pátek 30. listopadu 2012

Jsem odvážná duše plná nadšení z toho, co přichází

Na jaké informace se zaměřím, takový svět mám. Viděli jste nějaký historický film? Požehnaná je doba, ve které žijeme nyní. V New Yorku uběhl jeden celý den bez zločinu...


Není na tom nic složitého - univerzum nás vede k plnému životu. K projevení zázraku života. 

Každý dobrý čin má obdivuhodné konsekvence - vlivy, každý špatný čin bude následně odhalen - to je způsob existence, který přichází. To je škola, do které jsme vstoupili. Absolutní zkrácení doby mezi příčinou a následkem. Ta vývojová vlna nejde zastavit, a je pošetilost myslet si, že ano.

Stejným bláznovstvím je myslet si, že 21. 12. 2012 dosáhneme blaženého stavu osvícení, složíme ruce do klína, z té mizérie na účtu se stanou sedmimístná čísla, nádobí se začne mýt samo, politici prozří a začnou konečně zastupovat lid a jako třešničkou na dortu sestoupí nebe na zem, bůh na nás zamrká a bude okamžitě zahájen mezigalaktický turismus. 

Jestlipak by naše duše byla pyšná, kdyby zjistila, jak její projevení v hmotě zlenivělo...

Čeká nás spoustu práce, spoustu radostné práce - protože konečně nalézáme odvahu být tím, čím jsme sem skutečně přišli být. Cítíte to chvění, když si představíte, co všechno musí být prozrazeno, jaké vynálezy musí být objeveny, jaké proměny jsou ve společnosti potřeba provést? A vy byste chtěli o takové dobrodružství přijít výměnou za co? Že univerzum deletuje náš strach, zbaví nás bolesti, vrhne nás do náruče naší duchovní rodiny a dá nám vše, po čem naše srdce touží? Skutečně srdce touží právě po tom? A proč jsme tedy přišli na Zemi? Proč jsme se vzdálili své duchovní rodině, zahalili své schopnosti v závoj zapomnění, proč jsme přišli prožít bolest a zjistit, co je to strach... Cítíte ten paradox?

Ano, je tam strach... strach z nenaplnění toho, co nás tolik přesahuje a co se v tuto chvíli zdá nemožné. Všichni máme pocit, že jdeme hlavou proti zdi. A mohu Vám s jistotou říci, že je tomu skutečně tak - hlavu máme jistojistě dost už omlácenou. Možná je na čase přestat používat hlavu a porozhlédnout se po jiných nástrojích... Tohle je okamžik, kdy bychom se měli začít hlasitě a upřímně smát, tohle je ten "aha" okamžik... Proč nás to nenapadlo dřív?

Tolik duší v osamocení přicházelo v průběhu dějin sem na Zem otevírat brány. I vy jste to byli. Žili jste nepochopeni v osamocení bez možnosti sdílet své pocity, protože nebyl zde nikdo, kdo by to měl podobné, přinášeli  jste střípky moudrosti a světla na tuto Zem, neviděli jste výsledky, ale na energetické úrovni jste pečlivě zaznamenávali nové způsoby myšlení... a často jste umírali brzy, protože ta bolest a osamocení byli příliš veliké. Dnes tomu již ale tak není - rozhlédněte se. Dnes již to není jedna čistá duše na jeden světadíl. Kolik nás je? Že jsou mezi námi rozdíly v názorech, v míře uvědomění, ve schopnosti otevřít své srdce, v životním směřování - "více věcí nás spojuje, než rozděluje". Ne každý sem přišel být Matkou Terezou, buďte Platonem, buďte Teslou, buďte Marylin, buďte Picasem své doby... Jděte proti proudu, objevte neobjevené, malujte nenamalované, žijte tak, jak nikdo nemá odvahu, sílu a cit...

Nejistota způsobuje diktát ega, strach otevírá brány, kterými dobrovolně odevzdáváme svou vlastní sílu.

Odevzdávám tedy osobní vůli a podřizuji se božskému univerzálnímu záměru, nechť je můj život projevem ducha v hmotě skrze naplnění plánu mé duše. Neboť jedině tak dojdu skutečného naplnění a vnitřního míru.

Hmota je náš spolupracovník, který čeká na pokyny, neodmítej ji, mysl je naše programovací centrum, univerzum je naše mapa, radost je pohonná hmota, Láska volant, tělo posvátné perpetum mobile... 

Věř, co vidíš, cítíš, věř tomu, co konáš, nepochybuj, jsi léčitel, jsi vynálezce, jsi kněžka, jsi kouzelník, jsi umělec, jsi řečník, jsi anděl, jsi vše, čím tě napadne, že bys mohl být ... dokážeš léčit rány starého světa, otevírat brány nového, pozvedat víka pravdy, ... dokážeš nalézt odpovědi na otázky, které ještě nikdy nikdo nepoložil, ... jsi totiž spolutvůrce, jsi rovnocenným partnerem Univerza ... klíč už je v zámku, otoč jím... Cítíš tu posvátnost sebe sama?

Já jsem Anamel

5 komentářů:

  1. krásný článek, díky.

    OdpovědětVymazat
  2. aj,ja to cítim,iba sa ešte neviem prejaviť

    OdpovědětVymazat
  3. stejně tak to cítím ♥

    OdpovědětVymazat
  4. Moc hezke..díky Anamel ♥ Irena

    OdpovědětVymazat
  5. Díky Vám všem, co plují na té bárce životem zodpovědně, odvážně a s radostí neodmítají dobrodružství, jež jsme si sem přišli prožít ♥

    OdpovědětVymazat