Sobecký gen a nová diaspora lásky aneb Mámo, zůstaň prosím v bezpečí...

Moc ráda bych vyjádřila vděčnost všem dárcům, díky nimž tyto stránky existují. Váš zájem projevený oceněním mě skvěle motivuje k dalšímu psaní. Tyhle dny odevzdávám práci, která mě poslední měsíce časově (i jinak) hodně vyčerpávala, budu se teď zas moci více věnovat psaní - jak knihy (na což se mooooc těším, protože tam zakomponuji nové poznání), tak hlubším článkům zde na Poselství nebo aktuálním tématům na Liveinspirit, kterými se snažím poznané informace ukotvit do každodenního života.

Chtěla jsem dnes napsat něco o tom, jak je rozmanitost druhů nutná k přežití (eko)systémů, a že v přeneseném významu tedy vůbec není nutné, aby jeden člověk plival na odlišnost člověka druhého, ale vnutilo se mi tam téma jiné, pro mě velmi podprahové, takže ten tam bylo moje soustředění na vybrané téma. Tím silným tématem pro mě je strach o matku. Strach o ženu. Strach o jin. Strach o Zemi. Strach o duši, tedy o konceptuální femininní vyjádření bezrozměrného ducha/vědomí. Je to téměř přesně na den, kdy jsem si uvědomila, že za mým dřívějším vztekem se skrývá neuvěřitelný děs, že moje *máma* umře - ať už šlo o zlobu na lidstvo, které ničí Zemi; ignorantství lidí kolem vůči duši; nebo hádky s mojí mámou, že nežije tak, aby si udržovala zdraví. Loni přesně v tuhle dobu jsem se svou mámu téměř panicky snažila varovat před opakováním některých jejích vzorců, o pár dní později mi poslala z Maroka smsku: "Měla jsi pravdu. Sedím sama v poušti jako sedlák u Chlumce. Najdi mi letenku zpátky." A dva dny se neozvala. Tehdy jsem pod svým vztekem odhalila jádro svého strachu. Dnes jsem otevřela web a vyskočila na mě zpráva o dalším mohutném zemětřesení v Nepálu, které zasáhlo také severní Indii, kde je moje máma právě teď - kdesi na úpatí Himalájí. Nemáme o ní žádné zprávy. Takže znovu - zpráva spouštící strach... a čekání. Emoční reagování. Reakce = chemické procesy v těle. Tedy evoluce skrze šokovou terapii, Fénix, pálí mě celé tělo, pří-pouštím si to... a venku křičí malá holčička: "Budíčeeek." Moje geny jsou v země-třesení, jsem v neoddělení... Věřím, že až proces skončí, máma mi napíše něco o úchvatných zážitcích... jakoby se nechumelilo, pardon nezemětřesilo...

Ať mám vědomí jakékoliv, strach se ukrývá především v našich buňkách jako genetická informace. Sevření, třes svalstva, hukot v hlavě, pálící oči z přetlaku, který se chce v podobě slz (slaná voda) dostat ven z těla a vibraci strachu uvolnit, ... už když máma letos odletěla, aktivovaly se mi vzpomínky obdobných momentů strachu, nečekaně jsem se ten večer rozbrečela. Bezdůvodně. Dalo by se říct. Ale já už vím, které karty mám ve hře. Vím to, protože když jedna moje kamarádka byla těhotná, její přítel se opil a začal dělat lehkovážné blbinky... a najednou cvak, ... a já ležím na zemi s naraženými zády pod třemi chlapy velikosti hory. A cože se odehrálo během třech sekund před tím? Můj instinkt těla odpojil moje vědomí, aby mohlo zareagovat neuvěřitelně rychle. Měla jsem záblesk toho, co se stane. A tělo začalo jednat. Z kvantové superpozice. Už jsem byla na konci negativního výsledku, vrátila jsem se a změnila osudovou linii. O životě a smrti rozhodují milisekundy, milimetry... rozhodujeme se životem opravdu pro život? Nebo jsme do něj nevědomě vtaženi a čekáme na smrt. Tam je ten rozdíl. Mezi životem a přežitím. Život vede k expanzi, k rozkvětu. Přežití je plné strachu a vede jen ke smrti.

