Paralyzováni nekonečnem možností

Svoboda je náročná záležitost. Jakékoliv nesvobodě vždy předchází svobodné rozhodnutí odevzdat vlastní vůli do rukou jiných – těch, kteří vědomě či nevědomě budou po následující čas čerpat naší energii ve svůj vlastní prospěch a růst. Taková rozhodnutí padnou většinou ve chvíli, kdy je člověk oslaben (nemá plné spojení s božským zdrojem), a tak ani nemá povědomí o souvislostech svého rozhodnutí. Ne nadarmo to připomíná pohádkové smlouvy s ďáblem, ten princip tam je. Tím je uzavřena energetická smlouva platná do doby, než takto zotročený jedinec nabude takové síly, aby učinil nová rozhodnutí (změnil práci, ukončil vztah, vyrovnal karmické dluhy, oprostil se od komerčních tužeb atd.). Takový stav se prodlužuje tím, že člověk následně dá ruce pryč od svého původního rozhodnutí, a postaví se tak do role oběti - tím ztratí možnost a sílu tyto dohody ukončit.  

Každý, kdo se vyvázal z takové struktury (budu to nazývat svobodně přijatá nesvoboda), po čase zjistil, že nejde-li svoboda ruku v ruce se zodpovědností, jedná se opět jen o další formu vnitřní nesvobody (skrytá nesvoboda, nebo taky předsvoboda).

Dokonce se může stát, že se zdánlivě osvobozený jedinec stane na čas oním Našeptávačem, který bude využívat nevědomosti ostatních (celá sféra duchovních učitelů jsou toho příkladem). V každém případě se jedná o více či méně šílený úlet, který se snaží vyvážit období, kdy jsme chodili cestami, které za nás volili jiní. Jakmile se misky vah dorovnají, zjistíme, že v té domnělé svobodě je opět cosi, co nás svazuje, protože jakýkoliv ne-zodpovědný úlet způsobuje nerovnováhu, která si vybírá nenápadně daň někde jinde.

Nutno dodat, že tohle je přechodná a přirozená fáze a neznám člověka, který by se jí dokázal vyhnout. Je to čas poznávání, ujasňování, a hlavně – postupného objevování a upevňování nově zrozených vnitřních hodnot, které jsou zatím pouze podvědomé – nedokážeme je formulovat a všechno je tak nějak neznámým způsobem chaotické, jak k nám vnější svět promlouvá, abychom to vše lépe poznali. Ty hodnoty ovšem zatím jedna bez druhé nedávají smysl, nebo si dokonce odporují, ačkoliv to v euforii z pocitů vnitřního osvobození nevidíme. A nechceme vidět, protože uvolněná energie nás zaplavila, oživila, ale jaksi uspala naší bdělost a zdravý úsudek. Velký třesk. Ale Vesmír na všech svých makro- i mikro- úrovních se nakonec vždy ustálí do podoby, kde všechno má své místo, hodnoty, průběh, účel a vazbu k ostatním jednotkám.

Po několika měsících období předsvobody jsme si už splnili a do sytosti užili všechno, na co v období primární nesvobody „nebyl čas“, všechno, co jsme z nějakého důvodu odkládali „až“. Ale pořád to byl pohyb v rámci postaru nastavených pravidel.

Našemu konání v takové fázi chybí jakékoliv zacílení – a to dává smysl, protože proč jít po jedné cestě, když teď mám možnost jít milionem směrů. Stojíme na místě v extázi z toho rozšířeného pohledu. Navíc je takové prožívání svobody mírně ostentativní a okázalé – možná se snažíme dokázat svému okolí, že jsme si vybojovali prostor, který jsme dříve neměli, protože tomu sami ještě nevěříme. Ten prostor totiž ve skutečnosti nemáme – ve vlastní hlavě se pořád pohybujeme po stejných drahách. Je náročné začít myslet způsobem, kterým jsme nikdy nemysleli – to je schopnost tvůrce – a tu v tuhle chvíli ještě nemáme. Vybereme si tedy z nabízených cest deset, nebo třeba i sto možností a postupně skáčeme sem tam – vždy jen jeden či dva kroky tím směrem, dál se neodvážíme – ještě je tu přece další nekonečno možností. Tak můžeme strávit i celé životy. A znovu je potřeba podotknout, že i toto je přirozená vývojová fáze – získáváme podklady pro svá budoucí rozhodnutí, rozhodnutí spolu-tvůrce.

Ale najednou s tím odžitím všeho odkládaného mizí všechny zdroje výmluv, proč to či ono nejde. Otevírají se brány do dokonalého ráje, kde je vše možné. Z toho by jeden brečel, protože najednou Vám dochází, že omezení nikdy nebyla vně, ale jsou ve Vaší hlavě. Rozpor mezi aktuální realitou a Vaší nejvyšší možnou možností je tak velký, že Vás to v noci budí a trhá buňky na kusy. Rodíte se do nového záměru.

A vy už víte, že svoboda bez zodpovědnosti (tedy schopnosti se rozhodovat, konat a přijmout následky v dobrém i zlém) je po chvilce skotačení bez ladu a skladu jen trýznivé utápění se v nekonečném oceánu možností. Stojíme na místě, jen už tam není ta extáze. Ráno se vzbudíte a můžete dělat cokoliv. COKOLIV. Znovu se zrodíte do nového nebo i do stejného těla a můžete dělat cokoliv. Je to děsivě neznámé. Ale vy už máte tu zodpovědnost, takže znovu neutečete. Nikdo a nic Vám nediktuje, čím naplníte svůj den. Žádný šéf, který Vás potrestá za to, že jste nepřišli do práce. Jste zdrojem svého naplnění, tudíž vše, co potřebujete, máte vždy někde po ruce. Není tu žádný program viny, který by Vás hnal zběsile pomáhat světu. Žádný program nedostatku, který by Vám diktoval, že potřebujete víc, víc, víc. Žádná motivace. Žádný hnací pohon. Kam se to všechno podělo? Co si nyní počít?

A tak si řeknete: Já asi přeci jen zůstanu v posteli. Co kdybych zvolil špatně? A v té posteli přemýšlíte, jak se to vlastně dělá – rozhodnout se, čeho se chytit? Mluvím symbolicky, je to několikatýdenní či několikaměsíční i celoživotní proces. Záleží na míře frustrace a následné ochotě se pohnout dál ve vlastní evoluci. Vidíte kolem lidi, jak žijí životy, které nejsou výsledkem jejich vlastních rozhodnutí, a to Vám odvahu nedodá. Nebo si řeknete - Budu dělat to, co jsem dělal včera. Nebo co jsem dělal minulý život. Jsme jako blechy, kterým když odklopíte víko krabice, budou stejně už navždy skákat jen do výšky krabice – naučeny, že vyskočí-li výš, narazí. Jenže to víko už tam není! Ta krabice existuje jen v naší mysli.

A jak poznáním a zkušeností rosteme, začneme si všímat, že existuje i jiný druh lidí, začneme vnímat rozdíl mezi tím, co nás motivuje (mrkev tažená před oslem), a tím, co nás inspiruje - tedy posiluje.

A je tu i další stránka svobody - rozhodnutí není jen jedno a pak "uf, mám to už za sebou", rozhodovat se člověk potřebuje stále, i měnit svá dřívější rozhodnutí, byť původně vypadala, že jde o trvale platnou záležitost. 

Nakonec mě napadá, že člověk žijící z hloubi své duše může poskytovat světu to, co umí dobře, ale jedině tehdy, dokáže-li nebýt otrokem svých vlastních nadání – ve smyslu „tohle mi jde, a tak to musím dělat, protože nic jiného neumím“. V tom mi chybí radost, a tak je to znovu jen další typ nesvobody - oběti. 

Možná to ale člověku nečiní radost jen proto, že kouká stále jedním směrem. Já osobně potřebuji ke svému životu rozmanitost - činností, míst, vztahů, lidí, podnětů, učení, ... Takže mohu dělat radostně to, co umím, pokud se na druhé straně věnuji i něčemu, co je pro mne nové. Navíc nikdy nevím, co z toho vzroste. Když se budete věnovat jeden rok každý den pár hodin nějaké činnosti, stane se z Vás nakonec odborník a časem po několika letech i mistr a nikoho ani nenapadne, že jste kdysi dávno byli nováčkem. Ale ano, vyžaduje to čas, nadšení a práci - každopádně to není výmluva, proč jste ještě nezačali s prvním krokem. Stačí se pro tu činnost/směr/vztah... rozhodnout ze srdce a dát do toho všechno. Tak se plní sny. A to nelze, pokud máte na stole příliš mnoho možností.

To, co je jednoduché na konci, vždy bylo složité na začátku.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330