Hrdinové bez výhod

© ANA, Santa Cruz de Tenerife 2014

Takže ty včely (posledně jsem slíbila historku, jak mě poštípaly). Velmi veselá historka. Ano, zlehčuju, moje schopnost dívat se na svůj život a události v něm jako na film mi to umožňuje :). Já, mami a její přítel jsme vyrazili na procházku pošumavskými luky a háji. Cesta se stočila a v úzkém prostoru mezi houštím vedla asi tři metry od včelína, jinudy se projít nedalo. Jenže mně by nohu řezat museli, abych se vrátila, že jo (a ještě k tomu zpátky do kopce, no to vůůbeeec! :)). Varovné symboliky by se v té události dalo najít hodně, nicméně já jsem si vybrala trochu širší rámec pro svou úvahu právě proto, že je to pro mě aktuální. Jako potvrzení mi v náhodném Youtube výběru zrovna začala hrát italská písnička  - Bojovník (velmi doporučuju zhlédnout klip až do konce - velké poselství - ano, život nám poskytne průvodce, abychom v sobě objevili své kvality, nicméně v jednu chvíli uzná, že jsme připraveni a že sílu a lásku máme ukotvenou v sobě. A to natolik, že na boj neodpovídáme bojem. Tomu se říká dospělost. Zasekneme-li se na pocitu osamocení, pokračujeme stále jako děti). Celý text písničky - Bojovník - Marco Mengoni.  Možná někomu vadí slovo "bojovník", můžete si představit pod tím pojmem kvality Ochránce.

Pozvednu tento meč

Přejdu po nebi

Přísahám, že budu jako skála před ohněm a mrazem

Sám na vrcholku

Přichystám se na bandity

Přijde jich mnoho

A budou brázdit moře

Za těmito hradbami najdu radost

Nebo můj konec, přesto to bude sláva 

Nikdy nebudu bojovat kvůli odměně

Bojuju za lásku, budu bojovat za tohle!

Možná si vzpomínáte na historku, kdy se mé tělo obětovalo pro záchranu těhotné ženy (Sobecký gen a nová diaspora lásky). Zdálo se to jako výjimka. Ale ukazuje se, že moje instinktivní jednání je zkrátka takové i v situacích, kdy nejde o život mých společníků, nicméně jde o jejich pohodlí. U těch včel to vypadalo asi takto: vykřikla jsem něco na způsob: "Já to otestuju." Hodila jsem si bundu přes hlavu a proběhla kolem úlů. Možná kdybych věděla, že včely útočí na černé objekty pohybující se v okolí svých úlů, třeba bych si to rozmyslela :)) Takže scéna jako z animované komedie. Jen ten rybník, do kterého bych skočila, nikde nebyl. Mezi výkřiky typu: "Nepíchej mě, ty blbko, dyť umřeš," jsem volala na druhou stranu cesty, že to asi nebyl ten nejlepší nápad, ať se radši vrátí a jdou jinudy. A tak jsem to uviděla zcela jasně - ta, jež se vrhá v přední linii, aby vyzkoušela nejkratší cesty a podala o nich zprávu, zda jsou průchozí. Ta symbolika se promítá do různých oblastí mého života, tenhle web je mimo jiné produktem tohoto mého rysu, haha.

Mohla bych se na to dívat z mnoha úhlů, jenže já bych to ani jinak udělat nechtěla. Občas se mi někdo v reakci na moje historky optá: "Ty si v tom libuješ, co?" No, jako prase v žitě :)) Samozřejmě, když jsem neznala svojí hodnotu a takhle bez přemýšlení jsem obětovala například zdraví svých nohou, aby jsem při pádu neodřela půjčenou motorku (stočila jsem jí tak, aby padla na mě:)), bylo to o něčem jiném - tam mi zcela chyběl pud sebezáchovy a vědomí své hodnoty ve světě, ale zdá se, že určitý způsob sebeobětování mám zkrátka ve svých genech a jednám tak, aniž bych to nějak vědomě řídila. S ujasněnými hodnotami a znalostmi sebe a svého života je pak ale menší pravděpodobnost, že se tenhle harakiri gen aktivuje v nevhodný čas pro věc, která za to nestojí!

Pokud bych se na to chtěla podívat ještě z širšího hlediska, je v tom cosi z japonské tradice rituální sebevraždy seppuku - někde při cestě své duše jsem zřejmě propadla myšlence, že jsem ztratila čest (ta formulace je excelentní - "propadla myšlence") a tímto si jí navracím - a tím se znovuzrozuju do nevinnosti, ... do nových záměrů (víte - řeknu Vám tajemství - na začátku mého života nebylo tak úplně jisté, jestli budu spisovatelkou, nebo teroristou - nedivim se, že jsem měla deprese, byla jsem svým osudem odsouzená k velmi nešťastnému životu, hodně to záleželo na tom, jaký vztah ke světu se rozhodnu vytvořit, zdali půjdu cestou provokace, nebo cestou inspirace, takže díky Bohu - jsme tam, kde jsme, uff! Dobrá práce, Ančo!

Celý život jsem něco něčemu obětovala, málokdo pochopí tuhle klasickou potřebu (opravdu niternou), která je hodně vlastní třeba znamení Ryb. Má vůbec smysl zmiňovat, že v náhodném výběru mi hraje písnička s názvem Sacrifice (=oběť, obětovat:). Nicméně pokud realizace nevychází z jádra celistvé bytosti a je za tím buď vlastní nehodnota, nebo snaha tzv. obchodovat s Bohem ("Já dám tohle, svět mi dá tohle, jasný?"), vede to k vyhoření, tedy uhašení vlastní jiskry = totální kolaps solar plexu - o tom by nejen Ryby taky mohly vyprávět. Pár posledních let jsem se překulila do opačné polarity - svůj aspekt sebeobětování jsem na sobě odmítala, na slovo oběť jsem byla alergická. Ano, bylo potřeba to slovo a vše, co představuje, očistit od nánosů nepravd, potřebovala jsem si v tom najít sebe a svou svobodnou volbu. Vůli k oběti. Mohlo by se říct, že oběť má k vůli hodně daleko, ale ono se jedná v podstatě o to samé! Vůle nikoliv přežívat, ale žít smysluplný život. Jen si potřebujeme pohlídat, aby to stálo za to... Obětovat současné pohodlí pro budoucí vize. Obětovat svůj čas vyššímu smyslu. Obětovat svůj prostor svým dětem. Obětovat... všichni to děláme... jenže děláme to vědomě? Nebo se podvědomě snažíme dealovat s Bohem?

Je samozřejmé, že při takovém způsobu života občas utržím nějaké ty rány (a teď nejde o ty včely, ty mi to jen měly názorně ukázat), a co jsem se měla naučit (a naučila) je - že to dělám z dobré vůle a svého niterného přesvědčení a že mi tedy nikdo není nic dlužen a už vůbec mě to neospravedlňuje k nějakým nezvyklým výhodám.

Když se vrátím k příběhu o včelách - nakonec za mé uvědomění položilo život pouze 5 včel (říkám pouze, protože to mohlo dopadnout výrazněji), budiž k nim nebe milosrdné a země lehká. Díky, holky. Hodně mi pobavila moje první myšlenka, představte si - leze po Vás tuna včel a vy myslíte jen a jen na film Jupiter vychází a lítostivě přemýšlíte, že teda asi nemáte královskou krev, když to ty včely nerozpoznaly:))) (ve filmu se tvrdí, že včely pozitivně reagují na královskou DNA). Avšak žijeme ve světě, kde jsou včely permanentně zfetovány GMO atp., já se tak snadno svého aristokratického Anu původu nevzdám, haha. Nicméně - natekla mi noha, ale ukrutně, byla dvojnásobná. Nedalo se na ní šlápnout. Dělala jsem hrdinku (ano, i tahle formulace je přesná - "dělala jsem hrdinku"). Ale pak už to nešlo - tak jsem pár dní chodila o berli, styděla jsem se (viz můj program "nesimiluj!", o kterém jsem psala minule) a zároveň jsem toužila po útěše - takže když jsem si v jednu chvíli všimla, že se jí snažím uměle vyvolat venku, konečně jsem přestala tlačit na pilu a útěchu jsem si dala (odložila práci, stáhla si film, hodila nohu na křeslo a bylo mi bájo:).

Využila jsem své dvojnásobné nohy, abych v sobě rozpoznala jsem tenhle aspekt - typ válečného hrdiny - člověka, který rád ukazuje jizvy z bitev a vypráví svoje příběhy, na které je řádně hrdý. Dokud jsem to ignorovala, snažila jsem se přitáhnout pozornost nezdravě - buď nenápadně (abych si toho sama nevšimla a nemusela prožívat pocity studu - což samozřejmě nefungovalo) nebo zas příliš okatě (tak trochu chvástavý typ). Dneska když se mně něco stane, (a tohle někomu může připadat až zvrácené:))) - vnímám, že je v tom i určitá radost, že bude zase co vyprávět. Jako bych už v té dobrodružné chvíli slyšela vypravěče - jako by jinde jindy ve vzdálené galaxii existovala kniha mého života a její čtenáři se radovali, že přišlo nějaké vzrůšo. Když jsem před pár lety bourala na kole, vyplivala jsem na silnici zuby a první, co mě napadlo, bylo, že jsem zakrvácenýma rukama začala hledat v baťohu foťák a za syrova své zranění fotit (možná za to mohl fakt, že jsem se fakt hodně praštila do hlavy, ale já si spíš myslím, že už tehdy se projevila moje vypravěčská podstata, ale spíš jsem to zkrátka já. Jako malá jsem chtěla být válečnou zpravodajkou, to jsem netušila, že tou válečnou zónou bude můj vlastní život :)))

O tom, jak včely svými homeopatiky spustily v mém těle další mutaci a naznačily mi tak, že mě čeká v životě nějaký krok, nebo o tom, jak vycítily můj neprojevený vztek zase třeba někdy jindy. Nebo radši Vám to povím rovnou - zánět je zloba, která se tlačí ven, kůže je napjatá a ukazuje vnitřní napětí. Byl to můj vztek na vnější svět. A ten další krok? No, uvidíte brzy ;) A ta mutace? Moje kamarádka se mě v reakci na berli optala: "Odlehčuješ krok?" Nu, tak - odlehčuju :))

Samozřejmě pro někoho, kdo po městě poletuje na koloběžce ("To nás těší, těší, těší, že nás pěší, pěší, pěší horkotěžko doženou"), byly ty dvoudenní berle ubíjející, ale připomnělo mi to, že ještě více chci pečovat o své zdraví a vitalitu :) 

Samozřejmě hrdinů je mnoho typů - a každý nějakým tím hrdinou svým způsobem je. Pro sebe. Pro druhé. Pro svět. Pro velký Účel samotný. Zkrátka hrdinové všedního dne. Hrdinou z dobré vůle, tedy bez nárokování si žoldu od života samotného. On je totiž život sám odměnou dost velkou :) Tím nechci vůbec říct, že lidé projevující svůj dar, by neměli žádat výplatu - ale to je mezi námi lidmi - učit se hodnotě a ocenění ;) Takže na závěr - To, kým jsme, jsme-li tím doopravdy - je naší volbou - jistě to světu přináší určitá pozitiva, nicméně nás to neuvolňuje z ostatních, méně příjemných, běžných pozemských činností ;) Uvědomila jsem si to ve chvíli, když jsem pocítila svůj odpor s oteklou nohou jít vytírat venkovní chodbu (zrovna na mě vyšla řada, nááááhodička). Takže tím chci říct, že jestliže něčí přirozeností je vrhat se bez přemýšlení v přední linii do rizikových situací, aby ostatní poté měli snazší cestu, pak si stále musí být vědom toho, že to byla jeho svoboda a že svět mu nic nedluží, byť utrží nějakou tu ránu v tom symbolickém boji. Hrdina zkrátka také musí uklízet chodbu, když na něj přijde řada :) Bez úlev. Toto platí i pro všechny další typy duší: pečovatelky i ochránce, myslitele i filozofky, krále i královny, rytíře i bojovnice ...

Nicméně jak budeme vytírat - to už ale záleží na naší osobitosti a do toho bychom si neměli nechat kecat... :) Totiž - když rezonujete na úrovni pravdy, už ji sami před sebou neschováte, není kam. Nakonec si uvědomíme, že dělat ze sebe něco, čím nejsme, je děsně náročné... a proto v klidu odvětíte sousedovi, který se Vás blbě ptá, co to máte za "zajímavý" vytírací styl: "To není styl, já jsem prostě jenom pohodlná."

Tečka.

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Genové klíče - kolektivní fenomén jménem stres

Markéta na svém webu publikovala genový klíč, který se dotýká nás všech - GK Klid, ve své stínové podobě projevující se jako stres. Můžete si tak udělat představu o povaze celé knihy. Malé info z pozadí - tenhle genový klíč jsem překládala 2 týdny před Vánoci, tedy v tom největším pracovním shonu a šel mi opravdu až do morku kostí.

Knížku, o které jsem nedávno psala, si můžete objednat na mém e-shopu: http://www.liveinspirit.cz/produkt/genove-klice/

O stresu

Stín 52 je zodpovědný za jeden z největších fenoménů moderního světa – stres. Stres působí na mnoha úrovních, ale primárně zasahuje fyzickou rovinu, vnitřek našeho těla. Stín 52 a jeho programovací partner, stín 58 Nespokojenost, představují genetický binární vzorec, který nejvíce podkopává zdraví člověka. To platí zejména na kolektivní úrovni. Z toho důvodu potřebujeme, co se týká stresu, pochopit jednu zcela zásadní věc: stres je tlakem kolektivním, nikoli osobním; nepramení z žádné konkrétní osobní záležitosti, jedná se spíše o energetické pole vytvářené každým žijícím člověkem. To znamená, že stres také hodně souvisí s naším prostředním a s lidmi kolem nás.

Aktuální podobu prostředí utvářejí hranice lidské aury. Průměrný dosah aury člověka zaplní polovinu běžně velké místnosti, což obecně vzato znamená, že když jsme v místnosti s někým dalším, své aury navzájem sdílíme. Čím více lidí se nachází ve stejné oblasti, tím více se rozrůstá společné aurické tělo. V hustě osídlených oblastech, jako jsou města a velkoměsta, je prakticky nemožné uniknout kolektivní auře ostatních, dokonce ani vlastní domov neposkytuje útočiště. Ve venkovských částech světa je tlak místní aury mnohem menší, díky tomu je tam hladina stresu nižší. Avšak vzhledem k obrovské populaci, která v současné době na planetě žije, je už prakticky nemožné vyhnout se rozlehlému energetickému poli, které spolu lidstvo sdílí. Miliardy aur se vzájemně prolínají a vytvářejí ohromný plášť, který obaluje celý svět. Tenhle obal či slupka zabraňuje lidem vnímat a prožívat opravdovou jednotu veškerého vědomí. Ve východních náboženstvích se tento jev nazývá májá – velká iluze.

Lidská DNA je fascinující materie. Chemické kódy, které obsahuje, jsou – přestože od narození uzamčené – vysoce citlivé na vibrující energetická pole. Genetici nazývají genetickou strukturu jednotlivce genotypem* a projevy tohoto souboru genů pak fenotypem**. Takže frekvenční úroveň energie, která prochází genotypem, do jisté míry determinuje projevy fenotypu. To znamená, že naše prostředí nás výrazně ovlivňuje v tom, jak se cítíme, jak se chováme, a co je nejdůležitější – kdo si myslíme, že jsme. Na té nejjemnější úrovni tvoří naše prostředí subatomární svět vibrací. O podobě tohoto prostředí totiž rozhodují frekvence, na které jsme naladěni, a to bez ohledu na to, kde se právě nacházíme. V případě stínu 52 stojí za zformováním kolektivního či rozšířeného fenotypu lidstva strach; ten vytváří prostředí, které vystavuje fyzický organismus obrovskému stresu.

Jediným způsobem, jak uniknout kolektivnímu poli, které nás programuje, je povznést se nad ně energeticky; a to není vůbec snadná práce. Musíme nějakým způsobem zvýšit frekvenci energie procházející naším genotypem. Když k tomuto dojde, fenotyp – způsob, jakým prožíváme a vyjadřujeme svou povahu – se taktéž změní. Většina lidí se nad toto energetické pole povznese pouze na krátká období a pak do něj klesne zase zpátky. Je nesmírnou vzácností, aby někdo vystoupil nad pole stresu trvale. Tajemství spočívá ve změně vnitřního prostředí – změně našich pocitů a myšlenek; tím totiž měníme to, co vidíme a slyšíme. Pokud slyšíme pouze hluk a vidíme jedině chaos, pak tato skutečnost určí naše prožívání. Avšak jestliže se ukotvíme na vyšší frekvenci, můžeme tentýž život prožívat, jako bychom pobývali v úplně jiném světě.

Stres je stavem fyzického tlaku vyvolaného poklesem naší frekvence. Jedním z jeho zásadních projevů je neschopnost uniknout psychické úzkosti. Pak dochází k tomu, že rozhodováním pověříme mysl v naději, že takto odstraníme napětí. To ovšem téměř vždy končí katastrofou, neboť fakticky je činnost mysli právě projevem stresu. Dochází ke klasické biologické zpětné vazbě, která posiluje přesně ten stav, před kterým utíkáme. Stín 52 je silně propojen s funkcí nadledvinkových žláz a s typicky lidským reflexem – útok nebo útěk. (Činnost endokrinního systému bezprostředně souvisí s frekvencí procházející naším genotypem, a jak ještě uvidíme, až se dostaneme k siddhi 52, lidská soustava žláz není omezena jen na produkování takových hormonů, jako je adrenalin, který souvisí s bojem o přežití a strachem.)

Jeden z klíčů potřebných k pochopení stínu 52 můžeme nalézt v názvu daru 52 – Zdrženlivosti. Nízkofrekvenční vyjádření stínu 52 pochází z neschopnosti zdržet se reakcí na strach. Občas může být strach, který pohání tento genový klíč, usazen tak hluboko v podvědomí, že o něm vůbec nemáme ponětí. Přesto však tento strach prostupuje naše životní prostředí a naše odezva na něj vyvolává jednu ze dvou reakcí – buďto zamrznutí, nebo útěk. Vzhledem ke značnému chemickému propojení s nadledvinkami je tento stín zodpovědný za fyzickou aktivitu, či naopak za její nedostatek – to jsou dva způsoby, kterými lidé reagují na stres. Pokud jde o stín 52, existují dva typy lidí: ti, kteří v klidu neposedí, a ti, kteří se ani nepohnou. V dnešní době máme tendenci považovat stres za chaotickou, horečnatou energii dynamického rázu, ale kromě toho má stres i svou potlačenou podobu.

Přirozený rytmus života respektuje střídání cyklů; život ví, kdy se má pracovat a kdy odpočívat. Ale kolektivní tlak stínu 52 zbavuje člověka důvěry v koloběh života a stínové frekvence genového klíče 52 zesilují vždy jednu z krajností. Projevy toho můžeme v současném světě vidět zcela zřetelně. Západ tíhne k extrému nepřetržité aktivity, růstu a zdokonalování, za nimiž stojí jen minimální společný cíl, případně vůbec žádný. Východ v duchu svých tradic kráčí opačným směrem, mimo aktivitu a pokrok, směrem k náboženským a duchovním sférám. Ačkoli se dnes role obracejí a Východ začíná být více podobný Západu a naopak, základní fenotyp lidstva zůstává založen na strachu a nadále se manifestují obě polarity tohoto stínu. Dokud lidé neprocítí svou jednotu s celým stvořením, budou dál vytvářet tento podprahový stres – fyzické zhmotnění našeho nejhlubšího a nejskrytějšího strachu.

Pokračování: Genové klíče - Kolektivní fenomén jménem stres

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Poh-hádky aneb Rovnováha vnitřního trenéra a utěšitelky

Předevčírem jsem napsala na Liveinspirit o tom, že někdy musíme postavit hrad z písku, abychom se přiblížili své osobní niterné před-stavě o životě a dali tak pravdivější základ našemu žití. A tak si v životě projdeme iluzorními vztahy, iluzorními domovy, doprovází nás iluzorní přátelé na iluzorní cestě k naplnění našich iluzorních tužeb. To je věta, na jejímž základě by přecitlivělá povaha klidně mohla spáchat sebevraždu. Nedivila bych se, vždyť to zní děsivě? Vždyť vše se zdá tak skutečně. A jako skutečné to prožíváme. Když se nám domeček z karet zhroutí, připomene se nám jedna z nejhlubších lidských bolestí - pocit bezmoci. Avšak nepředbíhejme. Každá pohádka má dobrý konec. I když nechápu, co mají pohádky společného s hádkami...? Zřejmě se pohádkou stává až ten příběh, který si projde ohněm nějakého roz-sporu, po hádce se nebe vyčistí, dusno je minulostí a zase vysvitne slunce. Známe. Známe to všichni. Z přírody. I ze života. Možná bychom ve slově pohádka našli i symbol hada, malého hádka - pokušitele. Někoho, kdo nás svádí z cesty, nabízí zkratky a připravuje pády... Když neodoláme, rázem se z našeho života stává špatný žánr. Když vše zvládneme a zachováme si svou tvář, ocitáme se v po-hádce. Stavíme čím dál stabilnější "hrady" (vztahy, domovy, povolání...) s čím dál více ukotveným vědomím, že když přijde bouře a vezme nám to, je to v pořádku, přijímáme bezmoc vůči proudu života jako přirozenou součást našeho lidského nastavení.

Někdy napíšu celé odstavce a pak je zase celé smažu a pak teprve může vzniknout to podstatné. Někdy než je mi dán nějaký vhled, potýkám se se zmatkem. Poslední dny jsem mazala hodně - a nejen článků, ale i před-stav :)) Věnovala jsem čas tolika činnostem, jejichž výsledek nakonec skončil nevyužit, že se zdá, že jsem několik dní nedělala vůbec nic. Žádný výsledek. A já jsem totálně unavená :)) A nestojí za mnou ani trocha toho hmatatelna, o které bych se mohla opřít. Docela mi to připomíná mé dětství a stav na konci každého tenisového tréninku - můj trenér mi tehdy velmi rád v rychlých intervalech nahrával tak, abych musela lítat po hřišti ze strany na stranu, až se mi nakonec nohy zapletly a vždycky jsem skončila rozmáznutá a nasraná "proč mi to sakra dělá?". 

Jenže to je úloha trenéra. Povzbuzovat. Posouvat limity. Provázet nás prohrou, seznamovat nás s výhrou. Učit o fair play. A život je vlastně takový trenér. Mám to štěstí, že jsem nejen ve sportu vždycky vystřelila ze země, oprášila tepláky (no jooo, zlatý devadesátý léta) a pustila se do hry (nebo života) s ještě větší vervou. A tenhle přístup si nesu s sebou celý život. Nasereš mi? Já ti ukážu! :)) Samozřejmě tato nepřemožitelnost byla často testována, jenže  já to jako testy neviděla, mně to přišlo normální. Až když jsem své historky někomu občas vyprávěla, ukázalo se, že to zas až tak normální není. Někdo by mohl říct, že právě ten tvrdohlavý přístup mi ty zkušenosti přinášel. Zřejmě ano. Ale taková jsem. Radši zkusím pět pádů, než abych vyčkávala na návod. Hodně se tím učím. Učím se samozřejmě i vnášet do toho novou rovnováhu, už vím, že čtyři pády a chvilka vyčkávání je taky ok. Ale nemám v naturelu sedět na zadku příliš dlouho, možná si pofňukám, užiju si trochu té pozornosti a péče, nicméně čeho je dost, toho je příliš, takže se zase běžím učit něco dalšího. Mohla bych to považovat za špatný program a dřív špatně opravdu fungoval, ale dnes - dnes je to výborný nástroj a prostředek k dosahování cílů, i když s ním nakládám opatrněji než kdy dřív. Jsem sama sobě dobrým trenérem. Znám svou hranici a rozpínám jí, někdy jemněji, někdy urputněji, ale protože jsem v sobě aktivovala i vnitřní matku (učím se schopnosti dodat si potřebné dávky útěchy, když je potřeba), vím, že tu tětivu vědomě nikdy nerupnu tak, že bych se po pádu už nezvedla. Učím se poznávat, co stojí za risk a co ne. Jestli má život pro mě připravené něco nevědomého (iluzi), vědět nemohu, ale už mě neochromuje strach z neznámého. Už vím, že ... po-hádky. 

Většinou vnímám, kam směřuju, a jsem si svými činnostmi jistá, protože vychází z mého nitra a tomu jemnému hlasu už umím naslouchat. Samozřejmě i já se umím zaseknout a běžet hlavou proti zdi. Někdy se zkrátka od nás chce odhodlání nenechat se zastavit překážkami a někdy se máme zastavit. To poznáme většinou až na konci procesu, co po nás ten život chtěl. Docela často po nás chce právě opak toho, na co jsme zvyklí. Jsme-li tedy procvičeni v překonávání překážek, mohli bychom si zkusit na chvíli sednout, vnímat život a počkat, až překážka vyhnije. Na druhou stranu vyhýbáme-li se celý život střetům, je jasné, že překážky nás chtějí aktivizovat. 

V každém případě se vždycky jedná o narušení naší komfortní zóny. Integrita vzniká, jsme-li ochotni v malém množství přijmout i tu část celku, která pro nás není úplně jádrová (citlivý člověk potřebuje občas umět použít trochu ostré lokte, člověk s uměním rozvahy jednou za čas potřebuje bez přemýšlení konat, vizionář se musí někdy zabývat i tak pozemskými věcmi, jako jsou daně atp. - to z nich nedělá nic, co by nebyli, nicméně to rozšiřuje jejich rozsah, čímž se stávají stabilnějšími pro svůj osobní příběh). 

Pokud člověk nemá u-jasně-né priority, když přijde období tápání (ať už jej způsobí nějaký spouštěč, nebo je zkrátka doba vhodná pro ujasnění si priorit), může ho to smést, jako když bouře smete loď na moři. Mě to vždycky smetlo, život mi pak v tom období přišel beze smyslu, úzkost mně rozebrala na kostičky a zkrátka - všechno se zdálo jako konec světa. O to víc se to prodlužovalo, čím silněji jsem se tomu vnitřně bránila...

Ne vždy jsem totiž uměla sama sebe utěšit. Vyžadovala jsem od sebe supermanské výkony a čím víc jsem byla zničená (ať už uvnitř nebo na těle), tím víc mi kdosi v mé hlavě říkal - nesimuluj, vstávej, nebuď slaboch, dělej něco! O víkendu mě poštípaly včely, o čemž se rozepíšu v dalším příspěvku, ale díky tomu se mi vybavila vzpomínka na mé dětství - dostali jsme tetanovku, moje tělo na ní zareagovalo bolestivě, téměř jsem nemohla chodit, ale protože všechny děti byly v pohodě, máma mi tehdy řekla, ať nesimuluju a jdu běhat ven. Tak jsem běhala, i když jsem se cítila ukřivděná (to je moje téma:) Samozřejmě to celé nateklo a druhý den doktorka řekla, že se to občas stává a že mám být v klidu ("hlavně ať neběhá"). Jenže program už byl aktivován. Takže mi trvalo opravdu dlouho, než jsem zjistila (a dovolila si), že když mě něco opravdu - jakože opravdu - bolí, můžu třeba i ležet v posteli :)) Pořád je ale pro mě velmi těžké rozpoznat, kdy už mohu něco definovat jako "příliš", přičemž jsem si naprosto vědomá, že běžný člověk by se už dávno svíjel ve smrtelných křečích. Zkrátka jsem si vědomá své role ve svém osobním příběhu a hraju jí dobře :)

Jenže život nás nechce přidusit, on se zkrátka ptá - co chceš? Musím vědět, co chceš, abych ti pomohl najít cestu...a tak se ve všech možných obdobách setkáváme s tím, co nechceme, a tříbíme si vlastní představu o životě, který chceme. A na cestě za touto osobní vizí nám pomáhají Trenér a Utěšitelka - někdy potřebujeme povzbudit, jindy uchlácholit... a hlavně ty potřeby nezaměňovat :)

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330