Nebyl to první sen o konci. A vlastně byl to sen? Když kapky deště dopadaly na mou kůži, bylo to tak živé, stejně jako mé tělo, i můj strach... Když jsem pak vstala a šla se napít, Země se mi stále ještě třásla pod nohama, možná to byly spíš mé nohy, co se třásly...
"Vše, co se už stalo, stane se i znovu." "Omnia illa et ante fiebant, omnia illa et rursus fient." Kruh, co se rozšiřuje a zase zužuje, kruh, co běží napříč věčností. Staré dává plodit novému a nové je výsledkem starého. Stejné a přeci vždy trochu jiné. Byli jsme tu tolikrát... že je přirozené, že vzpomínku na archetypální exodus neseme v sobě...
---
Byla jsem znovu na cestách, byla jsem tak dlouho, že jsem si už znovu nevážila těch nevšedních chvilek, krajin a setkání, kterých měli druzí pomálu. Koukala jsem na nějaká videa na internetu, nové poznatky, informace, knihy, sdělení - to je potrava mé duše, jsem jako Faust, jemuž je život krátký, než aby stihl poznat vše, jsem vesmírný opylovač informačních potenciálů, jsem vysavač smítek vědění, ale vím, že jsem tu z důvodů setkat se se Životem, tělem, odešla jsem z bezpečí domova, abych v samotě nalezla věčný plamen, kterým jsem. Ens realissimum – nejskutečnější jsoucí...
Seděla jsem na zadní sedačce svého auta a po sedačkách jsem měla rozházené svoje věci, byla jsem v horách, nikde ani živáčka. Dopsala jsem mail rodičům. Jak jsem odklonila hlavu od počítače a spojila se s okolní krajinou, došlo mi, že jsem zase byla pěkně mimo a pěkně dlouho. Ztracena v mentální rovině. Proboha, přesně pro tohle jsi vypadla z civilizace, polepším se, pomyslela jsem si a pustila rádio, chtěla jsem využít divočiny a zatančit si a pořádně zazpívat, ale dole pod kopcem se objevil pár směřující silnicí ke mně, tak jsem zase zalezla do auta a rozhodla se, že se trošku prospím a zítra vyrazím do hor udělat nějaké rituály. Startuju motor, abych si trochu zatopila.
Začala jsem uklízet auto a přes hudbu jsem neslyšela okolní svět, jak jsem zvedla po chvíli hlavu, najednou vidím, že při kraji silnice zaparkovalo kolem mě několik aut, začíná pršet, na okénko mi ťuká obtloustlý muž s černými vlasy a černými vousy, otevírám dveře a vykláním se ven. Kapky dopadají na mé ruce i ramena, jsem těmi kapkami a v nich je On, najednou jsem vším, i Jím. Děloha mi vibruje, Ona je ve mne...
Muž, který si přetahuje bundu přes hlavu, protože už prší fakt hodně, se chce snad zeptat, jestli se může schovat, než to přejde? Intuitivně mu dělám místo v autě, i když na nějaké upovídané cizince nemám vůbec náladu. Ale on stojí v dešti a ptá se mě: "Tak co si myslíte?" "O čem?" Ptám se ho a přemýšlím, proč právě teď se stávám viditelnou a vnímanou? Po těch letech, proč právě můj hlas je pro toho muže tak důležitý...
"O tom, co prohlašuje ten milionář?" "Cože? Já o ničem nevím", vypínám hudbu a najednou už nepotřebuju odpovědět.
"No, že tohle?" rozhodí rukama po krajině, "že tohle je skutečný konec světa?" Otázka zazněla do hrozivého burácení, po horské krajině se rozléhají stále častější duté rány, jakoby někdo odpaloval v nedalekém lomu bomby, sem tam se Země pod nohama zatřese. To samo je odpovědí.
"Tak tedy. To přišlo rychle." Pomyslím si s vědomím, že když si spočtu jedna a jedna, není divu, že nastal konec naší civilizace. Podívám se na promoklého muže, který čeká na mou odpověď jako na nějakou spásu, duté rány, jak zemské jádro trpí nerovnováhou a uvolňuje je výrony lávy, jsou stále častější. Čas se zastavuje. "Teď už je to v rukou božích," slyším se říkat, "jedině on nám může dát spásu." A vím, že tím myslím rychlou smrt, která nebude bolestivá.
Muže už si nevšímám, najednou si vzpomínám i na ty další konce, reality se skrze mne propojí, pamatuju si kometu, která nás pohltila, pamatuju si i tenhle způsob. A hlavně si pamatuju na to ticho, když oheň a žár sežehne pozemské tělo, na to prázdno, které nastane, když duše zůstane viset ve vzduchoprázdnu a nemá kam jít, protože je připoutaná k Zemi, která již neexistuje. A tak eony časů čeká, než tvořivý princip obnoví Zemi znovu do obyvatelné podoby. Mnoho duší se narodí pokornějších, ale mnoho z nás je nepoučitelných, chápou likvidaci Země jako zlovolné božské hrátky, nerozumí tomu, že je to důsledek našich činů - ti se začnou zrozovat nejdříve, duše v pokročilejším stádiu uvědomění vyčkají, až projde zvířecí a barbarská fáze a oni budou moci navázat tam, kde skončily, znovu jinak, znovu v jiných podmínkách.
Muže už nevnímám, soustředím svou myšlenku intenzivně na Boha, na to všechno, co nás spojuje, a na Zemi, která umírá. Za chvíli bude její povrch jen tekuté žhavé magma... a pojedeme nanovo. Možná, možná kdybychom všichni podrželi své vědomí dostatečně silně… Vím, že to není možné.
Ještě mi bleskne hlavou, že pošlu rodičům smsku, že je miluju, odejít s účty splacenými, zase se setkáme, … ale jejich část světa pravděpodobně už neexistuje, tektonické desky se začnou lámat a vše se propadá do tekuté lávy, která splachuje úplně vše. Bohatí, chudí, města i řeky, vše, čím jsme. A v tom ohni se zapomene vše, je to absolutní restart kolektivních plánů. Dál jdeme s čistým štítem. A jen duše, které chtějí pročistit celou svou minulost, aby poznaly souvislosti své existence, sahají pak i do těchto dávných vzpomínek. Většina duší si ten štít ale stejně zase zamaže.
Nikdy jsme se nedozvěděli o konci dříve, než skutečně nastal. Bohatí měli pár měsíců času navíc, pokud uvěřili zvěstem ve svých kruzích. Ty jejich pevnosti pohltí láva stejně jako tuhle horu. Vlastně jsem ráda, že to nikdy nevím dopředu. Sedím v autě a dál poslouchám hudbu, než tóny nahradí šumění. Budou tu agónii prodlužovat snahou utéct, v jejich duši zůstane silný traumatizující zápis. Ecce homo, hle - člověk...a jeho snaha schovat se sám před sebou. Ecce mater tua - hle, tvá matka, ... s tělem rozedraným již nemohla dále. Hledám smíření, ve smrti jsme každý sám, jen doufám, že mě sejme hlavní vlna zemského výronu lávy, občas mě bůh dal milost a duše vyšla z těla pár nanosekund předtím. Vnímám svůj strach - bože prosím, ať je to rychlé…
Jsme ještě málo pokorní...
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat