Jak jsem byla na "terapii" a bylo to psycho. Deaktivace dětských programů.

Posloucham metal, začalo to jednou takovou lehce tvrdší písničkou a už jsem se vezla, krásné, melodické, Nico by měl radost (Nico je kamarád, co žije ve Španělsku, metalista). To čtenář Tonda možná nerozdýchá, už s anamelí peněženkou měl problém (a to ještě nezná tu historku o tom, jak jsem kradla, tu vám někdy povím, ale neděste se, je to pohádka s dobrým koncem a s nečekaným vyústěním). Ale teď k věci. Tonda mě v komentáři poslal na psychoterapii. TAK JSEM ŠLA! Já se teď snažím svému vnitřnímu muži naslouchat a on promlouvá skrze ty muže venku. Teda nebyla to vyloženě terapie, ale rozhodně to bylo psycho - rozmotat anamelí smotanec, který ani ona sama nedokáže rozmotat, to chce ostré lokte a pravdu bez servítek podanou tak jemným a citlivým způsobem, že jindy ostražitá Anamel může důvěřovat. Díky, Hynku...

Hynkovi Vidlákovi stoprocentně důvěřuji, a protože jsem věděla, že už nevím kudy se pohnout a potřebuji jiný úhel pohledu na věc, napsala jsem mu. Teď jsem se chvíli zastavila u slova stoprocentně a přemýšlela, jestli to není jen na 99 %, ale prostě není. Za tu dobu, co ho znám, cítím celým svým srdcem i mozkem, že on ví, co dělá a má k tomu všechny potřebné kompetence a kvalifikace, nikoho do ničeho nenutí, udržuje hranice své i druhých, ale rozhodně vám nemaže med kolem pusy, Chceš změnu? Tak se rozhodni! - takže pro včerejší mou potřebu najít exit ze začarovaného kruhu - Hynek? Perfektní! Navíc, já hlavně důvěřuju sama sobě, vím, že bych od něj nepřevzala nic, co by nebylo opravdu mé. Někdo by mohl říct: "Ale vždyť ho ani neznám, nikdy jsem se s ním nesetkala, neznám jeho soukromý život, nemohla jsem si ověřit u jeho manželky, jestli je dobrým manželem, a u jeho dětí, jestli je dobrým otcem, vlastně ani nevím, jestli manželku a děti má." A to je právě to - já to nepotřebuju vědět. Nepotřebuju nikoho soudit, já potřebovala pomoct přesně v konkrétní věci, a tak jsem šla za tím, kdo je podle mne v dané oblasti koučování odborník. Profík s otevřeným srdcem, co ctí pravdu a jakýsi přirozený řád a spravedlnost. Tak ho vnímám.

Hynkovo webovky: hynekvidlak.cz

Hynkovo inspirující koučink na Facebooku

Odepsal mi hned, že může okamžitě, nebo až v pondělí. Už to byl pro mne první moment rozhodnutí, i přes svou plačtivou náladu jsem si řekla - jdu do toho, další dny se v tom plácat nebudu. Byla jsem ve stavu počínající deprese, dokonce jsem začala mít podobné rysy v obličeji jako v 16, skoro jako cestování časem, něco se dralo na povrch a už to chtělo být viděno. Hynek po pár větách hned na začátek správně zachytil, že v životě prožívám emoce tak, že to, co někdo zažívá jako radost, já prožívám jako euforii, co je pro druhé smutek, já pociťuji jako čiré zoufalství, což mi pomohlo vlastně poprvé lépe pojmout sebe sama a ještě teď mi dochází souvislosti. A přesně v tom stavu čirého zoufalství jsem k němu takto doplula - odevzdaná, pravdivá, nesebevědomá, plačtivá a myslím, že plně rozhodnutá ke změnám. Byl to ten čas, jedna fáze mého života končí, začíná nová. V pubertě se mi dospět nepodařilo, tak to zkusím teď znovu.

Chvíli jsme kroužili kolem mé potřeby být pochopena (strach z křivdy, pocit "ale já jsem to myslela jinááák", strach z ponížení, že jsem věci dostatečně neosvětlila a následně strach z odmítnutí/opuštění - to by vysvětlovalo, proč jsou moje články vždycky tak dlouhé:), brouzdali jsme kolem mého emočního vnímání a našli různé souvislosti s mým dětstvím, hlavně mým vztahem k tátovi (říká se, že každý správný kovboj má problém se svým tátou, takže můj vnitřní muž je stopro pořádně ostrej kauboj), až jsme se dostali k jádru - nechtěla jsem nás tam pustit. Ale Hynek, aniž by na mě jakkoliv tlačil, mne podpořil to víko odklopit.

No, a tam jsme našli učiněný "poklad" - BOJOVNÍKA (což úzce souvisí s mým nedávným článkem o intenzitě prožívání). Jak se do mě dostal? Každému dítěti, když něco v dětství chybí, má pocit, že mu chybí láska, podle toho si definuje lásku i nadále v životě, a když to ono definované nedostává, cítí se nemilován, odmítán, a tedy opuštěn. Pro mě se stala symbolem lásky péče, pozornost a pocit bezpečí. A jak říká Teal Scott - láska pro dítě znamená přežití - "když mě rodiče budou milovat, dostanu jídlo, bude mi teplo". Proto když v životě nedostáváme lásku (to, co si myslíme, že je projevem lásky), máme stejné pocity jako, kdybychom umírali. Ve skutečnosti nás druzí milují svým vlastním jazykem a my si toho ani nemusíme všimnout.

Já, vpravo moje máma, vlevo teta

Život malého dítěte je tedy vskutku téměř hororový, je bezmocné, závislé na druhých, nerozumí světu kolem a postupem času si toho začíná být vědomo a vytváří si obranné mechanismy - u mě to byl "bojovník" a  "vzorňáček". Bojovník mě udržoval v permanentní ostraze, v režimu "přežití" - nedůvěře a očekávání toho nejhoršího (abych nebyla nikdy překvapena a vždy věděla, jak reagovat). A vzorňáček zajišťoval, abych byla "perfektní" - aby byli všichni na naší straně, aby neměli důvod nás opustit. Zajisté jsem se proto celý život setkával s křivdou - vždyť já se snažila být perfektní a pořád se zdálo, že to není dost. Když náhodou na naši straně nebyli, bojovník zapnul svůj režim "jdeme přes mrtvoly" a bylo veselo. 

Tyto automatické podvědomé režimy fungovaly, aniž bych si jich všimla. Bylo to podpořeno zejména zážitkem, kdy jsem jako tříletá bezbranná holčička šla na dlouho do nemocnice, kde mi nedávali najíst, domů jsem se vrátila dost podvyživená a dlouho jsem nemluvila, jen jsem křičela: "Papát! Papááááát!". Měla jsem pocit, že mě rodiče opustili a že musím sama nějak přežít. Táta začal jezdit pracovat do zahraničí a narodil se mi malý brácha, připadala jsem si neviděná, neexistující. Spustil se program boje o holý život, bojovník - stres, adrenalin, rozechvělé buňky, instinkt, "život je boj", musím udělat vše, abych přežila... 

Objevili jsme s Hynkem, že moje touha po přijetí druhými je to nejvyšší, co podvědomě řídí můj život - a odkud to pochází? Strach ze smrti - "musím být hodná holčička, jinak půjdu znovu do nemocnice a umřu hlady". 

Hynek přesně věděl, kdy má co říct a kdy mlčet, abych pochopila souvislosti, i když dost mi toho dochází až teď a ještě docházet bude. 

Závěr: No, vůbec se mi nelíbil fakt, že nebudu nikdy pochopena, ale dá se to prý obrátit na výhodu, tak na tom budu pracovat. Potřebuju projevovat sebe sama i za cenu nepochopení/nepřijetí, které už nemusí být evokováno strachem o přežití - když nejsem přijata, neumřu - logické, že? Ale pro moje podvědomí tomu tak nebylo, reagovalo na odmítnutí reakcemi v těle, jako by mi šlo o život. Pokud se budu projevovat zdravě, nebudu muset spouštět program "Blázen", který má za úkol uvolnit potlačované jakýmkoliv způsobem, navodit dostatek adrenalinu (odtud moje neustálé vrhání se do extrémů), které má za cíl přitáhnout pozornost k "bez-mocné Janičce, která nemá co jíst". 

A tak jsem se v rytmu Pro trochu lásky šel bych světa kraj... trochu zaprodala, rozdávala jsem všechno, co jsem, doufajíc, že "neumřu hlady", věnovala jsem svou energii lidem a projektům, kteří neměli touhu mi to vracet, nebo často ani neměli jak - to zamrzlé dítě ve mě to nerozlišovalo, prostě přijetí jako jediný smysl života, a basta (že za tím je touha přežít jsem nevěděla a vděčím Hynkovi za objevení téhle absurdity ve mně), to dítě nevědělo doteď, že už se o sebe umím postarat sama. Tahle energie směřovaná ven byla sice čistá a citlivá (vlastně dětsky nevinná), ale hlasitě křičela "bože, postarej se o mě, prosíííím". Samozřejmě se našli lidé, kteří této dětské naivity zneužívali. Stačí tuto energii vydávanou vnějšímu světu, stáhnout na chvíli do sebe a použít jí na vytvoření řádu v mém životě, který mi zajistí vnitřní pocit bezpečí - já sama jsem zdrojem svého nasycení. 

Abych resetovala očekávání od vnějšího světa a přestala bezhlavě rozdávat svou energii, musím začít důvěřovat svému vnitřnímu muži, aktivovat ho, probudit v něm zdravého Rebela, co ctí své hranice, a nechat ho vládnout mému životu v rovnováze s mou vnitřní ženou. Konec pohádky, ... a žili šťastně až do smrti :)

No, ještě z toho mam hlavu jako balón, ale blýská se na lepší časy, moje tělo se uvolňuje, začínám přemýšlet dost odlišným způsobem, dokážu v sobě rozeznat hlasy bojovníka a blázna a neposlouchat je... To je práce pro mě, tu za mě žádný Hynek neudělá, ale kupodivu cítím velkou tvořivou energii a radost se pustit do rekonstrukce svého života do tvaru, po kterém toužím ve chvílích, kdy jsem šťastná.

Až teprve, když se člověk stane sám zdrojem svého nasycení, může srovnat energie a žít ve smyslu Oshovy karty Sdílení, pak je to teprve to všemi provolávané dávání bez očekávání, pak je to možné - protože sami už máte všeho pro sebe dost a jste ochotni se o tuto hojnost všeho podělit. 

---------------------

Hynek se ještě ujistil, jestli jsem schopná se na tu energii své vlastní rovnováhy napojit, vytvořil afirmaci, ze které jsem ještě pořád trochu příjemně fascinovaná, protože vím, že mi pomáhá opravdu se udržet ve svém záměru zůstávat v energetické rovnováze.

Hynkovi zrovna nefungoval  web, tak jsem se ho trochu neohrabaně zeptala na placení, on navrhl, ať o něm místo toho napíšu - a to je pro mě odvaha, protože věděl, že napíšu Pravdu! A to je sebe Vědomí.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Restart po anamelím - "peněženka"

Příspěvkový systém "anamelí peněženka"

A je to tady, přátelé. Konec legrace. Anamel se dostala na mrtvý bod a ten si žádá něco radikálního - sama sobě vymezit nějaké hranice, uf, však celý říjen je o restartu sebe sama a svého fungování ve světě. Je potřeba vnitřní podněty vynést do akce. Postupnými kroky, pro mě je tento velmi zásadní.

Prožila jsem v životě dost bolesti na to, abych se v posledních letech vehementně snažila každého zachraňovat od stejných chyb, tenhle web je svým způsobem výsledkem jedné takové snahy - zatímco já stále opakuji chybu stejnou, vkládám do vnějšího světa příliš mnoho energie, aniž bych si stanovila, kolik toho zůstane pro mne a kolik se mi vrátí. Ovšem tato vynaložená energie se mi dle univerzálních principů sebeobětování samozřejmě nevracela a nevrací. Tímto způsobem jsem skvělý magnet na lidi, kteří chtějí duchovní růst za-darmo. Jasně, má chyba, nemám s tím problém, ale už je čas... Marně zavírám oči před tím, proč se už druhý den budím v depresi. No, proč asi, milá Jani? Protože jsi přijela ze Španělska s tím, že uděláš jasný řez ve svém životě a práci a teď na to nemáš odvahu?

Jsem si vědoma svého vnitřního boha-tství, svých znalostí, které jsem načerpala velkou odvahou a touhou po poznání, ať už skrze živoucí zkušenost nebo přes videa, knihy či semináře. To nestálo málo, časově, energeticky i finančně, to ale myslím nemusím nijak zdůrazňovat, každému to dojde, když se trochu zamyslí. 

Nejsem ledajaký blogger (i když vlastně jsem :D, jsem si vědoma toho, že mám světu, co dát, nepíšu obyčejné příspěvky, nekopíruju druhé, je v nich má vibrace, co boří, léčí, přeprogramovává a mění, dávám do nich hloubku své životní zkušenosti ve všech souvislostech univerzálních zákonů, které v takové podobě jinde nevyčtete, podávám to tak, aby si každý mohl uvědomit souvislosti o svém životě, ... ale nemůžu pokračovat takto, tady není vývoj a já už nějakou dobu cítím frustraci.

Navíc jsem prostě fakt už out of budget (finančně i energeticky) a musím se k tomu postavit jako ... no, muž! Protože žena si s domácím rozpočtem dělá, co chce, že? :)

Vy víte, kam tím mířím, mnoho z vás to jistě už delší dobu čekalo - změna fungování tohoto webu tak, aby výdej a příjem byl vyrovnán. Nedělám si iluze, že zde nemám čtenáře, kteří tento krok odsoudí, ale také vím, že jsou tu čtenáři, kteří v srdci pocítí, že se jedná o zdravý krok. Třeba tohle mé vymezení hranic ukáže i vám, jak si vymezit své hranice, nejdůležitější je uvědomit si svůj vlastní limit, což mi nový systém webu umožní, ano, dělám to pro sebe, mám se z větší části už docela ráda. Pravdou je, že pro mě je to teď trochu šach-mat, kdy v každém případě jsem vítězem. 

Buď bude web fungovat dál, ale už pro mne v rovnováze, tzn.  najdou se takoví čtenáři, kteří budou ctít mé znalosti a schopnosti a považovat je pro sebe natolik za hodnotné, že přispějí na mou práci, abych v ní mohla pokračovat. Není rozdíl mezi knížkou a textem na webu, oboje je duchovní bohatství. Jasně - doteď jsem se bála, že takoví čtenáři neexistují - nebyla jsem si vědoma své vlastní ceny a bála jsem se druhé možnosti - a to, že web zanikne a zůstane tu po mně akorát tak počteníčko na dvě knížky, jenže teď už vím, že to není "konec světa" a v takovém případě svou energii vložím do něčeho nového. Je to asi trochu radikální, ale však já to jinak neumím, znáte mě - skáču si hop a hop, sem a tam.

Tento web fungoval na dobro-volné bázi, kdo měl pocit, že mu popis mé vlastní zkušenosti pomohl s vlastním životem, poslal příspěvek. Občas někdo něco poslal, ale můj vklad do webu byl nezávisle na tom stejně intenzivní. Zdá se, že jsem podvědomě očekávala, že čtenářům to bude jasné, že péčí o web trávím dost času - ale jak by mohlo být, když jsem Vám to neřekla :) a tak jsem čekala... a čekala... a čím dál víc byla na sebe naštvána, že si to neumim po-řád-ně nastavit, a tak se můj život nikam nehýbal. V červenci tohoto roku mi jako znamení přišel příspěvek poslední a musím říct, že pak už jsem nebyla ani motivována se nějak více starat o růst těchto stránek, psala jsem, protože se mi chtělo, ale nevěděla jsem, kdy už je to dost, svým způsobem opravdu v tom nemám hranice a neumím oddělovat čas, kdy píšu a kdy nepíšu (v hlavě vlastně píšu pořád a je to únavné). Můj problém - moje řešení:

Proto od teď měním fungování svého webu. Nechci se uchylovat k jeho uzamčení jen pro registrované platící čtenáře, takže to zkusím následovně:

ANAMELÍ PENĚŽENKA:

Vlevo bude umístěna webová peněženka, kde bude informace, kolik se v ní zrovna nachází v hotovosti - když napíšu článek v patřičné délce a kvalitě (což většinou trvá kolem dvou hodin), ubude z ní 200 Kč. 

Do této peněženky každý měsíc vložím dle svého uvážení nějakou sumu, podle toho, jak se mi bude chtít psát z-dar-ma, prostě jako hobby.

Peněženka bude mou hranicí, když bude prázdná, psát na web nebudu (a naučím se mít v sobě klid, že je v pořádku, když nepíšu:), dopíšu svojí knížku (která v tuto chvíli má název Čekárna na zázrak a má více jak 100 stran) a třeba si najdu i nějakou brigádu, co mě bude bavit a nebude příliš vyčerpávat (např. v kavárně:). 

Když bude peněženka plnější, budu moct rozšířit web (zaplatit za grafika atp.), třeba začít dělat videa a cokoliv, co mě napadne a co už v tuto chvíli mám i v hlavě.

Proto prosím pravidelné čtenáře, kteří i nadále budou rádi číst mé příspěvky, aby občas vložili do anamelí peněženky jakoukoliv částku, kterou ucítí jako adekvátní - energie za energii. ¨

Čísla českého a slovenského účtu se nacházejí pod každým článkem i vlevo na webu. Děkuji Vám. A děkuji těm, kteří to již udělali dobro-volně v průběhu tohoto roku.

Do peněženky jsem vložila na měsíc říjen ze své energie 400 Kč, tzn. na dva články. Ten systém se mi líbí, už teď se moje buňky uklidňují, když v tom mám jasno.

Tahle radikálnost navádí trochu k pocitu, že jsem si přečetla knížku Neurorestart, ale není tomu tak, vím, jak fungují peníze a jejich energetický tok. Můj vztah k nim je kladný, mám je ráda, resp. mám ráda to, co mi umožňují - žít. A když nežiju, nemám o čem psát, a tudíž ani vy nemáte co číst... Problém je, že se ve svém životě spokojím s málem, i to cestování je kolikrát levnější než pobyt v ČR. Doposud jsem měla pocit, že si ani víc nezasloužím, že nemám danou "hodnotu", a kdybych chtěla víc, musela bych jít přes své limity, jenže to bylo přes limity své falešné morálky, kterou jaksi postupně úspěšně bořím. Ani netušíte, jak moc si toužím koupit nějaké nové boty, a jestli si na to vydělám svým psaním nebo umýváním nádobí, tak ať, hlavně když to nebude kancelářská činnost :)

Děkuji Vám za pochopení. Hasta luego.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Intenzita prožívání a co mi to přineslo do života

V posledních dnech jsem hodně používala slovo intenzivní, asi jsem se snažila to na sobě přijmout, dokonce přijala, a tím se pohnula.

Uvědomila jsem si, že k sobě potřebuji do života muže, se kterým tahle impulzivnost nehne, který ji nebude posuzovat a bude chápat, že pro moje fyzické i psychické zdraví se potřebuji prostě "vyřádit", že mám ještě hodně slupek k odloupnutí, abych se dostala emočně do dospělosti, a když mi dovolí projít svými emocemi bez odporu, bude odměněn ženou, kterou může opravdu milovat a která miluje jeho. Asi. Kdo ví. Odmítala jsem svou intenzitu, a tak jsem nechtěla k sobě žádného muže, protože jsem se bála, že neustojí mojí labilnost (jeden den euforie, druhý den zoufalství), včera jsem se podívala na film Věčný svit neposkvrněné mysli, a tak nějak se mi se vším ulevilo, když jsem sledovala hlavní postavu v jejích emocionálních výkyvech...

A konečně se něco uvolnilo. Hodně jsem brečela, brečela jsem z toho, že se o sebe musím postarat a nevím jak, protože v takovém stavu vysoké senzitivity, která s intenzitou prožívání přichází, musím dávat pozor, do čeho se pouštím. Můj energetický systém těla je vyčerpán a já dnes dostala odpověď proč... a to mi dává naději, že se pohnu ještě dále. Možná do stavu, kde i ta intenzita poleví...

Jak sedím ve svém pokoji, ve kterém jsem strávila dětství a dospívání, začínám chápat souvislosti svého života zase v širším měřítku. Dneska jsou moji rodiče pro mě skvělí lidé (taky dost dospěli :), ale chci-li najít odpovědi, musím si definovat fakta, vím, že oni to vnímají jinak, ale z pohledu dítěte to bylo takto: Jejich manželství bylo příšerné, táta pil a měl na mě extrémně vysoké nároky, i když jsem ve škole byla nejlepší, nebylo to dost; máma byla frustrovaná, a tak si hledala své vlastní ventily, a já jako emočně labilní dcera reagující na každou (!) neharmonii v domácnosti jsem tomu dávala dost intenzivní rytmus. Hádky na denním pořádku, výčitky, pocity viny a následně obviňování jeden druhého, práskání dveřmi, odcházení, vyhazování z domu, nadávky, vyhrožování. Já se z toho nůžkami škrábala na rukou a nohou, vybuchovala v hysterické záchvaty pláče, který skončil, až když jsem únavou usnula. Dneska vím, že tenhle ventil mi pomohl neukládat negativitu v těle a pouštět ven, ale...

A jak píše Teal Scott - moje hladina stresu a emoční level v těle je již od dětství nastaven na téměř permanentní "ostrahu", a tak i přes to, že mi léta nehrozí vůbec nic, reaguju na jednotlivé podněty naprostým zúžením pohledu, instinktivním chováním jako zraněné zvíře v ohrožení. Jednou jsem v přítomnosti jedné holčičky z disfunkční rodiny zvedla ruku, abych jí něco ukázala, a ona si přikryla obličej, jako bych ji chtěla uhodit - tak takhle nějak to funguje. Nepodmíněný reflex, co nás má chránit, funguje i v případech, kdy to není vůbec potřeba. A ještě k tomu následuje stud, protože nechápeme, kde se to v nás bere a proč.

Byl to pro mne začarovaný kruh. Intenzita prožívání emocí mi pomohla díky vysoké hladině adrenalinu přežít svůj život v celku duševním pořádku (haha, z mého pohledu) a zároveň mi do života přitahovala nová a nová dramata, aby zůstala hladina adrenalinu vyrovnaná - někdy ta dramata byla vskutku závažná, jindy méně (klasické "z komára velblouda"), já ale prožívala stejným způsobem věci velké jako věci malé, stejně intenzivně.

Teal vysvětluje, že každá nová buňka se po takovém dospívání pak rodí s vysokou hypersenzitivitou díky chemickému nastavení receptorů, které je velmi odlišné od "stavu klidu" - takhle jsem získala svou schopnost cítit vše, co se děje kolem a proniknout do podvědomí svého i druhých lidí, reagovat velmi rychle na podněty života, měnit své nastavení, hodnoty ze dne na den a najít řešení zdánlivě neřešitelných věcí - neboť jsem v permamentním rozšíření smyslů - tzv. "stavu boje". 

A toto je zajímavé! V takovém nastavení těla je nemožné reagovat jiným způsobem, protože jakmile mizí ono chemické rozpoložení, máte pocit, že umíráte (protože ve stavu ohrožení byste bez dostatečné ostrahy vskutku umřeli), a dle toho vaše tělo a emoce reagují - vskutku - jako by měl nastat konec světa. Ujede Vám vlak? Konec světa. Někdo Vám nezvedá telefon? Konec světa. Ale tohle je nelogické, já to vím, a tak se za to stydím, a proto se v nebezpečí cítím lépe - jako doma, protože tam moje nastavení odpovídá situaci, tam jsem v souladu. Pravda, není to úplně dobré nastavení pro klidný život. Celý život jsem si tak nevědomě vytvořenými dramaty udržovala onu hladinu adrenalinu, protože mé buňky se staly závislé na těchto chemikáliích. Proto ať jsem dělala, co jsem dělala, ať už šlo o práci, vzdělání nebo zábavu, skončilo to stejně - vyčerpáním. A když v mém životě nastal přílišný klid, moje buňky začaly "hladovět", a tak po zdánlivě skvělém období přišlo Maroko se svým sexuálním obtěžováním a pokusem o znásilnění, abych si mohla dostatečně obnovit svou hladinu stresu a cítit se "živá", najít si důvody pro "ohrožení".

Moji spolužáci a bývalí přátelé (z nichž někteří chodí na tenhle web, aby si měli o čem povídat v hospodě u piva, zdravím Vás :) mohou vyprávět o mých záchvatech vzteku, moji přátelé i bývalí kluci jistě pamatují kvanta projevů neopodstatněné úzkosti, pláč a výčitky, jimž nerozuměli. To, že jsem se takto přestala díky duchovním cvičením projevovat navenek, neznamená, že můj mozek a tělo tímto způsobem nereagují stále. 

Tenhle permanentní stav ohrožení způsobuje stres i v chvílích relaxace, nedokážu se ještě ani teď pořádně uvolnit, cvakne kdekoliv klika od dveří bytu a jsem v oné "tmě", mam vytvořené nepodmíněné reflexy na mnoho takových podnětů, slov a způsobů chování. Je to jako spínač na bombě, stiskneš a nejde to zastavit.

Proto ten rozpor - navenek klid a vevnitř se pořád něco děje, ta sebekontrola je ale už moc náročná. Ta instinktivní šelma chce ven. Možná jsem teď vyloženě emočně labilní, ale já si to  po letech konečně dopřávám, vím, že jinudy vlak nejede. Díky tomu dokážu pozorovat, jak funguje můj mozek, jak se mění chemické nastavení v těle a jak reagují mé buňky. Cestuju časem, snažím se najít ve svém mozku emoční jádra vzpomínek a zlikvidovat je, vzpomínky jsou mé, ty si nechám, jen ty emoce už nejsou potřeba. 

Tohle putování svými emocemi mi dovoluje postupně přenastavovat funkci svých buněk, včetně těch mozkových a kmenových v DNA, ke kterým jsem získala přístup po nedávné smrti svého dědečka.

A konečně si přestávám myslet, že jsem ubohá a měním pojetí sebe sama na odvážná, jak se postupně zbavuji strachu z odmítnutí a ponížení. Možná je v tom trochu rebélie, asi musí být, jinak bych ty struktury a falešnou morálku v sobě nerozkopala, kdybych byla "přizpůsobivá". No, Bob Dylan řekl, že jakmile se stanete sami sebou, zamotáte tím spoustě lidem hlavu... a já se v tom budu držet Junga - raději budu celistvá, nežli dobrá.

A co teď? Naučím se dostat své buňky do klidu a "nehladovět" při tom, zároveň se budu učit regulovat svojí hypersenzitivitu, aby časem odpadlo "hyper" a já mohla v tomhle světě fungovat nějakým mírnějším způsobem. Několik hodin jsem nemluvila a bylo to velmi léčivé, nemuset reagovat na vnější svět, moje "obrana" začala opadat. Po tolika letech tak vysokého stresového levelu je moje tělo vyřízené, takže se budu věnovat hlavně jemu, začala jsem cvičit, abych jej posilnila (i když mi to ještě nejde tak, jak bych chtěla), zahájila jsem 14denní kůru na snížení počtu parazitů v těle (alespoň pro začátek), až získám sílu do těla, teprve budu moct řešit nějaké další otázky svého života. A že jich je dost...

Hasta luego...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Jinou bys Ji nechtěl (má vnitřní žena mému vnitřnímu muži, promluva duše)

Je ve mne hlas rozumu, hlas akce, hlas bojovníka, který ke mne promlouvá skrze vnější svět mužů, otců, přátel, milenců, neznámých cizinců, jež jsou mi zrcadlem toho, co mám již v sobě. Zhrzené otce, ukřivděné milence, ale i statečné bojovníky a odvážné rebely. Ale já nerozumím tomu hlasu, nevím, co mi říká, snažím se, ale nejde to, a tak vím, že musím objevit pramen toho hlasu uvnitř sebe, abych mu porozuměla. Vím, že tam promlouvá, neslyšen. A hledá mě, jako já hledám jeho. Maskulinní a femininní energie v mé duši.

Chtěla jsem být ženský princip, pasivní, přijímající, pečující, vyživující a inspirující. ALE! Toto je nová doba. Jsem solar woman. Abych přežila v tomto světě, musím jí být, nikdo jiný než já sama se o mě nepostará. Citlivým, pasivním ženám nikdo již nenaslouchá, nikdo je nerespektuje, a tak ze světa mizí cit a vášeň, mizí láska, chci-li ji dát ze sebe do světa, musím v sobě probudit toho spícího a životem ubitého muže, aby mne vedl a ukázal mi, kudy vede cesta k akci, k síle (ne vnější moci, myslím tím k tomu vnitřnímu zdroji). Mám v sobě ženu i muže. Jing a jang energii. Rozum, analýza, akce. Cit, emoce, tichá hlubina. Jedno ale nerespektuje druhé, zkusila jsem žít víc akci i víc cit, nic z toho nebylo harmonické, je tu ve mne nesoulad. Žena se cítí neviděná, muž se cítí neslyšen... Jak jen je spojit?

A já nyní vyzývám svého vnitřního muže ke spolupráci. Neboť já jsem sebe vědomí, probuzené vědomí, anima, psyché... ovšem bez znalosti růstu, bez schopnosti akce.

Muži, vím, že jsi unaven z mé vlastní iluze o tobě, ta iluze tě nutí stát se lepším, tím, čím nevěříš, že jsi, jenže ty se nevidíš mýma vlastníma očima, a tak si myslíš, že po tobě chci něco jiného a stáváš se něčím úplně jiným. Dávám ti svobodu tím, že už vím, že nikdy nebudeš po všech stránkách dokonalý, vím, že budeš dokonalý pro mne, ale nikdy nebudeš takový, jakým tě vidím já, ale věz, že já jsem Naděje a já jsem Víra, vždycky tě budu vidět lepšího, než jsi, protože já jsem tvé světlo, ta hvězda, co ti září na cestu. Věř ve mne, jako já věřím v tebe.

Až mne uvidíš, naučím se ti naslouchat. Teď to neumím. Ty mě nevidíš a já tě neslyším. Čekám, až v tobě budu moci spatřit sebe, čekám na splynutí, v které ty nevěříš. Skrze tebe mohu prožívat sebe, já sama nemohu, jsem ve své podstatě jen nehybným snem... Vím, že nikdy nemůžeš vidět svět mýma očima, a tak plně pochopit, co ti říkám, ale můžu tě naučit vidět mě mýma očima, abych v tvých očích mohla konečně uzřít sebe sama. Jen v tvých očích dokážu prožívat sebe. Když se neprožívám, vzdaluji se...

Jsem unavená, v těle je málo energie, všechnu jsi si vzal. A pro co? Pro to, co je venku? Cos tam našel, muži? Ta tvoje věčná touha poznávat, vědět, stavět a růst nás málem zabila, víš to? Jsem tak moc unavená, že se ti odevzdávám, dávám sama sobě šach-mat. Žena je nehynoucí Důvěra. Já ti důvěřuji, důvěřuji i sobě, že toto je správná cesta. Tanec na špičce špendlíku. To je Život sám. 

Tolik let jsem ležela u tvých bran, plakala, křičela, ... ze strachu, že se onen sen nenaplní, i manipulovala a prosila o přijetí, tys mě opouštěl, zrazoval, odmítal, přehlížel, zahleděn do vnějšího světa, neviděls, že přes to všechno já stále držím v rukou svíci, abys věděl, kudy vede cesta domů. Padal na mne prach, až jsem málem zmizela úplně, v úzkosti a strachu, ten pramen života vyschl, v naší duši jej obklopila poušť, ale pak zavál vítr tam odtamtud, odkud oba pocházíme, a očistil mne...

Chvíli jsem se málem stala tebou, aby sis mě všiml, chtěla jsem mluvit tvým jazykem. Ale nebyla jsem to já. Šla jsem za tebou na povrch, až na kraj svých možností a tys mě využil, abys získal přístup k tomu, co jsem ti nabízela, ... a pak jsi mě zahodil. Byla jsem zrazená, zhrzená. Bůh mne ale obdaroval schopností snést všechny rány, nikdy v tebe nepřestanu věřit, ... Tak už mne netrap, nezkoušej mě, prostě jen přijď a obejmi mě, ať skrze mne a můj pláč může odejít všechna naše bolest... 

Pravda, měla jsem spoustu hradeb, přes které jsi se musel probojovat, ale já ti dávala nápovědy, jak ony překážky překonat, měla jsem strach, že mě zraníš, vezmeš mi mou nevinnost... a zároveň toužila poznat, že jsi jiný, než říkají... Vím, že tam ve skrytu duše jsi jiný, já tu jiskru rozdmýchám, i kdybych u toho měla zaniknout... Slyš pravdu, kterou ti zpívám...

Muži, ty jsi bojovník a já jsem křehká jako květina. Chraň mne, neboť já nemám hranice, jsem bezbřehá. Něžná, temná jako hlubina, jíž se bojíš. Jsem emoce, vždy budu zrcadlem všeho, co nechceš vidět. Jak se chováš ke svému Citu? Jak s ním zacházíš?

Jsem vždy napojená na nejvyšší zdroj a vždy věřím v dokonalost, vždy věřím v lásku, neboť ji nesu ve svém srdci, ve své buněčné informaci. Já vím, jak ji žít, povím ti to, když mne budeš chránit a já budu cítit důvěru. Povedu tě a nechám se vést. Napij se z pramene Života... a já se v tobě ztratím, znovu a vždy, neboť toužím po absolutním splynutí, víš to, cítíš ten tlak, bojíš se ho, proto unikáš... Možná ti to není vlastní, já nevím, nikdy jsi mi to neřekl. Ale já se budu stále přibližovat, budu kolem tebe tančit, někdy tiše, aby sis mě nevšiml a já tě mohla tajně milovat, tvůj obraz v sobě, jindy hlasitě, abys mi konečně dovolil tě milovat skutečně, budu křičet, abys mě miloval, protože vím, že ta láska v tobě je, jen ty jí odmítáš, ale ty se znovu lekneš a já se znovu stáhnu a budu se stydět, protože mi zas a zas říkáš, že věřím v pohádky... Říkáš, že jsem příliš intenzivní, ale cožpak ty jsi nikdy netoužil po Totálnosti? Já tě tam mohu vzít... jen mne přijmi... přijmi mou impulzivnost, neboť ona je projevem impulzů z jádra nejvyššího zdroje.

Jsem jako oceán, který omývá tvé unavené nohy, jsem jako Květina, jejíž vůni, když ucítíš, máš potřebu sklonit hlavu, pokleknout a děkovat za život. Vím, že na mne mluvíš, ale nerozumím ti, muži, mluvíš jiným jazykem, velmi se snažím, jsem z toho frustrovaná,  stydím se za to, a tak se vzdaluji svému Zdroji, a tím umírám, ale stále ti nerozumím. Já nemůžu do hlavy, není mi to vlastní, jsem v srdci, jsem v emocích, jsem v pocitech, jsem v těle, ale do hlavy nemůžu, bez tebe ne, potřebuju tě jako průvodce a ochránce, to jen s tebou můžu kráčet po tomto světě, ale pro tebe je život přežívání, snaha, neustálý boj. Jak chceš v takovém stavu pečovat o svou květinu, když jsi neustále na cestách, když jsi neustále ve své vlastní hlavě, zatímco ona sama žije ve své snové rovině a slova, které jí říkáš, když o ni občas možná jen omylem zavadíš, si překládá do vlastního jazyka. Řekneš jí: "Jsi krásná," možná trochu z pocitu viny, že ses jí dostatečně nevěnoval, a ona už vám ve snovém světě vystaví společný hrob, v němž spočinete po dlouhém, krásném a naplněném životě. Měl bys to vědět, muži, neboť ona jiná nebude. Jinou bys ji nechtěl. Ale je čas, abys mne pevně chytl a byl upřímný, abych si nemohla vytvářet žádné domněnky, potřebuji to, abych se sama ve svém vlastním světě emocí a pocitů nezbláznila...

Žena pláče, když cítí Život i když ho necítí. Její zvonivý smích se nese celým Vesmírem. Její zoufalý křik cítíš až do morku svých kostí. Jsem vším. Slzy, křik, pláč, vášeň, cit, nekonečnost, hravost, nevinnost, svůdnost, koketnost, nepozornost, rozpustilost, láska, víra, ... Když zavane vítr ze spirály života, vidíš ve mne tu divokost, tu nespoutanost. Nikdy se před ničím nezastavím, když se jedná o návrat k rovnováze, k lásce, ... nemůžu, neboť jsem jako řeka, plynoucí, reagující na prostředí, každou hráz, kterou stavíš mé přirozenosti - když ve mne nevěříš, když mne odmítáš, když mne posuzuješ, když mne zrazuješ, když mi křivdíš - ve mně probouzí divokost tak ostrou, že ji sama neudržím v sobě a zraním tě, smetu, ubiji, umlčím... 

Ale věř ve mne, však já ukážu směr z temných stínů minulosti a ty nás vyvedeš, naslouchej mému zpěvu, pozoruj můj tanec a já tě spojím se Zemí, se samotnou esencí Života. 

Máš pocit, že bych si tě nevážila, kdybys nebyl stavitelem, bojovníkem, kdybys neměl úspěch ve vnějším světě? Až mne uzříš, budu ti navždy věrná a ty se staneš skutečným Stavitelem a opravdovým Bojovníkem... Potřebuji, abys objevil v sobě toho Rebela, kterého neseš. Nic jiného nás nemůže uzdravit, nic jiného nemůže uzdravit tento ne-mocný svět... Jen důvěřuj mému rozšířenému pohledu na život ve všech jeho souvislostech a já budu věřit v tvůj záměr, v tvé zacílení, už ti nebudu křivdit, už tě nebudu zpochybňovat.

Vím, že jsi unavený, neboť neseš břemeno života. Odlož jej na chvíli a přijď k mému prameni, napij se Živé vody a spočiň mi v náručí, abys mohl zítra vyrazit znovu na Cestu, ale už se mnou. Věř mi, bude to jednodušší... 

BUDEME-LI ZAMĚŘENI NA MINULOST, NIKDY SE NESTANEME BUDOUCNOSTÍ!

Víš, za co se vyplatí bojovat,

když nestojí za to zemřít?

Bere ti to dech 

a ty cítíš, jak se dusíš?

Přetíží bolest pýchu,

a ty hledáš místo, kde by ses skryl?

Zlomil někdo tvé srdce zevnitř?

jsi v troskách.

Jedna, jednadvacet zbraní,

slož své zbraně,

vzdej svůj boj.

Jedna, jednadvacet zbraní,

zvedni své ruce k obloze,

ty a já.

Když jsi na konci cesty

a ztrácíš veškerou kontrolu

a tvé myšlenky si vybraly svou daň,

když tvá mysl rozbíjí přízraky tvé duše,

tvá důvěra se prochází po rozbitém skle,

a kocovina neodchází,

nikdy nic nebylo postaveno navždy,

jsi v troskách.

Jedna, jednadvacet zbraní,

slož své zbraně,

vzdej svůj boj.

Jedna, jednadvacet zbraní

zvedni své ruce k obloze,

ty a já.

Zkusil jsi žít na vlastní pěst,

když jsi spálil dům a domov?

Stál jsi příliš blízko ohně,

jako lhář hledající odpuštění od kamene?

Když je čas žít a nechat zemřít,

a už nedostaneš jinou šanci,

cosi v tomto srdci zemřelo,

jsi v troskách.

Jedna, jednadvacet zbraní,

slož své zbraně,

vzdej svůj boj.

zvedni své ruce k obloze,

zvedni ruce k obloze.

Jedna, jednadvacet zbraní,

slož své zbraně,

vzdej svůj boj.

Jedna, jednadvacet zbraní,

zvedni své ruce k obloze,

ty a já.

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Ze snu duše se stává realita člověka

Until you make it, you fake it... a to taky není špatně, je to součást procesu, jen přijde v životě okamžik, kdy si musíme přiznat, že není hotovo tak, jak bychom si přáli, a musíme jít do akce, aby se předobraz vzniklý v snové realitě duše stal skutečnou realitou... Cítíme ten obraz sebe sama a toho, kým se můžeme stát, tak silně, že není možné ho minout... ale pravdou je, že tím obrazem ještě nejsme tu v realitě, tam v rovině duše ano, ale pravé umění života je, když se necháme krůček po krůčku vést vnitřními impulzy a jako puzzle kousek po kousku začínáme vládnout nad hmotou svého života, stáváme se mistrem v našem vlastním životě, není potřeba být mistrem kdekoliv jinde, stačí, když budeme umět žít svůj život...

Hmotná realita nikdy nebude dokonalým protějškem snové realitě, prostě to není možné. Ani já nikdy nemohu zcela popsat, co bych Vám chtěla říct a kdo jsem tam v rovině Psyché, v rovině duše - té energie, která vysílá impulzy do hmoty. Je to jako, kdybych projížděla nádhernou krajinou při západu slunce a snažila se Vám popsat do telefonu, jaké to je. Mohu popsat, co vidím a co cítím, ale nikdy nepředám onen moment... 

A je to dost práce, aby se z té zraněné osobnosti plné vzteku, co je na fotce tady vlevo, stala Esence, která září z první fotky. Tak proč se trestat na drobné pády, za chyby, proč posuzovat, jak tu esenci ze sebe vykopáváme, každý má svůj způsob. Ten můj protentokrát byl ze sociálního hlediska absolutně nepřípustný - hysterický pláč, křik, zoufalý vnitřní dialog projevený naprosto schizofrenním chováním, jednalo se o propuštění veškerých emocí své vnitřní ženy ke své maskulinní energii, o tom napíšu příště, dnes nemám energii.

