Na miskách vah se bude vážit, kolikrát jsi popřel sám sebe, Člověče... Lidskou existencí hýbe touha být a to je prazákladní podstata všeho...
Ale teď trochu s vážností - je 2:02 úplňkové noci a já se probudila s nepopiratelným hladem. Už jsem se najedla, samozřejmě, taková je má přirozenost. Nevyprodukovala jsem u toho jedinou negaci.
Zpráva o volbě prezidenta ve mne vyvolala tolik emocí jako, když mne spolubydlící informovala, do které poličky uložila naběračku. Prostě věci jsou na správném místě, proč bych to měla posuzovat? Důležitější pro mne je například to, že moje kočka je galaktická bytost, jež přišla mne a mé blízké svými tlapičkami léčit. A tváří se u toho velmi vážně, takže je zcela nemožné o tom vůbec zapochybovat.
Pravda je rám, do něhož jsme zasadili svůj osobní příběh. V nabídce univerza jsou různé barvy, tvary, velikosti... A hádejte, kdo je jejich tesařem - ó, ano, člověk v celé své velikosti spolu-Tvořitele.
Nemůžu-li najít rám, do kterého zasadit svůj obraz, jednoduše si vytvořím nový. Tam, kde nebylo nic, vznikne Něco.
V tomhle světě se stalo přirozeností lhát. Často se zamýšlím nad tématy, jako je pravda a svoboda, o to víc si uvědomuju, že můžu popsat tisíce stran, a přesto se nedostanu k čisté podstatě, můžu ale minimálně ukázat směr, kterým se za nimi vydat...
Žijeme ve světě, kde jsou základní společenské principy motivovány strachem, strach vzniká na základě nedostatku informací o rámu, do něhož jsme vsazeni (tj. absenci pravdy = lži) a lež je zároveň produktem strachu - takže ve výsledku je velmi těžké se vymanit z tohoto nekonečného krutě svazujícího klubíčka nesvobody.
Naopak je velmi jednoduché se v tomhle "dospěláckém" světě stát nevěřícím paranoidním bláznem. A to beze srandy. Všichni jsme občas takoví. Děti jsou neustálými oběťmi našeho lhaní. Jako prostředek domáhání se poslušnosti téměř vojenského diktátu používáme metodu vystrašení k smrti. Bubáci, čarodějnice, bludičky, klekánice, vrazi... Aby ten svět nebyl tolik krutý, přinese Ježíšek jednou za rok dárky, které nestojí za řeč, vezmeme-li v úvahu, že jsme se při poslední návštěvě Lucifera dost slušně strachy pokakali. A proč tomu tak je?
Abychom pochopili celý systém, do něhož jsme se zavřeli, mohli bychom si uvědomit, že všichni se děsíme nedostatku informací - tam, kde jsou prázdná místa, tam tvoříme, co uznáme za vhodné - a tím vlastně tvoříme sám Život, jen tomu nepřikládáme význam a neuvědomujeme si, že jsme my tím činitelem - pořád si myslíme, že je život (který nám často připadá nezajímavý, dokonce nebezpečný) a že je náš pohled na život (který pro sebe kazíme, pro druhé vylepšujeme). Svádíme běh událostí na vnější sílu, přitom ta vnější síla se pouze projevuje skrze nás v takové energii, jakou jí dovolíme.
Stejné principy strachu a lhaní (a "uklidňujících" dárečků), které používáme na ta nevinná stvoření, jimž tvoříme rámy skutečnosti, po nichž málokdo touží, používáme na sebe navzájem, ve vztazích rodinných, přátelských, pracovních, ... stejně fungují politici, novináři, doktoři, manažeři, bankéři a všichni, kteří mají tu moc manipulovat s námi prostřednictvím strachu a nedostatku informací - oni totiž mají také strach a nedostatek informací.
Druzí (tedy i my, neboť my jsme pro druhé Oni), stejně jako rodiče, neradi přiznávají, že něco neví. A tak duha je barevná, protože ji andělé používají jako paletu. Jenže - kdybychom věděli, že používáním fantazie se nenacházíme tak daleko od pravdy...? Interpretaci světa bychom měli asi raději přenechat probuzené fantazii dětí - ti skutečně věří tomu, co tvoří - jedině ty, které nesvazujeme svými představami o žití, nejsou motivovány strachem a nemají potřebu se zavděčit či zalíbit - ty mohou sáhnout do knihovny božského univerza a osvětlit nám mnohé zemské jevy.
