V pátek jsem dostala pracovní nabídku, v pondělí ji mojí kamarádka stáhla - byla vystavená efektu divoké řeky, jakoby se proti ní všechno spiklo. Jakmile se rozhodla expandovat, spolupracovat, vzlétnout, přišla palice, co jí srazila zpátky do komfortní zóny. Je tedy očividné, že nejen já dostávám otázky, jsem-li skutečně připravena na nový život. Díky ní jsem viděla, že ta palice je značně imaginární, že nechci-li vidět řešení, neuvidím, nechci-li východisko, nenajdu ho - a zároveň - všechno má své načasování a čeká se jen na mne, až se opravdu rozhodnu pro změnu, aby ta změna vyšla ze mne. Mé myšlení, můj pohled na svět omezuje mou zkušenost a expanzi. Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá výmluvy.
Jsem si vědomá toho, že nabídka přišla, abych si zažila svůj nový způsob rozhodování. Oproti posledně tam nebyla panika (tedy ani strach ze zodpovědnosti za svá rozhodnutí). Nebylo tam ego, co by mi našeptávalo, že za tak malé peníze nikde, a už vůbec pro nikoho, pracovat nebudu. Prodávala bych v obchodě s drahými kameny a já kamínky, jejich moudrost a energii miluju. Už jsem viděla, jak tam chodí lidé, povídáme si a já mohu sdílet, co už vím, s lidmi, kteří jsou teprve na začátku sebepoznávání a přijímání zodpovědnosti za svůj život a jsou ochotni hledat nějaká východiska, nebo ochotni nejsou - a já bych se učila mezi nimi rozlišovat. V tu chvíli mi bylo jedno, kolik za to dostanu, protože jsem věděla, že se toho můžu hodně naučit o komunikaci s lidmi, o jejich životech, rozšiřovat své znalosti o účincích krystalů a kamenů a že, když bude obchod prázdný, mohu psát.
Zdá se, že učení je má hlavní motivace k výkonu. Jakmile se nemám co naučit, situace mě nezajímá. Zajímají mě jen pořádné učební balíky. Zkušenost, která mne formuje. Do tvaru, který je pro mne obdivuhodný a lákavý, neboť je zde stále co objevovat.
Včera a v noci jsem udělala obrovský průlet svou galaktickou historií a pochopila, proč se tolik bojím lásky ke komukoliv, k čemukoliv, proč mám potřebu vše poznávat (už se na to téma tvoří další soul-fiction článek). Tenhle život samozřejmě kopíruje dosavadní zkušenost mého esenciálního Já z nejšílenějších koutů galaxie, jak nahoře - tak dole, tady je to hodně mírná varianta, o to směšnější jsou moje reakce na běžné životní události - právě to je asi smysl mé zkušenosti na Zemi, poznat, že peklo si z hmotného bytí dělám já sama tím, jaký mu na nižších úrovních existence přikládám význam a souvislosti.
Takže ano - je tam strach, co se týče lásky. Potřeba mít vše pod kontrolou, aby se mi situace nevymkla z rukou a já se nedostala do situace, ze které se obtížně a bolestně budu vymotávat. K učení a poznávání mne motivuje strach. Motivoval. Dokud jsem nepoznala, že v některých situacích mi znalosti a dovednosti nijak nepomohou. Není-li v nich ta nejvyšší božská vibrace - láska/víra. Osvícení (tedy napojení na nejvyšší zdroj inteligence) nikoho neochrání před chladem vlastního srdce.
Pár měsíců jsem nevěděla, jak se životem pohybovat, když se rozbila má největší motivace. Ztratila jsem svůj strach, ale ještě chvíli trvalo, než jsem našla svou víru. Takové děsivě prázdné mezidobí. Díky této pracovní nabídce jsem si uvědomila, že když se "nemusím" učit, "mohu" se učit - protože chci, protože mi to dělá radost - poznávat nové, protože tím tvořím sebe sama jako nejkrásnější umělecké dílo, kterému se nic vnějšího nevyrovná. Tvořit svou osobnost a svůj charakter je stejně důležitý a zábavný krok jako tvořit svůj život, své prostředí a vztahy. Oba způsoby tvorby by měly být v rovnováze, žádný by neměl mít přednost. A znovu se dostáváme k mému aktuálnímu tématu - nejsem oběť - jsem dobro-druh. Jsem u-mě(lec).
Letošní rok byl nějaký podivně dlouhý (a to ještě není zdaleka konec). Prožila jsem celé životy, vzpomněla jsem si, nebo jsem je vytvořila (spíše obojí, vždyť žijeme v holografickém fraktálním bezčasí), integrovala jsem jejich lekce do širšího obrazu mé existence. Na fyzické úrovni pokaždé, když jsem se z hloubi své duše rozhodla o svém budoucím směřování bez ohledu na minulá zranění, přišla situace, která se jasně tázala "Jak moc to myslíš vážně?" A scénář byl vždycky stejný - chvilka (někdy delší, než by se mi líbilo) plácání na místě, vnitřní dialogy, boje a urputný zápas sama se sebou, abych se nakonec dostala zpět do výchozího místa (i když nikdy ne stejného), odkud mě nějaká situace nebo osoba vystřelila, abych si uvědomila, že zas tak pevně jsem ve svém rozhodnutí nestála. Na začátku tohohle roku mi řekl Michaela Rice, člověk, kterého si velmi vážím: Bude hodně lidí a situací, které se tě nevědomě budou snažit strhnout z tvojí cesty. Bude to s tebou mávat ze strany na stranu, a když se necháš, bude to bolestivé, protože budeš znovu a znovu ztrácet sebe sama.
A měl pravdu. On věděl, o čem mluví. Bylo to, jako bych stála v divoké řece a kdykoliv jsem se rozhodla, že tedy vykročím, přišla obrovská vlna, která mne smetla, převalovala jsem se v proudech, lokala vodu, jen tak tak jsem se nadechovala nad hladinou, dřelo to se mnou o dno, hlavou jsem narážela do kamenů, hledala pevnou půdu pod nohama, která mi neustále ujížděla jako sypký písek kamsi po proudu starého koryta. Byl to velmi očistný proces, který mne zbavoval veškerých pochybností. Což je paradox, protože to bylo období velkých pochyb. O sobě sama, o životě, o tom, v co věřím... Skoro to vypadá, jakoby ten proces pochybnosti přinášel, ale tak tomu není, ony situace mi jen tahaly na povrch, co ve mně už bylo, jen neviděné a necítěné. Vrstvu po vrstvě. A tak, když jsem brečela, bylo to proto, že vnitřní pláč už tam dávno byl. Když jsem nenáviděla, bylo to proto, že ta nenávist tam byla už věky, aby zakryla mnohem větší bolesti, nenávist mi jen pomohla se od těch bolestí odpojit, ale protože hodné holčičky necítí nenávist, zavírala jsem před tím oči. A trvalo mi, než jsem si tu nenávist připustila, ale jakmile se to stalo, odkrylo se mnoho příběhů mé duše a zůstala jen ta bolest tak dlouho skrývaná, a tehdy započala změna...
Jsem mistr ve zvedání se ze dna. Vždycky jsem byla. A všechny ty pády mi způsobovaly, že jsem zavírala své srdce, více a více, plamínek vyhasínal, oči naplnil chlad a srdce tvrdlo tak, že jsem ho pod všemi těmi stíny už ani nemohla najít. A jednoho dne před pár lety se to nějak změnilo... a všechny ty pády a dna ho začaly otevírat. Dělo se to samé, ale najednou to nebylo horší a horší, ale vždycky lepší a lepší...
Téměř každý den se mne všechno ptalo na stále stejné otázky: "Opravdu to chceš? A víš vlastně vůbec, co chceš? A co to pro tebe znamená?" Vesmír mne učil o zodpovědnosti a bezpodmínečné lásce. Jako bych chtěla zapálit svíčku svého bytí, a kdykoliv jsem škrtla sirkou, foukl ze spirály života vítr, zhasl svíčku a dal mi pohlavek. Pokora, Anamel. Pokora a vděčnost. No, prostě frustrující. Ale dá se tomu prostě jen smát, protože tak jsem si to přece přála.
Kdykoliv jsem roztáhla křídla a ucítila dosud nepoznanou důvěru v sebe sama, jako by někdo čekal a přesně v okamžiku, kdy jsem se pokusila vylétnout z té krabičky domnělého bezpečí, ze své komfortní zóny, mě praštil kyjem po palici... abych spadla zase zpátky. Abych se mohla znovu posbírat, ohledat trosky a oddělit zrno od plev, ujasnit si ještě lépe, kamže to tedy směřuji. A tak jsem ráda, že jsem nevykročila, když jsem ještě ani nevěděla, kde stojím a kam chci jít. A tak jsem ráda, že mne vesmír chrání před mou nerozvážností a že nikdy člověk nemůže dostat víc, než dokáže zvládnout. Letos jsem prosila boha, aby si mě vzal domů, jen jednou...
A tak, když jsem se rozhodla zapálit ten vnitřní plamen, přišlo Maroko a smetlo mě jako snad ještě nic předtím. Vlastně mi jen ukázalo, že nevěřím ve vyšší dobro, nechápu podstatu temné strany tohohle světa a že jsem vlastně takové naivní děťátko, co se cítí bezmocné a opuštěné. Trvalo to pár měsíců.
Když jsem se rozhodla, že přijímám své životní směřování, přišla nabídka na skvěle placenou práci, o které snilo moje staré já. Uvědomila jsem si, čeho všeho se bojím ve světě hmoty, jak panicky reaguji, když se mám rozhodnout, a jak nejistá jsem si svými talenty.
Když jsem se přes to všechno rozhodla, že tím svým tušeným směrem jdu, vesmír věděl, jaký další kalibr vytáhne - poslal mi do života muže, takový "malý" karmický bordel. Ta osudovost byla nepřehlédnutelná. A já na osudovost slyším, což je paradox, protože z větší části své osobnosti vlastně na lásku nevěřím. Sním o ní, ale nevěřím. Mam k tomu své důvody a zpracovávám si to a věřím, že zpracuji. Ale zatím je to tak. Když chceme někam dojít, musíme si přiznat, kde stojíme. A tak se ukázalo, že stále jsem dost emočně nestabilní, dostala jsem možnost prožít všechny potlačované emoce, a tak jsem přijala tuhle příležitost a všechny si je prožila, pěkně do dna... mohli by říkat, že jsem šílená, mohli by říkat cokoliv - ale když se Život zeptá: "Jsi připravena otevřít své srdce?", co povíš, budeš váhat nad tím, co je vhodné a co není? Tvá duše se chce projevit v tvém těle, v tvém životě, ale když pro ní neuděláš místo, nemůže...
A tak se objevila nějaká nová rovina mne samé - vnitřní stabilita a víra ve vnitřní hlas tak pevná, že jsem netušila, že je to vůbec možné.
Anděl, který padl, znovu vzlétne. Záda, která byla ohnutá, se napřímí. Víra, která byla ztracena, se obnoví. Koloběh života.
Byla to taková poklidná sobota, vrátila jsem se ze Španělska a byla jsem unavená ze všeho vnitřního i vnějšího, co čekalo, až tomu pohlédnu do tváře.. a cítila jsem, že bych chtěla mlčet, jen tak být v té každodennosti života. I když mé jiné já mne tahalo "ven", pryč od sebe...
A tak jsem mlčela. Celý den. Mlčela jsem, i když mé ego mělo potřebu se bránit, když mne někdo z něčeho nařkl. Mlčela jsem, i když se na mne lidé divně dívali a chtěli se zeptat: "Proč nemluví?" Mlčela jsem, i když jsem chtěla druhým říct všechna moudra, která znám a na která jsem si ve Španělsku znovu-vzpomněla. Mlčela jsem, i když jsem v tom tichu uzřela Boha, sebe, a chtěla jsem to ukázat svým bližním. A najednou nic nebylo významnější než ono ticho. A pak se nebe zatáhlo a přišla obrovská bouře, já stála v proudech deště a v tu chvíli... - svět promluvil a byl to zpěv, byla to hudba, která zpívala o všech lidských obavách... a o tom, co se stane, až člověk uzří a uctí sám sebe...
Už je to šest týdnů, a jakkoliv to bylo divokých šest týdnů, něco z toho ticha ve mne zůstalo... a tak často mlčím, naslouchám, pozoruji a v mých očích je celý vesmír... ne, že bych neměla co říct, ctím vše, co vím, jen nechávám druhé, až budou připraveni naslouchat... Ten tlak někde být, něco říct, něčím se stát se rozmělnil do krásy mého bytí...
Méně přemýšlej, více tanči. Méně očekávej, více miluj.
Láska je to, co je skryto pod nánosy příznaků oné drogy zamilovanosti. Je pod tím, je nad tím, je všude protkaná, ale není to ono hormonální šílenství závislosti... Ale ty víš, co je droga proti tvému strachu a co jsou zlatá vlákna lásky, ty nitě, které tkají tvůj vztah k druhému člověku (té energii, která je tebou), už věky věků, po všechny životy, po celou dobu tvé cesty tímto vesmírem i těmi jinými, míjíte se a zase setkáváte, toužíte splynout ve vzpomínce na to, kdy jste byli jedním. Tvá duše přijde v mnoha podobách, v mnoha mužích a mnoha ženách. Každé další setkání se sebou samými vás očišťuje, přibližuje, každé další setkání je intenzivnější. A to je proces, který je stejně tvořivý jako ničivý a bolestivý.
Alef, nikdy nekončící My. Láska je svoboda, kterou dávám sama sobě, a tím i druhému.
Někdy chceme být s někým jinak, než on chce být s námi. Sobecky se oboustranně snažíme vynutit si chtěný způsob koexistence - "já vím, co je pro nás dva dobré". Víte to vy. Ví to ten druhý. A přitom jen podmínkujeme. Víte jen to, co je dobré pro vás, a dokonce si myslíte, že to víte lépe než celé stvoření. Napadlo vás někdy, že vás celý vesmír chrání před vlastní blbostí? :)
Každý si projektuje do druhé bytosti (přátelé, rodiče, nejvíce však partneři) svá vlastní přání - budeme spolu šťastni za těchto podmínek. Ale ty podmínky neexistují, chápete? Bojíme se stanovovat si ultimáta, a tak trpíme. Náš pocit štěstí či neštěstí nám ukazuje, kde si vymezit své hranice. Znamená to říct - já mohu být vedle tebe šťastná (= budu se cítit energeticky v rovnováze), když budeš takový (nemyslím tím "budeš mi nosit kytky", ale např. budeš se mnou v pravdě, budeš mi naslouchat a budeš mne učit naslouchat tobě, budeme se navzájem učit jazyku toho druhého). Mohu vyžadovat po druhém, aby v mé přítomnosti dodržoval univerzální zákon, to skutečně mohu. Dávám mu tak nabídku. Budeš-li takový šťastný i ty, můžeme být spolu, protože mé štěstí je tvé štěstí, záleží mi na tvém štěstí tak moc stejně jako na mém, ale rozhodně ne víc. Pokud tvé štěstí není v souladu s mým, respektuji to, ale buď s bohem.
Někdy se tuto nabídku bojíme dát, protože cítíme, že nebude přijata. My lpíme na tom, co by mohlo být za jiných podmínek. Ty podmínky možná existovaly kdysi, nebo budou existovat v budoucnu, ale teď tu nejsou. Nejste spolu v souladu. Nejste spolu schopni existovat ve stejném energetickém prostoru. Nakonec zjistíte, že jste oba stejní manipulativní sobci... tedy stejně vystrašené děti. Stáváte se zrcadlem toho, co potřebujete vidět. Chvíli jste euforicky šťastní a pak jste dlouho jako vysátí, bez energie pro vlastní život. Tak působí droga, ne láska. Droga nezná hranice, a tím staví zdi tam, kde neexistují, láska má laska-vé přirozené kontury. Když následujete drogu, bude pro jednoho z vás společné bytí vždy náročnější. Když to budete vy, během té doby odevzdáte spoustu věcí, které vám už neslouží. Znamená to, že skrze utrpení odříznete některé části sebe sama. Proto jste do toho vstoupili, chtěli jste něco změnit. Jakmile to změníte, ten provaz, který vás přivazoval k druhému, se uvolňuje... Naše štěstí a naplnění nezávisí na nikom, můžeme jen hledat ty, jejichž štěstí směřuje stejným směrem jako to naše. A najednou se tam objevuje nová rovina - důvěra. Že tuto energii, kterou vidíte v druhém, ten odraz boží jiskry, potkáte. Toho, kdo bude s vámi chtít být stejně tvořivě jako vy s ním. Někdy, někde, možná v někom jiném... Někom, kdo přijme ten dar, kterým jste. A ty kyselé hrozny, které jste pili, se mohou změnit v sladký životadárný nápoj... a jak se říká - pokud je to smutné, ještě to není konec, protože konce bývají vždy šťastné...
Je to přerod, bolí to. Vy to ale nevidíte, myslíte si, že je s vámi něco v nepořádku. Nevidíte zranění, a tak to vypadá, že tam ta bolest není. Je. Bolí to, jako byste se probudili po operaci, vyřízli vám nádor. Bolí to, protože je vám odebíráno něco, co ve vaší duši bylo celé věky, něco, co je nemocné a už to nemůžete používat, protože by to narušovalo celý váš organismus. Ale je to jiná bolest než ta, která vychází ze strachu a která nás má za úkol jen paralyzovat a spoutat. Je potřeba se naučit tyto bolesti rozlišovat, protože jednu máme za cíl odvahou a respektem si uvědomit a překonat (a tím dál se jí nenechat ovládat a prostě si intuitivně razit cestu životem) a druhou prožít, nechat protéct, neodporovat...
Tohle je bolest bytí, bolest esenciální - lidé tuto bolest degradovali spolu s tou první. Společnost nás nutí dělat, že ona psychicko-emoční bolest neexistuje. Že jí vnímají jen psychicky labilní jedinci. Tím nás izolují od nás samých, uvádí do schizofrenie, do pocitu, že je s námi něco špatně. Přesvědčují nás, že když není reálná, stačí dál žít svůj život, nasadit masku radosti a dělat, že je s námi vše v pořádku. Nutí nás stavět bariéru proti své bolesti, a tím padat hlouběji. Ale je to právě ona bolest, kterou, když potlačíme, projeví se v těle. A to často nenávratně. Ona musí být odžita, čím více se tomu člověk brání, tím více je to útrpné, tím více se to usazuje do těla, tím více to roste.
Vskutku, lze se od ní odpojit, jak říkají. Stejně jako lze snížit práh bolesti v těle. Ale pak si ani nevšimnete, že ubližujete vlastnímu tělu a následky jsou mnohem horší, než když bolest vnímáte a řídíte se tím, co vám naznačuje - že jdete už přes hranici svých možností. A najednou se začnete ptát sami sebe - proč setrvávám v něčem, v čem mi není dobře? Proč zažívám něco, co mi způsobuje tak silnou psychickou bolest, jako by mi někdo řezal do živého masa? Co od toho očekávám? A tím se dostanete k jádru věci. Očekáváte něco, co neexistuje a za daných podmínek ani existovat nemůže. Je to váš vlastní stín, který honíte. Jste prodavač vlastních orgánů. Necháváte si vrtat koleno pro nějaký zisk. Na energetické rovině. Takto byste zacházeli se svým energetickým tělem, kdyby bylo fyzické. Že je to směšné? Ano, je. Už bychom vskutku měli začít brát věci, které existují energeticky, vážně. To je bod, kdy je na čase vzdát svou osobní vůli/chtění a vystoupit - pak se vám teprve může zjevit řešení, které do té doby nebylo vidět.
Možná jste cítili ten potenciál (např. nějakého vztahu, příležitosti) a byly jste pro tu fatamorgánu schopni odklonit se od sebe sama pro vidinu něčeho budoucího, ale copak byste chtěli být s člověkem, který vás nutí být někým jiným, než jste, zvládat zátěž, kterou nezvládáte, jít proti vlastnímu pocitu radosti? A v tenhle moment ucítíte slabé volání duše, malinký záchvěv sebelásky a jste schopni říct: Ne, děkuji. Nejsi tím, za koho tě mám. Vím, že bys mohl být, ale nejsi. Existuješ jen v záblescích, soustředím se na ty záblesky a přehlížím, že ve všem ostatním mě dusíš... Dusíš mě tím, kdo jsi nyní. A to není dobré. Přeji ti, abys byl tím, kdo jsi - to je tvé štěstí. Ale ne mé. Řekla jsem ti, jak moc to bolí, a tys mne chtěl přesvědčit, že ta bolest neexistuje. Nekopej do mne, obejmi mne...Potřebuji se uzdravit - jestliže mne miluješ tou láskou, kterou říkáš, dovolíš mi to... Před deseti lety jsem byla ve stejné situaci, nechtěla jsem tu fatamorgánu ztratit, ale dnes věřím, že vůle boží jedná vždy pro mé dobro. Z mé duše odtéká mnoho bolesti... Možná budeš někým jiným, i já budu, možná jsme si teď nejblíž a já ti za to děkuju, že v tvých očích jsem mohla uzřít boha, uzřít sebe sama...
Jak byste se chovali po operaci? Snažili byste se žít krůček po krůčku svůj život, ale nebyli byste na sebe tak tvrdí - vždyť jste přišli z operačního sálu, to chce nějaký čas, než se váš stav stabilizuje. Může to trvat dny, týdny i měsíce. Při prožívání bolesti je velmi tenká hranice mezi sebepéčí a sebelítostí. Ale někdy prostě člověk potřebuje určitý čas rýpat do toho živého masa, aby skutečně uvěřil, že tam to zranění je (vždyť sis nechal "vrtat koleno", co by nebylo) - a podle toho se k sobě začal chovat. Až když tomu uvěříš a odevzdáš se, můžeš si odpustit, "co bylo, bylo, dnes máme nový den", ... vykročit do nového v nových podmínkách a zjistit, že je to vlastně o dost lepší... ale do té doby... jen dýchej, plakej, jak jen je potřeba - tvoje duše se potřebuje očistit, a nech to projít... Nebraň se tomu.
