdu úplně
minimální sekvencí) forma života na bázi uhlíku. Ty barbarské instinktivní pudy
začnou duši pohlcovat už v okamžiku sestoupení do formy. Uhlík vytváří
děsně složité molekuly a čert (no, právě!) aby se v tom vyznal. Nelíbila se
mi možná proto, že jsem věděla, že mě to uvnitř nenávratně změní. A já jsem měla
ráda to, kým jsem byla. Možná jen z důvodu, že jsem si nedokázala představit, kým
bych se mohla stát – naštěstí ten sen za mě snilo samo stvoření a Ananké mě provedla
dolním světem, do kterého bych dobrovolně sama nevstoupila. Sedmkrát svlečená. Zbylo
jen maso a kosti. Tedy Život. Netušili jsme, že sami sebe na té nejvyšší úrovni
touto zkušeností natolik polidštíme. Lidskost byla tvůrčím záměrem, ale nakonec
se stala osamostatněným principem, který začal prostupovat původní stvoření.
Tuhle možnost nevypočetl žádný z našich kosmologů. Proto je velmi
důležité, kterým směrem se lidskost nyní vyvine.
V tom momentu, kdy i my jsme potřebovali výhodu herního
zápalu, se rozhodovalo, kdo z nás se nechá hrou pohltit a vymaže si vzpomínky
na svůj stvořitelský původ. Koexistence An měla dokonalé předpoklady. Ani za tisíc zlatejch prasat! Ta
pravděpodobnost, že se ztratím
v hmotě, podlehnu entropii, se mi prostě nelíbila. Na můj vkus příliš velký šach mat. Já mám ráda, kým jsem, nechci se rozpadnout zpět do původních forem. Když mě postavili
do kvantové superpozice všech vývojů, ukázalo se, že mám opravdu minimální pravděpodobnost,
že jdu na cestu bez návratu. Pořád jsem váhala, mám takový dojem, že mě zbytek
mojí monády musel dlouze přemlouvat. I když dlouze
je jen slovní obrat ve chvíli, kdy všichni zúčastnění znají již předem výsledek
komunikace. Kdybych ten rozhovor dešifrovala do slov, mohlo by to vypadat asi
takto: „Ančo, pojď taky, bez tebe to nebude ono.“ Nechtěla jsem, tak na mě vytáhli vyšší kalibr:
„Ančoooo, pojď, bude tam kafe a zákusky.“ Možná se může zdát trochu primitivní,
že rozhodujícím faktorem v motivaci pro ponor do hmoty se stane něco tak nepodstatného,
ale z té perspektivy se věci jeví jinak, hra jako taková mě zprvu moc nezajímala - dokud - ano, to bylo záměrem - dokud jsem nezapomněla na svůj stvořitelský původ. Teď znám svůj původ, ale nemůžu se oprostit od vlezlého pocitu, že ta hra je důležitá. Tehdy mi to nepřipadalo, takže to zapomnění opravdu splnilo svůj účel. Anča je
ve hře a dává do toho všechno.
Z toho důvodu si právě
zákusky a kafe nechávám „dovolené“, nebrání mi v tom, proč tu jsem, i když
cukr a kofein značně narušují vnímání – přenos informací mezi rovinami, takže
jdu po své cestě trochu opile, ale jdu. Přesto dokud to půjde, nehodlám se jich
vzdát, protože svým způsobem ze mě dělají víc mě v tom člověčenském slova
smyslu a připomínají mi *proč* tu jsem, proč právě můj naturel… Bez nich bych sice
získala větší komunikační potenciál, ale paradoxně bych ztratila spojení se svou
lidskostí. Snad je to srozumitelné, aniž bych u někoho podporovala iluzi, že je
v pořádku podléhat slabostem.
Autor článku: Jana Mráčková, An
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat