Jsem líná pomstychtivá potvora! Díky bohu! (manifest mých odmítnutých Já)

Transibiřská magistrála nemusí být obyčejným vlakem, je to proces.

A než jsem řádně doprocesila, odehrálo se pár věcí... První noc jsem se vzbudila do bdělého snu, na mé posteli z každé strany seděl jeden šaman. Byli děsiví, vraceli mi ztracené části mé duše, bolelo to jako ďas. Druhou noc jsem se probudila a na mé posteli (no, posteli... spíš kavalci :)) ležel dárek - zelený čaj s nápisem Flying dragon. Poslední noc jsem usnula opravdu tvrdým spánkem, že jsem byla někde hodně daleko (a zřejmě jsem moc nedýchala, protože ve vlaku byl strašnej puch:)), vzbudil mě muž, který na mě zpovzdálí dával pozor (zajímavé setkání!), s velmi naléhavým dotazem (a vlastně zprávou pro mě): Are you alive? ... Ano, vzbuzená a živá...Potvrzuji. A jaké to pro mě bylo vlakové překvapení, znovu (já hlava děravá na to vždycky zapomenu:)) si připomenout, že život se pojí s egem, že duše miluje hry svého ega, že ty dva nejsou vůbec v rozporu, ale v hravosti - a že ten miláček je zažranej v naší DNA tak, že v podstatě všechno, co myslíme, říkáme a děláme je i z části ego (pardon všem osvíceným, těch se to netýká:)). Tak vnímam podstatu lidství - pokušitele i spasitele v jednom dárkovém balení :) A jediný rozpor je tvořený naším popíráním jednoho nebo druhého. Takže kdyby to nebylo zcela zřejmé (čtenářovi nebo mně samotné), následující řádky mohou být někomu inspirací k prohrabání se vlastními já, nicméně jsou psány mým vlastním fokusem, je v nich propleteno moje boží obrovské ego, které si hraje se slovíčky, aby dobře zněly a utvářely image, a zároveň mezi řádky je duše, která sděluje a sdílí. Nechť v tom laskavý čtenář vidí to, co sám potřebuje - tedy sám sebe... a tak se k tomu i staví :) Rachmat.

Někdy se člověku dostane takové milosti, že do jeho života přijde někdo, kdo mu ukáže jeho nejhorší noční můry o sobě sama, aby se nakonec ukázal pohled z druhé strany,... že to jsou jen nepochopení andělé... Liveinspirit - Marek Havlíček, Jana Mráčková: Tádžikistán a mrkanec do Afgoše.

Někteří si asi už všimli, že si libuju v protikladech. Jsem fascinována dávnou alchymií, která symbolizuje propojení vody a ohně v element lásky (nesmrtelnosti) - mimochodem dnes v Moskvě jsem narazila vedle sebe na znak ohně a vody, mrknu na hodinky. 13:13. Smrt. Uzavření cyklu... Ostatně moje tělo je samo o sobě takovým genetickým pečícím kotlem. I moje duše je plná překrásných paradoxů. Opus magnum. Tralalá... A tak někoho nepřekvapí, že první polovinu mojí cesty mě doprovázely povodně. A pak přišly požáry. Ano, beru si to osobně, je to zkrátka boží synchronicita, v níž příroda odráží naše vlastní lidské proměny (a že ve slovanské krvi se jich děje). Flying Dragon. Duše světa šeptá ten ztracený příběh. Poznala jsem v Ulanbátaru, jak moc ničivé energie v sobě dokážu aktivovat, když se cítím rozervaná.

Mapa požárů kolem Bajkalu

Dívala jsem se ve své mongolské vizi na tu spoušť a nedokázala jsem to zastavit, nechtěla jsem, cítila jsem uspokojení, že jak uvnitř, tak navenek... viděla jsem, jak tisíce draků projevují mojí rozzuřenost a pálí celé město, které jsem obvinila za všechnu svojí bolest, eony zadupávanou a neviděnou. Sodoma Gomora. Vím o ní... o té době, kdy jsem na nelásku neuměla odpovídat láskou, neznala jsem sílu milosrdenství. A nezbylo nic jiného než říct: "Ano, tak taková já jsem." A když jsem pak seděla v osamoceném prázdném pokoji a brečela, najednou jsem ucítila, že nejsem sama. Najednou se v mém poli projevila ohnivá energie, která byla hřejivá a byla mi oporou... Bylo to mé vnitřní slunce... které jsem pro pocit viny uložila k ledu...

Celý život mám děsivé sny o tom, jak mě a celý svět zaplavuje voda. Černá. Někdy děsivě klidná, jindy rozbouřená. A já jsem v ní nahá. Všem na očích. Symbolika. Moje hloubka emocí nemá konečnost, topím se v ní, ale i se do ní nořím a objevuji podmořské poklady, o nichž pak píšu.

Takže voda a oheň. Dvě divoké otěže, kterými se snažím uřídit kočár svého života, který se řítí vpřed. A najednou mi došlo, kolik nespoutané síly se ve mně skrývá. Ale vlastně to není podstatné, pokud jí neumím bezelstně používat pro dobro tohoto světa. Ze strachu jí potlačuju. Přitom vim, že můžu být jak raketa ke hvězdám (no jo, tak na Zem:)). Jen zvolit správný směr... a to je ten problém, tam je ten strach ze sebe sama. A tak jsem viděla zas ten vnitřní rozpor - jak dušička jásá, že může vynášet na povrch moudro své zkušenosti, aby tak přeměnila "nečistotu" v perly poznání - a jak ego z toho dělá svůj osobní manifest, osobitý styl. Ono je to zřejmě v pořádku, jen na to nikdy nezapomenout a držet si ve své upřímnosti pokoru, že vše je jen odraz mého vlastního omezeného vědomí.

Co jsem pochopila a přijala, že s Markem se zhmotnily moje nejhorší noční můry, stala jsem se vším tím, co jsem tvrdila, že už dávno nejsem a nad co jsem se podvědomě povyšovala. A jak jsem seděla ve vlaku, napsala jsem si trochu jiný manifest - manifest mých odmítnutých já. Takže tu jest:

Já jsem ten úchyl, kterého potkávám v druhých mužích. Narodila jsem se do stavu touhy ochutnat veškerou zkušenost (a taky jsem ochutnávala, dokud jsem si dostatečně nespálila prsty a nepřepnula do programu "hodná holčička"), s nezkrotnou touhou a životní silou, obrovskou mírou sexuality, v níž se už tehdy odráželo dávné zranění i posedlost mé ženské duše. Byla jsem dost živé dítě (dokud ten plamen nebyl udusán), některé muže kolem provokovala nezvyklá energie téhle maličké (tak trochu andělské, tak trochu ďábelské) holčičky, probouzelo to v nich jejich potlačenou pedofílii (ta naše podvědomá lidská touha po zakázaném ovoci či co, něco jako touha po znásilňování panen, uzmutí si té nejčistší životní síly pro sebe), moje dětství a dospívání bylo v tomto ohledu divné (nechce se mi to definovat) a spoustu zážitků jsem potlačila do podvědomí, takže ani nevím, kde je ten *původní kořen hříchu* = jsem vina tím, že jsem žena a sexuální bytost. Píšu o tom ve své už dva roky rozepsané knize Pláč Černé luny, ale nevím, jestli jí někdy dopíšu, je to hlavně moje forma léčení a cesta k pochopení, ale ten název je prostě vypovídající (pro toho, kdo ví o vlivu Černé luny) k tématu. Nedokážu sexualitu prožívat bez pocitů viny, ale už jsem schopná si uvědomovat, co se děje (ten rozpor chtění a odmítání), a tím to postupně snad i měnit. On ten rozpor je ze mě cítit i navenek a některé chlapy to prostě rajcuje asi jako, když se koukaj na striptérky ve školních uniformách - ušmudlaná nevinnost. Nicméně... v pubertě jsem se na základě jednoho (vlastně dvou) zážitku tuhle sexuální energii naučila potlačovat jako něco nepřípustného a přišla tak o velkou část sebe sama. A tak ten můj nezvládnutý chtíč na mě začal vykoukávat z vnějšího světa. Muži na mě všude pískali, šahali mi na zadek, šahali mi na prsa, dělali mi neustále návrhy, prostě totální sbírka zážitků "já chudinka oběť" a v Maroku to došlo takového vrcholu, že některým prostě ruplo v bedně a spontánně v mé přítomnosti začali masturbovat a jeden mi tak moc chtěl splnit moje přání uspokojení, že překročil přípustnou morální hranici a moje domnělá integrita se rozpadla. Ani tehdy jsem neviděla, že já jsem oni, pořád jsem byla ve vědomí oběti... Když jsem při koukání do sibiřské zeleně tohle do morku kostí pocítila a zastyděla se za svůj chtíč, mohla jsem v tom nátlaku uvidět jejich (své) volání po lásce. 

Zamýšlela jsem se, co to všechno pro mě znamená. A pak jsem to pochopila. Strach z vlastní životní síly a sexuality mě zavedl na mou cestu k lásce. Rozhodla jsem se najít něco čistšího, hledala jsem jádro svojí nevinnosti. Objevila jsem vyšší formy lásky a bytí i transcendentální sexualitu. Nebo aspoň pro začátek cestu k ní. A tak chci říct - díky bohu, že mám v sobě úchyla, už ho nemusím věznit, už chci beze studu navzdory obecnému světonázoru přijímat tu sexuální kněžku v sobě... očistit jméno božské děvky v nás, která tolikrát klečela na schodech kostela a byl jí, té nečisté, odmítnut přístup k bohu, a tak si musela najít svou vlastní cestu k Němu. Per mulierem ad deum!

Lidé, které jsem potkávala, vlastně jen nevěděli, jak si říct o lásku, znali jako já jen to, co si vynutili emocionálním vydíráním a manipulacemi ega v rámci svého "boje o přežití". A došlo mi to - mohu jim odpovědět na jejich volání po lásce, stačí nezastavovat ten proud milosti, který skrze mě proudí ke mně samotné, neuzavírat se vůči nim, nechat srdce otevřené, ale je mou vlastní zodpovědností ke mně říct jasné NE jejich manipulaci. A stejně tak chci, aby bylo jednáno se mnou. Ano lásce, ne manipulaci. To platí nejen pro mě, další "úchyly", ale i pro všechny diskriminované (kteří nám jen zrcadlí naši vnitřní cenzuru), ... protože jsem viděla na svých rodičích xenofobní sklony (tedy i já jsem podědila tenhle typicky český "dáreček"), chtěla jsem to v sobě popřít. Vytvářela jsem kvůli tomu pozitivní diskriminaci, neměla vlastní hranice a přitahovala si do života podivné typy lidí, kteří zneužívali mé naivity. Pozitivním přínosem bylo, že jsem toho hodně udělala pro zlepšení jejich situace (třeba nízkoprahový klub pro problémové děti), že jsem začala cestovat, abych se potkávala s neznámým, naučilo mě to tedy překonat vlastní nízké předsudky, do skládačky mi chyběl už jen ten dílek puzzle - říct, ano i já v sobě mam xenofoba, který se bojí neznámého. Tím ho osvobodit a třeba se nechat překvapit, co přijde dál... Hodně mi v tom pomohla kniha Temná strana hledačů světla od Debbie Ford.

Jak už jsem naznačila na začátku - mám v sobě pomstychtivou mrchu. Ostatně už ayahuasca mi to ukázala. Ale něco jiného je vidět a něco jiného je pocítit a svých činů upřímně zalitovat, zastydět se (resp. cítit stud, který tam byl vždycky). Můj vlastní pocit viny mě schoval do stínu, schovala jsem se před bohem...sama jsem si zvolila vyhnanství a oddělení. Byla jsem obrazně já, kdo stál u dveří kostela se zdviženým prstem...

Můj další velký strach je, že budu ve svém životě tuctovka - a já vím, že pro to jsem se nenarodila, takže je to vlastně strach, že minu projevení sebe sama. A tak se mi vůbec, ale vůbec nepodařilo projevit před Markem to, co je na mě zajímavé. Stala jsem se totální obyčejnou nezajímavou tuctovkou, až by z toho jeden brečel. Takže co mi přinesla "tuctovka" do života? Dala mi odvahu a sílu v sobě hledat a projevovat v každodenním životě ty vlastnosti, které jsou na mě jedinečné, možná i trochu zacházet do excentričnosti. Ano, připadam si víc jako popová hvězdička, než duchovní myslitel a filozof, ale je mi v tom dobře. Jsem to já... a taková jsem sama sobě idolem, který miluji. Z ega i z duše. Nicméně mám hodnotu jedné celé lidské bytosti. Nic víc, nic míň.