Odpouštím ti, že jsi ukradl mé srdce. Odpouštím si, že jsem ti to dovolila. Ale mé srdce je tu pro mne. A tvé nechávám tobě. Najdu tě znovu, až tě nebudu potřebovat, a tedy nebudeš mou drogou. Až nebudeš chtít se mnou manipulovat skrze to, že tě potřebuju, a tedy nebudu tvou loutkou. Najdu si tě znovu, v kterémkoliv vesmíru, v jakkoliv vzdáleném časoprostoru, neboť ty jsi já. Dokud dýchám, doufám (Cicero). Zion pharri, Khár, amio´rrre.... In Lak´ech,
Jeden úžasný člověk vytvořil kanál na Youtube, kde jsou snad všechna otitulkovaná videa od Teal Scott, kanál je aktualizovaný s každým nově publikovaným videem. Enjoy. Díky, Nikolo.
Bez ohledu na vyspělost duše (ve smyslu množství informací/poznání sesbíraných oním individuálním proudem Zdroje ve všech možných koutech multiverza a zde na Zemi), míře rozšíření vědomí (=schopnost toto poznání vnímat tady v hmotě), uzemnění a otevření srdce (schopnost toto vnímané poznání otisknout do hmoty - tvořit... a milovat) každý z nás má lidskou část (ta, která nám pomáhá orientovat se v tomto časoprostoru). Někdo menší, někdo větší. -smích- Směju se, protože mi dělá problém (a to způsobuje komické situace) pochopit, že někdo má otevřenou pouze lidskou perspektivu nebo třeba lidskou a ještě jednu (např. elfí, vílí, andělskou, mimozemskou, zvířecí, jakoukoliv - jsou to jen symboly, ve skutečnosti jde o velmi rozmanité specifické energie, které skrze nás promlouvají). Já těch perspektiv mám o "něco" víc - a všechny se derou ke slovu a projevení, ale fuj, dětičky, to je bordel, musíme si nastavit nějaká pravidla... díky Teal to přijímám a učím se s tím pracovat. Musela jsem si na to přijít sama, pak teprve jsem si přitáhla vnější informace, aby mi to potvrdily. Jinak bych tomu nevěřila. I kdyby Vám chodily odpovědi na Vaše otázky zvnějška, potřebujete to slyšet/cítit/vědět zevnitř. Pravdou je, že všechno je jen omezený koncept, pokud tedy neumíte "číst mezi řádky", tj. vnímat informaci celou svou bytostí, taková "informace" je běžnými způsoby komunikace nepřenositelná.
Tahle lidská část, tenhle rámec našeho života má jisté zaběhnuté vzorce, do kterých se dostáváme, abychom pochopili souvislosti. V různých perspektivách zažíváme neustále to samé. Jsou to právě ony vazby, které ukazují, co z jedné jediné perspektivy vidět nemůžeme (celek je více než součet jeho částí). Je to proud, který se z nás snaží vymáčknout to nejlepší - aby univerzum mohlo skrze nás pít svůj božský nektar poznání. Takže i Teal Scott dostala na přelomu října/listopadu docela zabrat, když jí spirála zkušenosti dovedla do opakujících se lidských vzorců, aby je s vědomím (kterému jako dítě nerozuměla a neuměla ho aplikovat) mohla rozluštit. S napětím jsem sledovala Tealin blog a každý den hltala její řádky, protože potvrzovaly vše, co jsem si v posledním půl roce uvědomovala o sobě samé a fungování tohohle vesmíru - jen jsem tomu nevěřila, resp. má lidská část to v rámci energií kolektivního vědomí odmítala. Loni jsem publikovala článek o podstatě mé multidimenzionality a jejího vlivu na můj dosavadní život, ale zase jsem ho stáhla, protože kolektivní vědomí v porodních kontrakcích udělalo jaksi krok zpět a nebylo/není otevřené takovým odlišnostem - tady principy sebepřijetí a jeho zrcadlení se ve vnějším světě jaksi selhávají. Můžeme přijímat to, co jsme, ale víme, kde je hranice toho, jak to prezentovat navenek (co ještě bude a co už nebude přijato). Každopádně se mi ozvalo docela dost duší, kteří to mají podobně, což je velká úleva. Možná o tom založím nový web, jsem si vědomá toho, že to nezajímá každého. Je sranda, že čím víc jsem se stala uzeměnější, tím více jsem se otevřela "nahoru", i když záměr byl opačný, no, ale tak to prostě funguje - dolní je pojistkou horního.
Teal tak přirozeně mluví o přepínání perspektiv (lidská, mimozemská, univerzální), že jsem konečně přijala, jak funguju já. Jsem tím, čeho jsem se vždycky děsila - takový energetický hybrid. Každopádně už rozumím obrázku, který jsem namalovala jako malá o momentu mého "zrození". Někdo to nazývá syntetická duše. Moje tělo je avatar, je ovládáno mnoha vesmírnými páčkami a tlačítky, z nichž každé má jiný původ a jiný záměr, občas si i odporují :)
Samozřejmě - Teal zvládla své emoční erupce za dva týdny, ale i tak půl roku mého poletování nahoru-dolů není zas takový big deal. Každopádně se omlouvám všem, kteří už několik měsíců čekají (nebo spíš už nečekají), až jim odpovím na emaily. Odpovídám postupně, podle toho, kolik mi moje vnitřní energie dovolí dát vně. Zatím jsem na energii strašně lakomá, potřebuju jí kumulovat všeeeeeechnu pro sebe :) Že je energie nekonečná? Řekněte to mému nižšímu Já. Ono je strašně nekultivované :) Bezhraničně dávat na všech úrovních budu moci, až vychovám tuto část sebe sama a dám jí pochopit, že dávat, aniž bych ubývala, je velmi jednoduché - ale zatím se mi to daří nepřetržitě jen u psaní (mé vědomí promlouvá skrze prsty, kde mám aktivovaná energetická centra - čímž obcházíme mozek:), psaním jsem schopná se dostat do stavu "Jsem, tedy dávám."
