Jak tomu tak bývá, v nočních hodinách se řeší mnoho. Moje vlastní noční cesty a dobrodružství kulminují obvykle kolem třetí hodiny ranní, která často přináší nezvyklé zážitky - a to je také doba, kdy je nutno očekávat neočekávané, doba, kdy se životní názory, hodnoty, programy a s nimi spojené touhy a životní směřování neviditelně mění, aby se pak člověk-tělo-zemské vědomí bloudící dnem s neustálými pocity dejavu a nutkavým pocitem "co jsem to, kde jsem to, někde jsem něco, jen nevim co" snažil prostřednictvím vnitřního vedení zachytit ony pocity, jež má následovat... Dotýkáme se Prázdnoty, z níž přicházejí elektro-magnetické im-pulzy in-formující naše buňky, integrujeme zadání...
Dnes v noci jsem v polospánkovém deliriu zvedla telefon a na druhé straně se ozvalo: "Jsem nikdy."
"Aha, no... to jsme asi všichni," reagovala jsem neutrálně čekajíc, co se z toho vyvine...
"Jsem přesně mezi, to jsem nikdy nezažil. Jsem nikdy. A taky jsem nikde. Je to šílené. Já nevím, kde jsem. Já nevím, jak se to stalo. Najednou tu jsem a nevím, kde jsem. Jsem nikde... A taky nikdy."
"To pravděpodobně odráží tvůj aktuální životní pocit," filozofovala moje pravá mozková hemisféra, která si začala skládat jedna a jedna dohromady. Moje levá mozková hemisféra se aktivovala: "A nechceš použít internet v telefonu a zjistit si, kde jsi?"
"Ale já jsem Nikde!" ozvalo se trochu podrážděně na druhé straně telefonu v reakci na špatně pochopený důvod telefonátu - zde pomoc není potřeba, jen potvrzení... "A taky nikdy," byl už jen konečný povzdech...
Bylo v tom vyděšení a bylo v tom nadšení. Asi jako dítě, které prochází domem hrůzy zcela dobrovolně... pro všechny ty pocity. A bylo v tom i trochu jakéhosi úlevného "já jsem to věděl, konečně...".
"Já už ti věřím. Věřím, že tofu je dobrý a že je tu nějaký smysl."
Na tom tofu uplně nezáleželo, já ho ani nejim, šlo o pocítění hloubky na úkor povrchnosti. Včera vstoupilo Slunce do znamení Ryb, ten telefonát mi tedy vlastně ani nepřekvapil, zvláště když jsem si vybavila "rybí" básničku o nepolapitelnosti času, kterou Klára včera publikovala na Astropsychologii. Způsob, jakým funguju já po celý rok je nyní přístupný po dobu příštích dní všem. A tak mi mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní došlo několik věcí... teprve před pár lety jsem si uvědomila, že ne každý vnímá svět tak širokorozměrně jako já, tady se mi ukázalo, že zatímco já žiju v nepřetržitém bezčasí a paralelním mimosvětě meziprostoru trvale a konečně jsem se po 27 letech naučila těmi vrstvami plynule proplouvat (a občas i přistát nohama na Zemi!), aniž bych měla potřebu navštěvovat psychiatra, tak někdo jiný tu může být jen na občasné návštěvě! Nepotřebuje víc, jeho život to nevyžaduje, ale já jsem tu. Možná průvodce, možná strážce. Já jsem v kosmickém chaosu, vodách pocitů a vjemů, temnotě svých vlastních (i kohokoliv jiného) podosobností jako doma, jsem to já, s takovým nastavením funguju na Zemi a nakonec - je mi v tom krásně - protože jsem to já. Zatímco někdo v těchto stavech necvičený může být značně vyděšen a zmaten, když dojde byť jen ke krátkodobému napojení na tuto totálně nestrukturovanou energii Prázdnoty, z níž se skrze chaos rodí vše nové a v níž ve velkém třesku splývá všechno se vším, zbytečné i nezbytné, než se to poskládá do nových forem galaxií a skutečností...
Není divu, že takovýchto podivných telefonátů a hovorů mám poslední dobou více. Stojím pevně v téhle divokosti. Najednou mi došlo, že člověk hledá v takové chvíli někoho, kdo potvrdí jeho stav jako skutečný, a tím se vyhne, aby sám sebe musel označit názvem nějaké psychické choroby, což by přineslo jen další sebe-odmítnutí. A já jsem na to dobrý člověk - neboť já ctím hranici mezi šílenstvím a osvícením, neboť já dovoluji v mé přítomnosti druhým prožívat jejich světy, aniž bych je normalizovala. Sdílené šílenství už není šílenství. Má to i opačnou stranu mince, já lidi nevytahuju z jejich iluzí, neboť chápu význam vlastních sebe-klamů, hodím lanko, hodím druhé, a když se nechytí, nechám je plavat...
Najednou mi bylo jasné, že z jakéhokoliv bezčasí a meziprostoru, ve kterém se já sama občas ztrácím, vede cesta zpět do hmotné reality lusknutím prstů (vždyť i tady stačilo lokalizovat a najít směr pomocí Google maps), ale o to v tu chvíli vůbec nešlo, v Prázdnotě je jen prázdnota, lepivá a naprosto přesvědčivá... a v takovou chvíli nepotřebujete někoho, aby vám říkal, kudy máte jít, jen někoho, kdo s vámi v tichosti bude kráčet tou alabastrově jiskřivou krásou existence, která umí být i děsivá, protože je neznámá a neuchopitelná... někoho, kdo vám bude věřit, že jakmile najdete v tom Tichu to, co hledáte, chytnete se jeho ruky a v Přítomnosti se vrátíte nohama na Zem, abyste mohli Život prožívat ještě více do hloubky...
A ano, má to svá negativa - buď budeš odvážný, nebo zešílíš. Ti, jež se dotkly hloubky, nevidí svět již nikdy stejnýma očima a s vědomím všudypřítomné nejistoty (která je krásná!) se potřebují pustit všech svých lan a povrchů, protože už ví, že v držení se nadále pevně svých mylných představ by propadli trýznivému šílenství... neboť na pokraji starých světů a nových obzorů je to nejbolestivější a taky nejkrásnější... jen pohyb, pohyb vpřed v liniích svého osudu je úlevou, ... když za sebou zanecháme kufry všeho, co jsme vlastně nikdy nepotřebovali, jen jsme to chtěli znát, aby nás to už nikdy nezamrzelo... musíme mít, abychom mohli nemít, a potřebujeme nemít, abychom mohli mít... a "mít" tady znamená "být něčím/existovat jako popsatelné Já"...
Foto: Corruption_of_eden_by_Chaosfissure
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat