Takže včera slíbené soul-fiction... míru skutečnosti a fikce nechám na Vás :)
Občas zaslechnu planetu zpívat, hory se rozezvučí, květena rozzáří a vzduch se naplní energií, jako za dávných časů míru. Však i ty si vzpomínáš - tam můžeš navázat, už jsi tam jednou byl.
Jsem jednou nohou v "minulosti" a tou druhou v "budoucnosti". To je můj aktuální přítomný okamžik, rozpolcení. Naše těla jsou okupována našimi budoucími já. Proč? Protože jsme to zase nezvládli, protože jsme si zase tu planetu zničili. Tak znovu... Všechno už se stalo. Učme se od svých budoucích a minulých já, oni nám poví, jak to nedělat. Celkově je nás tu v tom těle nějak moc... multiduše. Všichni jsme víceverza, multidimenzionální bytosti, psala jsem o tom loni (jistě - přibližně v této době, já už si z toho hlavu nedělám, dám si nohy na stůl, podám pár zpráv ze svých "cest" a budu čekat, až to projde, abych se zas mohla vrátit k tvoření vlastního života, mám v plánu tu být aspoň 120 let, takže malé zpomalení mi nevadí).
Každý z nás je ještě něčím dalším ve vesmíru, možná jste na to zapomněli, ale vaše DNA ne. Jsi tím, z čeho pocházíš... Vy ale víte, co Vám způsobuje vnitřní chvění, jaká slova, jaké obrazy, jaké vůně, jaké příběhy, jaké tóny... v nich je něco, co rozeznívá píseň Vaší duše, rozvzpomínáte si. Většina z nás tu asimilovala a taky dost zlenivěla, čímž jsme zapomněli na svůj původní záměr, někteří z nás ten záměr dokonce odmítají, protože věci se prostě změnily - hmota ovlivňuje ducha, opakuji, hmota ovlivňuje ducha. Konec hlášení. A duch o tom ví, to byl jeho záměr. Oh, dětičky, my dospíváme...
V Praze u dálnice visí Tealin energetizující obraz, na mě teda moc nepůsobí - vibrace vysoká, ale ne vše vysokovibrační je "původní" a "lidské", tohle působí trochu démonicky, takže to perfektně slouží k tomu, aby obraz odrážel naší démonickou podstatu. Toho by se jeden lekl. Kdo nebo co Teal je, není vůbec jasné, asi ani jí samotné, ještě pořád. Jedno je jisté, velké světlo přitahuje velkou temnotu - každý máme svého Našeptávače. Já jí rozumím. A těch oceánů slz, kterým se nikdo nevyhne... jak jinak bys chtěl očistit svou duši, ty zvrácený svazku rozporuplné DNA? -smích-
Však ani já si nejsem jistá sama sebou, takže dokud obě sloužíme k pozvedání vědomí lidstva, tak je to dobré. Jen je dobré si dát bacha na okamžik, kdy se to může změnit v manipulaci ve prospěch nějaké vnější strany, nikoliv jednotného univerzálního míru. Tancujeme na lajně osudu. Hranice je velmi tenká. My to víme. Jo, ještě pořád je ve Vesmíru spoustu sil, které si naše probuzení nepřejí, protože tenhle stav lidstva je pro ně přínosný. Vždycky jsem byla fascinována scénou v Battelstar Galactice, kdy Kara, která vložila celý svůj život do boje proti hybridní rase Cylonů, zjistí, že je jedním z nich. Dochází k tomu právě v okamžiku, kdy z hloubky jejího bytí zaznívá aktivační píseň a Kara se postupně rozvzpomíná. Stává se tím, proti čemu bojovala. Jenže je to právě Kara, která se ztotožní s lidstvem a následováním mýtické cesty sebeobětování sjednotí neslučitelné, aby vše vedlo k poznání lidské historie, osvobození a novému začátku... (že to lidstvo o pár set tisíc let zase posere, to už je jiná). Já sama mam od dětství implantovaný v těle čip (no nééé, tyhle věci přece neexistují - A jsi si tím opravdu tak jistý?), vzpomínky na návštěvy "mimozemských" civilizací se mi vrátily loni v červnu. Zatím dělám, že tam nejsou. Ostatně vše pochází z božské spirály, takže to má nějaký vyšší smysl, třeba právě proto mam čuch na tyhle hybridy - lidské jedince, za nimiž stojí příliš mnoho ne-lidské DNA - nejhorší jsou ti, jejichž Našeptávač je přesvědčil, že jednají v zájmu lidstva. Většina vyslanců kolonizujících ras si není vědomá toho, že slouží své duchovní rodině, své rase - oni si, přátelé, myslí, že vše, co dělají, dělají pro dobro téhle planety (a vzhledem ke skutečnosti není tak překvapivé, že některé vyspělejší duchovní entity si myslí, že lidstvo není až tak úplně v souladu se zdravím této planety). A jejich přesvědčení jsou tak skálopevná, že půjdou i přes mrtvoly (vždyť smrt ani neexistuje, tak proč by ne, navíc cítím jejich náhled na lidskou DNA - svým způsobem jsme pořád jen otroci svých domnělých bohů, klidně nás budou zabíjet po tisících, pro ně je to jen hra).
Jenže - a tu to začíná být zajímavé - i tito bohové potřebují vystoupit na další evoluční stupeň, proto se inkarnovali na Zemi jako lidé, důvody jsou k tomu různé. Je jen na nich, jestli dokážou sami v sobě integrovat záměr božské Lásky a nesklouznout zpátky k manipulativním a mocenským tendencím (s tím vědomím, na které navazujou, to není tak těžké), ostatně to byl plán, jsme v "časovém" pásmu Kali Juga. Vy se na ně podíváte a v srdci víte, že "něco tady nehraje", mohou dokonce mluvit jazykem lásky a vy budete cítit ten jed - hned teď mi dokážete vyjmenovat minimálně tři osobnosti, které na vás takto rozporuplně působí - a budete se shodovat... Každý z těchto hybridů má tolik lidské DNA, aby působil do velké míry celistvě a otevřeně. Stejně jako jsem psala loni - informace, které dostáváme o fungování tohoto vesmíru jsou (převážně) pravdivé, v tom je jejich nebezpečí - snadněji se do nich implantuje manipulativní lež.
Řečeno jazykem mýtů - i já mám v sobě démonickou podstatu, démonické se nám jeví to, co není v souladu s pozitivním vývojem lidstva a tohoto vesmíru, tato podstata je ledově chladná a můžete ji zahlédnout v mých očích, když se zadíváte hodně hluboko do mé duše. Je to právě onen "démon", který leží u prahu mých darů - nejčistšího záměru božské spirály. V latině souvisí překlad slova "daemon" se slovem genius - tedy rovinou talentů. Náhodička, co? Jedná se tedy o aktivátora nejhlubšího strachu o našem původu. Takovej vesmírnej spratek, co si dělá, co chce a je přesvědčen, že je lepší, než to, z čeho pochází...
Připadám si jako slon, který se snaží prorvat uchem jehly. Zase jsem to svoje člověčenství (myšleno realizaci svých plánů v hmotě) musela na čas odsunout, máme tu štíří energie, a tedy hluboký ponor do tajemství života a stvoření. V tom se my Ryby umíme parádně vykoupat, to je naše oblíbené jezírko :)
Nos zabořený v knihách, vědomí putující po vzdálených galaxiích, mystické a mýtické konexe...
Můj pokus strávit listopad na brigádě v Praze (a tím se kvalitně uzemnit) se nakonec ukázal jako výstražně vztyčený ukazováček (čti hlubokým táhlým hlasem:): "Anameeeel! Kolikráááát ještě se budeeeeeš zkoušeeeet přizpůsobit a zahazovaaaat tím svoje daaaaary?" Prý proč jsem je teda aktivovala. To je otázka vskutku už k zamyšlení. Absurdní je, že já to nevím, já jsem prostě jen následovala volání, a tak se postupně mé tělo, každá buňka v něm, a mé vědomí stalo portálem pro informace a perspektivy, o nichž jsem sama neměla tušení (resp. měla, ale nechtěla mít, respektive podruhé: chtěla, protože jsem věděla, že jsem to já, ale bála jsem se tím být, protože tím nebyl nikdo jiný). Můžu snad dělat, že to tam není? Můžu, ale vždycky jen na chvíli. Musí to být docela legrace pozorovat to ze shora, jak se urputně snažím být vším, čím nejsem, abych si nabila nos a po čase se vždycky vrátila do toho svého proudu. Na chvíli. Než zahlídnu zas něco, co mě zajímá "víc" ve smyslu - tak čím budu příště? Jedinou mojí výmluvou, proč už tím svým esenciálním já dávno nejsem přirozeně a permanentně, je lpění na minulosti: "Vždyť jsem tím ale nikdy nebyla, jaktože tím tedy mohu být?"
Proč se člověk bojí být tím, čím je? To je jednoduché, protože tím není nikdo jiný, protože si nemůžeme nikde ověřit, že to je možné, že to funguje, že to přináší ono vytoužené ovoce plnohodnotného života. Protože se bojíme, že když tím budeme a nepovede se nám to, budeme už totálně v háji, protože budeme s jistotou vědět, že neumíme být tím, čím jsme. Ano, logický paradox, ale vysvětlujte to těm strachům. Tak to budeme odkládat a odkládat, protože se bojíme selhání. Jednou mi moje maminka řekla, že když jsem se ve svém kojeneckém věku neprobudila o své klasické třetí ranní, zůstala ležet do rána v posteli: "Napadlo mě, že jsi mrtvá, tak jsem si chtěla ještě chvíli myslet, že jsi živá." A jak znám svou maminku, jistě usnula klidným spánkem. Takhle funguje nevědomost, o které se tvrdí, že je sladká. Já bych se zbláznila - nevědět. To je snad moje nejhorší noční můra - něco nevědět pro mě znamená ztratit kontrolu nad situací. Vždyť celý tenhle svět nás učí, že znalosti a vědomosti přinášejí konkurenční výhodu. Takže já nejsem šprt, jsem nechutně soutěživý dravec :)
Jenže ono už proti tomu "já" nějak moc nejde jít, i kdyby se chtělo... Možná jsme jen čekali na dobu, kdy opravdu uvěříme, že být právě tímto je naše svobodná volba. Only way out is in. Na něčem tak přízemním jako je názor druhých už se nezastavujeme... Najednou člověk dělá, ani neví, proč dělá, ale ví, že dělat má, a tak se neptá... Hm, hm... otázkou je, co to zase poslední dny visí ve vzduchu, nebo spíš vzduchoprázdnu?
Slunce mění póly, kometa Ison, od minulé středy sedmnáctkrát zjasněná má nyní dva ohony a řítí se nezadržitelnou rychlostí k našemu Slunci. Probouzí se dlouho uspávané.
Chiron mi dloube do zranění, sype sůl do otevřených ran, nutí otevřít pandořiny skříňky karmických uzlů a můj blízký společník, alchymista života a smrti - Pluto, mi nedá vydechnout, ale však oni mě oba jednoho dne pustí ze svých tranformačních spárů a život přestane být tak šílený, jednou určitě... Třeba se dočkáme i časů, kdy Anamel bude psát o věcech pozemských, a to zcela pozemsky. Ostatně můžu na sebe nahlížet jako na blázna, nebo jako na mistra. Záleží na perspektivě, kterou si vyberu. Nechť mi naslouchají ti, pro něž jsem mistrem slov a vizí... ti druzí mi můžou jít z cesty, děkujeme, že odcházíte do svých časoprostorů... Legrace je, že mi vesmír poslal do cesty dvě astroložky, aby mi neustále připomínaly, že to přejde a ustálí se - jo, tatík božská spirála ví, že už melu z posledního - a stejně zkouší, kolik toho ještě unesu a posílá další a další dvířka k otevření, vždyť Anamelka (anám el - obraz boží) je po tatínkovi, vždycky to měla ráda totální a napjaté až do konce, jako kvalitní detektivku. Dobrou zprávou je, že i toto pomine... tu jsme v rovině eva-nescent, pomíjivosti, prchavosti...
Celý listopad do mého vědomí pronikají vize z naší pozemské historie (příběhy s podtitulem Co v učebnicích určitě nenajdete), z intergalaktických misí mého vyššího já, ze všech 13 center mé nadduše. Z psychologického hlediska patřím do blázince - mám schizofrenii, z lékařského na operační stůl - nejspíš krvácím do mozku, což mi způsobuje halucinace. Už k tomu nepotřebuju ani tu alfa hladinu, můžu pít alkohol, jíst maso, dýchat chemtrails, jsem ve vizi pořád. I vy tam jste, jen možná nevíte, jak se dívat. Jsem tu a jsem ve vizi, mám prostě hodně bujnou fantazii (a kdo dával pozor, ví, že La Phantasía je branou do světů nepoznaných). Listopad je hold asi takový. A tak vám brzy povím další příběhy, sama vlastně nevím, co jiného s nimi mám dělat než vyprávět... Dokonce jsem objevila i název pro takový žánr, jmenuje se to soul-fiction...
Kometa Ison (Is-on, I-son) aktivuje spící informace (vzpomínky) v DNA (pak je tu ještě kometa Lovejoy a Encke, ale s těmi jsem se zatím neseznámila). Najednou není vůbec jisté, kdo je pachatel a kdo je oběť, všichni jsme vším, jsme nechutně přeplácanej informační koktejl. Nebo teda aspoň já si tak připadám... Řekla bych, že je to blbej vtip, ale není. Loni v tuhle dobu jsem prožila pád Atlantidy, nejprve v roli oběti, poté viníka. To mě dost zmátlo. Jak jsem mohla být na stejném čase dvakrát? Dneska už tomu rozumím. Já nevím, jak to máte vy, ale v mé DNA je obsaženo několik různorodých informačních vláken našich předků. Tož tedy mám vzpomínky Anunnaki, plejádského rodu s reptaliánskou DNA, samostatně i reptaliánskou DNA (to je ta psychopatická část, která je schopná se odpojit od emocí morálního centra, ne - to není vtip, nedávno jsem si to vyzkoušela), homo erectus i jeho geneticky upraveného následovníka - člověka dnešního typu, dále tam mám dragon people a snake people, kteří obývali planetu před příchodem rodu Anu - kdo měl Ayahuascu, pochopí frekvenci, o níž je řeč (dalo by se vyjádřit spojením "ze-mě až na dřeň"). Jsou tam i další, ale ty zatím "nevidím". Většinu toho nejsem schopná dát do slov, jsou to obrazy, pocity. To se týká prvních sedmi center - těch zemských. Pak tu máme ještě dalších šest galaktických, a to už je úlet, přátelé :)
Bitvy, které se v historii Země udály na vnějších rovinách, se nyní odehrávají v nás. Jaký to dokonalý plán. Každý se musí poprat s lidskou karmickou zátěží sám, v sobě. Druzí jen nastavují zrcadlo, spouští vlnu procesů a emocí, abychom se dostali do nejhlubších rovin našich dávných traumat, řekla bych rodových, ale jde o ty základní prasíly, jež ovládají tento svět - zrada, manipulace a násilné uchvácení.
Koncept karmy a minulých životů, lekce 1 - velmi zjednodušeně
Že nemáme karmu? Ale prosím Vás, tak co tu ještě děláme, proč se pořád mácháme v nějakých s*ačkách? :) Ony se ty planety a energie točí pořád v obdobných cyklech (jak nahoře, tak dole), i když ve vesmíru se pořád pohybujeme dál a dál (nebo blíž a blíž), pohyby jsou stejné, jako dráhy našich myšlenek. Karma je opakující se princip, nic víc, nic míň. Je to způsob reagování na podněty (energie) - následek je zároveň příčinou i výsledkem našeho myšlení. Podněty přichází pořád stejné, protože myslíme stále ve stejných vzorcích. Hledat nový způsob reakcí je obtížné - protože jak můžeme najít to, co v nás zatím neexistuje? Jedno-duše - musíme se stát stvořiteli - vytvořit nové.
Naše DNA obsahuje informace mnoha ras, které pobývaly na Zemi. Geniální plán. V jednom těle je stvořitel i jeho dílo, matka a její syn, otec a jeho dcera, manipulátor a manipulovaný, dobyvatel a podrobený, násilník a oběť, lovec a jeho cíl, zrádce a podvedený. Jdeme v jejich stopách, opakujeme stejné chyby, až nás ten vnitřní boj unaví, smíříme se, nic jiného nám nezbude. Jsme jeden velký pytel informací, ze kterého se čeká, co vypadne a jak to ovlivní kolektivní vědomí, které rozhoduje o budoucnosti našich dní... jsme teď v kontrakcích, které nás dusí našimi vlastními strachy z opakovaní chyb. Strážce času ukazuje každému z nás, které vzorce to jsou.
Minulé životy neexistují, jak by mohly, když neexistuje čas. Já, tvořitel, je vytvářím jako předobraz v rovině psyché, nebo - pokud už je někdo jiný vytvořil (a popsal třeba v nějaké knize) - napojím se na již existující popis zaznamenaný v Akáše, informačním poli Země. Energie přitahuje energii, každá situace nese vzorec a my můžeme putovat informačními záznamy a vyhledávat ty s identickým scénářem - a tím je zároveň tvořit, upravovat. Vše se děje paralelně. A to zcela z prostého důvodu - abychom pochopili současnou fluktuaci energií v našem životě, abychom pochopili současnost - která jediná je schopná nést jednotku času a prostoru - časoprostor, ve kterém existujeme. Nemusíme vstupovat do těchto rovin, na svých rodičích můžeme přesně vidět vzorce, které máme řešit, vidět, že karma je jen opakování způsobů chování, které máme uložené v DNA... už bych se ráda soustředila na vizi své budoucnosti, než byla spoutána řetězy minulosti... ale má duše se pro to ještě nerozhodla, chce vidět všechny perspektivy, ještě chvíli se budeme rochnit v galaktických příbězích tohoto univerza.
Karma (i karmičtí mistři) pracují na konceptu vinny ("na věky věkův budeš upoután v tomto konceptu utrpení" - jenže čas neexistuje, bejby - řekla Anamel a rozkopala Satanovi jeho přesýpací hodiny, ve kterých byla uvězněná její duše). Jakmile vinu zpracuješ, ovládneš svoje myšlenky a podvědomí a naplníš všechny úrovně vděčností a pokorou za zkušenost/poznání, už ani karmičtí mistři nad tvým osudem nemají vládu...
Bylo to pár mailů. Pár řádek s úplně neznámým člověkem. A přeci ... bylo to hluboké propojení se sebou sama, které navždy změnilo můj vnitřní svět...
21. října vyzvala transformující se ženská část mé duše svou druhou polovinu ke spolupráci, aby se konečně vyrovnali, našli, přestali bojovat (viz Jinou bys ji nechtěl). A zatímco jsem se následující dny snažila tu svou druhou polovinu uvnitř mě pochopit (viz Jak aktivovat svou vůli a vnitřní sílu), zjišťovala jsem, kde se nám to zašmodrchalo a jaký vlastně je onen muž ve mně (ten, kterého odmítám ve vnějším světě) a jakým může být (ten, kterého tak moc hledám vně).
A protože jsem v tomto aktuálním čase a těle převážně ženská podstata, navíc dooost šmrcnutá energiemi Lilith, té, která raději odešla z ráje, než aby se podvolila Adamovi, té, která se nesmíří s žádnou mužovou slabostí, hodně jsem ho potlačovala, a tedy mu vůbec nedala možnost růst (což ostatně děláme druhým, když si myslíme, že jsme na vyšší úrovni - paradoxně naší snahou o výchovu růst zpomalujeme, ano - to platí i o dětech), v našem energetickém soužití jsem nakonec byla pěkně povýšenecká megera, co si dělala všechno sama, často trucovala a lámala vše šíleně přes koleno (jak v tom hraje roli archetyp Černé Luny, mé drahé Lilith, ještě rozvíjím).
Ale nakonec - i ten uvnitř slabý a navenek mocensky se tvářící muž ve mě jsem přeci taky já. Každopádně to dost odráží aktuální energie patriarchálního světa zaměřeného na produktivitu, možná to odráží i většinu manželstvích naší doby.
Zjistila jsem, že je to bojovník, nesmiřitelný, když vidí cíl, má tmu před očima a žene se jen za ním (a v takové omezené perspektivě samozřejmě "má vždycky pravdu, jak by nemohl mít"), ale také se hodně rychle vzdává, když věci nejdou podle toho, jak je předpokládal. Nevidí širší smysl věcí, a když něco nejde na poprvé, nemá důvod, proč se snažit (právě proto, že nevidí souvislosti s tím, kam jaké činy vedou - přesto, že je vidím já, ale mému vnímání on nevěří, má svůj vlastní rozum a instinkty), proto zůstává ve všem hodně na povrchu, ostatní lidi bere jako prostředek k dosažení cíle, který považuje ve svém omezeném pohledu za vyšší (a když něco považuje za vyšší, je to pro něj fatálně důležité a dokáže jít přes mrtvoly, je to vlastně ještě takový ne dost dobře kultivovaný hrdina - ale tuší ho v sobě, jenže není schopný přepnout ze své vlastní morálky na tu implicitní vyšší). Tvrdí, že druhé nepotřebuje, ale výrazně ve svém individualismu citově strádá, neboť se touží otevřít vyšším principům bytí, ale je to pro něj těžké, protože by to znamenalo úplně se změnit. Já sama jsem se od něj (této energie ve mě) na čas odklonila (i když jeho kritický hlas mě pronásledoval úplně všude), protože nepovažuje moje emoce, pocity a vize vyššího já za podstatné, on sám v duši "vlastně až tak" nevěří (má přeci jiné věci na práci, musí budovat "ten" svět) a má potřebu mě před mými "bludy" chránit všemi způsoby. Myslí si, že jsem ještě malá holčička... a doposud měl vlastně pravdu, proto jsem v posledních dnech pracovala na zjišťování, co to vlastně dospělost je (z pohledu duše, nikoliv sociálního - věřte, že v tom jsou obrovské, téměř polaritní, rozdíly).
2. listopadu se mužská část mé duše projevila ve vnějším světě a velmi nenápadně mi dala najevo, že je ochotná spolupracovat, díky Tondo, žes byl mým odrazem...
A začala velká (a bolestivá) transformace, kde každý den se ve mne otevíraly nové a nové roviny mé duše, které směřují právě do oné dospělosti (nebo alespoň dospívání) duše. Ba co víc - můj vnitřní kritik opravdu utichl a mé Vědomí nyní může naslouchat hlasu mého srdce, protože už tu není žádný vnitřní křik, jen rovnovážný dialog. Uf. Bože, díky.
Vnitřní kritik kontaktuje Anamel
Ahoj Anamel, to jsem já, kdo ti napsal ten komentář plný kritiky. V rámci osvobození všech svých vnitřních hlasů se jedna z mých složek docela solidně začala rozčilovat nad tvým webem, jak tam furt plácáš a přitom ses nikam nepohla (už půl roku tě má v záložce a když neví co by, mrkne jak se vyvíjíš). Takže ta kritika vlastně byla motivovaná láskou, záleželo jí na tom jak se vyvíjíš, ale jedinou podporu která byla schopna dát, byla ta kritika. Pro mě z toho vyplývají dvě věci: Naučit se naslouchat, i když mi přijde, že to o čem ten druhý člověk mluví je neproduktivní. Naučit se i jinou formu podpory než jen čistou kritiku. (Samozřejmě že tyto věci souvisí s mým dětstvím, kdy nejčastější forma "podpory" byla kritika. U tebe asi taky, podle toho co píšeš pod mým komentářem.)
Dále co je zajímavý, tak ta kritická složka cítila, že její slova padnou na "úrodnou půdu", jinak by se do kritiky nepouštěla (hrozilo by její odmítnutí a na to je sama háklivá). Nečekal jsem ale, že až tak moc, že na terapii, kterou jsem zmínil, opravdu půjdeš. V tu chvíli mě napadlo jediné: Ta holka je načisto magor a labilní. Ještě že jsi nenapsal, ať se jde upálit-zítra by to bylo ve zprávách.
Dále abych se dostal k tomu hlavnímu, proč když se mi tvůj web tolik nelíbí, proč tam lezu... Dejme tomu, že kdybych se s tebou setkal třeba na živo, tak by to pro mě bylo velmi nepříjemný, protože v sobě máš odkrytých hodně věcí, které mám v sobě i já ale stydím se za ně a za každou cenu je skrývám a ty ne. Obdobně by to platilo pro tebe (vzpomeň si jak ses cítila když jsi četla můj komentář). Na druhou stranu by nás to dost posunulo, protože každý "problém" by minimálně jeden z nás zachytil (v ještě lepším případě oba) a tím že jsme oba otevřeni práci na sobě, dalo by se to na místě řešit. Mělo by to silný posouvací efekt. Hlavně tím, že by jsme oba vnímali, co se děje, a ne jak běžný lidi: čistě jen reagovali a vinu za svůj pocit házeli na druhý. Určitě chápeš co tím chci říct:)
A taky: přijdeš mi úplně stejnej blázen jako já, jen s tím rozdílem, že o mě lidé vůbec neví(někteří citlivější tuší, že nejsem úplně v pohodě).
Co se týče kariérního postupu, musel jsem taky "zvolnit", jinak bych se býval zbláznil. Kdybych v práci zůstal, přesto že se mi nabízelo perspektivní místo, bylo by to jako jít sám proti sobě a to už jsem nemohl. Celých 26 let jsem šel proti sobě, dál už nebylo kam.. Takže takovej jsem případ.
Asi jsem napsal vše co jsem chtěl a tak se s tebou pro teď rozloučím.
Měj se
Anamel je unavená vlastními procesy a "zneužívá" Tondu k rozhovoru sama se sebou
Hm, hezký Tondo, zdravím tě :) Beru to jako možnost vyjádřit své pocity svému vlastnímu kritikovi... Osobně si ber jen to, co uznáš sám za vhodné, neznám tě, těžko můžu říct, kdo jsi a na jakých principech a hodnotách funguješ :) Možná mi máš co naučit, ale já na kopání do dveří už neslyším, budeš muset příště přijít ze Srdce, a ne z ega...
Osvobození vnitřních hlasů je důležité, ale ještě důležitější je krok další – a to jejich výchova, aby byly motivovány láskou, a ne strachem. Souvisí s důvěrou v druhé. Možná sis měl se svou emocí nejprve promluvit a zjistit, co ti říká o tobě samém. Tvůj komentář nebyl motivován láskou, ale strachem – že já (jako odraz tvého Citu a vnitřního emočního světa) jdu cestou, která dle tvého vnitřního kritika nevede k mému štěstí, ... Proč srovnáváš (nebo minimálně ten tvůj vnitřní kritik) bambus s borovicí, opici s rybou, co tě k tomu vede?
Já bych se v úvahách zaměřila na slovo "neproduktivní". Která tvá část rozlišuje na věci, které produkují, a věci, které neprodukují, a dle jakých měřítek jedno odsoudí a druhé přijme...
Kritika není podpora. Je to ego, které si myslí, že má nárok kecat druhým do života... To, že nás oba kritika vyšvihla v osobním vývoji daleko, ještě neznamená, že je to správný přístup, ... k lásce to má skutečně daleko... místo kritiky je možno používat zdravě postavené podněty (viz "já se vyznám v tomto a mohu ti poradit, budeš-li chtít, protože vím, že ty se vyznáš zase v jiné oblasti a tahle ti není úplně vlastní"). Když strkáš kritiku někomu, kdo si o ní neřekl, jednáš z negativního povýšeneckého ega a to vysvětluje, proč jsi věděl, že kritika "padne na úrodnou půdu", protože tvůj egoistický kritik vycítil, že jsem ve vztahu k mužům nedostatečně sebevědomá, a tak chladnou čistou ranou zamířil tam, kde věděl, že bude mít největší efekt a způsobí, že já se stáhnu do ulity, než bych šla do konfliktu, protože ten mi není vlastní, jsem více jinová energie a vím, že jak bych se chovala k tobě, chovám se tak k sobě...
Jsem zvyklá, že na mě lidé reagují nepříčetně, učím se s každým takovým výpadem vnějšího světa nebrat si to osobně... Je mi dobře v tom, jak na tomhle světě jsem a funguju, ba dokonce čím dál lépe, neboť vnímám svou individualitu jako plnohodnotný aspekt celku, který v tom celém kolosu zrcadel plní přesně tu úlohu, jakou má...
Tvůj osobní názor, že jsem se nikam nepohla, se mě vůbec netýká, já svůj progres vidím velmi jasně (i když můj vnitřní kritik, jehož jsi zhmotněním, mi tyto zásluhy odmítá uznat, protože posuzuje cestu, kterou se přibližuji ke svému vnitřnímu zdroji, jako nevhodnou - ale jsme v dialogu, takže i to pomine). Ano, byla jsem v dětství motivována kritikou a v minulosti jsem motivovala kritikou, takže vím, jak se to člověku energeticky vymstí. Z mého pohledu už není negativní kritika směrem ke mě potřeba, získala jsem přístup k vlastní morálce a disciplíně - toto já Vědomí učím svého vnitřního kritika, ... že negativní motivace už na mě nefunguje, program byl deaktivován, a že jsem otevřená spolupráci a dialogu, kde je rovnost, nikoliv povyšování jednoho nad druhé...
No, a s trochou sebereflexe sám jistě uznáš, že věta: "Ta holka je načisto magor a labilní. Ještě že jsi nenapsal, ať se jde upálit-zítra by to bylo ve zprávách." je čirá blbost a je jen neúspěšnou snahou tvého (tedy i mého) vnitřního kritika, aby ve mě způsobila vinu za mé vlastní rozhodování. Pravdou je, že jsem nešla na koučovanou terapii proto, že bys mi to řekl, ale protože to bylo přání mé duše ve smyslu: "proč ne, mohlo by to být zajímavé", protože vím, že Hynek je někdo, kdo mi ukáže nové souvislosti. Jednalo se tedy o synchronicitu, ne úspěch tvého negativního výpadu. Vtip z toho ale vznikl skvělý, takže proč ne :)
Když je kritik tak hlasitý, že člověk nerozezná hlas srdce od křiku rozumu, je osobní vůle silnější než ta božská, ale i to je fáze učení. Kritik může být přínosný, když přijme jako nejvyšší míru lásku, pak může navrhovat řešení, jinak je to plácání rukama do vody - na efekt.
Jaké výhody ti přináší to, že "lidé vůbec netuší, že nejsi úplně v pohodě"? Proč máš potřebu mít dvě tváře, jednu svou a jednu navenek?
Toto říkám poslední dny svému vnitřnímu kritikovi, zda je to i pro tebe, nechám už na tobě. A toto je vzkaz Černé Luny Patriarchátu: "Jak se chováš a co cítíš ke mě, ke své vnitřní ženě, je téměř k umučení, zabíjíš hlas srdce, já žena, já cit toužím po projevení, po propuštění emocí, které tíží naši společnou duši, ale často nemůžu, protože ty díky své výchově v sobě jakoukoliv přirozenost emocí odmítáš...Naše tělo trpí usazeninami energií tak hustých, že už nejsou v souladu s naším plánem a nemohou pryč, protože mi nedovolíš plakat, nedovolíš mi v přirozenosti plynule projevovat sebe sama a já pak musím prorazit tu hráz velmi silnými emocemi, za které ty mi pak trestáš odmítáním a posuzováním. Jdeme do nového, kde staré taktiky neplatí, smiř se s tím. To, že se osvobozuju a začínám se projevovat, u tebe způsobuje pocit nejistoty, dokonce až paniky, protože ztrácíš kontrolu nad událostmi, ... mít věci, a tedy i své emoce pod kontrolou, je pro tebe důkazem dospělosti a zralosti, ale zametat svůj cit pod koberec není nakonec moc prospěšné ani úspěšné, co? Musíš to pak ventilovat jinde. Brzy ti dojde, že prožít to potlačení je krok směrem k dospělosti a zodpovědnosti - a tedy i svobodě, který nelze přeskočit. A budeš tak toužit po osvobození esenciálního já, že pro to uděláš cokoliv, i kdyby tě to mělo degradovat, zesměšnit... na tom totiž už vůbec nebude záležet. Víš, že budu svobodná a pak už se mnou nebudeš moct manipulovat, říkat mi, co je správné a co ne, budeš muset spolupracovat, rozum už nebude mít hlavní slovo, bude rádcem, ale cit a intuice je ten hlas, který pochází z Lásky, ty to víš a děsíš se, že taková ztráta kontroly vede do utrpení, proč se tolik děsíš ztráty kontroly, proč ti tolik záleží, jak vypadáš na vnější pohled? ... však vzpomeň si, kdy ses cítil skutečně Živý? Absolutně, totálně, bez hranic? Byla v tom kontrola? Přemýšlels? Srovnávals a posuzoval? Proč se toho bojíš, proč se necháváš svazovat vnitřní morálkou a vnějšími hlasy, co je správné a co není... proč se bojíš svobody?"
No, takže asi tak, a protože je novoluní, zatmění slunce a solární bouře k tomu a já mám za sebou několikadenní práci se svou buněčnou strukturou a přepisem programů v DNA, tak je mi všechno uplně jedno - tenhle můj mail..., buď ho přijmi, nebo zahoď, ale své posuzování si nech pro sebe, se mnou nemá nic společného... děkuji za pochopení. Ze Srdce An.
Transformace vnitřního kritika - můj vnitřní muž pochopil mé pocity
(přiznávám, že jsem byla hodně překvapená, pravdou je, že jsem ho podceňovala)
Kdybych mohl na to odpovědět z pohledu kritika(ať svýho nebo tvýho), vypadalo by to takhle: Milá Anamel, netušil jsem, jak moc špatně se pod mojí nadvládou cítíš, nikdy mě nenapadlo, že by ti mohlo být uvnitř tak špatně. Jsem hloupý že jsem se o to jak ti je nezajímal a místo toho jen slepě jednal. Víš, byla jsi vždy tak citlivá a svět okolo byl plný nástrah a nebezpečí. Bral jsem za svou povinost ochránit tě před ním, tím že nedospustím, aby jsi dělala chyby. Pro mě samotnýho to bylo těžký, musel jsem být neustále v pozoru a sledovat co děláš a když hrozilo nějaký nebezpečí (že by ses náhodou zesměšnila a druzí by se ti smáli a odmítli tě), musel jsem zasáhnout a nedopustit to. Úplně jsem při tom zapomněl na tvou Božskou podstatu, na to jak jsi šikovná, hravá, spontání, citlivá, esenciální, plná života a přitom i moudrá. Vše po čem jsi kdy toužila bylo dobré a ode mě bylo nemoudré ti to zakazovat. Jsi dokonalá taková jaká jsi a nikdy tomu nemohlo být jinak. Teď vím, že jsem se ve své činnosti doslova zasek a nedíval se napravo nalevo a doslova tě jen válcoval. Tvá dušička dostala silný rány, ze kterých se teď těžko vzpamatovává. Jistě mě za to teď silně nenávidíš, bouříš se proti mě a přemýšlíš, co jen se mnou provedeš. Nedivím se ti. Teď teprve vidím, jaký škody jsem na tobě napáchal a věř mi, samotnýmu mi z toho není dobře, když to vidím.
Anamel prochází odpuštěním, dochází ke katarzi, uvolnění energií
Vnitřní žena kritikovi: Bála jsem se, že mne odmítneš, když ti povím pravdu, ale teď vidím, že se tě už nemusím bát, vidím, že mi pozorně nasloucháš a cítíš... možná nakonec nebudeme tak rozdílní, možná nakonec mluvíme stejným jazykem, když nasloucháme jeden druhému... Vím a vždycky jsem věděla, že se mne snažíš chránit, i když to bylo hodně náročné udržet kontrolu, protože já se vrhala po hlavě do všeho jen, abych ti dokázala, že nemáš pravdu, ale stejně to možná pro mne bylo jednodušší - tě nakonec poslechnout, nebyla jsem schopná sama sebe ochránit, chtěla jsem vidět jen dobré stránky života, a tím jsem se stala slabou a zranitelnou, ale i já sama potřebuji dospět a přijmout zodpovědnost za sebe sama. Je čas, abych naslouchala svému srdci, jak zpívá Láskou, vždycky jsem se toužila pustit toho lana, kterým jsi nás svazoval, a zkusit žít volně, divoce,... a klidně za to nést i následky. Protože - co je život bez vášně? Nejsi hloupý, dělal jsi to, cos považoval za správné a za to si tě vážím. Nebudu lhát, chvíli mě napadlo, že bych se mohla chovat jako uražené děcko a odmítnout tě, snad abych tě potrestala za to, jak jsi mi ublížil, ale nejde to, já už taková nechci být, já už taková nejsem - vidím tě v tvé pokoře a dospělosti. Jen jsem vždycky chtěla, aby i tys viděl mě... a nyní vím, že už mne vidíš... uzřels mne. A já ti nyní mohu naslouchat, tvému moudrému a spravedlivému hlasu, vím, že ho máš v sobě, vždycky jsem v tebe věřila a viděla, co tys sám v sobě neviděl. Jsi moudrý a spravedlivý muž schopný obrovské sebereflexe a já chci kráčet vedle tebe, ruku v ruce ve spolupráci hlavy a srdce se posunout na další level bytí. Já jsem jiné ty a ty jsi jiné já. In Lak´ech. Děkuji Ti.
Báseň, která mi hned vytanula na mysli:
"Svůj úsměv nemá růže pro sebe,
o clonu tvého zraku prosí
- vždyť usmála se právě na tebe,
osvěžit tě chce jako kapka rosy..."
První krok do nové rovnováhy, vnitřní kritik se transformuje v Muže
Kritik vnitřní ženě: Dávám ti volnost, dělej co ti tvé srdce říká. Nadále tu ale pro tebe budu a bude-li třeba, budu tě chránit. Ze začátku možná ještě tím "starým způsobem", do doby než se naučím nový. Buď proto trpělivá a neměj mi to za zlé. Po pravdě už ani nemám potřebu tě kritizovat, abych tě ochránil před druhými. Uviděl jsem, jaká jsi jemná, čistá a laskavá. Už ti nejde ubližovat. Tvoji obrovskou citlivost, kterou se lišíš od ostatních, už nepovažuju za něco, co by bylo potřeba schovávat před světem. Jsem dost silný na to, abych ustál výpady okolí zaměřený proti tobě. Už se nebojím tvé odlišnosti a dokonce se mi líbí a jsem za ni rád. Jsem rád že mám právě tebe.
Anamel, tvůj mail jsem četl už dřív, ale odpovědět jsem mohl až teď. Nevím čím to, ale vidím v tom souvislost s tím vším tady. Dostal jsem ze dne na den zánět zubu, že bych tu bolest nikomu nepřál. Celou noc jsem nespal a počítal každou minutu, kdy bude ráno a budu moci jít za zubařkou. Ta mi zub vyvrtala a začal z něho vytíkat hnis a mě se ulevilo. Možná je to alegorie tady k tomu, že to čeho se tak bojíme, co nám ubližuje a co se snažíme ze své mysli vytěsnit, nemusí být ve skutečnosti takové hrozné, když se tomu otevřeme a dovolíme tomu existovat - necháme to vyplout na povrch.
Anamel, jestli cítíš že chceš rozhovor kritik vs. vnitřní žena publikovat, klidně to udělej. Já stejně byl zvědavej, jestli bude tvůj další článek mnou nějak ovlivněný.
Jsi krásně poetická.
Tak jak umím být nepoetickej mi před několika dny při poslechu jedné písničky vyvstanuly tyto slova:
Jsem s tebou
a budu na pořád,
je jedno že někdo nechce.
Jsi jako slunce
co nezapadá,
podlehnout tvé kráse jde tak lehce.
Obvykle nejsem schopnej se ani bavit s druhým člověkem.
Jsem snílek, tedy jsem tvůrce. LUZ znamená světlo. Jak jen jsem to mohla přehlídnout? I-luz-e je světlo, které tě vede do temnoty, která tam byla vždy a už být nechce. Je připravena se nechat o-zář-it a vydat své poklady. Sám bys tam nešel, potřebuješ iluzi, která tě tam dovede.
...
A všechno ve mně křičelo: vzdej se konečně svých iluzí, kolikrát ještě budeš chtít bloudit mlhou, když můžeš žít na výslunní? Ale byl to strach, který ve mne křičel... jenže odvahu nemá ten, kdo jde beze strachu, má ji ten, kdo jde i přes všechen strach...
Ano, do té mlhy jsem šla dobrovolně, i když se mi třásla kolena, šla jsem si tam vyzvednout další část sebe sama. Ten tichý smaragd v srdci temného lesa. A už, už jsem se málem vzdala... chtěla jsem stáhnout svá křídla a říct - máte pravdu, mé sny jsou hloupé... A pořád mi to říkali, a čím častěji, tím víc jsem věděla, že to není pravda. A pak se mlha na pár sekund rozestoupila a já viděla, že to slunce tam bylo vždy a že mlha je součástí života, aby člověk mohl být pak fascinován, když objeví, co všechno skrývala... Budu se bát, že ta děsivě chladná mlha se nikdy nerozestoupí, nebo budu věřit v to slunce? Asi obojí... soy anima.
A pak jsem uviděla slova Petra Hynka a věděla jsem, že to, co cítím a vnímám, je to, co mám cítit a vnímat: Kdyby dnes Verne žil, asi by se podivil, kolik z jeho iluzí se dnes stalo realitou. A dost možná to nebyly iluze, ale konkrétní představy, a kdoví, třeba uměl cestovat časem...
Když tě svět odmítne v tom, co nabízíš, máš dvě možnosti - buď se změníš, když uznáš za vhodné, že by ti to v životě mohlo pomoct (změníš se pro sebe, ne pro druhé), nebo začneš o to víc milovat, co jsi, a o-pustíš to, co tě odmítá - a tím se změníš.
Nesu si vzpomínky na budoucnost, nevzdám se jich jen proto, že mi říkají, že nejsou reálné, já jsem přeci ten, kdo cítí možné potenciality svého života. Tyhle "vzpomínky" ovlivňují mou přítomnost stejně jako přítomnost ovlivňuje mou budoucnost. Každé následování iluze mě obrušuje do diamantu, vrací k tomu, co jsem a čím budu, a každé prožívání iluze je silněji blíže k tomu skutečnému, budoucnost se stává přítomností, tady a teď, že to člověk cítí až do morku svých kostí s vědomím, že vykročil správným směrem...
Není to iluze, co mám propustit ze svého života, je to má závislost na oné iluzi. Strach z okamžiku, kdy iluze mizí a získané informace z cesty mlhou promění temný kout v o-světle-nou skutečnost mého života, zatímco já toužím a prahnu po té prchavé chiméře a odmítám se podívat na tu realitu a na vše, co budu muset změnit...
I-luz-e je dílek skutečnosti, světla, které se ke mne snaží promlouvat, které mi připomíná, co všechno může být... Je to volání mé duše, která mne hledá tak, jako já hledám Ji/Jeho. Tvůj hlas hledám ve všech hlasech, tvé oči v očích druhých, tvé světlo v mé temnotě...
Samotná iluze není nebezpečná, její hrozba spočívá v tom, že už si myslím, že to mám na dosah, že už to vlastně tak trochu je, a tím přestávám být ostražitá a konat tak, aby to už co nejdříve bylo. Špatně jsem to chápala. Myslela jsem si, že se mám svých iluzí zbavit, že je to něco, co ke mě nepatří, co mi brání být nohama na zemi, co mě svádí z mé cesty životem. Ale já nohama na zemi jsem, jen prostě jinak než druzí. Jsem tu na Zemi po svém vlastním způsobu. Tenhle způsob jsem se přišla naučit, ne způsoby druhých. Přišla jsem se naučit pracovat se svými i-luz-emi, a tím se stát s-tvořitelem dokonalého díla zvaného Život.
A tak není divu, že význam "iluze" je jednou z mnoha částí významu mého nejoblíbenějšího slova - "fantazie", pojmu tak širokého a hlubokého, jako je kosmos sám, zapomenutá etymologie tohohle dokonalého slova je "mít vizi", "ukázat, přinést na světlo". Iluze je vzácná, neboť vede ke světu Phantasía, světu odvážných. Prohlédnout iluzi znamená nikoliv ji odmítnout, ale uvidět v souvislostech celého obrazu Fantazie a najít cestu, jak duši, psyché otisknout do reality.
Vytvořit iluzi ve svém životě je vlastně takové umění. Musíte nastavit dokonalé podmínky, aby něco, co není, vypadalo jako, že je. To je mistrovství, přátelé. To není selhání :) Jen se v tom musíme naučit chodit. Život je hra. Prožití iluze tedy znamená, že si prožijete něco, co není "skutečné", abyste věděli, jakou skutečnost hledáte. Když pocítíme, jaké by to mohlo být, načteme si onen pocit a nemusíme definovat svou životní touhu žádnými slovy a afirmacemi, protože ona se otiskla už do nás, my už v ní vibrujeme. A tak získáváme představu o tom, jaké kroky učinit, aby se iluze a realita daly do souladu. A z toho se mi motá hlava, protože pak už jen stačí jít za onou vibrací, kterou rozeznáváte v každodenních rozhodnutích - cítíte, kam co vede, směr a antisměr.
K vytvoření iluze potřebujeme schopnost imaginace (duše-v-ní zobrazení nepřítomného předmětu, N. Sillamy, Psychologický slovník). A když zůstaneme v psychologii (Hartlová, Hartl - Velký psychologický slovník), ta říká, že vnímat realitu (takže z mého pohledu vytvořit představu o ní) zkresleně je možné díky... no, ano - emocím. A emoce, to už víme, nám ukazují směr a antisměr v našem životě. Takže my potřebujeme iluze, abychom mohli cítit emoce - když sami nevíme, kudy jít. Áááámen! Tenhle článek si budu muset sama přečíst ještě tak pětkrát, abych uviděla souvislosti. Neptune, neobracíš ty se dnes náhodou do přímého směru? :)
Co tím celým tedy chci říct, je, že to, co bylo včera, je stejně reálné, skutečné, jako to, co je dnes, za jiných podmínek a s jinými informacemi. Proč máme takovou touhu se neustále obviňovat za svou včerejší nevědomost? Možná proto, že to byla nevědomost dobrovolná, a tedy svým způsobem na nějaké úrovni vědomá... Byla to iluze, nastavení stínítek a pozlátek, aby světlo zahrálo divadlo. Problém není v iluzi, ale v našich reakcích na to, když se iluze rozpustí. Jo, to lidské lpění na věcech daných a neměnných.
Co je důležité je, že iluze není dokonalá, existují tam takzvané exity, které člověku nabízejí možnost rychlejšího prohlédnutí. Ty exity nevidíme, dokud nepochopíme, co iluze přináší za vzkaz...
Vjemy a představy tvoří naše vnímání tohohle světa, my jsme ty představy trochu odsunuli a degradovali, čímž jsme zapomněli, jak s nimi pracovat a oni tak mohou negativně pracovat s námi. My, současní lidé, máme nutkání vidět spojitost představy ke konkrétnímu smyslovému vjemu, tedy reálnému předmětu, situaci ve světě. Problém vzniká, když tam ta spojitost není, což se stává - když skutečnost není tak úžasná jako ideál nebo naopak klasické "nic není tak horké, jako se to uvaří", věci jsou lepšími, než se zdají, ale z nějakého důvodu je potřebujeme prožívat jako katastrofální. Doufám, že mi ještě pořád rozumíte, protože já začínám mít pocit, že si to budu muset nakreslit. Fialová kráva není iluzí, iluzí je myslet si, že fialovou krávu najdu v realitě za těchto daných podmínek. Ale protože fialová kráva už vznikla v něčí hlavě jako iluzorní představa, pokud po ní někdo další bude hodně toužit, nalezne způsob, jak jí dostat do reality (manipulace s DNA nebo třeba úplně nový způsob, který nemusel doposud existovat, protože nikdo netoužil vlastnit fialovou krávu). Když to usadím do životních souvislostí - bezpodmínečná láska není iluzí, iluzí je myslet si, že za daných podmínek ji mohu prožívat. Iluze mne vede mou touhou, abych mohla podmínky (v sobě i vně) nastavit tak, abych se oné představě přibližovala a otiskla ji do reality co nejdokonalejším způsobem.
Klíčem k bytí pak tedy není schopnost pracovat s iluzí, ale s tím, co jí předchází - očekávání (na němž se můžeme učit schopnosti definovat, co od života očekávám), a tím, co po ni následuje - zklamání (zde schopnosti integrovat nové poznání jako něco, co nás o-boha-cuje).
Když prožíváme iluzi (tedy záměrně uzavřeme částečně své vnímání reálných vjemů), moc dobře o tom někde uvnitř víme, vyhýbáme se jakémukoliv způsobu, který by nám mohl ukázat na nesoulad reality a toho, co prožíváme. Z nějakého důvodu to tak potřebujeme. Stejně jako v pravý čas potřebujeme otevřít oči. Opravdu není důležité z toho dělat drama (ovšemže to říkám sama sobě, znáte mě:)
No, ale teď to ještě trochu zamotám, myslím, že bych si na to téma měla napsat něco jako diplomovou práci, je to příliš široké, ale tak jen naťuknu.... Slovo skutečnost pochází ze staročeského slova skutiti, tedy učinit - takže se jedná o akci (která vychází z nepohybu, tedy představě o pohybu). Stejně jako Aristotelova možnost (dynamis) a uskutečnění (energeia).
Ale co je ještě lepší - v řečtině "skutečnosti" odpovídá slovo en-ergeia. Jako fakt! Energie. Skutečnost je energie, tedy to, co je věčné. Jazyk neoblbnete, protože je odrazem neviditelného a souvisejícího. Když půjdeme do extrému, hmota je tedy iluze, neboť není věčná, jen jsme nastavili podmínky tak, abychom si to dlouho mysleli.
Tim Crain asi nebude jediný, který tvrdí, že iluze je percepční situace, proces vnímání, ve kterém je psychický objekt ve skutečnosti něco jiného než doopravdy. Jenže! „Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ (Prótagora).
Pravda, nic nového pod sluncem, ale vědět ještě neznamená prožívat...
A tedy? Jsem věčný snílek. A dokud jím jsem, mám jím být. A když budeš po mne chtít, abych se změnila, budu snít ještě víc, protože já jsem. Luz, amor. Světlo. Láska. Tak to cítím celým svým srdcem, celou svou bytostí.
A zrada? Ta je jen emoční představou. Iluzí je, že nás někdo může zradit. Zrazeni se můžeme cítit pouze snažíme-li se k sobě něco poutat a očekáváme, že to s-pouta-né zůstane. Tolik jsem si přála osvobodit se z pout vlastních strachů ze zrady, že jsem v polovině roku 2011 vyslovila přání: "Bože, udělej cokoliv a já to budu následovat." Pamatuju si to místo, pamatuju si ten okamžik, vzduch voněl břízami a duby, jemný letní vítr mě hladil po tváři, jako by mne chtěl podpořit, že to zvládnu. Dokonce už tehdy jsem tušila... ale nezastavilo mě to. A od té doby jsem se učila milovat několik úžasných mužů. Mužů, kteří milovali jiné ženy. Mužů, kteří milovali mě a jiné ženy. Mužů, kteří milovali své poslání a pak až mne. Učila jsem se milovat jejich poslání i ty druhé ženy v jejich životech. O co více to bylo těžké, o to více jsem aktivovala svou lásku. Zvolila jsem učit se lásce bez podmínek, bez nároků.
An´teoquí aNaám el Khár Wy Maï - tak znělo celé Jméno, když se dvě energie staly Jedinou. A znělo i poté, co odešel, možná spíš poté, co jsem já odešla. Já, věčné odcházení... On byl mnou, tak děsivě, že to sám nemohl vidět, protože tím ani nebyl, byla jsem tím já. Skrze něj ke mne vesmír promluvil. Tvé světlo v mé temnotě... Nesnaž se narušit mou kuklu, stanu se motýlem, až bude pravý čas.
Láska, která je jednosměrná, léčila všechny mé strachy. Uchopila jsem ten vzorec, uzavřela cyklus spirály, proto vyslovuji nové přání. Já hmota vysílám impulz do Ducha. Bože, dej mi poznat lásku tvořivou, tu, která roste tím, co do ni vkládají dva. Jedna plus jedna jsou tři.
Snílci jsou pro tenhle svět důležití, vy sami jste důležití pro své sny, stejně jako vaše sny pro vás, nevěřte těm, kteří nevěří.
Mění se způsob, jakým fungujeme
ve světě, i způsob, jakým se nám tento vnější svět odráží - jakoby vypadal pořád stejně, ale promlouval k nám v jiném jazyce. Jako bychom přešli ze základní školy na střední, je tu nový systém učeben, máme dokonce volitelné předměty a nikdo nás nevodí za ručičku, z mazáků se stali opět zelenáči. Změna úrovně. Jako by principy,
které fungovaly dříve, přestaly pracovat. Ticho, prázdno, bez pohybu. Jistě s tím
souvisí i fakt, že na nebi v posledních dnech chyběly planety ve vzdušných znameních – což nám
umožňuje vidět naše bytí z jiných úhlů pohledu – jak se chováme, když
nemáme vítr v plachtách? Pokud jste se sami už dokázali stát tím větrem, co vás pohání, nemáte problém. Pokud ne...
„Všechno, na co jsem spoléhal, selhalo.“ „Nemám
se, čeho chytit. Nevím, podle čeho se rozhodnout. Mám strach, že se rozhodnu
špatně.“ „Nic z vnějšího světa ke mně nepromlouvá, nedostávám žádné
nápovědy, všechno si odporuje.“ To jsou věty, které jsem buď sama v posledních
měsících vyslovovala, nebo slyšela od druhých.
Je zcela očividné, co se nám
evoluce snaží říct – ve vnějším světě již nic nenajdeme (a přesto všechno, když to přijmeme) – žádnou oporu, žádný
podklad pro rozhodnutí, vše je v nás. Nejdřív musí být v nás, aby mohlo být vně. Doposud tu ještě byly kompromisy a
rozhodnutí o životě i každodenních záležitostech byla snazší, neboť
synchronicita (jako božský rodič) člověka vždy ujistila, že jedná v souladu se svým nitrem. Teď musíme nejprve udělat ten krok a pak teprve synchronicita potvrdí nebo vyvrátí naše rozhodnutí.
Ve středu jsem se rozbrečela v restauraci,
protože jsem se nemohla rozhodnout, co si dám k obědu. Bezmasá jídla tam
mají tři – v jednom je smetana, která mi způsobuje zdravotní problémy, v druhém
je bílá mouka, která podporuje parazity v těle, a třetí mi nechutná. No,
prostě patovka, nesebralo by Vás to taky? Samozřejmě, že ne - u mě to symbolicky poukázalo na frustraci z rozhodování o mém životě, když žádná z možností zdánlivě není "perfektní" - ještě pořád je ve mě to vypelíchané kuře zmateně pobíhající v kleci sem a tam. Očividně téma chce být pochopeno, další anxiózní záchvaty na veřejnosti nevyžaduji.
Takže – jdeme na to:
Poslední měsíce hodně pracuju s Oshovými
kartami, jsou jiné než klasické, jsou nekompromisní. Karty nepředpovídají a nikdy nepředpovídaly (ani předpovídat nebudou) budoucnost, odráží pouze
energii, kterou zrovna vyzařujete (a ta může být velmi proměnlivá), na základě této energie se dá vypočítat procentuální potenciál, jak se zachováte ve svém životě. Využívám
je, abych se dostala do svého podvědomí, abych odhalila, které energie mě
ovlivňují v mém rozhodování (pokud ve vašem podvědomí je nějaká energie, souladná nebo odporující,
zákonitě se objeví i na kartách). Tenhle týden se ale cosi změnilo, ať se ptám,
na co se ptám, výsledek je vždy stejný – důvěřuj svému vnitřnímu vedení. Mám se přestěhovat do Prahy? Důvěřuj
intuici. Mám zůstat doma a věnovat se
komunitním záležitostem? Věř svému vnitřnímu hlasu. Mám všechnu svou energii směřovat do vytvoření webu a dopsání knížky?
Máš otevřené všechny možnosti, je to na tobě.
No, to by jednoho rozladilo. Ale
vidíte v tom ten vzorec? Já mohu všechno. Jenže jak se mám rozhodnout,
když jsem vždycky měla nějaké vodítko (byť se jednalo o negativní program v mysli,
který mne zavedl do příslušného poznání, pořád to bylo vodítko). Jsem v bodu,
kdy mě v mém rozhodování neovlivňují myšlenkové programy a emocionální
bloky (většinou je včas rozpoznám a nakonec jednám tak, jak je mi přirozené - což mi paradoxně přirozené vůbec není, protože jsem tak jednala málokdy),
ale! Ještě nemám vybudovanou schopnost se rozhodovat a nést za svá rozhodnutí
zodpovědnost. Strach ze svobody. Takový mrtvý bod, na kterém se dá zaseknout
dost dlouho. Mnozí z Vás ví, o čem mluvím, proto to píšu, abyste to mohli
vidět. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Možná to ani nevypadá, že nic neděláte, možná to vypadá, že toho děláte hodně, ale vy se pořád pohybujete v přesně vymezených hranicích, kde je pro vás bez-pečí, kde nemusíte o nic pečovat, vše se děje ve vašem vlastním omezeném režimu, dle starých pravidel - proto selhávají, abychom vystoupili z vlaku, co už nikam nepojede. Nuda. Frustrace.
Já sama jsem v human designu definována
jako reaktivní typ, je mi tedy přirozené se životem pohybovat prostřednictvím
reakcí na vnější svět. Bez podnětů nevím, co mám dělat. Mám vybudovaný
perfektní systém poznání vnějších podnětů a jejich využití pro vlastní pohyb.
Geniálně mi nastavil zrcadlo můj bývalý přítel – Váha. Oba s dokonalou neschopností
činit rozhodnutí – dovedete si představit, jaký to byl proces se rozhodnout, do
jaké restaurace půjdeme na oběd?
Jenže je to tady – najednou se
proud stal nehybným a čeká na mé pokyny. Jsem jako plachetnice, jíž přestal z božské
spirály foukat vítr. Ryba, která přišla o proud. Tanečnice bez hudby. Začnu zpívat nebo budu trapně stát a rozhlížet se kolem, co udělají druzí?
Už ve Španělsku jsem se ve svém vnitřním prostoru seznámila
s Mr. Gingerem, panickou energií, která vypluje na povrch, když mne
ovládne strach z rozhodnutí. Pan Ginger je jako čertík z krabičky,
který vylétne vždy, když mám udělat nějaké více či méně zásadní rozhodnutí.
Jakmile se aktivuje, začnu panikařit, jsem roztěkaná a chytá mě úzkostlivý
záchvat, který mě paralyzuje na těle i na mysli, tělesně se mi začne točit
hlava, bušit srdce, tlačí mě na hrudi a celkově mě celá oblast hrudníku a
břicha bolí – někdy to přejde do permanentního několikadenního stavu, od dětství tomu říkám „tělesná deprese“, psychologové pro to mají
jistě svůj výraz. Každopádně jsem sebrala odvahu a šla za zázvorovým mistrem
(ginger = zázvor, ostrý, ale léčivý), abych se ho optala:
Pane Ginger, co byste potřeboval,
abyste se uklidnil?
Potřebuju cítit, že se umíš postavit sama za sebe, že se umíš
rozhodnout, ale to v tuhle chvíli nejde, protože tvůj žebříček hodnot je
rozpadlý. Nemáš žádné vodítko, podle kterého bys mohla o svém životě
rozhodovat. Ty nevíš, co je pro tebe důležité.
Pane Ginger, to máte pravdu, to
mi nenapadlo, ale jak mám sestavit ten žebříček hodnot, když je všechno
v mém životě tak divoké a neustále se mění.
V přítomném okamžiku je vše statické, když se soustředíš, dokážeš
své hodnoty cítit, ale ty se nesoustředíš.
No, jasně, samozřejmě se
nesoustředím, proč bych měla, když čekám jako surfař na vlnu, která mne hodí
přesně tam, kde mám být. Ale co když to moje „kde“ záleží jen a jen na mně –
myslím tím „mně“ esenciální, mně bez programů, bez emocionálních bloků… a já
tohle „mně“ tvrdou prací a odhodláním vydolovala a cítím ho v sobě, proto se
vše začíná měnit. A moje vyšší já jakoby ztichlo, ale já vím, že tam stojí jako milující rodič nad dítětem, co se chystá na první jízdu na kole bez podpůrných koleček.
Celý život mne pronásleduje
jakýsi syndrom predestinovanosti. Věřím v osud. Občas jsem
fatalistická a trochu patetická. V tuhle chvíli se moje rybí podstata hlásí
o slovo a snaží se vysvětlit, že někdo to dělat musí, když celý svět je v zajetí
toho druhého extrému, ale já tu predestinovanost už mohu opustit a přenechat
její žezlo zase dalším duším, kteří si to potřebují prožít, já dělám krok dál, neboť
chápu, že jsem tu teorii o osudu decentně přestřelila. Pomohlo mi, když jsem
přestala přemýšlet lineárně a začala fungovat spirálně (vidět, co s čím souvisí).
Ale vím, že stejně ve mně něco z toho zůstane, něco, co se stane zdravým
základem pro mé další bytí. Duch ovlivňuje hmotu a hmota ovlivňuje ducha, neustálá cirkulace a proměna záměrů... Osud je něco, co nám leží u nohou a co my můžeme zvednout a formovat. Máme-li na to dost odvahy.
Chápu, že jsem odevzdala svůj
život vnějším silám, aby se mnou smýkaly ze strany na stranu. Pravdou je, že ty vnější síly byly stejně zase jen a jen odrazem toho vnitřního. Čekárna na zázrak. Kolikrát jsem
otevírala mail a čekala na nějakou PERFEKTNÍ nabídku ke spolupráci. V období,
kdy jsem byla v největším záseku, jsem byla schopná otevřít emailovou
schránku třeba desetkrát za den. Těch nabídek jsem nakonec dostala za rok 2013
asi osm, žádná mi nevoněla, i když ty poslední byly takové ty, co se neodmítají, včetně
nabídky práce s platem 35 tisíc měsíčně a rozhovoru do televize Cesty k sobě.
Jenže já po dlouhých vnitřních bojích naštěstí vždy ucítila, že to není v souladu
s mým vnitřním světem.
Ty nabídky přicházely právě proto, abych pochopila,
že nic z vnějšího světa nemůže být pro mne dokonalejší než to, co mám v sobě. Že to, co po mě i pro mne chce druhý, bude vždy méně perfektní než to, co chci pro sebe já, protože ten druhý mi tam bude pořád strkat nějakou "mouku nebo smetanu"). Pravdou je, že se nemusím vzdát pizzy, když jí mám ráda, jen proto že tam je mouka, nemám k mouce odpor, ale vím, co mi prospívá, a tak učím vnější svět, aby mi mouku neustále nenabízel. Mluvím v symbolech, za mouku si dosaďte cokoliv.
Souvisí to s definováním a naplňováním mých potřeb, o čemž napíšu asi někdy příště, protože to je ve štířích energiích typu "já to chci" velká legrace. To očekávání přitahovalo nabídky nekompatibilní s tím, co cítím (bylo to jako v té restauraci, přitom se očekával pohyb ode mě - vzít auto a dojet si na svůj oblíbený špenátový salát s oříšky do vedlejšího města, spojit to s návštěvou kamaráda - jé, to by byl krásný den!).
Že jsem blázen? Možná, já to nevím, ale nenarodila jsem se, abych se utopila v cizích představách o životě, mám svou vlastní, což pro mne v tuto chvíli znamená, že budu radši dělat za 80 Kč pár hodin týdně v magické galerii než za 35 tisíc měsíčně v kanceláři na
projektech, kterým nevěřím. A to se asi po mě chtělo, abych si uvědomila – že není
špatné a dobré rozhodnutí, záleží na tom, co od života chci. A to já sice zatím
nedokážu definovat, ale mám v sobě hluboký pocit, který mi jasně dává
najevo, který krok k tomu „vysněnému“ životu vede a který mne od něj
vzdaluje. S tímhle pocitem jsem schopná udělat i věci, které mi zrovna
nevyhovují, protože vím, že pro trochu méně komfortu nyní se přibližuje o to
rychleji mé vlastní na-plnění tím, co jsem.
Při každé z těchto nabídek
jsem si představila, jaké to bude a vždy se dostavil silný pocit frustrace.
Konečně jsem si uvědomila, že ta frustrace byla způsobená tím, že jsem sama
sebe limitovala možnostmi druhých (jako ty blechy, co skáčou v krabici a
nikdy nevyskočí ven, protože si pamatují nárazy o víko – ale to víko už tam
NENÍÍÍÍÍ). Ono to neznamená, že druzí by měli víc limitů než já, ale ve vztahu
ke mně – mne skutečně limitovali. Jenom já totiž mám ty schopnosti, podmínky,
známosti, znalosti a zkušenost, abych žila svůj život ve všech jeho složkách –
vztahy, domov, volný čas, práce (tvorba).
Já třeba neumím jít do
bazénu sama, vždycky jsem si musela někoho sehnat, kdo půjde se mnou. Problém
je, že je to vězení, do kterého jsem se velmi úspěšně zavřela. Nebyla jsem v bazénu
rok, dokonce jsem si vytvořila vlastní iluzi, že vlastně bazén až tak ráda
nemám, protože ta chlorovaná voda je strašně nezdravá. Jenže – já bazén ráááda
máááám. Takže co s tím - neznamená to, že teď musím do bazénu chodit pořád
sama, abych si dokázala, že nepotřebuju druhé. Blbost. Já ráda trávím čas s různými
lidmi, ale učím se brát to jako přidanou hodnotu. Jedna plus jedna jsou tři,
ale i jako jednička sama jsem dostačující, jsem sama sobě nejlepším parťákem.
Beru si svou vůli zpět, stávám se
režisérem vlastního života, designérem svého osobního prostoru a terapeutem
svých vlastních vztahů, koučem svého volného času. No, není to jednoduché,
každé ráno se probudím a vůůůůůbec nevím, co máááám dělááááát. Ale učím se to…
Nic jiného mi nezbývá, pokud se nechci zbláznit z toho ne-pohybu. Protože ty staré programy bytí jsou nefunkční a ani k nim
nemám přístup, jsou jakoby v mlze. Není to, že my druhé nepotřebujeme a budeme tu na všechno sami, ale najednou víte, koho oslovit a s kým spolupracovat a toužíte zachovat rovnováhu energií tak, aby každý kontakt byl win-win (oboustranné vítězství).
Když myslíte na dobro druhého stejně jako na to své, to je asi to bytí, které chci podporovat. A když ty dvě dobra nejsou spolu kompatibilní, je na čase jít o dům dál. No, i v partnerství, v obchodním vztahu a tak prostě všude. Život je pohyb.
Naštěstí jsou tu na Zemi lidé,
kteří překonali zázvorového mistra, postavili se na vlastní nohy (přestali být
závislí na druzích) a vzali věci do vlastních rukou (stali se pánem svého osudu,
resp. po něm přestali šlapat). Jsou to všichni ti, kteří rozvinuli svůj tvořivý
potenciál, jsou aktivní, úspěšní a … ano, bohatí, protože dokázali věřit svému
vnitřnímu bohatství. Stali se originálem, nikoliv nápodobou. Doposud svět umožňoval být bohatý každému, kdo fungoval na
určitých principech, ale to se mění a bohatství se bude přesouvat k zcela jiným typům lidí, bude to trvat léta, ale je to nevyhnutelné. Základní principy rovnováhy
na Zemi se obnovují.
Pokud cítíte, že mé poznání může pomoci dalším lidem, prosím vás o šíření článku. Přeji všem pevnou víru a odhodlání. Anamel
PS: Za mnohé z těchto uvědomění
a nalezení souvislostí mého života vděčím Hynkovi Vidlákovi. Děkuju, že jsi na
mne použil mé vlastní zbraně a úniky, abych pochopila :)
Saturn se mě dneska pokusil sejmout tvrdou ránou do sebe-pochybností, každopádně jsem se nedala a ujasnila jsem si, jak jsem na tom s naplňováním plánů, co jsem si přivezla ze Španělska:
kniha do Vánoc nebude, ale vzniká, ve svém vlastním načasování, což je důležité. Zatím se jmenuje Čekárna na zázrak a je tak napínavá, že jsem sama zvědavá, jak skončí :D Ve Wordu má 77 stran, v knižním formátu tedy tak dvojnásobek, zatím nevím, jakou formou jí vydám, ale až bude hotová, už určitě vědět budu
dnes jsem předala svojí představu o budoucí podobě webu Liveinspirit, vizi jsem si přivezla ze Španělska, pochybovala jsem o tom, že to bude technicky proveditelné, ale zdá se, že žádná vize nepřichází, pokud s ní nedorazí i řešení, jak dlouho bude trvat web vytvořit a doladit, nevím
dnes jsem si půjčila od kamaráda kameru, takže brzy začnu tvořit i audiovizuálně
chtěla bych dát na Liveinspirit prostor k prezentaci umělecko-praktických výrobků, příp. projektů svých přátel a lidí, v jejichž tvoření cítím novou vibraci obnovené rovnováhy, ale nejdřív musím "vymyslet" způsob, to je běh na delší trať, sama se do toho příliš motat nechci, protože to není má parketa
oslovila jsem jednu úžasnou umělkyni malířku, zda bychom spolu něco nevytvořily, nepropojily obraz a slovo, těším se, co z toho vznikne
Mám kolem sebe skvělé lidi, kteří jsou odborníci na přesně ty oblasti, které potřebuju, takže stačí jen kráčet krůček po krůčku...
Kdybyste cítili jakýkoliv popud mi napsat, pište, jsou to dny, kdy se propojuje, co se propojit má.
Listopad je pro mne už druhým rokem možností nahlédnout do svého osudu zde na Zemi, vidět svůj příběh a další jeho souvislosti, potkat duše, jež jsou součástí mne samotné, pochopit, jak se proplétáme s osudem lidstva a jaké příběhy se táhnou naší společnou DNA. Jsme potomci jednoho rodu. Máš-li to vlákno v sobě, pochopíš, pokud ne, budou pro tebe mé příběhy jen zajímavými legendami... ale příběhy a mýty byly vždy to, co člověka učilo o souvislostech života, nemusíme dělat nic, stačí naslouchat rytmu tohoto světa...
Nezapomínej, že rovina psýché mluví v symbolech, nebuď dítě a od nikoho neber žádná slova doslovně, někdo mluví v geometrii, já vidím příběhy, v nichž je cosi poetického, co rozeznívá dávné tóny, buňky se chvějí, protože se dotkly něčeho, co jim připadá známé. Někdo se dívá očima těla, jiný má pohled Člověka nebo své duše, někdo je Inspirit... Když neexistuje čas, nemohou existovat ani příběhy, protože příčina splývá s následkem. Otevři svou hlavu a vysyp z ní všechno, co znáš, aby sis mohl vzpomenout na to, co celou dobu víš.
Saturn se dnes přiblížil k Slunci, aby odkryl tajemství dávných věků. Je to Příběh všech Příběhů. Je to bezčasí, které se otevírá. Před mnoha staletími, kdy Nebe už nebylo Nebem a Země se ztrácela ve svém vlastním záměru, byla vyřčena kletba, která se nese linií DNA až do hloubky našich srdcí. Otrávili jsme se jedem, jenž působil tisíce let, žili jsme po mnoha životů, abychom našli ony informační protilátky. Příběh, jenž se zrodil ve spirále života, vrcholí... ROZVZPOMEŇ SI! A ty okovy prasknou...
Nikdy neuzříš, že jsi milována. Přes stěnu svých strachů a bolestí k tobě zpěv lásky nedozní... Ano, mohou tě milovat, ale nikdy neuvěříš té písni. Neuslyšíš to! Budou tě objímat, budou o tebe pečovat a budou se cítit stejně zoufale jako ty. Jako by mezi Vámi byla skleněná stěna... Taková je síla Oddělení! Zapomeneš, že máš duši, a dokonce jí popřeš a zapomeneš, že to, co celý život hledáš, tu druhou půlku sebe, je právě ona tvá duchovní podstata, v tvé nevědomosti zapomenutá...
Nikdy nerozeznáš pravdu od lži, budeš bloudit temnými vodami života, aniž bys cítila, že jdeš správným směrem. Bůh i Antibůh na tebe budou mluvit stejným jazykem. Ta nejistota bude zžírat tvé tělo a ty budeš znovu a znovu umírat v bolestech a nevíře...
Nebude rozdílů mezi bolestí tvou a bolestí lidskou. Ucítíš vše a nebudeš vědět, co je tvé a co je druhých. Oceán slz vypláčeš ze svých očí, než se rozvzpomeneš na ta dávná slova - ten klíč, jenž tě uzamkl zámkem času, než se dokážeš vrátit zpět na Začátek, kde všechno bylo vším...
Až poznáš ten příběh a přijmeš ho, neboť jsi k němu svolil, Člověče. Tvá aura se rozzáří a bude znít hudbou Lásky, co otevírá srdce, bude vonět Pravdou, která tě povede ke zodpovědnosti. A tvé slzy? Tvé slzy, a že jich bude, budou Odpuštěním... Pak se rozvzpomeneš, že není cesta dobra a není cesta zla, jen cesta Lásky, která tě vrací zpátky do rovin tvé duše, přestaneš se vzdalovat, otočíš se a uzříš Spirálu života, která tam byla vždy a jíž jsme všichni součástí...
O kritice a pomluvách by se dala napsat kniha, je tu mnoho proměnných a úhlů pohledu. Ale protože se mi toto téma jeví jako aktuální, nejen v mém životě, tady je pár mých postřehů.
Byla doba, kdy jsme se odklidili z vnějšího světa a doma na svém písečku, s přáteli, kteří nás přijímali, jsme si dovolili prožívat svá pravá esenciální já. Ale jakmile jsme vyšli do toho velkého světa plného bubáků, nasadili jsme si opět své masky, protože se to zdálo být bezpečnější. Odtud nebylo daleko ke klasickému "káže vodu, pije víno", ale kdo z nás měl sílu se postavit celému světu? No, celému asi ne, ale šmírující sousedi, otrávené prodavačky v obchodě, bývalí milenci a přátelé jsou výborní testovači naší vnitřní jistoty :) Někdo se takhle zakuklil na pár týdnů, jinému trval růst do motýla léta. Občas jsme vykoukli, zkusili to a jako praštění palicí zase zalezli raději zpátky. Není divu, že o nás vznikly mnohé mýty, kterým se nyní musíme stavět čelem, a upevňovat tak základy svého pohledu na svět. Ulita se rozpadla, stojíme nazí přede všemi. Komu se nerozpadla, bezpochyby ho to čeká. Čím více žijeme, co jsme, i tam, kde na to nebyli zvyklí, narážíme - druzí "nestíhaj", snaží se nás ovládnout svými strukturovanými představami o světě, protože my jsme bořitelé všeho daného, a tedy i jejich vnitřních jistot a postojů, o kterých si mysleli, že jsou neměnné. Když může ona, proč tedy i já nežiju, jak chci? To je otázka, která děsí mnoho lidí.