Zkouší se, kolik toho vydržíme. Dění ukazuje, že nikdo není z kola venku, transformační rejžák, který z nás drhne staré programy, lpění a jakoukoliv závislost, mezi obětmi nerozlišuje, ti největší učitelé vždy dostanou možnost utvrdit se, že to, co učí a v co věří, funguje. A vy jste ti učitelé, protože máte mnoho životních perspektiv.
Všichni jsme jako cibule, neustále odloupáváme další a další vrstvy, neexistuje stav dokonalosti, kdy "už to bude všechno dobré". Přátelé, takhle proměna vědomí je minimálně na tři generace. My nepracujeme ani tak pro sebe - ale pro naše děti a vnoučata, abychom jim už nepředali ze sebe tolik sraček. Nebo abychom se mohli znovu zrodit do harmoničtějšího prostředí. V současnosti je lidstvo jako lev, který se chystá na vypuštění mezi ostatní obyvatele džungle (myšleno univerza). Až se tak stane, bude na nás namířeno spoustu zbraní připravených nás eliminovat - "budeš dodržovat pravidla tohoto univerza, nebo jdeš k pánu, je ti to jasný?".
Ne, že bych Teal přála nějaké pády (i když občas mám trochu sklony přát každému alespoň malou ránu osudu, která člověku zase o trochu víc otevře oči - co tě nezabije, to tě posílí, viď:), její procesy mají pro mě zásadní význam. Proč? Protože vidím, že když někdo popisuje své vlastní "sračky", jejich souvislosti, původ a následky, má to na čtenáře významný osvobozující vliv ve smyslu "nejsem v tom sama" (to je pro mne dobré vědět pro případ, že by mi někdo chtěl nařknout, že jsem existenciální emočně labilní narcistický břídil. To jsem si teď vymyslela, to mi nikdo neřekl :) V životě jsou fáze, které nelze přeskočit. Když je přeskočíte, stejně se do nich budete muset vrátit.
Protože i já jsem v posledních týdnech odhalovala souvislosti s mým dětstvím a myšlenkovými programy mého lidského já, které mě nutily jednat proti mému štěstí v domnění, že to vede k mému štěstí (tzv. podvědomý pozitivní smysl negativních událostí - "je to pro mé dobro"). O tom celý život je, nikdy nekončící detektivka. Díky událostem posledních dní, procesům svým i Tealiným jsem si uvědomila:
že když svlékáte další vrstvu domnělé osobnosti, tak to prostě bolí (psychicky i fyzicky), a to že jste jich v poslední době svlékli více (a tedy zažili více "pádů" než lidé kolem vás), z vás nečiní někoho, kdo selhal, ba naopak toho, kdo zvítězil
že když se člověk ve stále opakujících situacích zachová jinak (a je jedno jak!!), rozhýbe tím zamotanou energii a brzy se to projeví odhalením problému a synchronicitami, které vedou k řešení
že oidipovský komplex ve vztahu dcera-otec vzniká přirozeně a že vina není na ničí straně
že kvalitní vztah je jako jedna existenční energetická jednotka, v níž je nutno zachovat rovnováhu - jestliže jeden málo vyjadřuje emoce, bude muset druhý emoce vyjadřovat víc atd. - což je v pořádku, dokud to oběma vyhovuje. Pokud nevyhovuje, budou se muset sejít někde na středu nebo jít každý svou cestou
že jsem nechtěla vystoupit z utrpení, protože jsem byla přesvědčena, že bych tím sama popřela hloubku bolesti, kterou jsem v životě prožila, zároveň jsem chtěla, aby si této hloubky byli vědomi ti, kteří mi nevědomě ublížili - tady jsem si musela uvědomit, že jsem chtěla, aby ke mě přistupovali na základě viny (a tudíž ke mě byli připoutání, než jsem si uvědomila, že takové připoutání mě dusí a že je tedy pro mne zdravější, nejsou-li si bolesti mě způsobené vědomi, protože pak se ke mě mohou chovat přirozeně - vzdávám se tedy své potřeby mít všechno pod kontrolou, což uvolňuje velké množství paniky), zkouším nyní pociťovat vděčnost za to, že nikdy nemohou pochopit hloubku mých citů
že můj pohled do hlubin emocí a podvědomí, kolektivních energií a věcí mezi nebem a zemí je velmi významný. Stejně jako pro mě má význam člověk, který umí být nohama pevně na zemi, kalkulovat a plánovat. Nemusíme být všichni všechno. Jsme tolik rozmanití, abychom se navzájem vedli a učili
a znovu - že moje maminka je osvícená, protože nehledě na to, co tu o našich rodinných "tajemstvích" píšu, ona mne podporuje
že na duchovní bytosti si musíme hrát, dokud nepocítíme, že jimi skutečně jsme. A že i ten nej-pří-zemnější instalatér nějakým alespoň minimálním způsobem komunikuje s rovinou své duše, i když o tom neví. Využívají svou intuici a vedení vyššího já do té míry, jakou potřebují pro svůj život (pro své poznání). To, že my to potřebujeme více, není ani jejich, ani naše vina. Moje potřeba být více člověkem a méně Vědomím mne už unavuje, dokonce už začínám chápat, proč nechci být tím, čím jsem
že je důležité si přiznat, kde skutečně stojíme, když chceme dojít tam, kam vnitřně cítíme, že schopni dojít jsme a že než tam dojdeme - každý z nás po určitou přechodnou dobu prožívá rozpor vědomí sebe sama a pocitů "na co si to vlastně hraju" (křik starého a volání nového). Je to přirozené, stačí dýchat a nechat to projít.
