pátek 15. února 2013

Hranice mezi upřímností a zasahování druhým do života

Zatím jen krátce, je to velké téma pro každého z nás...

Dnes po ránu jsem váhala, jak přistupovat ke kamarádce, která se nyní začala dost drasticky točit v kruhu. Znám to, točila jsem se před pár měsíci. Jsem si absolutně jista, že se z toho dříve či později vytočí spirálovitě přibližujíc se více a více své vyšší podstatě, ale v současné době to točení dost ubližuje našim společným bližním. To se stává, když odmítáme vidět skutečnost, a předáváme tak vládu nad svým životem jiným aspektům nás samých než je náš láskyplný střed. Přemýšlela jsem, že jí napíšu dopis, tak nejlépe se dokáže projevit má duše. Hned mi začaly naskakovat celé věty, co bych jí chtěla říct. Ty věty byly plné pochopení, ale také nekompromisního stanoviska k jejímu ubližování. Zrovna ve chvíli, kdy jsem pochybovala, jestli mám právo její situaci posuzovat, začala hrát písnička "To nejmenší, co můžeme pro své bližní udělat, je být upřímní." Řečeno z pozice Lásky je všechno láskou... Krásný den všem. Anamel


Aktualizace, den poté: Jsem-li vedena v interakci s druhými svou duši, pociťuji správné načasování. Pravda bývá přijata, až když si člověk prožije příběh, který se rozhodl prožít. Neberu druhým jejich příběhy, věřím jim, fandím jim, jen jim občas ukážu, kde by mohli ulevit sami sobě, a tím i svým bližním. Na této zkušenosti jsem pochopila, že skutečně dokážu vycítit pravé načasování a že jsem v tomto případě mluvila k citlivějším aspektům mé kamarádky a dodávala jim odvahu, že se mohou projevit. 

Pro mne je to pravé štěstí vidět druhého šťastnějšího a svobodnějšího a vědět, že jsem k tomu právě svou upřímností (že jsem byla sama sebou) pomohla, ten hřejivý pocit uvnitř mne vydá za tisíc vnějších uznání. 

Myslím, že nejdůležitější je nezabíhat do detailů, nepoukazovat na konkrétní věci, to přitahuje do dialogu rovinu posuzování a na druhé straně obhajování. Každopádně je na čase nenechat si druhými ubližovat a opravdu říct, když cítíme, že je nám něco nepříjemného. Pro citlivější lidi je toho nepříjemnějšího často více - co si druzí ani neuvědomují - pak to člověk musí podat tak jemně a s láskou, aby to druhý přijal a pochopil.

(Jako doplnění tématu doporučuji přečíst komentář pod článkem) 


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky - č.ú. 1384419103/0800

4 komentáře:

  1. Nádherný článek, musím říct, že mně moc oslovil. Je mi 48 a mám dva již dospělé syny. Občas mi projde hlavou otázka proč zrovna já jsem musel projít tím vším, co se tak moc liší od normality v rodinných vztazích. Rodiče se rozvedli, matka zůstala sama a navázaná na mně, z čehož se nakonec vyvinul nepříjemný aspekt vztahu k mému manželství a jejím vnoučatům. Celý svůj život hledám odpovědi na své otázky a to mně vedlo k mému zaměření na psychologii a záležitosti týkající se života. Odpovědi jsou jednodušší než bychom čekali. Jednak dostáváme tolik, kolik dokážeme unést, a pak dostáváme přesně to, co jsme si sem na zem přišli vyzkoušet. Tady na těchto hranicích končí naše otázky - proč zrovna já mám takovou rodinu, která se tolik vymiká běžnému standartu - babičky a dědové se starají o vnoučata a své potomky a všichni jsou takříkajíc v pohodě. K svým synům mám docela dobrý vztah, v rámci odbourání autority rodičů jsme jim nabídli oslovování křestními jmény ( místo táto, mámo ) což vedlo k jejich dosti rychlému pochopení své role dospělých ve společnosti. A dnes nás berou spíše jako partnery než nějaké bytosti o řád vyšší. Pochopitelně to vede k určitým záležitostem, se kterými jsme se museli vyrovnat jako rodiče, ale v konečném důsledku to mělo pozitivní dopad na obě strany. Neustále jim opakuji, že to, co se jim líbilo ve své výchově ať zkopírují a to s čím nesouhlasili ať změní. To, co nemají např. vztah s prarodiči mít jednoduše nebudou, tak ať zkusí to, co neměli vybudovat pro své děti.
    Trvat na dospělosti, a rodičovské autoritě potažmo vděčnosti za výchovu je podle mně neskutečná hloupost a z potomků vychovává deprivanty, kteří mají neskutečně mnoho problémů řešit své osobnostní postavení v kolektivu lidí. Lidé, kteří se do konce života svých rodičů nedokážou vymanit z autoritního dosahu svých rodičů těžko dokážou pochopit , co Anamel chtěla tímto článkem říci. Je potřeba se osamostatnit abychom dokázali přijmout fakt, že právě tímto osamostatněním dochází k propojení se se všemi, kdo obývají tento svět. Teprve, když poodstoupíme, budeme vidět skutečnou pravdu o tom, kdo jsme, a čeho jsme součástí.
    Matess

