úterý 1. dubna 2014

Žena je bytost mnoha tváří

Leden 2013, aktualizováno duben 2014

Žena je bytost mnoha tváří a Žena žádnou z nich neodmítá... Je naplněna vděčností ke všem bytostem, v jejichž očích uzřela sebe sama...

Kolik přítomných okamžiků - tolik Tváří ženy. Kolik mužů, kolik žen, kolik dětí - tolik Tváří ženy. Kolik nádechů, kolik výdechů, kolik hvězd, kolik doteků, kolik pohledů z očí do očí, ... tolik tváří Ženy. 

Žena je prázdná nádoba, jež může být naplněna vším, co je potřeba pro celek stvoření, co je potřeba pro příběh, jež se Univerzum rozhodlo sebe-poznat. To do Ženy vstupuje Bůh...

Plně otevřená žena v tomto světě vždy, bez ohledu na to, jak miluje sebe sama a projevení Života, svým způsobem trpí, a tak sama je tlakem nucena růst do celistvější a pevnější podoby sebe sama. Když dokáže na všechnu nenávist světa odpovídat otevřeným srdcem, když pod palbou urážek - ona stále má v srdci lásku, neboť soucítí, neboť ví, že iluze jí nemůže ublížit. Taková žena ví, že může rozdávat jen to, čím je naplněná až po okraj, že kdyby rozdávala ze sebe, ubylo by jí a už by nikomu a ničemu nebyla prospěšná. A tak se plní Láskou a Životem, Extází a Tichem a nechá to přetékat přes okraj sebe sama, aby se napojil tento žíznivý svět...

Svoboda ženy tkví v tom, že miluje každou část sebe a ta každá část je zrcadlena - to Žena sama si vybírá kulisy, do nichž se chce zasadit... Intuitivně ví, kudy vede božský záměr... a  pochyby do ní vložil Bůh, aby byly vždy otevřeny všechny potenciály existence, dokud nenabude Žena takové sebe-jistoty, že se stane spolu-Tvůrcem a začne malovat svůj svět barvami Lásky. To Žena dokáže z Odsouzeného hříšníka udělat Nevinnou duši... Krása je ukryta v očích toho, kdo se Dívá... 

Avšak bezpečně a léčivě se může dívat jen ta, která přijala světlo i tmu tohoto světa.

Odmítá-li žena nějakou část sebe, pokřivuje svou Skutečnost - a ta se nutně projeví v pokřiveném zrcadlení sebe sama (a tedy nutně i Univerzální božské inteligence) ve vnějším životě. Odtud plyne bolest... Odtud plyne odloučení a samota. Tou bolestí nám Ženám Bůh šeptá do ucha - Vezmi si zpět svou sílu, Ženo...  důvěřuj mi, důvěřuj si. 

Chceme-li obraz mít plný barev, měli bychom se dívat očima Pravdy... Když začneme vidět souvislosti, začneme chápat, proč ta která část je v nás...

V každém kole pochybností, dává žena prostor okolnímu světu, aby ji tvaroval, jak si její sebe-nepřijetí přeje, žena vždy směřuje k nedosažitelnému stavu dokonalosti bezpodmínečné lásky, žena svou zkušeností tvaruje vlastní osobnost. Stává se diamantem srdce...

Složil-li bůh píseň, v níž žena zpívá hlavní roli, proč Jej stále odmítáme tím, že odmítáme sebe sama? Vždy se navracím k prapůvodní pravdě - jsem Skutečná, jsem Živoucí.

Vesmír mi vždy přiváděl do života lidi, kteří o mě pochybovali, kteří mě posuzovali, kteří posuzovali mou cestu a měli potřebu ji pro mne tvarovat, směřovat mne - to abych si uvědomila, že jsem to já, kdo posuzuje a pochybuje o mne samotné. Málem jsem uvěřila, že je potřeba obrousit mé hrany, přizpůsobit se, změnit se, málem jsem ustřihla křídla, jež mi byla dána...

Kdykoliv mi někdo řekl - odevzdej tu kterou část sebe sama, jedině tak dojdeš k harmonii - v mém nitru křičela Bolest, v mém nitru křičelo Stvoření, ... ale já víc důvěřovala vnějšímu světu a o to víc popírala sebe sama - dobrovolně jsem si jednou za čas udělala jakousi lobotomii a na nějakou chvíli odstranila nežádoucí část mne (příliš veselá, příliš smutná, příliš přizpůsobivá, příliš nepřizpůsobivá, příliš ...). Konečně pomalu tančím na své přirozenosti a vím, že všechny mé aspekty jsou mi zde k dispozici z důvodů, jež nyní nepotřebuji vědět.

Někde jsem zahlédla, že Les je krásný právě pro to, jak je rozmanitý... a už jsem se nemusela změnit. Chvíli bylo Ticho... a pak - pak přišel čas, kdy já sama jsem se CHTĚLA změnit, protože jsem začala milovat. A vše, co odporovalo lásce se potřebovalo uvolnit. A byl tam pláč, byl tam vztek, bylo to děsivé tornádo emocí... které prošlo, zatímco já zůstala. A nebyl tam žádný objekt mé lásky, láska prostě byla, žila skrze mne... a mé srdce se otvíralo... a staré bolesti přicházely a plivaly mi do tváře, protože už nade mnou neměly žádnou moc... a já byla Ticho...