Původ slova fantazie je v latině. Etymologie odkazuje na "mít vizi", "ukázat, přinést na světlo", význam iluze/představivost se do slova fantazie začal vkládat až v 16. století, fantazie jako denní snění přišlo až ve století 20. Obrazotvornost tedy tvoří obrazy (a ty musí pasovat přeci do rámů, že?)... tvoří existenci, která se nějakým způsobem projeví... Odmítáním fantazie jako něčeho nesmyslného, zbytečného, druhotného odmítáme jeden z nástrojů tvorby našeho života, našeho příběhu zde na Zemi... A přitom by stačilo přestat ji odmítat/blokovat - a začít využívat.
Za celým naším pohybem ve společnosti a životě stojí základní strach - z nepřijetí - budou mne mít rádi, když nebudu vědět, co se stane? Když ztratím kontrolu a nebudu moci s druhými manipulovat - neotočí se ke mne zády? A jak je přiměji, aby se otočili zpět, když už nad nimi nebudu mít moc a sám o sobě za nic nestojím... ó, svatá prostoto myšlenkových pochodů ega... Chápete to? My nejsme sami o sobě, my jsme multidimenzionální a také nerozlučně spojeni s druhými. Jak je vše viditelné, dešifrovatelné. Je to děsivé, ale je to požehnání. Luisa Hay má na to skvělou afirmaci - Je pro mne bezpečné být tím, kým jsem.
Stačí rozpoznat v sobě jediné překážky - nepřijetí sebe sama jako jedinečné a významné součásti univerzálního plánu a nedůvěru v existenci tohoto plánu. Tady se vracíme k mému oblíbenému Neposuzuji, miluji...
Nerovnováha současného stavu tkví v tom, že společenský i osobní vývoj je motivován strachem. Kolik lidí začalo na sobě duchovně pracovat, protože se bálo, že zůstane v 3D světě plném bolesti a utrpení? Kolik lidí si neustojí své sny a najde si nevyhovující, ale dobře placenou práci, protože nedůvěřují v běh života. Skvělé, beru to, nikam bychom se bez toho nepohnuli, zlenivěli jsme - ale už máme dostatek informací a méně strachu, takže můžeme svůj způsob bytí změnit. Jak - to nevíme, ale směřujeme k objevení a zavedení nových principů bytí. A to mi přijde skvělé.
Ve filmu Cultural creatives - Revoluce 1.0 říká jeden z dotazovaných, že transformace starého systému nemůže vzejít z jedinců ve starém systému, neboť ti mají příliš mnoho s udržením rozpadajícího se stavu - tyto zastaralé postupy jsou ale stále v našem světě potřeba, jinak bychom upadli do hlubokého chaosu, po němž kromě nepatrného množství velmi dobrodružných duší mnoho lidí ve skutečnosti netouží. Z toho důvodu vedle starého systému vznikají nové principy a postupy bytí, až budou dostatečně pevné a silné, převezmou funkce starého systému, jenž se pro svou nepotřebnost a strnulost jednoduše rozplyne, nenápadně zmizí ze světa a až se jednoho dne ohlédneme zpět - řekneme si Wau, tak takhle to tedy bylo... Nemám tušení, kde tito inovativně smýšlející jedinci berou svůj optimismus, ale budu se těšit s nimi...
Pravda je moje velké téma. Často jsem si ve svém životě připadala trochu jako Jim Carey ve filmu Lhář lhář, kde jakési kouzlo zabraňuje hlavní postavě lhát. Je to legrace - ale čím více chápu vesmírné zákony, tím méně mohu lhát, protože vím, že popíráním sebe sama ubližuji sama sobě, neboť energie nepravdy/popření se obloukem ke mne vrátí a sejme mne ze zálohy.
Vzhledem k tomu, že pravda je subjektivní jev, mluvím zde tedy v podstatě o neschopnosti potlačit svoje vnitřní nutkání žít to, co si myslím, že zrovna jsem, a neprojevovat to, co považuji za lež/čím zrovna nejsem - a tenhle můj vlastní nepatrný vzorek informací pluje v nekonečné pláni toho, co je úplně mimo moji pozornost, ale co je součástí světa jako takového, reality lidí, které potkávám...
Když přijde sebe-uvědomění, následuje naciťování správného načasování sebe-projevení své vlastní pravdy (tj. není zde nutnost projevit se za každou cenu, ale pozorovat okolnosti a prostředí a hledat cestu, aby byla v souladu s mým srdcem i spirituálním záměrem druhého - takhle to zní složitě, ale je to několikavteřinový proces, který většinou ani nepostřehnu).
Poslední rok se ta moje Pravda (tedy "pravda") stupňuje až ke společenskému ad absurdum, ale nakonec se ke mne vždy od druhého vrátí ujištění, jak osvobozující to pro něj je, když potká někoho, kdo zůstává ve své přirozenosti, ať se děje, co se děje (pravda - někdy to trvá pár měsíců :) Abych mohla takto žít, musela jsem si zpracovat sebe-nepřijetí... myslím, že nemusím vysvětlovat proč...
V dětství a během dospívání jsem měla sdělování pravdy spojeno se vztekem. Dneska už vím, že jsem byla naštvaná na lidi, že lžou, a tak jsem jim jejich vnitřní pocity/vibrace, na které neměli odvahu a které jsem pociťovala za ně, přinášela na zlatém podnosu až pod nos. K čemuž jsem používala samozřejmě velkou měrou své ego, protože jsem se bála, že sama sebe nedokážu ochránit a ustát si to. Nedávno jsem našla zápisky z gymplu, nějaké vzkazy od spolužáků... od většiny z nich jsem měla věty typu "neznám nikoho tak upřímného, umíš říct člověku pravdu do očí" atd., ale zároveň tam bylo vždy dodáno "zůstaň taková, jaká jsi".
Tehdy jsem to neviděla, soustředila jsem se jen na bezprostřední reakce - tedy nepřijetí, rozčarovanost, dočasné odvrácení. Na pár let jsem ve své přirozenosti začala ustupovat (a onemocněla jsem - rozvíjel se mi zánět jícnu, protože mi přestal fungovat žaludek a já začala každý den zvracet - když to vezmu symbolicky - jednoduše se mi vracelo do pusy, co jsem spolkla)... vnitřně jsem věděla, že jestli něco nezměním, budu směřovat k rakovině jícnu, postupně jsem získávala informace o duchovních věcech. A moje vnitřní schopnost relativizovat jakoukoliv pravdu mne chránila před přijetím blábolů, které neodpovídaly vibračně mé představě o skutečnosti, takže se mne žádné náboženství, new age nebo cokoliv jednosměrného hrajícího si na jedinou a absolutní pravdu nedotklo - prostě jsem na základě vnitřních pocitů a podnětů zkombinovala různé informace a vytvořila si vlastní obraz světa, který zapadal do kontextu toho, co jsem prožívala - což je svobodná možnost každého z nás, jen to není ještě obecně přijímáno a mnozí si myslí, že se všichni sjednotíme do Jednoty nalezením univerzální Pravdy... ta však tkví v pocitu sounáležitosti, to je vše, víc k jednotě nepotřebujeme.
Po několika měsících hledání jsem pochopila, že mne má duše skrze intuici vede k vyslovování nevyřčeného, a to v souladu s dušemi zúčastněných v nějakém přirozeném sledu událostí, kterému já sama nemusím rozumět - prostě se to děje. To pro mne znamenalo nutnost naučit se jednat z pozice Lásky, ego a mysl beru jako spolupracovníky, poslouchám jejich podněty v podobě myšlenek, tělesných pocitů, ale sama to pak přefiltruju, zda jsou jejich podněty k něčemu nebo k ničemu/tedy pouhému samoprojevení sebe sama. Toto je pro mne velké zjištění - moje ego a mysl totiž dokážou najít pro mou duši cestu, jak druhému sdělit základní esenci tak, aby ji přijal. Maximalizace účinku (tedy co nejblíže se přiblížit záměru duší) vyžaduje soustředění, ale v běhu denních záležitostí člověk často vypadne a pak musím doufat, že se z mého pravdivého způsobu bytí stal návyk a věci jednoduše fungují tím, že jsem, že žiju, že vědomě naplňuju své dny činnostmi, slovy a myšlenkami, že se vracím do svého středu, cítím-li, že už je potřeba znovu-naladění.
A proč to vše? Neboť absolutně a beze zbytku věřím, že pravda nás osvobodí. Jakási křesťanská kongregace řekla, že předmětem teologie je Pravda, živý Bůh. A tak se ptám - kam jsme se to odklonili, že si troufáme říct, že něco není, či je správné, když je vše záměrem sebepoznání univerzální inteligence... Ta zřejmě zatoužila poznat sebe-pochybování. Řekla si: "Utvořím člověka a dám mu schopnost pochybovat - tím se nejlépe poznám - skrze spor Pravdy s Pravdou v Člověku jako odrazu mne samého."
A to uznala i církev, když I. vatikánský koncil ve své konstituci Dei Filius říká: “Ale i když je víra nad rozumem, nikdy nemůže být opravdový rozpor mezi vírou a rozumem: protože týž Bůh, jenž zjevuje tajemství a vlévá víru, vložil také do lidského ducha světlo rozumu, a tento Bůh nemůže popírat sám sebe, ani pravdivé nemůže protiřečit pravdivému.”
A tak Člověk neodloží Slovo, protože objeví dar telepatie, neboť nalezne třetí rozměr Komunikace.
Člověk nepřestane myslit, protože nalezne dar Srdce, neboť nalezne třetí rozměr Existence.
A člověk nevrátí bohu ego, protože pozná Soucit, nýbrž nalezne třetí rozměr Tvorby.
Hledání Pravdy je sloučení několika pravd (přesvědčeních) do pravdy odpovídající vibraci jedince, která se skládá z toho, co ví, prožil, z jeho základní esence i všeho, co sebou nese zde na zemi. A když se setkají
dvě pravdy o žití a bytí a naleznou společný konsenzus založený na tom
podstatném z obou pravd, stávají se původci tohoto spojení blíže univerzální
pravdě o fungování vesmíru… blíže sami sobě.
Pravděpodobně, kdybychom dokázali prožít tvrzení "antiperspirant není zdraví škodlivý" bez absolutní pochyby, nikdy nám tento prostředek neublíží. Vím-li ale, že antiperspirant za určitých psychických a duchovních podmínek se může spolupodílet na vzniku rakoviny prsu či kůže, uvědomuji si, že své bytí nemám natolik pod kontrolou, abych zajistila, že se tomu tak nestane a zároveň vím, že stalo-li by se tak, byla by to zpráva mého těla odeslaná pro mé nejvyšší dobro, proto se soustředím na sebelásku spojenou s vírou, že se mne žádná rakovina netýká, neboť v sobě snažím probouzet lásku k životu. Tato sebeláska se u mne projeví tím, že poslechnu pud sebezáchovy (tedy stav úcty k životu a tělu založený na pro mne logických argumentech, nikoliv strachu) a začnu používat nechemický prostředek, který voní, ale nezabraňuje potu, aby z mého těla vylučoval nežádoucí látky/energii. V celém příběhu hrají roli informace a prožitky - setkání s rakovinou, informace o chemických složeních, potřebě těla vylučovat pot/odevzdávat starou energii, o nemocích jako projevu problémů, ale také škodlivost výroby, užívání a likvidace této kosmetiky pro Matku Zemi. A tak se utváří má vlastní pravda - antiperspirant pro mne není vhodný, protože svému tělu toužím dopřávat prostředky přírodní a ulehčit zároveň Zemi od ekologické zátěže.
Vše začíná rozhodnutím Jedince žít Pravdu, vpustit do svého bytí univerzální kosmickou inteligenci a žít její projevení... Pak se dokonce i otázky obživy a plánů duše stanou bezpředmětnými, neboť pro kosmos je důležité, aby jeho neustále proměňující se Plán byl naplňován, proto hojnost, zajištění i Cesta sama přijdou přirozeně s tím vším... začneme-li žít svou vnitřní Pravdu - tedy to, čemu niterně věříme. Domnívám se totiž, že kosmos už je plně obeznámen s prožíváním strachu z nedostatku, tak proč by to měl prožívat dál? Existence člověka se proměňuje... jen Člověk to zatím nevidí...
Můj tatínek řekl: "Kdybych nevěděl, že jsi inteligentní, tak bych ti řekl, že jsi se zbláznila." A v tom vidím východisko. V propojení spirituality/ducha, člověka/Srdce/hmoty, inteligence/rozumu/mysli a znalosti systému/struktury/hry, tj. omezení = ega. Nic samo o sobě - vše dohromady.
Jediným hříchem je myslet si, že máme nějaká omezení, setrvávat v oddělenosti, když už vím, že se jedná o iluzi. Jediným hříchem je myslet si, že něco, co je, není Pravda... tím popíráme sami sebe i existenci univerzálního sebe-vědomého principu, tj. Boha... tímto odmítáním sami sebe odvádíme do odboček od prvotní existence, do odboček, kde poznáváme sebe sama, a tím se přibližujeme zpět k sebe-přijetí všeho, co je... A my se kdykoliv můžeme rozhodnout nabrat přímý směr... Často k tomu však potřebujeme dostatek frustrace, která v nás naroste takovým způsobem, že okovy začnou praskat samy... a my se znovu hýbeme dopředu. Svobodnější, skutečnější...
Je 3:03 úplňkové noci. Srandu si nedělám.
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na
http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky - č.ú. 1384419103/0800