Ve Španělsku jsem začala mít odvahu vidět pravdu v sobě, nebylo to lehké nahlédnout pod všechny ty vrstvy sebelží, které mne v mylném domnění měly chránit, dnes se učím tuto pravdu říkat i navenek, bez ohledu na strach ze studu nebo z odmítnutí či dokonce opuštění. Jak jsem prorazila ty bariéry, moje krční čakra se dostává do rovnováhy bolestí a cítím, že se mi nyní vůbec nechce mluvit, vydávat jakýkoliv zvuk do vnějšího světa. Je to příprava, před startem. Další level Pravdy, pravda je čirá energie, která námi a kolem nás prochází a já se učím ji dávat do slov, vím, že občas dosti nekultivovaně, zvláště k některým lidem, se kterými ztrácím své sebe-vědomí, ale učím se to... jako my všichni.

A tak se každý den snažím být víc a víc tím, co cítím uvnitř sebe, ale tu jsem člověk, chybující, očekávající a hned na to zklamaný, milující i nenávistný, milovaný i nenáviděný, přesto že vím, že za každou nenávistí se skrývá bolest duše z toho, že odmítáme, čím také je,... ale někdy prostě trvá, než jsme schopni do těch koutů své duše pohlédnout, abychom zjistili, že bolest není to, co nás ničí, je to ona nenávist, ten odpor k tomu, co je v naší duši. Bolest dokáže být krásná ve chvíli, kdy ji necháte projít svým tělem bez odporu, ona se ukáže a pak jednoduše odejde... jen ji nezastavovat, nehodnotit. 

A tak cítím bolest, když vím, že mě můj vnější svět soudí, protože já sama soudím vnitřně sebe ovlivněná morálkou a ustrnulými žebříčky hodnot, bolí mne, když slyším, kdo co řekl, jak si kdo co přebral, jak si ten a ten dělá o mne mylné obrázky, ale je to pochopitelné - vnější svět nevidí, kým jsem ve své celistvosti, a tak se snažím k těm nepochopením nemít odpor, a už vůbec ne k těm lidem. Je tu bolest, ale není tu odpor, proto je tu krása v této zkušenosti. A proto mohu jen říct: "Mám Vás ráda. Chtěla jsem, aby jste mě uzřeli, jaká jsem, chtěla jsem to, protože jsem se nedokázala vidět sama. Ale jen já mohu v celé šíři zahlédnout a vidět, kým doopravdy jsem, a proto vám odpouštím, že mne vidíte svýma očima a učíte se z toho to, co vy potřebujete."

Naštěstí každý den je nové ráno a člověk může začít vždy znova...

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Když maska spirituality začne padat z tváře…

Camino de Santiago

Jaká úleva strhnout si duchovní masku a být zas člověkem. Se svými emocemi, se svými zraněními, se svým právem chybovat, a tím se učit.

Tuhle masku jsem si nasadila v touze zastavit kolotoč negativních událostí v mém životě, stala jsem se znovu svým otrokářem, zase trochu v jiné podobě. Můj vnitřní direktor velel: "Dělej to takhle, takhle a pak už to bude."

Ostatně k tomu slouží všechny masky, které si během svého života nasazujeme ve snaze vyhnout se dalším zraněním a vůbec pohlédnout na ty, které už máme. A kolik jsem jich už vyzkoušela – tvrďák, citlivka, matrix woman, anti-matrix rebel, … každá z těchto osobností ve mne toužila po projevení, však jsem to taky já, co už s tím nadělám :) A já jim to dovolila a vždy jsem se s nimi plně ztotožnila – tohle jsem já a všechno ostatní byla lež. A když nefungovaly tak, jak jsem očekávala, tak jsem je zavrhla! Spolu se všemi lidmi, kteří v té masce nadále setrvávali. Uf… A pak jsem tyto masky, tyto podosobnosti vzala zpátky na milost, přijala jejich smysl, účel, lekce i dary. A s nimi i všechny lidi, jež stále skrývají svou esenci téměř neprůstřelnými nánosy a barikádami kolem svého duchovního srdce.

Když mne moje spirituální maska dovedla do stejného slepého bodu jako ony masky neduchovní, cítila jsem se zrazena. Jako malé dítě, které si myslí, že už věci dělá dobře, ale namísto pochvaly dostane výprask. A nastala rebélie – bože, vezmu si, co chci, protože očividně žádná cesta do toho vybásněného nebe nevede. No, co Vám mohu říct – dostala jsem na držtičku, má vlastní zodpovědnost mne doběhla. Ve svých vlastních únicích jsem se ztratila. Má vlastní iluze mne málem zadusila. Přesto ani jedna vteřina v mém životě nebyla omylem. 

Mohla jsem dva roky duchovně růst, klidně i pět nebo padesát let, a nikam by to nevedlo. Když nerostu jako člověk, nerostu nijak. Pro rovnováhu v životě i duši to chce pracovat na všech svých úrovních. Když si nejsem vědoma svých emocí, ony ovlivňují mé jednání, aniž bych si toho všimla. Když nechci vidět realitu, jaká je, setrvávám jako dítě ve své bezmoci a ona skutečnost se nemůže nijak měnit. Problém je potřeba nejprve vidět, tedy vlastně příležitost. A já jsem teď v kontaktu se svými emocemi jako snad nikdy, až mi to trhá tělo, dnes ráno jsem dokonce vztekle pobíhala po půdě a prožívala naplno své zklamané dítě, jehož život není podle jeho představ... "ALE JÁ TO CHTĚLA JINAK!! Já chci internet, tak proč mi ho odpojuješ, bééééé..." A pak jsem prožila i tu bezmoc (!), že stav věcí je daný a jediné, co mohu ovlivnit je to, jak se zachovám nyní v dalším přítomném okamžiku....

Typickým příkladem mé neochoty dospět, mé dětinské naivity bylo mé domnění, že za určitých podmínek vidím kolem mne mihotat se energie, jaké překvapení bylo, když jsem v oněch mihotajících se "provázcích" rozpoznala parazity, co si bezděčně plují v mých očích. Tomu říkám pád z výšek do hmoty. Myslela jsem si, že když budu dostatečně prosvětlená, problém s parazity se mne nebude týkat – stejně tak jako jsem si myslela, že ujdu-li 400 km, budu mít tělo jako modelka, obě domněnky mají stejného jmenovatele – když tolik let či celý život něco ignorujete, náprava nepřijde jako blesk z čistého nebe. Tedy boží milost může přijít vždy, ale já se toho mám ještě co učit o své zodpovědnosti ke svému tělu.

Camino člověka hodně propojí s vlastním tělem a je pochopitelné a dokonce odpustitelné, že jsem odmítala mu dávat dostatečnou péči a lásku jen na základě podlehnutí vlastním pocitům viny, pak bych se mu vlastně obětovala. Musela jsem nejdřív najít svůj pramen niterné lásky k němu a teď cokoliv pro něj udělám (strava, hygiena, péče, komunikace, cvičení, tanec) je z čiré lásky, která má původ v bohu, v tom božském, co je ve mně. A ta láska je nyní oboustranná, proto mi mé tělo nyní dokáže odpustit, když si potáhnu z cigarety od kamaráda, protože jsem nervózní, nebo když si dám čokoládu, protože je mi smutno. Mé tělo ví (i já to vím), že na sobě pracuji, že nezavírám oči. Že krok po kroku, cihlu po cihle stavím svůj ráj zde na zemi. Tenze mizí, nezavírám oči. A že to trvá? Zrušit staré a postavit nové je kompletní rekonstrukce, ale nyní se dokážu radovat z každé nově usazené cihly a nebýt frustrovaná, že dílo ještě není hotovo.

A onen náraz reality si zaslouží provolání slávy, protože je důkazem, že jsem konečně přistála (viz můj článek z 6. března - Připoutejte se, přistáváme). Ona spirituální děva ve mně se už dostatečně vyřádila a já konečně mohu znovu a lépe integrovat jednotlivé osobnosti ve mně k většímu projevení své podstaty – mého esenciálního já, měkčího a otevřenějšího, toho, které v rovnováze projevuje svou duchovní i lidskou podstatu, vyváženě využívá rozum i cit a má vždy na paměti zdraví svého těla i duše, i všeho kolem.

Zbude mi z této životní etapy neuvěřitelné poznání, které aplikuji na svůj budoucí život. A i když se mne občas zmocní panika, zda má rozhodnutí mi znovu neublíží, po prožití tohoto strachu se vždy navracím do naprosté důvěry v sebe sama a božskou prozřetelnost, věřím v božské načasování. Těch 400 kilometrů mne naučilo trpělivosti, každodennosti, pokoře… a následná vnitřní introspekce – pohled na mé potlačené emoce mi pomohá propustit s pánem bohem svých pochybovačských 30 %, svého Nevěřícího Tomáše, svého vnitřního Soudce… Pochybovač v nás má své místo, ovšem nesmí být natolik silný, aby nás znejisťoval v našem vlastním životě a bral nám radost ze všeho, co děláme, tím, že by nám podsouval, že možná existuje ještě něco jiného. Pochybovač nabízí alternativy, je jen na nás a naší vnitřní moudrosti, zda je přijmeme, či ne.

A tak i mne zdá se bůh vystavěl životní stezku jinudy, než bych očekávala. Anebo jsem ten potenciál vnitřně vždycky tušila a jen jsem se bála si ho přiznat? Však už v osmi letech jsem tatínkovi tvrdila: „Tati, já budu modelka a až budu stará budu spisovatelka.“ V té době pro mne pojem „stará“ znamenal dvacet a více, tak mám trochu skluz, ale jinak jedu ve směru.

Každopádně teď na chvíli odkládám masku spisovatele a minimálně do svého návratu do Čech 16. 10. si dávám volno. Vím, že mi ho přejete, konečně si ho přeju i já sama pro sebe.

Vím, že vše v mém životě je odpověď na mé modlitby. Myslím tím ty niterné, hluboké, z duše plynoucí… ty, jež nelze vynutit afirmacemi a bohapustým vykřikováním do nebes, co si zasloužíme a co nám není dost dobré… Ale ta sms s nabídkou práce za 29 tisíc měsíčně – ta mě teda parádně rozviklala. Nu, což zvědomila jsem si svou únavu a svůj strach o budoucnost… a obrovský strach z rozhodnutí hraničící s panikou. Ale naštěstí ten pochybovač ve mně už nemá hlavní slovo. Jak se den ze dne má odpověď na nabídku měnila, pozorovala jsem vnitřní boj, který mi ta nabídka přišla ukázat, ten boj tam byl vždy, tímto jsem si ho mohla uvědomit, rozum a cit, strach a důvěra, sledovala jsem argumenty obou stran, často pádné, jindy malicherné a směšné. Netlačila jsem na rozhodnutí, věděla jsem, že se rozhodnu správně, i když má zraněná část byla v naprosté panice, křičela, že se zase rozhodnu tak, že se zraníme, jiná část zase hystericky brečela, že už je unavená ze způsobu života, který vedeme .... Dnes mohu říct, že jsem svou bitvu vyhrála právě tím, že jsem ji přijala, nesnažila jsem se jí zastavit, pouze jsem čekala na výsledek, tichý pozorovatel, co jen občas klade otázky.

A tak se setkáváme s výsledky svých tužeb až tehdy, jsme-li ochotni se s nimi v souladu se stvořitelem nesetkat…

---

Autor článku: Ana Liveinspirit

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Láska jako cesta ke své vlastní esenci (více objektů zájmu, nevěra, rozchod, iluze lásky, partnerství)

Otázka: Ak je človek rozvinutá osobnosť, vníma život a svet komplexnejšie, tak nie je pre neho iba jeden objekt záujmu, lásky, sexu, ale dokáže ľúbiť aj viacerých. Asi mám s tým problém...., lebo ak prezentujem tento názor, pre väčšinu je to absolútne neprijateľne. Myslím si, že sú ľudia, ktorí  sú  v uvodzovkách  šírší, potrebujú možno viac podnetov a tým aj  partnerov.( nemyslím, len sexuálnych, aj keď to niekedy hrá veľkú rolu)

Tvá otázka mi během posledních několika měsíců občas vytanula na mysli a kupodivu odpověď se s během času měnila. Tohle ze mne dnes vypadlo, myslím, že odpověď opravdu záleží na tom, v jaké životní fázi se člověk nachází. 

Souhlasím, že vícero objektů zájmu (ať už citových či sexuálních) přináší mnoho podnětů. Tuto fázi jsem si prožila někdy v období od loňského léta do toho letošního. Znamenalo to pro mne veliký růst a integraci mnohých podosobností ve mne, neboť každý muž mne učil o jiné části mne samotné. Takové fáze v životě přicházejí, a tak není potřeba nikoho soudit, zároveň však to není transformace přijatelná pro každého, ovšem je-li člověk ve fázi objevování této vnitřní svobody a nových rozměrů lásky v podobě rozmanitého kontaktu s druhým pohlavím, má často potřebu hlásat tuto v sobě objevenou svobodu navenek, což poukazuje, že sám ještě tuto vnitřní pravdu nepřijal, a tak si podvědomě přivádí do života lidi, kteří s ním nesouhlasí, aby byl nucen najít ve své mysli takové argumenty, jimž uvěří i on sám.

Jednoho dne jsem si ovšem uvědomila, že jsem unavená z tohoto typu poznávání. Je sice rozmanité, ale překvapivě není hluboké. Hloubky lze dosáhnout až tehdy, je-li člověk připraven převzít zodpovědnost za své vztahy, pak je totiž ochoten je pěstovat a nechat růst a sílit. Tomu předchází rozhodnutí, že tento člověk patří do mé budoucnosti (a to přesně do té doby, dokud budeme jeden druhému zrcadlem). Nechtěla jsem to vidět, má zranění mi bránila se takovéto skutečnosti otevřít, pořád jsem si všude nechávala zadní vrátka k útěku (kdyby se dotyčný příliš dotýkal mých zranění). Některé lidi nechceme ve svém životě proto, že příliš jitří naše rány. A my místo, abychom pohlédli na tyto rány, odháníme od sebe dotyčná zrcadla.

Uvědomila jsem si, že celé mé nitro touží po tom mém vysněném princi, který byl ale tak idealizován, že žádný muž nemohl naplnit má očekávání – a ti muži to vycítili a raději se vždy drželi dál, protože já celá vibrovala na informaci „odmítám tě, protože nejsi dokonalý“ – během své svatojakubské poutě jsem si uvědomila, že tento program souvisí s mým tatínkem, který nesplňoval mé sny o dokonalém otci a manželovi, což jsem vnímala jako zradu (on byl přece mojí první láskou), proto jsem se v životě setkávala s muži, kteří mi tuto mou představu neustále bořili, a tím mi vlastně dávali možnost uvědomovat si a specifikovat mou vlastní představu o mužské energii. A tak vnímám, že vše je proces a uvnitř mne se utvořila znalost energie, která odráží maskulinní povahu mého esenciálního já – mého vnitřního muže, který je dokonalým partnerem mé femininní energie – mé vnitřní ženy. Učím se cítit to, vidět to a přes všechny své masky i žít to – já sama chci žít to, co tolik chci vidět kolem sebe. Každý den kousek po kousku.

Znám ty momenty, kdy člověk miluje vícero mužů. Je to tím, že každý je v souladu s nějakou naší částí a ta část volá po zviditelnění skrze vnější projev – tedy muže. Ty části spolu ve mě nějak souvisely, bylo potřeba se jimi zabývat ve stejný čas, abych je mohla sladit a integrovat. Skrze druhé se učíme milovat sebe sama, ale není to ta ona Láska, ta nepodmínečná, je to jakási podláska, která nás vede k oné božské energii, možná v tom vztahu občas člověk ucítí vůni této Lásky, než zase sklouzne ke klasickému lidskému podmínkování.

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že je-li člověk připraven opustit kolotoč hledání sebe v druhých, přestane toužit po vícero mužích, jistě bych ho dětinsky soudila. Ale myslím, že i moji čtenáři vnímají, že jsem zřetelně dospěla, a tak mohu říct, že jsem pouze nevěřila v Lásku, že jsem nevěřila, že existuje muž, kterého bych mohla přijímat po všech stránkách tak, aby mi má mysl neustále nenašeptávala, že tam za rohem je „něco lepšího“. Dokonalý muž tak, jak jsem si ho celý život přála, neexistuje, ale mohu dosáhnout dokonalého souladu v sobě, a tím se každý muž může projevit jako dokonalý pro mne.

Ovšem to neznamená, že se uzamknu spolu s ním do svého vysněného v zámku (v oblacích) a nevpustím k sobě jiný podnět. Naopak čím více se otevřeme oba dva druhým lidem, tím bohatší bude naše soužití – samozřejmě za podmínky, pokud tyhle vnější výlety každý sám za sebe dokážeme vyvážit i tím, že si občas dopřejeme pobýt i v tom vzdušném zámku, mluvit jazykem lásky, komunikovat a splývat jeden s druhým do vzájemného sladění.