Okamžitě jsem se ocitla mezi padajícím mužem (a dalšími dvěma padajícími muži, kteří se neúspěšně pokusili zachytit toho prvního) a těhotnou ženou, na jejíž břicho padali. Jednou rukou jsem strhla ohrožení směrem na sebe a druhou rukou jsem využila tlak váhy padajících mužů, abych svou kamarádku odsunula po lavici pryč od ohrožení. Nikdy jsem si neuvědomila, že mám v těle takovou sílu. Pro všechny zúčastněné to byly tři nedůležité sekundy ("Všechno je v pohoděěěě."), pro mě celá věčnost. Čas se zpomalil a rozdělil na jednotlivé sekvence (viz O povaze času - Liveinspirit), v nichž jsem si později mohla listovat jako v kartotéce. Najednou jsem se ocitla v děloze z tím dítětem a sledovala, jak se do něj zapisují genetické informace: "Můj otec ohrožuje mou matku." Ve stejný okamžik jsem byla i já plodem a z mého těla se tato informace velkým žárem vypalovala (doslova odpařovala) a z ní povstávala nová informace: "Jsme chráněni." (procesem odpařování prochází i vážka, o které jsem psala nedávno).

Paradoxně strach o matku jako zdroj života vede k její záchraně. Genové klíče říkají: "Tzv. sobecký gen byl po celá staletí nezbytný pro naše přežití, dokud jsme nevybudovali byť nedokonalou, tak stále vcelku funkční společnost." Nicméně lidská genetika si počíná být vědoma, že stávající cestou expanze bez ukotvování vývoje tahle prázdná bublina může velmi brzy prasknout. Je třeba smýšlet v širším rámci, tedy v duchu celého druhu a jeho prostředí. Ti, kteří tuto změnu odmítnou, budou eliminováni, nijak drasticky, jejich genetická linie zkrátka vyhyne. To je důvod, proč je tolik mužů i žen neplodných, rodové linie došly do slepých uliček - většina z nich je touto cestou zavedena k alter-nativnímu poznání, které změní jejich genetiku, a tím je jim dáno mít potomka.

Jako lidstvu nám chybí poučení z minulosti, které bychom mohli integrovat do svého rozhodování, a zároveň se vzpíráme zákonům přírody - zejména zákonu příčiny a následku, který se může stát naším posledním soudem v případě, že budeme přemýšlet pouze v rámci sebe a časového rámce svého života. Další generace se budou muset vyrovnat s následky našich bezohledných činů, možná tak získají pochopení a dojde k evolučnímu skoku lidstva. Jinak zasáhne sama příroda - pokud se nějaký druh přemnoží, vždy dojde na Zemi k mechanismu vyrovnání ekosystému.

Pokud vývoj neprobíhá fraktálně - neopírá se o základy předchozího vývoje, ale jen dál a dál znásilňuje sebe sama a zdroje, pak nevytváří prosperitu života a dříve či později se sám do sebe zhroutí. Proč do sebe? Aby nepoškodil fungující prvky celku. Jako když stavitelé pečlivě udělají výpočty a odstřelí budovu tak, aby nepoškodila její okolí. To není výhrůžka, ale varování. Vše se komplikuje tím, že nemáme přístup k vzpomínkám vlastního druhu. Jak jsme o ně přišli, není důležité. V počátku této novodobé civilizace byl strach a manipulace (od události zvané "velká potopa" do dnešní doby). Myslím, že to bylo ve filmu 2012, kde lidstvo bylo postaveno před základní otázku - Budeme riskovat vyhynutí celého druhu nebo v rámci záchrany několika elitních jedinců obětujeme zbytek přeživších? To je smyčka, do které se dostává každá civilizace. Domnívám se, že každou novou civilizaci vytvářelo vždy několik privilegovaných, kteří zneužívali skutečnost, že díky své rodové moci měli přístup k realitám, které jim umožnili přežití - z tohoto genetického materiálu vzrůstáme a do tohoto genetického materiálu zasazujeme tzv. diasporu lásky, semena jediného národa plného rozmanitosti, který žije rozptýlen v prostředí jiného druhu, ale je si vědom sjednocení. Ať už to nazveme kristovské vědomí, nebo jinak. Jde zkrátka o překonání iluze formy (resp. uvědomění si, že forma existuje, ale je řízená vědomím, čím více si to forma připouští, tím více je plněna vědomím, tím více se osvobozuje od sebeidentifikace).

Jde tu tedy o vybudování si schopnosti překonat sobecký gen a postavit kolektivní ctnost nad vlastní strach ze smrti. Díky své schopnosti prožívat velmi silné vize jsem si toto rozhodnutí prožila, nicméně jsem si s sebou nesla otisk velké zlosti k této elitě, jíž jsem mohla být součástí, ale odmítla jsem, neboť jsem nechtěla být součástí utváření nově vznikající civilizace s jasným záměrem utváření moci a manipulace. Takový příběh už mě přestal zkrátka bavit. Jenže tím jsem se překlopila z pozice tyrana do mentality oběti, abych pochopila, že o nic jiného než o příběhy nejde. Člověk za člověkem, civilizace za civilizací, Země za Zemí, eon za eonem...

Vím, že vím. A vím, že mé vědění je hra. Mé vědomí utváří podobu mého vědění, moje vědění se identifikuje a moje vědomí se baví. A zároveň kde není já, nemůže být ani ztotožnění. Jsme drátěné plůtky v oceánu snažící se vytvořit prostor pro sebepojetí, vědomí se námi prolévá a my se snažíme s ním identifikovat a zachytit integrovaný celek jedinečné osobnosti. Je to zábavné, o to více - jsme-li si tohoto paradoxu vědomi a hrajeme si se svou vlastní formou a tím, co ji zrovna naplňuje. Karmu si nenese ono ztotožnění se s formou, nýbrž sama forma - která fraktálovitě vychází z toho, co už bylo, a utváří příběh opírající se o stejné archetypy. Jakmile je toto rozpoznáno, rodí se archetyp nový. Osvobození od formy, přerod ve formu novou.

To může být pro někoho nepřijatelné. Ta nejednoznačnost. Tvrzení, které vyvrátí vzápětí samo sebe. Děsivé. Pro mysl, která se snaží zmatek interpretovat a brání představivosti, aby si hrála. A já říkám - dobře - vyděste svou mysl tak, že se pod nátlakem logického paradoxu zhroutí sama do sebe, aniž by poškodila integritu celku (Já jsem a zároveň mám vědomí, že je to iluze). A to je konečně pořádná sranda, protože je tu jistota, že některé otázky ještě dlouho nebudou zodpovězeny, protože otázky se teprve rodí...

Nejdřív jsem nechápala, jak spolu témata matky (nositelky života) a genu sobeckosti souvisí, ale pak to vyplulo na povrch. Delfíni jako vyšší druh operují na úrovni kolektivní mysli, je-li mládě delfína ohroženo, starší jedinec se pro něj obětuje, aby byl zachován genetický vývoj... je to bytí jednoho organismu, namísto abychom žili na úkor budoucích generací. To znamená, že instinktivně už na této úrovni můžeme operovat i my lidé... děje se to, přecházíme do vyšší oktávy bytí, postupně, jeden po druhém... ani o tom nevíme. Nedovedeme si ani představit, jak podoba našeho života, našich proměn, na nichž všichni s velkým odhodláním pracujeme, ovlivňuje podobu budoucího života našich dětí a jejich dětí... Dnes jsem mohla vidět, kolik stresu a strachu bylo uloženého v mém těle. Máma se ještě neozvala, ale všechno  naznačuje, že je jen bez signálu.
---
Aktualizace 27. 4. Maminku mam v pořádku :)

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Dynamické ženství aneb generace solar women

Říká se jim různě - jangové ženy, solar women, ženy z Marsu... Jedno mají společné - nezapadají do starého rámce vztahů a energetických principů. Mají svou vizi života a za ní si jdou. Aby jí dosáhly, dostaly do vínku úžasný dar - zaměření, vůli a touhu po úspěchu. Viní se za to, že jejich prioritou není rodina a péče o druhé v tom klasickém slova smyslu. Ony se narodily, aby změnily svět trochu jiným způsobem. Aby do toho maskulinního světa pronikly - mají ve své energii silnou aktivní složku, díky níž dokážou tvarovat svou realitu - a aby jej transformovaly - jejich základ je samozřejmě ženský. Ano, jsme tvrďačky, ale něžné písničky nám vhání slzy do očí. 

Nemohu říct, jak to mají jiné ženy, ale mohu trošku popsat, čím jsem si za svůj život prošla já. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že tuhle netradiční kombinaci totálně miluju - a vlastně - jsem poslední dobou často překvapená, když po mě někdo vyžaduje něco jiného:)) Potkala jsem několik úžasných knih, takové bible dynamického ženství - Cyklická žena (Miranda Gray), Unplugging the Patriarchy (Lucia René), Oblékám svou duši (Táňa Havlíčková) a úryvky z knihy Solar woman, kterou mi zatím nebylo dáno vypátrat a pořídit si (až přijde čas:)) Teď čtu knihu Když se ženy z Marsu zamilují, jsem na začátku, ale už první stránky jsou lékem na mojí zmatenou duši. Ne, ta knížka nemá opravdu nic společného se známými bestsellery o ženách z Venuše a mužích z Marsu. Její autorka Paulette Sherman Kouffman se snaží ženám jako já ukázat, že jejich základní jangové nastavení je v pořádku. Uklidňuje jangové ženy, že mužů, kteří vyžadují jinové ženy je sice většina, ale přináší svými příběhy důkazy, že existují hrdinové, kteří dokáží ocenit ženu, která ve svém životě chce mít vyrovnaně jak práci, tak rodinu. Ale o vztazích zatím psát nebudu. Vím, jak bych to chtěla teoreticky, až to bude prakticky, tak vám k tomu zřejmě i něco napíši :)

V prvé řadě chci říct, že miluju ženy jinové, bez nich by svět okamžitě zkolaboval, mají vskutku obtížnou roli. Stejně jako my. Samozřejmě docela dostkrát jsem na základě mnoha odmítnutí brečela, že nejsem jednou z nich. Ale nejsem. Věřím, že i ony dostávají pecky z vnějšího světa zas z opačného směru - že nejsou více průbojné, méně závislé na vztazích, oproštěné od emocí atd. 

Bez svého nastavení bych neměla kompetence jít svou cestou - a jak mi včera řekl kamarád: "Můžeš si ty se svým poznáním vůbec dovolit neposílat to dál?" Samozřejmě, že můžu, můžu všechno, ale svým způsobem bych tím odmítla zodpovědnost k sobě sama. Moje jinové kamarádky jsou úžasné, hodně se od nich učím a díky nim si připadám v ženské roli méně jako slon v porcelánu. Díky jejich zrcadlu objevuju svou vlastní podobu ženství - vášnivou, nespoutanou, nezávislou... takovou, která je také zcela v pořádku. Díky jim je ta moje stránka obohacená i o jiné principy ženství - co ony mají přirozené - já se učím - nabídnout návštěvám čaj, optat se lidí na pocity, než se vrhnu na konkrétní řešení konkrétních otázek atd. Díky jedné úžasné ženě dokonce používám pro legraci slova typu mucinky muck a myslím, že obě se tím hodně bavíme.

