sobota 3. ledna 2015

Před koncem každého cyklu stojí největší bubáci i slečna Smrt

Byla jsem vitální a šťastná, měla jsem jasnou mysl, která věděla, a otevřené srdce, které cítilo prostřednictvím radosti a zodpovědnosti správnost každého mého kroku, ... a onemocněla jsem zánětem průdušek a dutin. Divný, co? No, ne až tak docela. Světlásek by řekl - neodpočívala jsi, to máš za to! Ale na světě věci nejsou černé, nebo bílé, že? Příčina někdy splývá s následkem a někdy je běh událostí prostě jen během života samotného. Nebyla jsem takto pořádně nemocná 4 roky, v podstatě od té doby, co jsem se rozhodla, že mám své zdraví ve svých rukách. Ale do té doby "zázračného" uzdravení jsem brávala několik let antibiotika co tři měsíce. Bylo zajímavé si připomenout, jak jsem se svým tělem zacházela, v jakých stavech jsem "normálně" fungovala, žila, ...

A protože moje nemoc postihla hlavně krční čakru a třetí oko, úplně se mi rozplizla vnitřní navigace, vůbec jsem tyto dny nerozeznala svou vnitřní pravdu od mylných domněnek - kdykoliv jsem je postavila vedle sebe, zdály se mi vibračně úplně stejné. Děsivé. A tak mi došlo - bože, takhle já jsem žila dlouhá léta! Vibrační slepota nám nedovoluje rozeznat nízké energie od těch vyšších, hluchota zastírá pravdu na všech úrovních. A děsivé nebylo, že jsem si to na pár dní znovu zažila - děsivé bylo, že takto slepý a hluchý je na kolektivní úrovni tento svět. A tak není divu, že jsme ve své historii došli na prázdná a smutná místa, když se gps lidské rasy orientovala podle mylných domněnek. 

Nemohla jsem napsat ani řádku, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych nepodávala jen zprávy o svých vlastních bludech. Dokonce jsem přemýšlela nad filozofickou otázkou - Kdybych se neustále rodila do životů, kde bych podléhala hlásání lži, byla bych ochotná se zrodit do života, ve kterém bych byla němá, abych tento program zrušila? A ve své duši jsem našla odpověď. Ano, byla. Našla jsem odhodlání vzdát se svého spisovatelského snu v případě, že by obsahy mých knih měly sloužit jen k vlastnímu prospěchu a nesloužily by pro dobro celku.

Když začala před dvěma týdny nemoc ťukat na moje vrátka, začala jsem se ptát po příčině. Nebyl to obyčejný zánět, spíše takové Nic,... cítila jsem vnitřní přehřátí a jen jsem spala a spala a spala, jako bych ani v těle nebyla, jen jsem čekala vedle a cítila, že tomu nemám odporovat - z mého přecpaného kalendáře odpadlo všechno, nic nebylo důležité - práce, lidé, poznání a růst, radost, volný čas, přípravy na odjezd... nic...  nebylo to depresivní, jen podivně prázdné, což by jednoho mělo vyděsit, ale já to vnímala jako součást procesu, jehož smysl se v pravý čas ukáže. Nebyla to obyčejná nemoc, nezhoršovalo se to, nezlepšovalo se to - byl to stav nevědomí. Bylo to vyplutí na povrch všech mých částí, které si ještě nebyly jisté životem, který každodenně svými činy volím. Byla to zkouška důvěry, cítila jsem, jak se restartuju. A v tom mezičase jsem cítila, že v takovém Nic žije většina lidí, bylo to, jako by někdo uzavřel všechny moje intuitivní zdroje poznání - spojení se zemí, tělem, vnitřním sluncem, horní čakry intuice a vedení, třetí oko vizí a vědění a hlavně srdce. Já jsem si dokonce nebyla jistá, jestli miluji. Uf. Nejistota a váhání, tak by se to dalo jednoduše vyjádřit. Hledala jsem příčiny a povedlo se mi udělat určitou inventuru, postupně jsem vyčistila svůj systém od mnoha energetických parazitů - objevila jsem ve svém poli energie svých strachů pohnout se v životě směrem, který jsem si vytyčila. Objevila jsem i vlastní lenost. 

A navíc skrze tyto mé strachuplné shluky v mé auře se mnou manipulovali různí lidé, kteří mi z různých důvodů nepřáli mou vlastní cestu (ať z nepřejícnosti, strachu z vlastní cesty, nebo jen proto, že si mojí roli v jejich životě vysnili jinak - no, vážně jsem chvíli přemýšlela o tom, jestli všechno nezabalím a neodstěhuju se do Švýcarska s Italem, co se do mě bláznivě zamiloval - jenže pak jsem si uvědomila, že to na mě tlačí jeho přání, vůbec ne mé. A díky tomu jsem si uvědomila, že si neustále musíme obhajovat a připomínat svůj vlastní prostor, jinak nás zasáhne stísněnost, že na nás tlačí ze všech stran přání a projekce našich bližních - vůči některým jsme již odolní a některé s námi pořád mávají. A to pořádně. I já mám ve svém životě člověka, který je výborným trenažérem, pravidelně se ukazuje, když cítím pevnou půdu pod nohama, zafouká svým osudovým dechem a... dřív jsem díky tomu neustále ztrácela pocit vlastního směřování, dnes - díky bohu - už nejsem loďkou v rozbouřeném moři, ale majákem. Částečně právě díky němu.

Postupně jsem tedy objevila nesoulad mezi určitými částmi mého podvědomí/těla a vědomím. Zkrátka - moje vědomí mělo Jasno a ve svém extatickém tanci vzkříšení za sebou táhlo chudáčka moje podvědomí a dřelo jej o asfalt naší životní dálnice. A tedy podvědomí se vůbec nestačilo aklimatizovat na neustálé proměňování podmínek, fňukalo a trucovalo - donutila jsem staré já žít nový život, to ode mě vůbec nebylo hezké. Vůbec nestihlo umřít a zrodit se jinak. Zpanikařilo. Postavila jsem jej vzhledem k jeho nastavení před příliš náročné situace, které způsobily zhroucení. Prostě zkrat, přetížení systému. 

A vůbec to nebylo špatně, víte? Pochyby jsou zdravé. Právě z překonaných pochyb totiž vzrůstá ta pravá jistota. Právě na živné půdě pochybování a nejistoty paradoxně stojí Pravda. Marta Beck řekla: "Prohlédneme, že jsme přesně tam, kde jsme vždy chtěli být a že křivolaká cesta, která je nám určena, není cesta vpřed, ale dovnitř."

Krásně mě to obrousilo o další lpění na potřebě mít jasně vytyčenou cestu. Umění života je jako nepřetržitá stavba hradu s písku. Žijeme v cyklech. A pokaždé neomylně přijde vlna. Nebraňme se těm vlnám, nezpůsobujme si zbytečný odpor tím, že bychom chtěli od života jen jednu stránku mince. 

Chvíli sedíme, srovnáváme se s tou (znovu) beztvarou hromadou písku. A pak znovu najdeme odhodlání a začneme tvořit. A proč moje vlna přišla teď? Protože jsem navzdory strachům postupně začala vystupovat z vyšlapaných cest, které definovaly můj předchozí cyklus. Překonala jsem nepřízeň jakéhokoliv domnělého osudu. Pokaždé, když se "věci" chtěly spiknout proti mě - já zakřičela: Už ne!!! Beru si svůj život zpět! Svou vůli, své tělo, svou osobnost a všechno, co mi právem náleží a co budu sdílet s vesmírnou všeinteligencí a životem samotným. Zákon entropie má tendenci strhávat náš život do nepříznivých osudů, je to příliš velký tlak kolektivu. Postavit se proti tomu i proti všem vnitřním démonům vyžaduje velké odhodlání. A já jsem si takto zadřela motor a ono je to v pořádku, protože to auto stejně už nebylo pojízdné. Je potřeba si uvědomit, že jasnost mysli je funkční, dokud se i ona jasnost nestává znovu iluzí.

V našem těle je uloženo hodně starých schémat, v určitý moment získáváme takovou sílu ducha, že tyto vzorce sice vnímáme, tlačí nás v těle, způsobují různé procesy - ale my už nejsme jejich obětí. Tzn. že ve starém těle žijeme nový život. To může být pro tělo velmi náročné. Tryskající vitalita člověka úplně zaslepí a vůbec mu nedovolí si přiznat, že všechno je ještě příliš křehké a že by měl zpomalit, aby celý proces proběhl integrovaně na všech úrovních. Nemůžeme ignorovat, do jakých těl a nastavení jsme se narodili, ale můžeme tato nastavení postupně přetavit v to, co potřebujeme pro vlastní cestu. Jak řekl Sartre, svoboda je to, co uděláme s tím, co nám bylo učiněno.

V posledních měsících jsem svými činy dala hodně najevo, jakým směrem vědomě chci, aby se můj život ubíral. A jako vždy s tím přichází finální otázka - opravdu to chceš takto? Poslední zaváhání. A vyrážíme! A to je přesně okamžik, kdy přichází Smrt.

Včera ráno jsem přemýšlela, proč najednou zas nic nedává smysl - jako by mě někdo dosadil do cizího života (mimochodem se tomu říká depersonalizačně-derealizační porucha a je to přirozená fáze metamorfózy, než se nové vědomí usadí ve starém těle a přeskládá život, vztahy a všechny každodenní záležitosti do nového, lépe vyhovujícího stavu :) A pak jsem se začala smát - vždyť já jsem umřela. Už zas. To bylo paradoxně úlevné zjištění. Nic jsem neudělala špatně, vše je součástí procesu. A vlastně - už jsem pár měsíců neumřela, mohla jsem to trochu očekávat, konec roku je výbornou příležitostí - celé kolektivní vědomí podporuje přechod starého do nového. Tento můj život bude navazovat na ten předchozí (a ten předchozí a předchozí a...), ale zas je potřeba všechno zrevidovat z úplně jiných úhlů pohledu. Nelze nic, co jsem z hloubi duše cítila jako mé, považovat bez kritické rozvahy nadále za své.

Je to svým způsobem bolestivé, zemřít v podstatě v nejšťastnějším okamžiku svého života. Ale říká se, že s jakým pocitem umíráme, s takovým se rodíme. Zemřela jsem smířená, nadšená, trpělivá, zodpovědná, autentická, z velké části uzdravená, a hlavně milující a milovaná. A tak se rodím... a už se nemusím ohlížet na staré přístupy, další várka genetického zatížení mizí v prázdnotě mé vlastní smrti, jsem očištěna ohněm kosmické lásky smrti a znovuzrození. 

Když jsem byla celá léta nešťastná, věděla jsem, že kdybych umřela, bude to výsledek mého odporu k životu. A dnes jsem konečně přišla na důvod, proč umírají i ti, kteří jsou šťastní - protože hra skončila, jede se dál. Hrady z písku. Dřív bylo jen výjimečně možné se na Zemi takto zrodit znovu do stejného těla, žádné moje jiné já v jiném časoprostoru nezažilo bezmocné stáří, věřím, že takto můžeme lidský život prodloužit o mnohé desítky let, naučit se schopnosti buněčné regenerace a odcházet z dobré vůle naplnění času, nikoliv z důvodu selhání fyzické schránky.

Stejně jako loni byl první lednový týden takovým rozloučením s předchozím rokem, věřím, že i letos za pár dní ucítíme určitou svěžest ve svých životech. Život se i přes lidské pochyby totiž odvíjí s naprostou jistotou, takže já jdu zas v klidu spát, protože miminka potřebují hodně spánku.

Díky, že mi nasloucháte! Díky, že mě slyšíte!
ChristiAna Soleia Kieerra´ch

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

3 komentáře:

  1. Ahoj, mluvíš - píšeš - mi z duše :-)
    Přesně takhle jsem se cítil poslední dva až tři týdny. Dutiny. Třetí oko, zaslepenost, hluchota (doslova jsem asi 10 dní neslyšel na jedno ucho..). Člověk se musí ptát po příčinách. A znovu se narodit, aby žil. Už se částečně z té kukly vymotávám, aby do jara vzlétl motýl... :-) Přeju ti taky šťastný let rokem 2015! Petr

    OdpovědětVymazat
  2. :) jj beriem si svoju vôľu späť, to bola hlavná téma posledných 2 týždňov. A jj beriem si späť všetko čo mi právom náleží... .
    Súznim

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji děkuji děkuji !!!!!!!

    OdpovědětVymazat