neděle 24. listopadu 2013

Láska je svoboda. Psychicko-emoční bolest, bolest duše

Méně přemýšlej, více tanči. Méně očekávej, více miluj. 


Láska je to, co je skryto pod nánosy příznaků oné drogy zamilovanosti. Je pod tím, je nad tím, je všude protkaná, ale není to ono hormonální šílenství závislosti... Ale ty víš, co je droga proti tvému strachu a co jsou zlatá vlákna lásky, ty nitě, které tkají tvůj vztah k druhému člověku (té energii, která je tebou), už věky věků, po všechny životy, po celou dobu tvé cesty tímto vesmírem i těmi jinými, míjíte se a zase setkáváte, toužíte splynout ve vzpomínce na to, kdy jste byli jedním. Tvá duše přijde v mnoha podobách, v mnoha mužích a mnoha ženách. Každé další setkání se sebou samými vás očišťuje, přibližuje, každé další setkání je intenzivnější. A to je proces, který je stejně tvořivý jako ničivý a bolestivý. 

Alef, nikdy nekončící My. Láska je svoboda, kterou dávám sama sobě, a tím i druhému.

Někdy chceme být s někým jinak, než on chce být s námi. Sobecky se oboustranně snažíme vynutit si chtěný způsob koexistence - "já vím, co je pro nás dva dobré". Víte to vy. Ví to ten druhý. A přitom jen podmínkujeme. Víte jen to, co je dobré pro vás, a dokonce si myslíte, že to víte lépe než celé stvoření. Napadlo vás někdy, že vás celý vesmír chrání před vlastní blbostí? :) 

Každý si projektuje do druhé bytosti (přátelé, rodiče, nejvíce však partneři) svá vlastní přání - budeme spolu šťastni za těchto podmínek. Ale ty podmínky neexistují, chápete? Bojíme se stanovovat si ultimáta, a tak trpíme. Náš pocit štěstí či neštěstí nám ukazuje, kde si vymezit své hranice. Znamená to říct - já mohu být vedle tebe šťastná (= budu se cítit energeticky v rovnováze), když budeš takový (nemyslím tím "budeš mi nosit kytky", ale např. budeš se mnou v pravdě, budeš mi naslouchat a budeš mne učit naslouchat tobě, budeme se navzájem učit jazyku toho druhého). Mohu vyžadovat po druhém, aby v mé přítomnosti dodržoval univerzální zákon, to skutečně mohu. Dávám mu tak nabídku. Budeš-li takový šťastný i ty, můžeme být spolu, protože mé štěstí je tvé štěstí, záleží mi na tvém štěstí tak moc stejně jako na mém, ale rozhodně ne víc. Pokud tvé štěstí není v souladu s mým, respektuji to, ale buď s bohem.

Někdy se tuto nabídku bojíme dát, protože cítíme, že nebude přijata. My lpíme na tom, co by mohlo být za jiných podmínek. Ty podmínky možná existovaly kdysi, nebo budou existovat v budoucnu, ale teď tu nejsou. Nejste spolu v souladu. Nejste spolu schopni existovat ve stejném energetickém prostoru. Nakonec zjistíte, že jste oba stejní manipulativní sobci... tedy stejně vystrašené děti. Stáváte se zrcadlem toho, co potřebujete vidět. Chvíli jste euforicky šťastní a pak jste dlouho jako vysátí, bez energie pro vlastní život. Tak působí droga, ne láska. Droga nezná hranice, a tím staví zdi tam, kde neexistují, láska má laska-vé přirozené kontury. Když následujete drogu, bude pro jednoho z vás společné bytí vždy náročnější. Když to budete vy, během té doby odevzdáte spoustu věcí, které vám už neslouží. Znamená to, že skrze utrpení odříznete některé části sebe sama. Proto jste do toho vstoupili, chtěli jste něco změnit. Jakmile to změníte, ten provaz, který vás přivazoval k druhému, se uvolňuje... Naše štěstí a naplnění nezávisí na nikom, můžeme jen hledat ty, jejichž štěstí směřuje stejným směrem jako to naše. A najednou se tam objevuje nová rovina - důvěra. Že tuto energii, kterou vidíte v druhém, ten odraz boží jiskry, potkáte. Toho, kdo bude s vámi chtít být stejně tvořivě jako vy s ním. Někdy, někde, možná v někom jiném... Někom, kdo přijme ten dar, kterým jste. A ty kyselé hrozny, které jste pili, se mohou změnit v sladký životadárný nápoj... a jak se říká - pokud je to smutné, ještě to není konec, protože konce bývají vždy šťastné... 



Je to přerod, bolí to. Vy to ale nevidíte, myslíte si, že je s vámi něco v nepořádku. Nevidíte zranění, a tak to vypadá, že tam ta bolest není. Je. Bolí to, jako byste se probudili po operaci, vyřízli vám nádor. Bolí to, protože je vám odebíráno něco, co ve vaší duši bylo celé věky, něco, co je nemocné a už to nemůžete používat, protože by to narušovalo celý váš organismus. Ale je to jiná bolest než ta, která vychází ze strachu a která nás má za úkol jen paralyzovat a spoutat. Je potřeba se naučit tyto bolesti rozlišovat, protože jednu máme za cíl odvahou a respektem si uvědomit a překonat (a tím dál se jí nenechat ovládat a prostě si intuitivně razit cestu životem) a druhou prožít, nechat protéct, neodporovat...

Tohle je bolest bytí, bolest esenciální - lidé tuto bolest degradovali spolu s tou první. Společnost nás nutí dělat, že ona psychicko-emoční bolest neexistuje. Že jí vnímají jen psychicky labilní jedinci. Tím nás izolují od nás samých, uvádí do schizofrenie, do pocitu, že je s námi něco špatně. Přesvědčují nás, že když není reálná, stačí dál žít svůj život, nasadit masku radosti a dělat, že je s námi vše v pořádku. Nutí nás stavět bariéru proti své bolesti, a tím padat hlouběji. Ale je to právě ona bolest, kterou, když potlačíme, projeví se v těle. A to často nenávratně. Ona musí být odžita, čím více se tomu člověk brání, tím více je to útrpné, tím více se to usazuje do těla, tím více to roste.

Vskutku, lze se od ní odpojit, jak říkají. Stejně jako lze snížit práh bolesti v těle. Ale pak si ani nevšimnete, že ubližujete vlastnímu tělu a následky jsou mnohem horší, než když bolest vnímáte a řídíte se tím, co vám naznačuje - že jdete už přes hranici svých možností. A najednou se začnete ptát sami sebe - proč setrvávám v něčem, v čem mi není dobře? Proč zažívám něco, co mi způsobuje tak silnou psychickou bolest, jako by mi někdo řezal do živého masa? Co od toho očekávám? A tím se dostanete k jádru věci. Očekáváte něco, co neexistuje a za daných podmínek ani existovat nemůže. Je to váš vlastní stín, který honíte. Jste prodavač vlastních orgánů. Necháváte si vrtat koleno pro nějaký zisk. Na energetické rovině. Takto byste zacházeli se svým energetickým tělem, kdyby bylo fyzické. Že je to směšné? Ano, je. Už bychom vskutku měli začít brát věci, které existují energeticky, vážně. To je bod, kdy je na čase vzdát svou osobní vůli/chtění a vystoupit - pak se vám teprve může zjevit řešení, které do té doby nebylo vidět. 

