středa 7. listopadu 2012

Příliš citliví pro tento svět - cesta sou-citu, jsem Člověk

Bože, tolik soucitu je ve mne, když už vím, kolik bolesti dokáže pojmout jedno lidské tělo, kolik utrpení se dá pocítit. 

Vnímám, jak se pomalu mohu nadechnout, vynořit se z dalšího kola introspekce a pohlédnout do nového úsvitu s vědomím, že život plyne, jak vesmír dýchá, ... nádech, výdech. Rozhlížím se znovu, co zbylo, co je zbořeno, oprašuji si rozbitá kolena a vstávám, jako už nesčetněkrát. Další vrstvy očekávání, lpění, předsudků, iluzí a strachů zmizely v prachu hrbolaté životní cesty...

Těch posledních 14 dní mne dovedlo k Sou-citu s Člověkem a uznání, že není větší bolesti, než právě té, kterou kdokoliv prožívá. To vše nás vede k pochopení a přijetí břemena lidství, abychom jej mohli transformovat v Dar.

Tolik jsem se snažila nalézt způsob života bez ega a bez strachu, ... že jsem ve frustraci zabíjela samotný život ve mne. Nepochopila jsem podstatu Lidství. Tolik jsem nechtěla pohlédnout na všechnu tu bolest, že jsem žila v iluzi, že bolest lze vyléčit, že ji odmedituju, že dojdu na terapii, že v sobě rozsvítím světlo. Můj život se stal čekárnou na zázrak, jež nepřicházel. Bože, vím, že mne vedeš k soucitu. Rozložená na kousky se skládám do pravdivějšího tvaru, do Člověka.

Ta bolest je součást mne, cítím ji, prožívám ji, neodmítám ji, přijímám ji jako znamení svého lidství, jako znamení přijetí svého světla. Probudil se ve mne anděl a řekl - Anamel, ty máš hodnotu, ty jsi Světlo, nikdy jsi nebyla odpojená, nikdy nejsi sama.

Celý život jsem tu bolest potlačovala a pak jsem jí ucítila - všechnu, ... v jeden jediný moment, v jednom těle, ... trhala mne zevnitř, všechno potlačené, tady a teď. Nikdy jsem nepřijala Život na Zemi, nikdy jsem se necítila přijatá. Přes tu všechnu nedefinovatelnou bolest to nešlo.

Bolest je sestra lásky, kdo odmítá bolest, odmítá nechtěně i lásku. 

Bude ještě nějakou dobu trvat, než se rány zahojí, než se naučím existovat novým způsobem, než se naučím pečovat sama o sebe, než uvolním negativní energii ve mne, než odpustím aktérům životní zkušenosti i sobě. 

Nikdy jsem si nedala respekt, takže jsem se necítila hodna péče, což zároveň způsobovalo, že má vnitřní rezonance nedovolila komukoliv o mne pečovat. Tolik jsem se bála sebelítosti, že jsem sama sobě nedala nikdy žádný soucit. Byla jsem tvrdá na svoje okolí, ještě více nelítostná jsem však byla sama se sebou. Se vzpomínkami na své vlastní Světlo a Celistvost jsem se zde na Zemi cítila špinavá, nehodná, nedokonalá...

Přijímám všechny své strachy i ego, které jsou jen plačícími dětmi ztracenými ještě více než já, mám s nimi sou-cit.

Dívám se na druhého, dívám se na lidi kolem, prožívající své příběhy a říkám si... Já tě znám, já už tě znám. Jsi stejný jako já. Jsi já, jsem ty. In Lak´ech. Mé srdce je ti otevřené. Můj soucit je tvůj soucit. Přijímám tě. Nepociťuji lítost, která je jen převlečené ego, soucit je otevřít své srdce přijetím.

