Být tvořivou silou

Rozhodla jsem se být tvořivou silou. Jednoho dne jsem se jednoduše rozhodla. Jsem součástí (S)tvořitele a (S)tvořitel je součástí mne. Byli jsme posláni na Zemi s jednou jedinou misí - Tvůrčí proces. Chci prožívat radost z tvoření, chci cítit božskou energii a probudit bezpodmínečnou lásku v sobě i kolem sebe, chci být Světlem na Cestě svých bližních. Už žádné překážky...

------------------

Teď to zní jednoduše, ale všichni víme, že tomu tak není, že určitým rozhodnutím v nás předchází čas plný strastí - v takovém období se nám zdá, že život nám hází klacky pod nohy nebo že nemáme žádnou sílu pokračovat dál...

Toho dne jsem seděla na posteli a utápěla se (opět) v pocitech viny, že ... se dostatečně nevěnuji své práci, že nežiji a nepracuji dostatečně od srdce, že můj duchovní postup není tak rychlý, že mé ego je příliš silné a má pokora není zcela upřímná ... Snažím se, opravdu se snažím, a takové myšlenky mě unavují, nutí mě přemýšlet o sobě jako o oběti. Ačkoliv se na tom pocitu snažím pracovat, pořád se cítím jako oběť vnějších událostí a vyššího záměru. Pořád je tu ten strach, že jsem vlečena někam a nevím kam, že pokud nebudu dostatečně chápat události v mém životě, budou se pořád opakovat a zhoršovat... A já se přeci tak snažím...

Kdo nás udělal tak slabými, že se nedokážeme vyrovnat ani s událostmi běžného dne, natož abychom dokázali najít smysl života. A pak mi to došlo - jak nedokážeme? Vždyť jsme božská stvoření na velmi zajímavé cestě.

A/ Jsme tvořivé energie!

B/ Je to hra. Za našimi životy stojí mocná síla, za našimi životy stojíme my jako krásné duše Je to HRA... vytěžit z toho můžeme mnoho - poznání, zkušenosti, zážitky, lásku, zábavu, krásu, požitek... ztratit nemůžeme nic (a jestli někdo říká něco jiného - lže)...

Tak jsem si řekla proč ne. Sedla jsem si večer a popsala věci, které mě trápí, tak jak by měly vypadat, aby byly zdrojem radosti, nikoliv důvodem ke strachu a negaci. Psala jsem v přítomném čase - jakoby už to bylo. Nejprve mi to nešlo, nenapadaly mě slova, nebavilo mě to, neviděla jsem v tom smysl... Pak jsem se rozepsala a prostě psala od srdce. Když už mě nic nenapadalo, otevřela jsem několikrát knížku inspirativních textů na různé oblasti života s otázkou: "Tak co ještě je potřeba v mém životě spravit, vylepšit, kam mám poslat Světlo?"
---------------------

Konečně mi to totiž došlo - co jiného můžu dělat? Už jsem vyzkoušela všechno k překonání některých překážek, ale nevyzkoušela jsem to, co by mělo být přirozené každému z nás - TVOŘIT svůj vlastní život.

Spát jsem šla se slovy: "Ráno se vzbudím a budu tvořivá energie, dám celý svůj život do pořádku, všechny mé činnosti budou zdrojem radosti."

Ráno jsem se vzbudila s pálivým pocitem na rukách, jako bych v nich držela malé plamínky. Nepřekvapilo mě to, symbolem Anamel je oheň. Vstala jsem a šla do své pracovny (zdroje mého neklidu), byla jsem plná energie, kterou jsem nemohla ani udržet, roztáhla jsem ruce, z nichž začala energie proudit do pokoje. A já začala odříkávat věty o mém životě, jakési pozitivní afirmace ve smyslu: "To, co vytvářím, je plné Světla, vše probíhá bez problémů, všude je tvořivá a láskyplná energie, lidem mé projekty přinášejí do života tvůrčí radost a harmonii". Na konci odříkávání, jehož jsem snad ani nebyla autorem, jsem se zmohla na pouhé: "To jako fakt?".

Díky těm pár větám jsem pochopila, že jsem skutečně, kde mám být, a zabývám se tím, čím se skutečně zabývat mám. Už žádné pochybnosti, které mě drží zpět. Věci, které se mi nedaří, se mi nedaří, protože jim to nedovolím a musím se ještě něčemu naučit. Jako vždy odpovědi naleznu pouze sama v sobě. Pokud něco opustit mám, propustím to v klidu a s láskou, už není potřeba strachu. Ve všem máme plnou podporu Světla.

Ten den jsem pracovala 12 hodin a po dlouhé době mě to bavilo, protože jsem znovu uvěřila ve smysl...

Odložila jsem špatnou motivaci svého života - zalíbit se a zavděčit se ostatním, přijala jsem poslání své Duše, které vzniklo s čisté lásky a upřímné radosti z tvoření.

Já jsem Anamel, jsem tvořivá síla. Stejně jako vy!