Když každá hvězda je ve vesmíru na správném místě, proč bychom měli pochybovat, že u nás se vesmírná inteligence spletla? Kosmos skrze mne promlouvá, již se nenechám tvarovat, tvaruji se, tvaruji. Jsem natolik sebe-uvědomělá, že nepochybuji, jsem kosmický Tvůrce. Měním směr tlaku... zevnitř VNĚ...

Miluji své role, a přesto se s nimi neztotožňuji. Jsem Duše Duší, jsem spojena se Vším a jsem vším. Ztratila jsem se sama v sobě a znovu se našla... Svoboda tkví ve vědomí, že z každé pozemské role mohu vystoupit, kdykoliv mi začne být těsná či nepříjemná.

Miluji tu sci-fi holku s multidimenzionálním vědomím, jemuž nekompromisně věří, protože ho prožívá. Miluji i toho superpochybovače, jenž je schopný se ptát po existenci Boha a viklat základy mystiky fyzikou a biochemií, přestože jsou to dva pohledy na stejnou věc. Miluju tu romantickou duši, která sleduje zamilované filmy a která bezmezně věří, že Láska tak, jak ji chce poznat, doposud na světě nebyla projevena, ale to neznamená, že to není možné. Miluju tu temnou hrdinku, která je do poslední kapky ochotná bojovat za to, co považuje za správné. Miluju tu manažerku, která umí proplout matrixem, maximalizovat svůj vliv a směřovat věci směrem, kterému absolutně věří. Miluji sebe i jako bezpohlavního anděla, který se dává a neubývá. Miluji, jak dokážu říct pravdu bez ohledu na následky a miluji, i když to nedokážu, protože s tím přichází velké sebe-uvědomování a sebe-poznávání. Miluji sebe jako smyslnou ženu, jež se nevzdává představy absolutní a čisté posvátné sexuality, která čeká na muže natolik Přítomného jako je sám bůh v tomto Stvoření. Miluju, jak se dokážu rozplynout v energii druhého člověka a poskládat se zpět do skutečnějšího obrazu a miluji i to váhání, když se bojím druhému důvěřovat. Miluju toho idealistu, jenž věří ve svět, kde se lidé jsou schopni domluvit, spolupracovat a respektovat, ... kde města jsou zelená, kde veřejná doprava je zdarma a kde vlastně ani není potřeba finanční systém, protože každý je schopný vyrovnat rovnováhu mezi dáváním a přijímáním, protože neexistuje hamižnost/strach/nedůvěra v život, tedy neexistuje ani nedostatek. A miluju... A miluju... a takto bych mohla pokračovat celou knihu a ještě dále... Miluješ i ty, Ženo?

A to je má podstata, můj příběh... a ten dokáži vidět jedině očima druhých... vidět, jak se proměňuji v kontaktu s lidmi... vnímám svou duši nad tím vším, jak se dívá a radostně se směje, když vidí, že už to začínám chápat...

Jsem anděl, jenž dokáže svými křídly obejmout svět. Jsem žena, jež je zrozena pro Lásku. Jsem temnota, která nese spravedlnost, hloubku a moudrost. A jsem i vším dalším, co se vynořuje i co jsem schovala na nějakou dobu pod kobereček. Jsem Život sám... 

Jsem nádobou, jež se může naplnit vědomím Lásky a Inteligence... Rozum není méně než Láska... Obě esence Vědomí jsou krásné právě tím, že jsou odlišné a jejich spojením vzniká tolik dalších možností... Jedna plus jedna jsou tři.

V našich životech potkáváme lidi, kteří bojují - to proto, abychom my nemuseli bojovat. Kteří křičí, abychom my nemuseli křičet. Kteří trpí, abychom my nemuseli trpět. Kteří ubližují, abychom my nemuseli ubližovat... Jsme Jedním. Neodmítejme sebe sama v druhém...

Ano, jsou okamžiky, kdy pochybuji, kdy odmítám a kdy se odmítám, stává se to, když popírám nějakou část sebe... ale když si dovolím být tím vším, otevírá se brána do mé vlastní síly.

A tak to je. Proto Ženo, už nepochybuj vůbec o ničem. Ty držíš klíč k nebeskému království zde na Zemi. Už nepochybuj a uvěř ve vše, čím jsi i nejsi... Je čas, abys kráčela se vzpřímenou hlavou, je čas, abys projevila Boha i Bohyni v sobě...

Já jsem Jana a duše-v-ní, Anámel




Ještě jeden příspěvek na téma Žena, od čtenářky DenKy... Nádhera!

*** VždyIná ***

Ja som priliš premenlivá , 
chvíľu plachá , chvíľu divá.
Dnes som nová, zajtra stará ,
občas nudná , tak zas hravá.

Dnes si kreslím , zajtra skladám
dalšiu básen – zas sa hľadám .
Keď sa nájdem , hneď sa stratím ,
k spomienkam sa rada vrátim .

Som jak mesiac,dnes som v splne ,
mnoho tvári je vraj vo mne.
Občas cúvam , potom rásť chcem ,
dokonca aj v tme sa nájst viem.

Postoj chvíla , niesi všedná ,
zachytím ťa krásou pre mňa.
Zajtra, keď už budem iná ,
nahradí ťa chvíla iná .


Autorka: DenKa

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

3 komentáře:

  1. Moc dekuji za vsechna slova, slzy radosti i bolesti stekaji a srdce se usmiva. Jana

    OdpovědětVymazat
  2. živá, plná, prázdna, jedna i mnohá... milujúca...

    OdpovědětVymazat