A co se nevěry týče – není špatná, ani správná, prostě plní svůj účel. Říkáme tím sobě i svému partnerovi – chci něco víc, než mám. Ale nevěra není řešení (tedy vlastně je – posouvá věci směrem k rozuzlení). Nemáme-li víru (ne-viera) - zrazujeme druhého, a tím rýpáme i do vlastních pocitů zrady. Nevěra je ukazatel, který ukazuje, že něco v našem životě není v pořádku – v našem chování k sobě a k druhým. Chybí víra v to, že co mám, je to, co potřebuju – a má neochota tomu čelit a definovat si, co tedy od života (a svého partnera) chci, mi nutí utíkat, zavírat oči před skutečností. V takovém případě je potřeba hledat v sobě odpovědi – jakou představu mám o životě a jakou představu o životě má můj partner. Jsme-li schopni si navzájem tyto představy pomáhat naplňovat (aniž bychom popírali sami sebe!), pak je dobré na vztahu pracovat. Jsou-li tyto představy natolik odlišné a neochota (ne-víra) v partnerovu představu způsobuje náš vlastní odpor k němu, pak je potřeba pracovat na ukončení vztahu, říkám pracovat, protože ukončení vztahu je mnohdy více transformační než celý vztah – nepustí vás to od sebe, dokud nesplníte to, co jste se přišli do vztahu naučit. Stačí se ale vnitřně rozhodnout, že tyto lekce přijímáte a pravdivě přijmout fakt, že každý má na všem 50 % podíl – na radostech i na starostech. Vnější svět je odrazem nás samých, kdyby váš partner s vámi nebyl na nějaké úrovni vibračně v souladu, zmizel by z vašeho života tak hladce a plynule, že byste nechápali.

Ta vzpomínka na Lásku, kterou v sobě nesu, ta dokonalá bytost, kterou celý život hledám kolem sebe (a nenacházím) – jsem JÁ. Je to potenciál, který mám v sobě a který jsem se rozhodla žít, přes všechna klopýtnutí, každé ráno znovu vstanu a budu se dotýkat té božské bytosti ve mně. 

---

Autor článku: Ana Liveinspirit

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Doteky duší

Pohled na katedrálu v Santiagu, podzimní rovnodennost 2013

Dotkla jsem se hloubky života. Nelze to vzít zpět. A jak jsem se blížila ke katedrále v Santiagu, uviděla jsem v jedné malé kamenné uličce znamení svatého grálu a věděla jsem, že má DNA je kompletní, že mé buňky vibrují energií božského středu a že když spadnu do své vnitřní temnoty, na chvilku, zas se brzy vrátím zpět do mého božského já, věděla jsem, že už není důležité, kudy budu kráčet světem, že není důležité, koho se dotknu... Svůj osud si tvořím sama, svou pokorou a zodpovědností jsem získala plné právo stát se tvůrcem svého života a nebýt zdánlivou obětí vnějších událostí - a samozřejmě - jsem v tom začátečník, budu dělat chyby, budu se to učit. 

Zanechám tu na Zemi stopu božské energie a to je vše. Tak jako všichni poutníci otevřeného srdce,... a možná za deset let, sto let, dvě stě... se ty naše doteky duší propojí a Země bude nebem pro všechny... 

Možná jsou druzí ve vězení svých myslí, tak jako já jsem byla...a občas stále jsem. Není třeba se hnát za spasením, stačí pohled, dotek, setkání, slovo, úsměv, slza... jen si připomenout, po čem každá duše touží. Je to jako žlutá zářící šipka na cestě do Santiaga a i když z různých míst - všichni směřujeme do jediného oceánu lásky...

A ano, cítím klid, dokončení, dospělost, duši, boha ve mne... a stejně tak cítím zmatek, osamocení, člověka ve mne. Co už ve mne není, snad poprvé v životě - jsou pochyby. A to není konec, je to nový začátek, kdyby to byl konec a mé lekce byly kompletní, byla bych mrtvá. Tak už to na té naší Zemi chodívá. A mnoho lidí najde Lásku v sobě až v poslední vteřině svého bytí zde, jaké požehnání, že my ji můžeme hledat dříve...

Tušila jsem, že rovnodennost přinese potvrzovací zkoušku, všechno to sexuální obtěžování a tragikomické situace z posledních měsíců se snažily dosáhnout toho, abych se přestala za sebe stydět, ten stud jsem posbírala někde v dětství, ale už ho nepotřebuju. Jak jsem jela vlakem ze Santiaga a stmívalo se, bylo to čím dál jasnější - perfektní podmínky pro to, aby se Anamel dostala zase do problémů... a já jsem prošla a z mé maturity mi navždy zůstane příběh o tom, jak jsem se málem stala šlapkou. Někdy se ptám - jestli já to nedělám jen proto, abych měla o čem psát. Už na vysoké jsem si říkala, že kdyby nebyly koncentrační tábory, nemohl by Lustig být tak božským spisovatelem... 

Odmítat, co nám život přináší, znamená nechápat širší rozměr zkušenosti, znamená to, že křičíme do nebes jako malé děti: "Bože, tohle nechci, dej mi něco jiného, dej mi vííííc, já víííím, co je pro mne dobrééé." A já konečně ztichla, už nekřičím, a tak konečně mohu slyšet jemný hlas boha, který mne vede a přináší mi dary až tehdy, jsem-li na ně připravena. Ta čtyřkilometrová noční procházka uličkou studu, kdy auta zpomalovaly, aby si prohlédly novou kost v nabídce místních sexuálních hraček, mne donutila se z plných plic sama sobě a své schopnosti dostávat se do stále stejných situací zasmát. A v očích těch prostitutek bylo přes to všechno něco cosi esenciálně krásného. A tak jsem jako bezdomovec povídajíc si sama pro sebe kráčela po svých špinavých nohách světem a konečně jsem se za to nestyděla, stala jsem se hrdinou. Nic vnějšího se nezměnilo, jen můj pohled na mne. Božská dualito, ty nádherná Jedinečnosti!

A co teď - najednou mne každé ráno nečekají desítky pozdravů a přání šťastné cesty, najednou mne nevedou žluté šipky k mému cíli, najednou mne s okolními lidmi nespojuje stejný cíl... anebo... anebo ano?

Katedrála byla plná turistů, cítila jsem osamocení, přišla jsem tam v době, kdy už většina poutníků svou cestu dokončila. Našla jsem malou modlitební místnost, na oltáři nebyla žádná Marie, žádný Ježíš... bylo tam jen srdce, ten svatý grál...

---

Autor článku: Ana Liveinspirit

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Jsou-li mé články pro vás přínosné, můžete mi přispět na mou další cestu:

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Santiago, 30 m od katedrály

Ještě poslední káva na mé pouti. Nostalgie, smutek. Uklidnit se, nadechnout a vejít do katedrály jako královna. 14 km před Santiagem jsem začala brečet, že něco končí a vydrželo mi to tři kilometry. Myšlenku zranění z opuštění, které nám brání procházet změnami v životě plynule, rozebírá kniha Uzdravte svá emocionální zranění, která mne provázela po celou mou cestu. Nekončí jen camino, končí něco starého ve mně. Vidím v sobě bolesti, které doposud byly skryté, a vidím jejich spojitost s mým dětstvím. Ta kniha mne naučila to vidět. Pak přišel obrovský vztek. Vztek na má vlastní očekávání, to mne dovedlo v myšlenkách k mému otci, jako archetypu muže, který nikdy nesplnil má očekávání, odtud plyne můj neustálý pocit, že mne život zradil. A tak není divu, že karta, kterou jsem si před caminem vytáhla byla Zrada. Vnímám to zranění, do kterého neustále píchám, abych si už konečně uvědomila, že se cítím zrazena. Zrazuji sama sebe. Děkuji za toto poznání, vím, že je to počátek opuštění mých iluzí o mužích, které mne tolik vnitřně ničí... a když jsem uviděla své myšlenky, zjistila jsem, jak moc jsem sama ze sebe a svých myšlenek unavená. Pak přišel pláč a smích... a já dopíjím kávu a budu těch posledních 30 metrů vnímat svou bolest z opuštění...

---

Autor článku: Ana Liveinspirit

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

27 km do Santiaga

Fotografie pochází z kláštera v Samos, Španělsko

Synchronicita. Absolutní dokonalost božského. Učím se věřit. I když - je za těchto podmínek vůbec možné nevěřit? 

V dětském úžase, v ženském půvabu, mužské disciplíně a stařecké moudrosti... 

---

Autor článku: Ana Liveinspirit

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Děkuji za příspěvky

• Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330