Přemýšlela jsem, proč se člověk někdy cítí tolik oddělen od světa a jindy zas tolik plný Života. Když necháme život, aby nás prostoupil, aby zaplavil každou naší buňku, oddělení mizí. Ale kde to spojení ztrácíme? Kde se v člověku bere osamělost, která je důsledkem oddělení? Přece není možné být osamělý, když cítíme, jak v nás proudí život sám, jehož propojující síla je ve všem a ve všech. Ale z nějakého důvodu ten proud potlačujeme, každý svým způsobem. To, co mistrové nazývají přítomným okamžikem, je pro mne snáze pochopitelné jako esence života samotného, jemuž nekladu žádný odpor. Jsou to ty okamžiky, v nichž neexistuje nic jiného, než co právě je. Jsou to ty chvíle, kdy jsem tzv. průchozí. A taky lidská a laskavá, schopná životu na každý jeho podnět odpovědět s humorem... a třeba můžu u toho být i bolavá, ale nereaguju podrážděně a stále (i když to vyžaduje najít v sobě odhodlání a sílu) dokážu ze sebe vydolovat úsměv a říct si - je to, jak to je, ono to nějak půjde. Není nic špatného občas reagovat unaveně a podrážděně s pocitem, že si nás život dobírá, ale v těch laskavých reakcích je mi dobře, a proto se je učím rozmnožovat. Neříkám, že mi to jde za každých okolností, ale jde mi to líp a častěji než kdy dřív.
Život nejde spoutat, a pokud se jeho divoké a smělé řece bráníme, bere nám to mnoho síly. Možná plujeme v jeho korytě, možná i tím správným směrem, ale je to jako canoeing - když špatně řídíte loď, derete se občas pádlem proti proudu ve snaze dostat se do správného úhlu jízdy... a jste vyčerpaní po pár minutách. Kdežto když splynete s lodí, s řekou a s proudem a se svým spolucestujícím se stanete jedním řídícím nástrojem (a to vyžaduje určitou míru pružnosti a vzájemné přizpůsobivosti a ochotě se jeden druhému otevřít) - využíváte plný potenciál síly řeky a z jízdy se stává vytoužená zábava - je to třeba i namáhavé, ale vy cítíte, že vám nikde neuniká energie a že neplýtváte svou silou na něco, co je zbytečné. A takovou námahu je snadné přijmout, je snadné se z ní dokonce těšit, je to váš výkon, je to vaše zodpovědnost, je to naše rozhodnutí.
Jedním z míst, kde nám všem utíká mnoho síly jsou osobní vztahy. Všichni se občas dostáváme do situací, kdy jakoby jeden do druhého narážíme, jako bychom chtěli USB připojit do elektrické zásuvky nebo zásuvku do USBéčka. Nerozumíme si. Máme nějaký svůj vnitřní svět, který sami v sobě vnímáme, s jeho bohatostí, šťavnatostí i s jeho pouštěmi, z nichž se na základě nějaké dřívější bolesti z nás vytratil život, ale nejsme schopni to druhému zprostředkovat, předat mu mapu, aby se orientoval v našem vnitřním světě (nebo mu naopak podsouváme překážky, aby se nedostal do míst, v nichž nechceme žádné svědky). Někdo by mohl položit otázku, zda je předání takové mapy potřeba. Já si myslím, že ano. Protože cestuju, vím, jak je frustrující, být v neznámé krajině bez jakýchkoliv vodítek. Lze sice využít intuici, ale když koukáte do menu v Rusku, je prostě dobré znát azbuku, jinak se Vám může stát, že si místo vege salátu objednáte mísu beraního masa. A stejně tak, jak má lidstvo tendence zkoumat hloubky oceánů a dálky galaxií, tak lidské poznání pramení i z kontaktu jedné hlubiny člověka s druhou. Jenže dokud se plně neodevzdáme důvěře v sebe sama, pořád si tolik chráníme svůj prostor a své pojetí světa, že nedovolíme, aby nás zasáhla realita druhého člověka. Mohlo by se totiž ukázat, že některé naše staré zvyky a reakce na život jsou už přežitkem a to by znamenalo hledat nové cesty. Toho se něco v nás děsí. Ale je to jako stát na kluzké ploše, dříve nebo později gravitace (přitažlivá síla našeho vlastního jádra) zapracuje a my odevzdáváme staré představy o sobě samém a necháme vše padat, abychom si pak trochu potlučení posbírali to, co je autenticky naše právě teď a právě nyní - abychom se ujistili, že to je opravdu naše, a ne jen slepý narcismus zakrývající náš strach.