Další věc. Tak moc jsem nechtěla být jako moji rodiče v době mého dospívání - na jednu stranu odpudivě závislá, na druhou stranu nevěrná, ... že jsem se vydala poslední 4 roky cestou samoty, protože uvnitř jsem moc dobře věděla, že v sobě tu závislačku emoční feťačku i nevěrnou mrchu mam a odmítla jsem to už dál žít. Hledala jsem něco jiného. Musela jsem si přiznat, že na svých partnerech lpím a jsem emočně závislá. Zpočátku. Pak u nich dokonalou manipulací vyvolám emoční závislost na mě a začnu jim utíkat. To byl můj starý přístup k partnerství založený na strachu a touze po moci. Zároveň jsem snila o mužích, kteří jsou tzv. mimo mojí ligu. Jejichž vědomí je ukotvené, jsou silní a stabilní, kteří by mi netolerovali ty moje excesy - a tedy jsou mým vlastním neprojeveným potenciálem - a já musela sedět 4 dny ve vlaku a zírat z okna, abych pochopila, že se bráním obrátit do sebe a hledat tam svou vlastní cestu k vlastní síle netolerovat moje excesy, a místo toho soustředím všechnu pozornost na ně až do extrému. A pak se v opačném extrému od nich izoluju, protože se stydím za svou slabost, že nejsem tou, kterou bych chtěla být, cítím se provinile. Velkou ránou pro mě bylo zjištění, že když to samé nějaký muž dělá mě, odsoudím ho, cítím k němu odpor a držím si ho co nejdál od těla, snažím se ho vypudit ze svého života. Pyšná jak Krasomila... Ve vlaku jsem měla možnost zareagovat jinak. Znovu - ano lásce, ne manipulaci. No a když náhodou má duševně vyspělý muž o mě zájem (byť nechápu, proč by měl mít - jsem přece potlačená tuctovka:), ničím ten vztah svou žárlivostí (i když jí třeba neprojevím navenek, dusím jí v sobě, vytvářím nezdravou energii a v podstatě mu bráním se ke mně přiblížit, protože si připadám nehodná jeho lásky, připadám si jako ubohý looser neschopný se povznést nad svoje vlastní emoční limity a taky vím, že jeho přiblížení by bylo jen náhražkou mé vlastní síly, kterou chci najít v sobě - takže já jsem ta, která si ho drží od těla a na úrovni ega mam pocit, že takový muž je se mnou jen proto, že zrovna není *něco lepšího* k dispozici). Utíkala jsem tedy před před jakýmkoliv závazkem (nejen ve vztazích), strašně jsem se ho bála... prospělo mi být pár týdnů v přítomnosti muže a nedostat, co chci... CHCI A CHCI A CHCI :))) A CHCIIIII!! Objevila jsem v sobě díky tomu něco nádherného, kouzelného - semínko oddanosti. Tak moc jsem se bála své tendence být závislá, že jsem objevila svou ochotu učit se vnitřní svobodě, kterou můžu prožívat ve vztahu k druhému a zároveň ochotu mu stejný prostor poskytnout. Začala jsem tak uzdravovat svou račí Lunu, pečující a přijímající... kterou jsem uvěznila, protože jsem její něhu, touhu o někoho pečovat (a být opečovávána) a touhu po lásce a doteku považovala za závislost a ubohost. Teď už vím, že si můžu dovolit být něžná, můžu si dovolit se sdílet a odevzdat se a můžu si dovolit muže následovat ... no, proboha, nevěřila jsem, že to někdy řeknu, ... můžu si dovolit být Evou... za hlavní podmínky - že ten muž stojí za to, ... protože pokud ne, mám v sobě pořád svojí Lilith :) Ale je-li ten muž moudrý a zodpovědný a já v něj plně věřím, ... pak jí můžu nechat si odpočinout. Ten muž je já, tak jak bych v něj mohla nevěřit? Zároveň si ponechávám svobodu nesouhlasu, chápu, že nesouhlas je mnohdy větší projev lásky než souhlas s něčím, co se mnou není v souladu a v čem jdu proti sobě jen proto, abych naplnila potřebu druhého (reagovala tak na svou bolestnou potřebu být milována). Dokážu-li v muži vidět odraz své vlastní božské podstaty, pak dokážu být i tou nejvíc ňuňu ženuškou (ale i řádnou megerou, co nenechá na svém muži niť suchou, bude-li to nezbytné), o které se mi ani nezdálo... Ale potřebuju k sobě pevného, trpělivého a tolerantního muže s přístupem "Nemohu za tebe čelit tvým démonům, ale mohu být vedle tebe, až se jim budeš dívat do tváře." Muže, kterého budu moci respektovat (protože jiného bych převálcovala). Muže, který mi dovolí s ním růst z mé malé vystrašené holčičky do silné sebevědomé ženy... a zkrátka žít to vše, co jsem si tu popsala. To moje původní nezdravé ulpívání na lidem mi tak přineslo poznání potenciálu vlastní oddanosti, neochvějné důvěry v bližního svého jako odrazu sebe sama, cit pro zachování svobody a prostoru a schopnost vidět druhé očima dokonalosti (zaměřovat se na to dobré v nich, vidět je jako lidské bytosti plné lásky), dar intimity (prostoru, v němž jeden před druhým nic neskrývá). To je směr, kam toužím směřovat v oblasti partnerství...

Můj strach z prostého přežívání mi přinesl dar prožívat život naplno.To, co píšu o lidské potřebě autenticky prožívat svůj život, připomínam hlavně sama sobě, protože mám v sobě vnitřního lenocha, který by si nejradši hodil nohy na stůl a čuměl od rána do večera na televizi a žral u toho brambůrky (jasně že by mi to moc dlouho nevydrželo, ale ten potenciál tam je), protože zkrátka nemá vůli žít a je plný pocitů marnosti, neboť se nesmířil se smrtelností lidského těla a je v depresi. Já sobě jsem tím nejvěrnějším a nejoddanějším čtenářem, který hltá každé své slovo, inspiruje se a učí se to pak žít... snad je to z těch textů cítit... že nemám návod na život, že prostě jen experimentuju a zkouším co se dá a nedá... Zkrátka moje texty jsou často motivační technikou, pomocí kteréž moje duše koučuje moje ego :))

Můj strach, že jsem (a já opravdu jsem) schopná žít v iluzi o svém životě a třeba si i lhát do kapsy o tom, kdo jsem, mě nutí neustále si pokládat otázku - a je toto pravda? Jsem toto opravdu já? A dříve či později vidět realitu očima pravdy... a třeba si i přitáhnout lidi, kteří nemilosrdně rozsekají mé iluze.Trvalo mi to skorem třicet let, asi tak 500 hodin seminářů, 5 tisíc stran knih, desetitisíce procestovaných kilomentrů a JEDEN pohled do sebe, abych přišla na to ... kde si stojí základ mé osobnosti... (zrovna mi hraje hudba, v níž se zpívá: Hledání lásky je jako hledání sebe. Když najdeš sebe, najdeš lásku.Protože je to to samé.)

Pokud se bojím, že mě svět zraní, bojím se hlavně sama sebe, že venku uvidím něco, co je uvnitř. Když si uvědomím, že ve mně není niKDO, kdo by mohl být zraněn, pak začínám žít "odpouštím všem svým viníkům", protože zranění i vina jsou jen iluze vytvořená lidskou myslí. Bůh netrestá, ale dal nám svobodnou volbu trestat a soudit sebe sama skrze druhé.

Nebyla jsem nikdy moc praktická, jako malá jsem občas slýchávala, že skončím pod mostem. Přijala jsem vědomí té, co věčně prohrává. Bojím se úspěchu, připadám si nečistá na to, abych mohla být vidět, a zároveň mám pocit, že bych úspěch neustála - bojím se své vnitřní mrchy. A to mi dalo dar největší. V duchu pořekadla - kde je močůvka, musí být i kůň - dalo mi to mého vnitřního VÍTĚZE. Schopnost pokaždé znovu vstát a nikdy se nenechat porazit, nikdy před porážkou nesklopit hlavu. Dalo mi to mojí neohroženost a neporazitelnost, která se před ničím nezastaví.

Uvítání v Moskvě
Doesn´t matter where we are... If there's a moment when it's perfect...

Moje prenatální zranění je pocit bezcennosti a přesvědčení, že "peníze jsou důležitější než já", způsobil ho zkrátka existenční strach o to, zda budou rodiče schopni mě uživit a váhání, co mohou a nemohou pořídit. Vůbec jsem neviděla, že i přes svůj odpor a snahu to stejně žiju, že volím varianty, kdy ušetřím na úkor sebe. Strašně jsem se sama před sebou snažila schovávat fakt, že "jsem taky na peníze", takže jsem si vlastní existenční nejistotou neustále podrývala emoční stabilitu jen, abych si jitřila zraněn pocit, že "jsem bezcenná". Zkrátka totální ztroskotanec, který neví, kudy kam...