Teprve soucit sama k sobě ve mne probudil skutečný soucit s každou lidskou bytostí a umožnil mi vědoměji pohlédnout na svou životní zkušenost. Ego už se nemusí schovávat ve svém vlastním vězení za "hrdinství" Jsem bolavé, ale nikdy Vám to nepovím, jsem totiž drsňák, přece si nebudu stěžovat. Ego lpí na minulosti, ego si ji nenechá vzít, echo si ji schovává pro sebe, aby ji mohlo v nečekaných chvílích vytáhnout proti nám ve své úlisné taktice, v tom je velmi šikovné - Nikdy nikomu nepovím, jak se cítím, nikdy nikomu neřeknu, co potřebuji, nikdy si nenechám pomoct. Ego lpí na své zkušenosti, negativní i pozitivní, neboť ta ho definuje. Znát sebe se vším všudy přináší schopnost lépe rozpoznat taktiky ega - a zároveň je přijímat s mateřskou láskou. Odvaha znamená vidět věci tak, jak jsou, neskrývat je, nepotlačovat. Jaké pády jsem ustála, kolikrát jsem znovu vstala a oprášila si kolena - konečně dokážu uznat sebe sama jako odvážnou duši, která zvládla mnoho zkoušek, ... kolik slz jsem vyplakala, kolik ran jsem uštědřila sama sobě skrze svůj život, abych pochopila, o čem je lidství.

Kolikrát jsem ležela na podlaze a prosila boha, ať si mne vezme zpátky, kolikrát se mé tělo hroutilo pod vším strachem a smutkem.

Není větší a menší bolesti, nezáleží, jakými traumaty byl náš život naplněn. Život sám o sobě je traumatem, dokud se ho nerozhodneme brát jinak. Příteli, ty máš hodnotu, ty jsi Světlo, nikdy jsi nebyl odpojen, nikdy nejsi sám.

A jaká je tedy pravda o Anamel, jaký je příběh, který mne dovedl do tohoto okamžiku. Jsem Člověk. Styděla jsem se za svůj život, ale jeho skrývání sama před sebou i ostatními očividně k mé celistvosti nepřispělo, tak teď vynáším svou bolest na povrch a prožívám emoce, ačkoliv mne učili, že je to nevhodné, ačkoliv kdykoliv jsem se otevřela, dostala jsem přes prsty. Jsem člověk tady a teď, ve své dualitě a přirozenosti. Nikoliv světelná bytost, nikoliv adept čekající na pozvednutí do páté dimenze, nikoliv průvodce a učitel, nikoliv konatel vůle univerza, nikoliv ego a strach, jsem vším a ničím. Přijímám své lidství. Bez výčitek prožívám své emoce, neboť jejich potlačování mi nijak neprospívá. Vědomě je nechávám proplouvat, neztotožňuji se s nimi. Dávám svobodu svému emočnímu tělu.

Jsem dítě generace, která se ztratila v Hmotě a nalezla v Duchu. Žádné předměty, žádný styl, žádná móda, žádný extrém, žádná pravidla, žádný systém, žádný koncept nás nikdy neuspokojily. Je v nás uložená vzpomínka na budoucnost, která způsobuje bolest (protože je tolik vzdálená tomu, co je teď) a zároveň nás žene dál do zkušenosti, ať už je jakákoliv.

Pamatuji si, že kdykoliv jsem se někomu otevřela, ublížil mi. Pro mou citlivost bylo velmi jednoduché mne zranit. Toužila jsem po přijetí, které jsem sama sobě nedokázala dát. Byla jsem sama sobě tím nejhorším rodičem. Je tu spoustu věcí, které jsem si nikdy nepřiznala, aby to náhodou nebylo ego nebo sebelítost. Ve skutečnosti jsme všichni "jen" vyděšené bytosti Lásky se vzpomínkami na minulost a budoucnost, zabalili jsme se do vrstevnatého pláště, protože jsme neunesli, že tenhle svět je natolik vzdálený tomu, který neseme ve svém srdci.

Rozhodla jsem se uvidět své dětství a dospívání, které bylo zahaleno mlhou zapomnění, a najednou se ze tmy popřených vzpomínek začaly vynořovat dávno zapomenuté obrazy a pocity. Sepsala jsem je, vyskládala jsem je vně sebe, dívala se na ně a pochopila... 

Sepište si svůj vlastní seznam, a klidně i v sebelítosti, není chyb a není viny, všechno lepší než sedět a dělat, že tu nic není. A dejte ho někomu přečíst. Můj seznam přikládám do komentářů.

... pro Vás, abyste našli v sobě odvahu se podívat zpět, úctu ke zvládnutým zkouškám (protože všechny jste je zvládli!), abyste to přijali, abyste pocítili soucit sami se sebou, abyste si dali respekt, který tolik hledáme mimo nás!... a pro sebe - jako znamení toho, že jsem připravená být otevřená v té nejvyšší možné míře, dokončení kruhu, neskrývání... Přijímám Život. Přijímám léčení. Přijímám pomoc.