Není žádným tajemstvím, že svými narcistickými projevy občas překrývám pochyby o sobě samé. Nebo respektive pro mě to žádné tajemství nebylo, překvapilo mě, že to nebylo tak očividné pro všechny a že když jsem přestala tohle divadlo sama pro sebe hrát, změnily se i reakce druhých. Jak řekla moje kamarádka Miruška: "Nikdy jsem tě před žádnou cestou neslyšela říct, že by jsi měla z něčeho strach, vždycky jsi do všeho šla bez zaváhání, ale tak nějak mam pocit, že je dobře, že máš strach." Nu, měla pravdu. Lehkovážnost není totiž odvaha. Lehkovážnost je schopnost zatlačit svůj strach do nevědomí a jednat, jako by neexistoval. Jenže díky tomu pak zůstáváme v životě na povrchu, protože víme, že kdybychom se ponořili ještě hlouběji, tenhle kostlivec by vykoukl ze skříně. Odvaha je cítit svůj strach, a nenechat se jím ovládat. A někdy se jím třeba i nechat ovládat. Prostě tak, jak je nám to přirozené. Jak je to lidské. Já sice dost často o svém strachu mluvím, i o svých pochybách, ale uvědomuju si, že někdy si ho odmítám pustit do těla, že se mu jako prožitku bráním, a tak musí přicházet ve vnějších podobách, aby mohl být prožit a dojít své transcendence, za níž se odhalí jeho pravý původ a smysl, jímž nás obohacuje.
Mám za sebou čtyři roky samoty. Částečně byla dobrovolná, částečně byla zkrátka proto, že to byl dobrý čas pro samotu. Čtyři roky bez partnera jsou pro někoho nepředstavitelné. I mě tahle představa kdysi zvyšovala srdeční tep, nakonec ale po poměrně hodně času stráveném v ústraní vím, že důsledky takového období poznám teprve v přicházejícím čase a možná až za pár let, a možná, že je ani nepoznám, prostě něco se tím změnilo a já neumím říct co. Ale jedno vnímám - že čím více jsem se přiblížila sobě, tím více se mi v životě objevilo lidí, s nimiž můžu být tím, kým jsem, když jsem sama. To je obrovský dar. Člověk se nemusí "oblékat", když jde s blízkou duší třeba na kafe nebo s někým jede na výlet. Možná jsem došla do toho období samoty právě proto, že mě to převlékání už příliš unavovalo, ale zároveň jsem neměla dost síly se nepřevlékat.
Prostě jsem zvýšila svou citlivost vůči svému vnitřnímu světu (jeho krásám a hlavně jeho bolestem) natolik, že by mě partnerský kontakt zkrátka totálně utrápil, bylo by toho najednou příliš moc ke zpracování. A všechny ty moje blízké dušičky a jejich láska (a moje láska) mě tak posílily, že jsem dnes schopná si sebe zachovat i v kontaktu s dalšími lidmi, kde ten soulad už tolik není. Jenže ono to pro mě otevírá zas nový level, o kterém jsem věděla, že přijde - a tahle cesta je takový předstupeň. Totiž zůstat sám sebou ve frontě v Albertu, na koncertu Jelena nebo při běžném kontaktu s lidmi na cestách, nebo dokonce zůstat sám sebou tváří v tvář vztekle rozvášněné mamince... dobrý, to všechno se s trochou sebeuvědomování a zvnitřňování dá. Ale zůstat sám sebou v neznámém prostředí uprostřed neznámých výzev (být navlečený v "lyžařském obleku" ve čtyřicetistupňovém vedru, několik hodin jízdy na motorce, slovy mé kamarádky - permanentní fitness, nevědět, jak se při jízdě pohnout, aby to bylo pro řidiče oukej, ... no a Mareček, který má naprosto excelentní vlastnost reagovat tak, abych byla nucená si uvědomovat svá vnitřní zranění...), ... být v intenzivním kontaktu s člověkem, který je stejný individualista jak já, tam se všechno extrémně zviditelní. Novodobé vztahy jsou takové, ať už jsou partnerské, nebo cestovatelské, nebo prostě takové, jaké nám život přivane. Přátelské vztahy mají neutrální naladění, ale dejte jing a jang do jedné místnosti a uvidíte ten tanec. Kombinované utrpení s božskostí.
Tím, že jsem učinila rozhodnutí - nemaskovat svá zranění neadekvátními reakcemi, je to tady pro mě docela očistec. Přišla jsem o všechny své ego-reakce, které měly za cíl schovávat tu malou pochybující holku - já to uměla hrát tak dobře, že nikdy nikdo nepoznal, že bych v sobě měla špetičku pochyb - řeknu Vám, že ty masky mi tady občas zatraceně chybí. Já vím, že z větší části osobnosti jsem hodně dospěla, ale částečně ta malá ve mně stále je (musí být, protože jsem si jí nikdy, už od dob dětství, nepřiznala, tím jsem jí v sobě uvěznila) a ona chce na povrch, chce být prožita, aby se to mohlo změnit, uvolnit.
Když jsem vyrazila na tuhle cestu, musela jsem přijmout určitou míru závislosti (což je pro mojí závislost na nezávislosti naprosto děsivé) - tolik toho o cestování a o jízdě na motorce zatím nevím, tolik toho zatím neumím. Postupně se učím, ale zároveň se střetávám v sobě s někým, kdo má opravdu velký problém nebýt v každém okamžiku dokonalý, bezchybný a perfektní. Tím více se dostávám do situací, kdy si dokonalá a perfektní nepřipadám. Jako by každé shnilé jablko, co byste rádi hodili sousedovi za plot, se vám vrátilo a rozmázlo o vlastní tvář.
Buď můžu být frustrovaná, nebo z toho mít legraci. Zatím jsem byla frustrovaná, ale časem si ten svůj humor, který aplikuju běžně ve svém životě, osvojím i tady. Ale řeknu Vám, že to bylo pět dní dost pro mě netradičního vrávorání, nejsem zvyklá na to být takhle mimo sebe, že by mě stále někdo vystřeloval permanentně z mýho středu (nejsem totiž zvyklá být s někým v takové blízkosti, na jedné motorce, v jednom pokoji... nemít se kam schovat, když jsem unavená, protivná nebo propocená od hlavy k patě), vnímám pak, že jsem odpojená právě od toho života, od synchronicity i intimního vztahu se sebou sama, z něhož se rodí intuice - jako bych na chvíli ztratila mapu k sobě sama. Jako bych já sama byla azbuka, kterou si nedokážu přeložit. A možná to je tak, že jsem některé názvy v mé mapě byly vždycky azbukou napsány a rozuměla jsem jim jen částečně a je na čase znovu pořádně aktualizovat mapu i jazykovou výbavu.
Takže to, co jsem si během těch čtyř let postupně osvojila (život mě přiváděl do chvílí, kdy jsem se učila udržet si sebe sama v různých situacích s různými lidmi, ať už souladnými, nebo nesouladnými), teď musím vytáhnout na povrch a aplikovat v intenzivnějších podmínkách v intenzivnějším kontaktu. Vím, že je to pro mě dobré, ale když se to děje, taky se mi to i nelíbí a bojuju proti tomu, přestože vidím, jak je to marné, jak realita tím, co se děje pořád a dokolečka, několikrát denně, jasně dává najevo, že tomu neuteču - čím víc bych chtěla, tím víc mě to hází do situací, kterým se vyhýbám a v nichž se cítím neschopná a chybná, ... a přitom vím, že až se tomu oddám, vyjeví se ten pravý význam všeho, co se děje.
No, ale co jsem chtěla říct je, že jsem měla pocit, že se točím stále dokolečka, že ať dělám, co dělám, fungujeme v určité části komunikace s Markem jako to USB a zásuvka (i když ve zbytku vnímám díky bohu soulad, tak tuhle propast ne a ne překlenout - jako bychom občas mluvili každý jiným jazykem. A pak mě to trklo. Namísto abych se soustředila na "zapojení", abych směřovala svou pozornost na toho druhého, prostě se budu soustředit na Život sám...a obnovím spojení... a až mě prostoupí, stanu se i já znovu přístupnou... A tady v té nádherné kyrgyzské krajině je snadné nechat pulsovat život ve svých žilách, naslouchat písni života a možná díky tomu se otevřít a naslouchat i světu toho druhého... mějte se krásně, let there be love...
Zážitky z cesty můžete sledovat na Liveinspirit.cz, během zítřka přibudou další cestovatelské postřehy a šťavnaté zážitky, a taky fotky :)
Autor článku: Jana Mráčková, An
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Žádné komentáře:
Okomentovat