Druzí nás vidí na základě toho, co o nás ví, příp. co s námi zažili, bohužel i toho, co o nás slyšeli od někoho jiného. Takže ruku na srdce, když se na to podíváme z tohohle hlediska, je přirozené, že si na základě této nedokonalé skládanky vytvářejí o nás určité domněnky. Dovedeme se podívat na sebe z perspektivy svých rodičů, šéfů a kamarádů nebo lidí, kteří s námi netráví čas? Omezit se pouze na to, co ví o nás oni a respektovat fakt, že je tedy vcelku pravděpodobné, že nás vidí svýma očima? ..............
Pokud nemají dostatek informací, jejich pohled nutně musí být omezený. Není to jejich vina. Zvláště, když jim tyto informace neposkytujeme, protože nám "za to nestojí" nebo předpokládáme, že "to prostě MUSÍ vědět", ale řekli jsme jim to? Nikdo nevidí svět našima očima, nikdo necítí, jak cítíme my, nikdo nepřemýšlí, jak myslíme my...
Ale my se často raději "klidíme ze scény" a dáváme druhým tak dokonce prostor, aby si skrze nás obhájili své vlastní démony. Pokud nám to nevadí, není problém. Pokud jejich názor na nás ale ovlivňuje naše společné bytí, pak jediná cesta je o-světlit danou záležitost dostatkem informací - rozšířit jejich pohled na nás tak, aby lépe pochopili. Chtějí-li naslouchat... Samozřejmě, když za nimi půjdeme a budeme se ospravedlňovat, budou to brát jako útok na svou osobu a podle toho reagovat, když se ale dostaneme do pozice, v jaké je dívka na obrázku ("Miluji Tě, jsem s tebou."), šance, že naslouchat budou, se rapidně zvýší...
Jedna z a-mailových otázek byla Jak se vyrovnat s tím, když mne kritizují lidé, na kterých mi záleží. Jak pracovat s následnými pocity provinění.
Je zajímavé, že jsme schopni ignorovat, co si o nás myslí lidé, kteří nás ani neznají, jsme schopni nad tím mávnout rukou a jít dál. U našich bližních se ale cítíme ukřivděně - "copak mě nezná, copak neví, že tohle bych nikdy...". Tady mě to vrací k předchozímu - druzí nás nevidí našima očima... komunikace je jediná cesta... pocit křivdy si neseme už z dětství (kolik z nás pomalovalo zeď v touze udělat rodičům radost a dostalo výprask?).
Na kritiku je několik reakcí. Někdo se cítí ponížen, protože (nebo spíš "a tak") víc důvěřuje druhým, co o něm řeknou, že tomu sám uvěří a cítí se proviněn něčím, čemu ani nerozumí. Jiný se cítí povýšen a kritika k výšinám jeho ega nijak výrazně nedolétne, vnitřně ale i on cítí vinu, kterou je ovšem svým sebeovládáním schopen potlačit. A pak tu máme zdravý střed - člověka, který se (klidně po počátečních emočních stavech, které jsou přirozené, když se nám někdo dotýká našeho slabého místa) zamyslí, co vede druhého člověka ke kritice, vypitvá si v pravdě k sobě samému, jaké informace jsou pro něj nosné (příp. se optá kritika, co by mu doporučil ke změně) a zbytek propustí s tím, že to už je záležitost (zrcadlo) toho, kdo kritizuje. Myslím, že každý člověk by si měl v životě vyzkoušet všechny polohy, aby žádné z nich neodporoval, každá tato reakce má svá pro a proti, i když ta poslední je jistě nejdospělejší, protože člověk vnímá okolní svět jako zrcadlo sebe sama a přebírá za to zodpovědnost = bere druhé jako spolupracovníky, nikoliv protivníky, což zaručí, že se zablokované energie rozhýbou a v daném tématu se může pohnout dál.
No, a někdy po mnoha marných pokusech to může skončit i tak, jak napsala moje maminka dnes na Facebooku: "Kdo mlčí, nemusí vždy souhlasit. Možná jen někdy nemá chuť diskutovat s idioty." Tady je důležité se zamyslet - pokud se vám někdo takhle dostane, jak se říká "pod kůži", zkuste najít ve svém poli energetickou trhlinu, díky které na vás druhý může bezdůvodně zaútočit - v čem se cítíte méněcenní, za co máte vinu?
Vina odkazuje na stud - takže pokud se při kritice cítíme vinni, musí v nás nutně být něco, za co se stydíme, něco, co některá naše část považuje za "špatné". A vůbec to nemusí být objektivní záležitost.
Pomluva na rozdíl od kritiky neobsahuje objektivní informace a zakládá se pouze na tom, co kdo kde slyšel, což většinou znamená, že se jedná o zkreslenou až lživou informaci, podle které si někdo o nás vytváří obrázek. Jednou jsem zaslechla dva teenagery, pravděpodobně v čerstvém vztahu: "Jak tě tak poslouchám, tak už jí taky nenávidím." U puberťáků se to dá pochopit, bohužel někteří z toho nikdy nevyrostli... Často se bojíme mít rádi lidi, kteří někomu kolem nás ublížili, ale já jsem se naučila, že občas, když je druhý člověk připraven ke změně a přistoupím k němu jako k tabula rasa, nepopsanému listu papíru, může mne hooodně mile překvapit...
Takže když jsme už dospělí a někdo nás pomlouvá, jak se nám do toho míchá princip zrcadlení? Ano, někde lžu sama sobě - kde? ... Ano, nevědomě si dělám názor na druhé podle toho, co říkají jiní, namísto abych šla za těmito lidmi a snažila se je poznat (kolikrát jsme přišli do nového prostředí a převzali většinový názor třeba na šéfa, učitele, kolegu, aniž bychom mu dali šanci se začít chovat alespoň k nám jinak, nově? Co my bychom dali za to, aby nám někteří lidé dali šanci začít nově?
Pro pobavení a třeba i inspiraci přidávám svůj včerejší Facebookový status. Vyčkala jsem si pár dní až na okamžik, kdy v tom nebude příliš mnoho rebelie, spíš už pouhé přijetí faktu, že lidé, se kterými jsem strávila většinu svého života, mě vlastně nikdy neměli šanci poznat, takže je zbytečné ukřivděně křičet "copak oni mě neznají?". Kdybych řekla, že mi na těch lidech nezáleží a že je mi jedno, co o mě říkají, lhala bych, strávili jsme spolu mnoho let, a přesto všechno to byly mimořádné časy. Pravdou je, že jsem z oné společnosti přátel před dvěma roky utekla, a tím dala prostor pro vytvoření nejbarvitějších příběhů :) A i když jsem si teď trochu dloubla do vosího hnízda, překvapivě se to setkalo s pozitivní reakcí, i když nevím, jestli se potrefené husy nezačnou brzy ozývat:
Tak jen v rychlosti krátké interview pro věčné pohádkáře. Ne, nepracuju, vydělávám si po brigádách. Ano, už celých 15 měsíců. Ano, je mi 27. Ano, mám auto, dostala jsem ho od tatínka, chtěl mi ho dát už k 18. narozeninám, ale protože jsme neměli dobrý vztah, tak jsem ho 10 let urputně i s jeho dárky odmítala, stálo 27 tisíc, peníze byly z mého dědictví po prarodičích, díky tomu autu jsme se s tátou o dost sblížili. Ano, jezdím si s autem po výletech, třeba na kafe do Sušice, pobuřující, že? Ne, nemáme s Eliškou lesbický vztah, bydlíme spolu, protože jsme kamarádky a je výhodné se podílet na nákladech bytu. Ano, mám web, a pokud nevěříte, že jsme věčná duše, pak ano - je to web ujetý s ještě ujetějším názvem. Ano, mam tam číslo účtu a čtenáři mi posílají příspěvky na provoz webu, šílené, že? Ještě na něco jsem zapomněla? Docela mi tahle hra začíná bavit.
Takže jak na pomluvy a kritiku?
1. Být pravdivý sám k sobě - jestli na tom není trochu pravdy (z nějakého úhlu pohledu), jaký mají důvod si to o mě myslet, čím jsem k tomu přispěla... A nejednám já náhodou v životě s někým tak, jako oni jednají se mnou? Kolikrát jsem mlčel, když někdo v mé přítomnosti řešil život druhých? Stačilo přeci říct, že se raději bavím o lidech, kteří jsou přítomní, než abych se uchylovala k nějakým spekulacím - není to jednoduché si to v proudu konverzace uvědomit a "nachytat sebe sama, že nejsem bdělá", ale jde to, postupně, situaci za situací...
2. Cvičení se v asertivní komunikaci - neutíkat, neodporovat, čelit tomu, co už vzniklo.
3. Kdo chce pravdu, přijde sám. Kdo nechce, nechť odplyne z mého života. Začít pracovat na tom, abych se obklopila více lidmi, kteří vnímají život jako neustálou proměnu a nebudou mi vyčítat věci včerejší...
Jak napsala na mém profilu Zdeňka M.: "jsme holky ohnivý, specializovaný na hod granátem do míst, kde to nejvíc smrdí".
Někdo slavný řekl: "Raději ať o tobě mluví ve zlém, nežli by nemluvili vůbec..." Znamená to, že vstupujete do své jedinečnosti a teď je jen na vás, jestli si z toho uděláte výhodu nebo břemeno. Když začnete o těchto situacích přemýšlet jako o zábavě, všechno se změní - a to je pro nás životně důležité. Protože tyhle věci ze světa jen tak nezmizí, naopak "bububu" z vnějšího světa akceleruje a připomíná tlak, při němž se brousí diamanty - ve většinové společnosti je stále trendem se zabývat raději životy druhých, než se podívat na vlastní dvoreček. Vlastně je to docela smutné, protože ty lidé pak ztrácí strašně moc energie směrem k druhým a nemají dost síly pro budování vlastního života, dosahování vlastních tužeb...
Kritika a pomluvy jsou pro nás jen dalším naším ukazatelem, kudy se v životě vydat - co vyzařuji do světa, co ve svém životě a projevu směrem ven a v tom, co pouštím či nepouštím k sobě, mohu změnit, abych zmírnila situaci, abych dala šanci těm, kteří mne chtějí poznat, aby mě poznali, a těm, kteří nechtějí a chtějí jen nalézt důkaz, že "oni mají pravdu", aby odešli z mého života a hráli si dál na svém písečku plném smradlavých hoven. A tady použiju tentokrát svého bratra - když se rýpeš v hovně, nediv se, že to smrdí... :)
Pokud jsem celý život zalézala do ulity, musím se nejdříve vzbouřit. Odpouštím si. Protože vím, že člověku to pomůže rozpustit blokovanou energii, aby se mohl usadit na onom zlatém středě pozorovatele.
Hasta luego. Ze srdce Anamel, toho času taky trochu Sára (jednou Vám možná vysvětlím, proč mám tolik jmen, ale vlastně na tom ani nezáleží, není to důležité, že? )