Tohle přesvědčení se projevovalo i v extrémní touze být ekologická, mít co nejmenší ekologickou stopu - zkrátka vlastně tu ani nebýt a vůbec na sebe neplýtvat draho-cennými zdroji... božská prozřetelnost měla dost práce, aby i přes můj vlastní odpor ke mně dostala něco, co bych dokázala přijmout, abych vůbec přežila. Ale je tomu už pár měsíců, co mě zahrnuje nesčetnými dary a příležitostmi... a já se cítím chvílema být i milována. Mým jazykem lásky (viz kniha Pět jazyků lásky) jsou totiž právě dary (a slovní ujišťování - potřebuju slyšet, že jsem milována, to je ta račí luna, hihi) a to léčení fyziologie skrze přijímání je fakt neskutečně silné... A co mě přineslo to dobrovolně nedobrovolné strádání? Touhu projevit ve svém životě kvalitní hodnoty, touhu žít vyšší ideály a ctnosti...

Můj strach z vývojového strnutí a cyklického opakování stále stejných lekcí mi přinesl dar vrhnout se do všech lekcí, každé své omezení prozkoumat ze všech stran a nezastavit se ve svém hledání, byť nakonec vím, že je to jen hra, kterou si sama pro sebe hraju a že už dávno jsem celistvá a dokonalá (a to i se svým pocitem bezcennosti a nehodnoty). Ano, jsem pyšná a arogantní, mám problém s lidmi, kteří jsou ve svém vývoji líní a nepoužívají svojí intuici a intelekt - nepřemýšlí svojí vyšší myslí a nevidí širší souvislosti - zkrátka lidi s nižší mírou uvědomění... jaké překvapení bylo na cestě zjistit, že i já tenhle aspekt mám v sobě - zabedněnce uzavřeného do sebe, odděleného od ostatních, neochotného.... Uf uf. Takže dar...? právě strach z mého vnitřního zabedněnce otevřel mojí vyšší citlivost a vnímání... Přínos? Sdílení. Sdílení všeho, na co jsem sama přišla, co jsem se naučila. Šíření vlastního uvědomění, poznání, mapy jedné cesty, která může inspirovat ostatní k jejich vlastní cestě...

Na závěr se s Vámi podělím o jednu svou závěrečnou meditaci. Ponořila jsem se do svého nitra. Viděla jsem se jako bojovnici, kolem mě se stahovali všichni moji démoni. Snažila jsem se uchránit, vyšlehávala jsem ze svých rukou plameny, abych démony držela dál od sebe. Když jsem se ubránila zepředu, blížili se ke mně zezadu, ze stran a naopak. Byl to nekonečný boj, začala jsem být unavená, nemá to konce. Brzy ten svůj prostor neudržím a pohltí mě tma. Začala jsem se ptát, co mohu udělat jinak, jak jinak pracovat se svou energií? Začala jsem tedy stahovat ty své zuřivé plameny do sebe, do svého středu a ty začaly utvářet cosi jako nukleonové jádro. Postupně se všechny plameny zvenčí obrátily dovnitř a prostor uvnitř mě se rozsvítil. Démoni se přiblížili, dotýkali se mé kůže, byla to tichá nehybná scéna v chladné modro-růžové záři nukleonového jádra mé bytosti. Nemají se už kam schovat, světlo osvětluje jejich tváře, jsou tu se mnou...a já jsem s nimi...

Všem, kteří mají pocit, že jejich duše je stále roztříštěná (což je reakce na traumata, která způsobila vytěsnění,... je potřeba otevřít všechny zavřené dveře a dostat se až na počátek ztráty vlastní síly), doporučuju tento film: Ana Caotica. A zrovna ve chvíli, kdy dávám odkaz na tento film, oslovuje mě egyptský muž. Jeho jméno je, jako hlavní postava filmu, ... Saíd... život je dokonalá poezie...

Díky za vyslyšení, já jsem ty... Pokud budete chtít, podělte se do komentářů nebo mailu o pohledy na svá odmítnutá já, určitě se v některých uvidíme i ostatní :)

S láskou tvá... svá... božská mrcha <3

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330