pátek 6. prosince 2013

Soul-fiction: válečnice, která se bála milovat (DOPIŠ SVŮJ PŘÍBĚH DO ŠŤASTNÉHO KONCE)

Opakoval se stejný příběh jako loni (a jako před deseti lety a jako před pěti), snad i ta data seděla, věty se opakovaly. Bylo to tak směšně kopírující nejkýčovitější romantické trochu fantasy filmy, až jsem se tomu musela začít smát. Říká se "třikrát a dost". Takže můžu s klidným svědomím říct: "Dobrá práce, Anamel, možná to vypadá, že jsi se nikam nepohnula, že se točíš pořád v kruhu, ale vidíš v tom ten rozdíl - tu dospělost, zodpovědnost, odvahu čelit pravdě a sílu prožívání?" Ano, vidím, cítím... a konečně jsem připravena vnímat odpovědi a východiska z tohohle neustále se opakujícího příběhu.

Měla jsem ve své mysli nainstalovaný program: "Láska v souznění duší je nebezpečná." Kdykoliv jsem potkala někoho, kdo se dotkl mého nejniternějšího vnímání, objevily se překážky vnější, aby měl ten druhý vždy dost "důvodů", proč se spřízněné duše nemohou sblížit. Typicky jsem se vnímala jako oběť, dokud jsem konečně nepochopila, že ty vnější překážky jsou jen odrazem mého vnitřního odmítání takovéto kvality vztahu, odmítání otevřít se druhému nekontrolovatelným způsobem,... vlastně jsem si myslela, že i když po tom toužím, nejsem toho schopna... a báli se toho i oni, protože byly mým dokonalým zrcadlem. Jedna má část utíkala a ta druhá urputně toužila po překonání starých bolestí a strachů. Vždycky to bylo období, které mě trhalo na kusy, období, kdy všechno ostatní šlo stranou a já se plácala od jednoho pólu k druhému. Odcházím. Nemohu. Chci. Toužím. Odmítám. Miluji. Nenávidím. Jsem otevřená. Ne, jsem chladná. Mám příliš mnoho emocí. Ne, necítím vůbec nic. Nakonec vše skončilo mým zatvrdnutím a vzdání se ideálu vztahu postaveném na vzájemném respektu a léčivé podpoře, který není založený na hrách, manipulaci a závislosti, s tím, že takového snového vztahu nejsem schopná ani já, ani ten druhý (i kdyby v mé blízkosti někdo takový byl, nevšimla bych si ho)... krátce po takovýchto osudových setkáních jsem vždy vstoupila do jiného vztahu, samozřejmě založeného na starých vzorcích a téměř fanaticky odvedla svou pozornost jinam podle životní fáze, ve které mne osudový vztah zastihl (rebelství, škola, práce). A tak, když jsem nevědomě odmítla vztah, kterým mne mé vyšší já chtělo obdarovat, ale já na něj nebyla připravená, hold jsem se musela učit o všem uvnitř mě, co mi brání takový vztah přijmout - o svém nízkém sebevědomí, o svém egu, o potřebě kontroly a manipulace, připoutání, závislosti a taky odpoutání, uzavření a citovém chladu, emoční nestabilitě a nezodpovědnosti, úzkostlivosti ze sblížení, ...

Tento týden jsem ten program pocítila tak silně, až mě vyděsil onen chlad srdce v rovině, kam jsem doposud neměla přístup. Chci tím říct, že vnímám, že jsem už zbořila hodně zdí kolem svého srdce, ale byla tu nějaká další, která mi bránila udělat další krok.

To je pro mě poznání, jehož výsledek mi pomůže posunout se v mém bytí na další level, který změní můj život, sjednotí mou duši, ... cítím tu probíhající změnu do morku svých kostí (DNA). Je to moje téma pro tento život, pro tohle období. Láska, bezpečí, závislost, nezávislost, sblížení, oddělenost... Každým svým krokem a myšlenkou cítím osudovost, s jakou jsem v souladu se svou duší, svět ke mně promlouvá, má duše je hlasitá a já nepochybuju ve své víře, a tak jsem se v posledních týdnech nechala zavést do nejhlubších temnot svého Já, kam jsem nikdy neměla odvahu. Do těch částí duše, které ještě stále věří, že existuje trest, že existuje Peklo, a tedy v něm setrvávají.

Dokud jsem žila převážně na úrovni hmoty, tenhle program nebyl v podstatě aktivován (neměla jsem k němu přístup, byl spící a čekal, až budu dostatečně silná a zkušená čelit takovým hloubkám). Na hmotné úrovni, příp. na úrovni nedospělé duše má pojetí lásky své hranice a její podoba, a tedy i lekce jsou zcela jiné, jedná se spíše o smlouvy plné podmínek. Zároveň se tím učíme definovat si, co nám v takových vztazích chybí, abychom znovu-probouzeli svou niternou zatím spící touhu (vzpomínku?) po splynutí duší, které stojí pevně ve svém středu a jejich unikátnost společně tvoří třetí energii,... abychom se mohli s každým dalším vztahem přibližovat oné Bezpodmínečné Tvorbě.

Láska na úrovni duše, která převzala za sebe zodpovědnost, je hlubší. Když se jí dotkneme, najednou se rozvzpomínáme na stejně hluboká zranění, díky nimž jsme své duchovní srdce obestavěli hradbami - ty příběhy, které se už někdy někde staly, ...už tolikrát... kdy jedna bytost zradila, opustila, odmítla druhou. A přesně toho se bojíme, znovu-otevřít své nitro ve své zranitelnosti druhému člověku, bojíme se, aby se příběhy neopakovaly, protože my někde uvnitř víme, že nyní v tomto vědomí zrazujeme a odmítáme sami sebe. Ale právě ten strach nás nutí tyto příběhy žít pořád dokola, protože ten strach chce být viděn.

Až jednoho dne ten příběh prožijete znovu, naposledy a zjistíte, že když tomu neodporujete, že bolest je jen vzpomínkou a že nic takového jako zranění neexistuje, je-li srdce odhalené, víra pevná a vědomí otevřené božské touze poznávat. To je hudba vyšších sfér, ke kterým občas přivoníme, ale ještě tam nejsme. Buď tou změnou, kterou chceš vidět kolem sebe. Nauč se prožívat svůj život s důvěrou, že vše má dobré konce.

Bála jsem se zamilovat, nejen do lidí, ale i do svých projektů. Bála jsem se splynout sama se sebou a svým osudem, který jakoby ležel ladem u mých nohou a čekal, až jej uchopím do svých vlastních rukou. Bála jsem se tím paradoxně, že ztratím kontrolu (a inteligence, schopnosti a dovednosti vždycky byly mou výhodou, která mi dovolovala vědět o situacích a o druhých víc než oni sami, a tedy předvídat jejich kroky a včas reagovat). A já tu kontrolu ztrácím, a konečně velmi ráda, protože odtud vpouštím do svého života sílu mocnější, než jsem já sama ve své omezené perspektivě.

Bála jsem se, že přistoupím na tvorbu něčeho, co mne přesahuje, co nejsem schopná vystavit sama (rodinu, společnost, projekt), a že to lidé, kteří jsou v tom se mnou, vzdají (jako už tolikrát) a já pak zůstanu se závazkem sama, protože má odolnost čelit extrémním situacím je vyšší než u lidí, které znám (jsem znala). Ale i ta odolnost má své limity, a tak jsem se bála, že pod návalem zodpovědnosti znovu vyhořím. Ale je to vůbec možné? Vždyť jsem úplně někdo jiný, než jsem bývala, jsem někdo, na koho mohu být pyšná a kdo si váží druhých lidí. Pravdou je, že tehdy jsem lidi kolem brala trochu jako samozřejmost, "Proč by se nechtěli podílet na něčem, co zlepšuje svět?" Chyběla mi tam vděčnost a pokora, schopnost dát druhému svobodu, občas tam byla, ale příliš byla přikrytá mou nabubřelou představou o tom, co je a co není správné. Stejně to fungovalo uvnitř mě - dvě složky, co se neustále dohadovaly. Jenže tyhle hry už nefungují, neodpovídá to současné vibraci Země a já se naučila důvěřovat sobě, vyšším principům a širší perspektivě zdánlivě nevyhovujících situacích. A tak poznávám a poznám nové osobnosti. Silné a otevřené. Jako jsem já.

Pokud jsem si v životě dovolila milovat, bylo to láskou velmi dětskou a závislou, nebo naopak velmi chladnou a odpoutanou, dvě strany mince stejného problému - strachu ze závislosti. Teď mluvím z pozice mých "nižších" já, těch zraněných, zklamaných. Teprve poznávám nové rozměry mezilidského kontaktu a tady začíná opravdové dobrodružství. Ale zatím je potřeba pochopit, kde se to celé nějak zašmodrchalo...

Části mé duše prošly nejrůznějšími vojenskými a později, když ztratili víru v dobro - i assassinskými výcviky, aby pracovali v těch částech univerza, které nejsou úplně přívětivé. Assassini, vražední žoldáci, nesmí milovat, rozptylovalo by je to od plnění misí, způsobilo by to jejich zranitelnost, důvěra překrývá jejich ostražitost, jsou vycvičeni nedůvěřovat a řídit se jen nejpudovějšími instinkty. O technikách těchto výcviků byste nechtěli ani slyšet. Jako voják (mírový agent s povolením zabíjet) jsem pracovala pro vyšší cíle, jako assassin mi bylo jedno, pro koho pracuju, odpojila jsem se od svého morálně-emočního jádra. Abych na to přistoupila, muselo se stát něco hrozného, někdo mě hodně zradil. Byl to muž, kterého jsem přes přísné zákazy velitelů i vnitřních pokynů milovala, ačkoliv jsem to nikdy příliš najevo nedala... on to ovšem věděl a tvrdil, že mě miluje, že mě bude ochraňovat a nikdy neopustí... což jsem mu věřila, dokud mě nenechal napospas pomstychtivým nepřátelským jednotkám, které se na mě pěkně vyřádili... tehdy jsem se od něj vibračně odpojila a začala tenhle scénář prožívat v různých obdobách hodněkrát, vytvořila jsem si takové vlastní peklo... někdy mě nezajali, ale zůstala jsem v nehostinných galaxiích na eony let v režimu útěků a přežívání.

Ovšem v téhle realitě bylo nutno si uvědomit a ujistit bojovníka ve mně, že mi (většinou) nehrozí zajetí, věznění, mučení, týrání, znásilňování, manipulace s duší, DNA a zásahy do mozkové tkáně, zapomenutí, kdo jsem, a ztracení se v nehostinných sférách. No, v tuhle chvíli opravdu nehrozí - ještě pořád se mi tomu těžko věří :D Je to boží milost, že jsem přistála sem na Zemi a mohu léčit nepřívětivé režimy těchto částí mé duše v tak mírumilovném prostředí, jako je Česká republika. Já jsem tu vlastně na odpočinku, voják ve výslužbě, tak bych se podle toho mohla začít chovat... každopádně už chápu, proč mě v šestnácti tolik dojala knížka Na západní frontě klid - souznění s člověkem a jeho pocity, když se vrátí z válečné zóny, jak nepřiměřeně reaguje naplněný strachem a úzkostí, nepochopen těmi, co nikdy nezažili válečná zvěrstva. V režimu totálního nasazení se těžko žije v radosti, často mi říkali, že se k sobě i druhým občas chovám jako voják, nebylo to vždy, ale občas tahle část mé osobnosti byla vidět... To je část mého příběhu, mám i jiné, z jiných proudů Vědomí, to jsou příběhy plné víry a lásky, ale ty nemohu plně prožívat, dokud jsem nepochopila tohle.

Paradoxně, když jsem si tento program uvědomila, příběh mé duše se chtěl odvíjet dál. Říká se, že když je to smutné, ještě to není konec. A protože jsem tvůrce a v jiných realitách se prostřednictvím záměru můžeme stát tvořitelem, rozhohodla jsem se svůj příběh dopsat. Celý život jsem se cítila odpojená, ztracená, jakoby mě někdo zradil a poslal do nehostinných koutů galaxie a tam mě zanechal, opustil. Tenhle příběh mi to pomohl zvědomit. Toho viníka jsem si tady na Zemi personalizovala do zlého boha, což vytvořilo silný syndrom oběti. Ale já už říkám NE. Vzala jsem papír a svůj příběh dopsala, ačkoliv se to může zdát někomu bláznivé, začalo to neuvěřitelně proměňovat můj pohled na svět a mě samotnou, nezáleží na tom, co je pravda, pravdu totiž vytvářím já svým vnímáním, beru všechno, co mi pomáhá v životě růst směrem k lásce, důvěře a pocitu bezpečí:

"A jak se Anamel rozvzpomínala na ty hrůzostrašné galaxie, kde jí jediná bytost, které otevřela své srdce, zanechala a zmizela, kde se musela naučit přežívat neviděná a bez jakýchkoliv vazeb k domovu či k místním obyvatelům, kde když zjistili, že je agent, často jí mučili způsoby, které v téhle realitě ani neexistují, ... jak postupně propustila všechny emoce vzteku, smutku, stesku a zoufalství, cosi temného se v ní uvolnilo a odešlo... a její duchovní rodina, odmítnutá energie domova, mohla promluvit: "Anamel, na chvíli ses nám ztratila, na pár životů, několik příběhů s dost špatnými konci, ale my jsme tě nepřestali hledat, bylo těžké tě najít, protože jsi se z pocitu zrady odpojila od své domovské vibrace a všechny ideály, které jsi toužila šířit galaxiemi se rozplynuly, to ti způsobilo padání níž a níž, ztratila jsi víru a stala jsi se docela divokým monstrem, ale my jsme tě nikdy neopustili, to jen tvůj pád do temných částí tvé duše způsobil, že i když jsme tě našli v téhle části vesmíru, stejně jsi nás neviděla, necítila, a tak zůstala ve svém příběhu sama a opuštěná. Zrada je jen nedostatek informací. Cyklus se uzavírá. Ideály se vrací, je čas se vrátit Domů, kde jsi vlastně vždycky byla, jen jsi to neviděla. I ta nejtemnější část tvé duše je připravena milovat."

A bůh přikázal Abrahamovi: "Odteď budeš svou ženu zváti Sárou, již není Sarah, z bojovnice se stala kněžka, neboť přijala řád boží a jeho Čas."

Ana


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

2 komentáře:

  1. ...vdaka Anamel ....prezivas si dokola tie iste scenare...a potom pride pochopenie a zrazu sa zda vsetko ine a slobodne ...a nad vsetkymi minulými svojimi postojmi sa uz iba pousmejes a podakujes za skusenost ...to co si popisala doverne poznam :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, vše směřuje do bodu pochopení a osvobození <3

      Vymazat