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý Matessi, Vaši reakci časem přesunu k příslušnému článku - http://poselstviohne.blogspot.cz/2013/02/vina-obet-v-rodinnych-vztazich-dekuji.html.

      Děkuji za Váš upřímný příspěvek. Nutí mne k zamyšlení, že nic jako normálno asi v rodinných vztazích neexistuje. Moje kamarádka měla z mého pohledu naprosto harmonické dětství a dospívání, a přesto - rodinným šrámům se nevyhnula. Navíc díky ní vidím, že právě to (z mého pohledu) nenormálno mi dává mnohem větší svobodu pro budoucí výchovu mých vlastních dětí, jsem otevřená všemu, co odporuje klasickému českému harmonickému rodinnému stylu - vč. oslovování jménem (vnímám to přesně tak, jak jste popsal) - to lámání struktur bolí, ale je potřebné, jinak se jako společnost i jednotlivci nikam nepohneme. Jinak k té péči prarodičů - u nás jsem se o svou babičku starala spíše já - o prázdninách jsem jí zpívala písničky, protože mi plakávala na rameni, že se chce zabít... Myslím, že mám dostatečné kompetence rozsekat koncept nesvobody, závislosti a ega v rodině :) Myslím, že právě vědomí rodiče jako jste vy, vychovávají ještě vědomější a svobodnější budoucí rodiče - a v tom vidím světlou stránku budoucnosti celého konceptu rodiny. Díky za Vás...

      Vymazat
  2. Milá Anamel, dovolte mi tak trošku reagovat. Taky jsem měl mnohdy pochybnosti, zda mohu zasahovat do životů druhých minimálně vyjádřením svého názoru. Po mnoha a mnoha necitlivých reakcích a jejich následných důsledcích jsem si vysledoval takovou věc : jsem-li v blízkosti druhé osoby účasten jakéhokoliv názoru na cokoliv, jsem tu právě v tu dobu, kdy tu mám být. Právě pro to, že můj názor je odlišný, jsem postaven do blízkosti osoby, která hledá odpověď proto, abych reagoval. Jak jste Vy svoji odpověď slyšela v rádiu, tak odpověď na otázky, byť nahlas nevyřčené, mohou být stvořitelem poslány prostřednictvím jakékoliv osoby. Tu se dostávám ke své premise, ano jsem oprávněn vyjádřit svůj názor či nesouhlas s jednáním druhého. To, zda se on zastaví ve svém točení a otevře dveře, na které jsme poukázali je na tom, kdo potřebuje slyšet, názor druhých. Následky si pochopitelně ponese on sám ať kladné či záporné. Proto nepovažuji vyjádření názorů za nepatřičné zasahování, a je li tato myšlenka míněna zcela upřímně, pak se nemám čeho obávat. Neboť kdesi jsem četl, že vládce podsvětí ve starém Egyptě Váš život neposuzuje za to kolik jste za života udělali chyb, ale osdouzen budete za to že jste kolikrát raději nic neudělali. Proto zcela bez vedlejších úmyslů vyjadřujme svůj názor na cokoliv , neboť nevíme koho a kdy náš názor přiměje k zastavení se a zamyšlení nad svojí situací.
    Matess

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý Matessi, děkuji za Váš příspěvek. Cítím, že Váš komentář krásně tematicky článek doplňuje.

      Vypozoroval jste to perfektně a já Vám děkuji za Váš pohled. I v tomto člověk asi musí přijmout zákon rezonance - nepotřeboval-li by to dotyčný slyšet, neměla bych potřebu to říct. A také je pravda, že je-li něco řečeno - vždy to má svého adresáta (byť bych měla být adresátem vlastních slov já sama).

      Ty pochyby vznikly pravděpodobně na základě mé obavy, abych nesklouzla k "páchání dobra", které vychází spíše z ega a nevíry v druhého, ale to už je doufejme u mne minulost.

      S Díky Anamel

      Vymazat