Možná jste cítili ten potenciál (např. nějakého vztahu, příležitosti) a byly jste pro tu fatamorgánu schopni odklonit se od sebe sama pro vidinu něčeho budoucího, ale copak byste chtěli být s člověkem, který vás nutí být někým jiným, než jste, zvládat zátěž, kterou nezvládáte, jít proti vlastnímu pocitu radosti? A v tenhle moment ucítíte slabé volání duše, malinký záchvěv sebelásky a jste schopni říct: Ne, děkuji. Nejsi tím, za koho tě mám. Vím, že bys mohl být, ale nejsi. Existuješ jen v záblescích, soustředím se na ty záblesky a přehlížím, že ve všem ostatním mě dusíš... Dusíš mě tím, kdo jsi nyní. A to není dobré. Přeji ti, abys byl tím, kdo jsi - to je tvé štěstí. Ale ne mé. Řekla jsem ti, jak moc to bolí, a tys mne chtěl přesvědčit, že ta bolest neexistuje. Nekopej do mne, obejmi mne...Potřebuji se uzdravit - jestliže mne miluješ tou láskou, kterou říkáš, dovolíš mi to... Před deseti lety jsem byla ve stejné situaci, nechtěla jsem tu fatamorgánu ztratit, ale dnes věřím, že vůle boží jedná vždy pro mé dobro. Z mé duše odtéká mnoho bolesti... Možná budeš někým jiným, i já budu, možná jsme si teď nejblíž a já ti za to děkuju, že v tvých očích jsem mohla uzřít boha, uzřít sebe sama...



Jak byste se chovali po operaci? Snažili byste se žít krůček po krůčku svůj život, ale nebyli byste na sebe tak tvrdí - vždyť jste přišli z operačního sálu, to chce nějaký čas, než se váš stav stabilizuje. Může to trvat dny, týdny i měsíce. Při prožívání bolesti je velmi tenká hranice mezi sebepéčí a sebelítostí. Ale někdy prostě člověk potřebuje určitý čas rýpat do toho živého masa, aby skutečně uvěřil, že tam to zranění je (vždyť sis nechal "vrtat koleno", co by nebylo) - a podle toho se k sobě začal chovat. Až když tomu uvěříš a odevzdáš se, můžeš si odpustit, "co bylo, bylo, dnes máme nový den", ... vykročit do nového v nových podmínkách a zjistit, že je to vlastně o dost lepší... ale do té doby... jen dýchej, plakej, jak jen je potřeba - tvoje duše se potřebuje očistit, a nech to projít... Nebraň se tomu.

Odpouštím ti, že jsi ukradl mé srdce. Odpouštím si, že jsem ti to dovolila. Ale mé srdce je tu pro mne. A tvé nechávám tobě. Najdu tě znovu, až tě nebudu potřebovat, a tedy nebudeš mou drogou. Až nebudeš chtít se mnou manipulovat skrze to, že tě potřebuju, a tedy nebudu tvou loutkou. Najdu si tě znovu, v kterémkoliv vesmíru, v jakkoliv vzdáleném časoprostoru, neboť ty jsi já. Dokud dýchám, doufám (Cicero). Zion pharri, Khár, amio´rrre.... In Lak´ech, 




Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

10 komentářů:

  1. ...Dekuji. Krasne napsane! Prozila jsem to az na dno.. Nasla sebe sama a svoji cenu;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Jojo, pohár musí být do dna vypit, aby mohl být znovu naplněn... a ten likér Života je čím dál sladší... i když to občas nevypadá, je tomu tak, stačí se podívat z širší perspektivy. Tak na zdraví všem, kdo odvážně pijí své poháry...

      Vymazat
  2. Dneska mi nějak připlul tenhle článek před oči a vystavil zrcadlo tomu, čím se trápím celý život. Děkuji, Nikola

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mám radost, Nikolo, že si tě správná informace našla, přeji ti láskyplné zpracovávání.

      Vymazat
  3. Děkuji moc...právě dneska kdy jsem si musela přiznat, že jsem já i má duše emočně závislá na jednom muži a ten to nezvládá a kličkuje přede mnou , tak mi vyběhl tento článek....dal mi plno odpovědi a vše zapadlo jako puzzle do sebe...Opravdu moc děkuji. Veronika :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda. Po roce můžu říct, že to byly neskutečné zkoušky, ale daly mi přesně tu svobodu a stabilitu, o které jsem věděla, že uvnitř mě někde spí - jen potřebuju mít odvahu (a důvod) je probudit. Takový "kličkující" muži jsou požehnání - až po čase samozřejmě :)))

      Vymazat
  4. Tiez som si tu nasla svoje zivotne pucle...

    OdpovědětVymazat