Přijímám to a nechávám aktéry negativních zkušeností se proměnit v anděli, kteří se rozhodli prožít hmotu, tak jako já. Doufám, že i mne bude odpuštěn zmatek a bolest, kterou jsem ve své ztracenosti sama v sobě způsobila druhým.

Byl to můj vnitřní svět plný bolestí a šrámů, který se mi zrcadlil. Teď je teď a každá vteřina v mém životě měla smysl. Přijímám. Vstupuji na cestu odpouští.



Kolikrát jsme padali a zase vstávali, kolikrát jsme se navzájem drželi. To nejhorší je už za námi. Otevřít své srdce je bezpečné.

Mým darem není má síla, ale má citlivost. Učím se věřit, že je pro mne bezpečná.

Přijímám svou citlivost, která je pro mne bezpečná a která mne povede životem lépe než mne doposud vedla tvrdost, za kterou jsem se maskovala. Bude to ještě chvíli trvat, protože mám v sobě zakořeněný jistý reflex jednat tvrdě, nekompromisně, manipulativně na základě Já-ega, což je v pořádku, byla jsem chráněna do doby, než dokážu přijmout, že jsem příliš citlivá pro tento svět a než budu připravená začít se učit pracovat s touto citlivostí, aniž by mne to semlelo v kole emocí v informačním poli kolem mne a bezradnosti.

Děkuji svému egu a nižším pudům, že mne chránili do okamžiku mé vlastní duchovní samostatnosti, jsem připravená nahradit jejich re-akce na vnější podněty tvrdostí a uzavřením za odpovědi naplněné pochopením, moudrostí a jemností. Neznamená to však, že bolest druhých budu tolerovat v případě, že se mi budou snažit ublížit, v takovém případě jsem já na prvním místě a budu se chránit před těmi, kteří by chtěli porušit či nějak obejít mou svobodnou vůli být šťastná - i to je něha. Něha s ostrými lokty.

Z Lásky k Člověku Anamel





Budeš se ke mně hlásit

V blikajícím světle?

Snažím se udržet tlukot svého srdce
Ale moc dobře mi to nejde



Budeš se ke mně hlásit

Když budu na lopatkách ?
Ztratila jsem něco uvnitř sebe
A nemůžu to dostat nazpět



Oh, nebe, nebe

Čekám s dobrými úmysly
Ale den je vždy moc dlouhý
Oni už jsou dávno pryč
Bože
Čekám s dobrými úmysly
Ale v takový den to trvá vždy příliš dlouho 



Pak odcházím

...


Budeš se ke mně hlásit

Když budu krást chudým?
Nebudeš mě mít rád
Už nejsem čím, jsem bývala



Budeš se ke mně hlásit

Když přijdu o dalšího přítele?
Naučíš se mě opustit,
nebo mi dáš ještě jednu šanci?



Bože

Čekám s dobrými úmysly
Ale den je vždy moc dlouhý
Jsou dávno pryč
Bože
Čekám s dobrými úmysly
Ale v takový den to trvá vždy příliš dlouho 



Pak odcházím

...


Bože 

Čekám s dobrými úmysly
...



Říkáš, že jsi pryč

Snažím se, ale vždycky mne to zlomí
V takový den to trvá vždy příliš dlouho



Pak odcházím

...

16 komentářů:

  1. Pamatuji si emoce a zážitky způsobené mými blízkými, o kterých oni dávno nemají ponětí, byly pro mne, ne pro ně. Věděla jsem o vnitřních motivacích svých rodičů více než oni sami. Dárky, objetí, peníze na školu... Nikdy jsem je ve skutečnosti nemohla přijmout, protože nebyly v podstatě nikdy darovány, bylo to vykoupení. Dodnes neumím bez vnitřních výčitek přijmout ani vlastní výplatu.

    Pamatuju si obrazy, které by dítě nemělo vidět, slova, která by dětské uši neměly slyšet, pocity, které jsou na dítě příliš silné. Pamatuju si noci probloumané ulicemi, když mne vyhodili z domu nebo když už se to nedalo snést. Pamatuju si mnohokrát vyslovené výčitky, výhrůžky. Pamatuju si noční hádky rodičů, za které jsem si dávala vinu, cítila jsem klasickou atmosféru rozvrácených rodin "zůstávám s ním/ní kvůli dětem".

    Zatímco jiné děti psaly večer úkoly, já každý den poslouchala opilé smutky a vztek a zažívala okamžiky, do jejichž podrobností nemám odvahu zabíhat. Své babičce jsem o prázdninách celé dny zpívala písničky, když mi brečela na rameni, že se zabije, to mi bylo asi dvanáct.

    Velmi jsem dřela sama na sobě, na gymplu jsem začala chodit jsem za školu, abych se mohla učit, chtěla jsem, aby někdo uznal mou existenci, nic nepomáhalo, nikdo neviděl tu bolest, kterou jsem cítila, a protože jsem ji neuměla projevit, tak jsem jí zhmotňovala sebepoškozováním na rukou a nohou. Pamatuju si časté zápaly plic a každodenní zvracení, když už mé tělo nemohlo snést to odmítání. Kolikrát jsem unikala, alkoholem, marihuanou, hladovkou, nebo naopak jídlem, hudbou. Tancovala jsem nebo běhala, dokud jsem nepadla vyčerpáním.

    Pamatuju si noční můry, podle kterých jsem mohla psát scifi knihy a pamatuju si dny, kdy jsem díky těmto snům nevěděla, co je realita a co je sen, pamatuju si zážitky, které jsou v psychologii klasifikovány jako halucinace.

    Pamatuju si otevřená okna, ze kterých jsem chtěla skočit, prášky, které jsem chtěla polykat. Muže, které jsem chtěla milovat a kteří chtěli milovat mne, ale já jim to nedovolila a nevěřila, protože jsem nikdy nedala skutečnou lásku sama sobě, a tak jsem byla často zrazována, opouštěna nebo jsem opouštěla, abych nebyla opuštěna. Pamatuju si dítě, které jsem mohla mít. Pamatuju si doteky, které jsem nechtěla.

    Pamatuju si přítelkyně, jež mi pro svou poruchu příjmu potravy mizely před očima, pamatuju si, jak svou neschopností říkat Ne jsem se dostávala do bizardních až nebezpečných situací, pamatuju si psychologický teror svého kamaráda a jeho vydírání a výhrůžky.

    Pak jsem začala mít doma hysterické záchvaty jakéhosi zoufalství, ale to volání o pomoc opět nikdo nepochopil, asi v šestnácti jsem prosila na kolenou své rodiče, že potřebuju psychologa. Ne, že by nějaký věděl, co se mnou...

    Přečetla jsem desítky knih s návody, jak žít, jak se radovat, jak si udělat v životě pořádek, v sobě najít mír, ve vlnách jsem se vracela vždy na začátek. Po absolutním pádu jsem se vždy znovu postavila s hlavou vztyčenou a pohledem upřeným do své budoucnosti, kde jsem tušila Naději. Cítila jsem se velmi zraněná, když jsem viděla, že ostatní ten život zvládají tak nějak plynuleji.


    Pamatuju si hodiny pláče a únavu, která způsobila, že po takovém pláči se spánek podobal smrti. Pak jsem se na pár let zavřela, stala jsem se robotem, který plní, co je potřeba plnit… než mne má duše začala volat svou písní...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. miluji nás, a i miluji je příliš malé slovo psát ... Úsvit ... to je to, co už začínáme vidět ... Úsvit ... Lásky, podstaty Všeho, co Je ... Úsvit Lidství ...

      ♥namaste♥

      Vymazat
    2. Krásne...."moje slová.".v mnohom som "citovaná."., neskutočné, pravdivé..plné súcitu..a to čo som prečítala...sú v tom moje slová..a preto ĎAKUJEM..., snáď aj ja najdem svoju dušu...a preto počúvajme svoje srdcia..,preto padáme a cesta k svojmu srdcu je plná uvedomenia, pádov a bolesti..iba z tak prežitého sa rodí niečo nové a krásne tam je naša Pravda..,zdieľam, posúvam...Katarína

      Vymazat
    3. Děkuji Vám všem, za odvahu, za srdce, za cit, za soucit a za sebe-uvědomování... S Láskou k Vám, poutníci srdce, ...