že těšit se na dny příští neznamená, že unikám ze dne přítomného
že pokud něco dělám, že musím, je to něco jiného, než když dělám, protože chci - i když se jedná o tu samou věc
že nezávislost je pouhou falešnou představou, v univerzu nic neexistuje samo o sobě, je to definováno sebou sama a vazbami k "okolí" - nemůžeme dosáhnout nezávislosti, touha po ní je způsobena strachem a podporuje iluzi oddělenosti (způsobuje další pocity osamění a bezmoci), sem patří i touha po absolutně soběstačných komunitách, flexibilní proměnlivá závislost je základem tohoto univerza, kde vše souvisí se vším a jedno ovlivňuje druhé a spolu rostou, pro evoluci lidstva jako celku je nutné pěstovat samostatnost každého jedince a vyvarovat se sobeckému individualismu, který nehledí na následky páchané jednou buňkou na celém organismu.
Takže kajn štres, pořád jsme na trase :)
PS: Právě dojídám poslední přesnídávku, kterou jsem si vyrobila sama, budu vyrábět další - nakonec mi to přeci jen trochu půjde - být tím Člověkem. Jablečná s hřebíčkem, skořicí a medem. Zítra mi čeká výměna pneumatik, tý brďo :)
A ještě taková perlička: "Forma je v harmonii s účelem, jedno nemůže převyšovat druhé, jinak je energetický efekt oslaben." z knihy Inanna returns, ... - oni mluví o krystalech v pyramidách a já přemýšlím o nákupech, ale pořád je to stejný princip, ne? Jakmile se obsah promění, je potřeba transformovat nádobu (nebo naopak? :)... šperky, šaty, boty a krystalyyy - vše přeci musí být v souladu :D Dělám si z toho srandu, ale je to tak - jedno musí podporovat druhé. A já jsem se zamilovala do www.germia.cz.
Protlačili jsme slona uchem jehly. Snílek v nás se probouzí a způsobuje nepatrné lechtání v podbřišku - touha vylézt a začít tvořit, v radosti, nikoliv oběti. Jakže se to dělá? Najednou znovu člověk může ucítit ty možnosti sebe sama, které teď tak dlouho ležely ladem, pohřbené pod horou pochybností... strachy jsou tam pořád, ale o to větší má člověk kuráž. Cože nás to poslední dny škrtilo a drtilo? To už není důležité, to zůstalo za námi, protože jsme tomu pohlédli do očí. Kdo nepohlédl, zůstává ještě paralyzován hrůzostrašným odrazem v zrcadle. V kolektivním vědomí je toho ještě dost, většinově ještě pořád míříme dost blbým směrem, ale my se nevzdáváme, snažíme se v té divoké řece stát alespoň trochu napřímeně. Štíří ocásek ještě bude chvíli dorážet, ale to ostříleného pistolníka Střelce nijak nerozladí, pro něj je život nádherná hra, proto i ty další vlny budou spíš surfařské než ničivé. Hasta luego a krásný den 22-11. An.
Tolik duší v osamocení přicházelo v průběhu dějin sem na Zem otevírat brány nového vědomí. I vy jste to byli. Žili jste nepochopeni v osamocení bez možnosti sdílet své pocity, protože nebyl zde nikdo, kdo by to měl podobné, přinášeli jste střípky moudrosti a světla na tuto Zem, neviděli jste výsledky, ale na energetické úrovni jste pečlivě zaznamenávali nové způsoby myšlení... a často jste umírali brzy, protože ta bolest a osamocení byli příliš veliké. Dnes tomu již ale tak není - rozhlédněte se. Dnes již to není jedna čistá duše na jeden světadíl. Kolik nás je? Že jsou mezi námi rozdíly v názorech, v míře uvědomění, ve schopnosti otevřít své srdce, v životním směřování - "více věcí nás spojuje, než rozděluje". Anamel
Princip Lilith, nespoutané a nespoutatelné, která opustila ráj, protože odmítla být podřízená Adamovi. Ona byla stvořená spolu s Adamem, nikoliv po něm a z něj jako Eva. Odtud potlačená touha každé z nás být "obyčejná lidská dívka", vědomé uspání vláken DNA - výměna vědomí za návrat do ráje, falešného království lásky - "potom mě nebude už odmítat". Zrazení božské Lilith v nás. Lilith je jediný princip na Zemi, který je ochotný čekat na probuzení síly a nezávislosti v "Adamovi" třeba věčnost. Ovšem je doprovázen hlubokou touhou nebýt na Zemi - bolest z odmítnutí. Jediné vysvobození je vystoupit z role oběti, díky níž odevzdáváme vlastní sílu. Odseknout se od vlastního démona, znamená sestoupit do pekel a být sedmkrát svlečeni jako nebeská matka Inanna na své cestě do podsvětí. Inanna sestupovala dolů z touhy po moci, její utrpení jí však způsobilo nebývalou transformaci - o tom všechny cesty do temného nitra jsou, nezáleží na důvodech, s jakými tam sestupujeme, vždy vyjdeme silnější a krásnější. Ten, kdo vás nejvíc sejme, je Vaším největším spasitelem. Tak tomu je. Hořký konec. Sladký začátek. Anebo jen další cyklus spirály... A ještě kdysi dávno před všemi "bohy" tu byla Tiamat, dračí bohyně chaosu, personifikovaná síla Oceánu. No, řekněte - to musel být Chlap, který jí zkrotil, musel mít trpělivost a být nekompromisní tak, že i ona nepoddajná a bouřlivá v jeho náručí zjihla...
Sex jako prostředek spojení s božským principem, obnova vědomí. Je to energie, ze které pocházíme. Potlačením této touhy po spojení se stáváme schizofrenními jedinci s pocity viny. Vyhnání z ráje.
Oidipovský komplex - láska boha ke svému stvoření, touha stvoření splynout se svým stvořitelem.
Mužský princip je Lilith fascinován, je k ní přitahován, neboť mu zrcadlí všechny jeho slabosti, dokáže ho zasáhnout na nejslabších místech. Lilith je pokušitelka, přitáhne takového muže, který chce růst a dá mu ochutnat jeho vlastní zbraně. Vede ho k návratu krále, je to múza, je to anima, je femme fatale v pravém slova smyslu. Je to bohyně, která se vrací na Zem, aby nastavila opět rovnováhu. Je ve vědomí každé ženy, která ji tam pustí. Která má dost odvahy podívat se do temných koutů své duše a navždy osvětlit, co bylo skryté. Ať je muž jakkoliv odvážný, vždycky nakonec zatouží po Evě, pomíjivém lidském principu, ta mu dá podřízenou lásku, péči - muž se vrací ke své závislosti. V každé z nás je ona Lilith, zrazená a odmítnutá pro to, čím je, a zneužitá, protože se k ní On pořád vrací, neboť je k ní přitahován, a drancuje její duši. Tohle trauma se táhne mnohými příběhy a mýty. Nejlépe si můžeme představit žárlivost z Héry, jejíž choť Zeus neustále chodil oplodňovat lidské ženy.
Nenávist ženské podstaty k Otci za to, že musíme žít v patriarchálním světě plném nerovnováhy a boje reprezentovaná hlubokým výkřikem z temnot naší duše, výčitkou "Jaks mi to mohl udělat?". No, domluvili jsme se tak, nelze protestovat.
Když se Lilith ocitla sama bez Adama, projevila se v ní touha tvořit bez přítomnosti mužského principu, prozkoumat princip tvoření (ženy podnikatelky, matky samoživitelky atp.), čímž dochází k narušení rovnováhy (tak trochu smlouva se Satanem, protože tenhle týpek podporuje vše, co odporuje zákonum univerza, a tohle se mu hooodně líbí) - a tak se žena stává terčem mužské síly, aby byla pokořena. Toto je reprezentováno mýtem o Matce Sofii, která navštívila Zemi v lidském těle, byla znásilněna a uvězněna. Toto pokoření skrze pád do hmoty (tělesné zneužívání, duševní ponižování) ji však dalo tolik poznání a vhled do mystérií univerza, že se vrátila na nebesa ještě více božská.
Lilith může Leviathana milovat jak chce, ale stejně nakonec pro-zradí jeho plány a postaví se proti němu, protože božský řád je nezpochybnitelný, jsou na Zemi tací, kteří se ho stále snaží přizpůsobit svému pojetí. Ovšem je tu mnoho inkarnovaných strážců nebeských zákonů, kteří přicházejí obnovit divine laws neboli cosmic order. Žalm 101-3: I will set no wicked thing before mine eyes: I hate the work of them that turn aside; it shall not cleave to me.
Je to pořád o tom samém: deaktivovat bojovníka (smířit Lilith) a proměnit jej v rebela (obnovit zdravé hranice). Z Lilith se může stát Marie, nebeská milostivá matka, lusknutím prstů, někde uvnitř ale v nás stále zůstává rebel, ta temná. Nejdřív musí být Lilith vypuštěna z vězení, kam jsme jí v tušení pochybné a zpochybnitelné morálky, zavřeli. Až bude poznána a přijata, bude moci se transformovat. Rozpustit hranice mezi obětí a pachatelem, rozvpomenout se, jakým principem jsme byli ještě před tímto Pádem. Žena ještě nepřekonala trauma ze zajetí v materiálním světě, je pomstichtivá a bojovná, což způsobuje strach v muži, ať vědomý či podvědomý, a tedy i touhu ženu spoutat.
To je zase pěkně temňácký článek, no, není divu, že článek Jsme zkoušeni, aby na povrch vypluly všechny naše strachy je zas mezi nejoblíbenějšími, pěkně to s námi lomcuje, i venku je tak nějak trochu "tma". Tak lásku budu šířit zas příště, jo? :)
Pozítří, v sobotu 23. 11. bude heliocentrická kvadratura Pluta a Urana a spolu s dalšími planetami vytvoří kolem slunce šesticípou hvězdu, tak nějak tuším, že to bude další z "těch" předělů. Stejné aspekty nastaly v roce 2003 - a to byl rok, přátelé, já si ho pamatuju, to byl rok... a vidím, jak se opakuje. A Davidova hvězda se v tomto systému objevila i letos 25. srpna, doufejme, že uzavře ten tunel procesů, do kterého jsme s tímto datem vstoupili a střelecké energie nám pomůžou se rozhýbat do akce, tak zítra poslouchejte svůj vnitřní hlas a otevírejte v sobě dveře doposud zavřené. Zdroje doporučují čas 22:11, ale v tomhle bezčasí na tom nezáleží... každý pánem svého času :)