      Vymazat
  2. děkuji Ti velmi a cítím s tebou nebot propojenost je ne-skutečná, vracíme se sami k Sobě a před utrpení,bolest a pády na kolena je nám souzeno najít své vlastní Já a naše společné My.
    děkuji Ti za otevřenost srdce
    Petra Laguellla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Ti, milá Petro za nádherná slova. Ano, svět je v přerodu a vše nás vede k odhalení našeho skutečného Já, tedy v podstatě kolektivního My zároveň s přijetím všech aspektů toho, co jsme Tady a Teď. Cesta k otevření srdce je trnitá a plná sebe-uvědomování, ale je to to skutečné, proč tu jsme. DÍKY.

      Vymazat
  3. Anamel, to je úžasne napísané... Súzniem veľmi. A zdieľam ďalej :)

    Vďaka za tú neobyčajnú otvorenosť, za úprimnosť, za odvahu.. za ľudskosť.

    Prajem veľa úspechov a najmä lásky na tvojej ceste, si nádherná bytosť, vďaka, že SI ♥
    S láskou, Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Katko za povzbuzující reakci a za sdílení, které umožní, aby slova došla tam, kde je potřebují. I tobě přeji Lásku na tvé cestě Životem. Anamel

      Vymazat
  4. Děkuji za krásný článek, vše, co je tam napsáno dokonale chápu a prožívám podobně,ale lépe bych to nenapsala. Člověku je hned lépe, když ví, že tu není s takovými pocity sám. MP

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za krásný upřímný komentář. Lidé se často se cítí osaměle, dokud nenajdou odvahu otevřít své srdce a sdílet své pocity beze strachu, že mu bude znovu ublíženo, pak zjišťujeme, že se cítíme všichni dost podobně a že si navzájem můžeme pomáhat jít pravdivou cestou Životem. Díky. An.

      Vymazat
  5. Ďakujem za úžasný, otvorený a srdcia otvárajúci článok, Anamel. Želám Ti veľa úspechov a lásky.

    S láskou zdieľam ďalej.

    Desana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji i Tobě za krásná slova a za sdílení, milá Desano. S Láskou An.

      Vymazat
  6. Pamamtuji si tu bezradnost a nechápavost nad mými rodiči, kteří se nenáviděli a zraňovali. Pamamtuji si jak jsem jim chtěla pomoct, ale nedokázala jsem to. Později nepochopení světa kolem mne a nenávist k němu, která ve mně zůstala do dneška. pamatuju si jak mne nikdo nechápal, máma měla svůj svět a ten můj ani neviděla. jen jsem překážela. Sestra měla starosti sma se sebou a neláskou k sobě. Byla jsem tak frustrovaná a nepochopená, že jsem začala nenávidět sama sebe. Snažila jsem se dělat všechno možné, aby mě ostatní měli rádi. Být krásná, vtipná, hodná, a doma jsem se z toho pak musela vykřičet. Žila jsem život a snažila se zapomenout na to co cítím. pořídila jsem si manžela a dvě děti abych teď pochopila, že nenávidím sama sebe a svůj život a snažila jsem se to tím skrýt. Teprve pořádné ponoření so těchto sraček mě probere. Ale mají ty sračky někde dno?Tereza

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Terezo, věřím, že tohle pro-světlení tím, že sis dovolila přiznat svou bolest a vztek, posune hranice tvé zkušenosti směrem k pochopení a přijetí lidského života jako daru, je to první krok, pokud k tomu přidáme odvahu se s touto bolestí přestat ztotožňovat a uvidět se jako krásné bytosti plně přítomné ve svém středu. Přijmout bolest a obejmout to zraněné dítě, které ve své nejčistší nevinnosti nerozumělo tomuhle světu... uvědomit si, že naše vědomí dospívá a již máme nástroje, které nás vedou do Svobody prožívání, kde chápeme, že ta bolest byla a je součástí naší Cesty... a že nejsme těmi, kdo tu bolest pociťují - jsou to ty aspekty v nás, které volají po transformaci... Tady a Teď duše nemá bolest a nemá vztek... Neopakuj vzorce svých předků. Miluj sama sebe a chtěj od svého života vše, co si zasloužíš, jsi nádherný plátek v růži božského díla Univerza... Hodně štěstí An.

      Vymazat