Moje máma je jangová. Tím nejvíc způsobem, jak jen to jde - dokonce i na mě byla v mém dětství příliš rychlá, příliš aktivní, příliš upovídaná, příliš ostrá, ... - jakmile sekla s prací uklízečky, "opustila" rodinu a stala se obchoďačkou významných firem (bylo jich hodně, protože co tři roky měnila práci:)), uklidnila se, zjemnila, zláskyplněla - její energie našla uplatnění a s tím přišla úleva - pro ní i pro nás. Budiž tento příběh námětem k zamyšlení všem jangovým ženám, které se popřely a hrají roli, která je jim těsná. Samozřejmě zde přichází náš největší strach - tahle její změna nevyhovovala mému tátovi - když máma pracovala pro Danone, jedli jsme jogurty k snídani, obědu i večeři, od své ženy očekával něco jiného - on měl být živitelem. Z těch jogurtů jsem šílela i já (přejímala jsem samozřejmě papínkovy nevyjádřené emoce). Naši se poznali, když máma ještě byla smířená s tím, že role ženy je vychovat děti a pečovat o manžela, ale někde se to (díky bohu) zlomilo. Jejich cesty se rozešly. Zaplať pánbů, protože díky tomu oba našli partnery, které k nim pasují mnohem lépe. V našem rodu to byl zlom rodového pojetí rolí ženy a odhalení tzv. syndromu špatné matky doprovázeného silným pocitem viny, kterou pak děti a manžel zrcadlí zpět. Ale moje máma je hrdinka - ustála to, prorazila mi cestu, abych mohla ve svém budoucím rodičovství jít smířlivější cestou.

Pro mojí mámu byla hranice té klasické péče dítě - tedy o mě - do mých 15 let (podle jejích slov, já bych řekla, že mě ponechala svému osudu víceméně v mých 11 letech), pak už jsem se musela stát rodičem sama sobě (dodala bych, že mi to první léta nucené dospělosti moc nešlo, ale díky bohu za ty zkušenosti). U mého bráchy to bylo ještě méně, ten byl vydán napospas sám sobě v osmi letech. Kvůli tomu, že nebyl v našem rodovém vědomí prostor pro nový typ rodičovství (kdy rodiče jsou přítomní, vytvářejí pocit stability, bezpečí, přináší svou životní moudrost, jsou dítěti průvodci, ale zasahují jen v případech ohrožení integrity dítěte - či někoho jiného:)), neproběhlo to zrovna ideálním způsobem. Byl to spíš můj a bráchovo křest ohněm s občasnými záchvatovými pokusy mé mámy být klasickou matkou, která přebírá za život svých dětí zodpovědnost, zažehnat požár v životě rozzívených puberťáků. Klobouk dolů, musel to být obrovský tlak - rod po ní vyžadoval staré fungování, ale její nastavení bylo nové a nevěděla, jak s tím naložit. Cestovatelka-manažerka u plotny žehlí prádlo, které se v dnešní době už prostě žehlit nemusí. Fíííha... rozkol. To ve své podstatě prožíváme všichni v různých obdobách a tématech.

Byla jsem ublížená jejím přístupem, ale jakmile jsem svou divokou životní cestou objevila, že mám obdobné nastavení, plně svou maminku chápu, a kdybych se jí narodila znova, už s tímhle poznáním, zřejmě nebudu znovu trpět pocitem, že "mě nemá ráda", chtěla bych, aby prožívala svobodu, kterou tolik potřebovala. Ale doba tomu ještě nepřála. Já sama dlouhá léta vnímala mateřství pro sebe jako oběť, které nejsem schopná - za starých podmínek vztahů by tomu tak bylo. Naštěstí se věci mění... Jen tomu udělat prostor - ve svých myslích a nakonec i ve vnějším světě. Jsme v prvních liniích...

Samozřejmě moje cesta počínala v jangovém extrému - kariéra, neschopnost cítit emoce, nerespektování vlastních pocitů i intuice, ignorace potřeb duše, honba, ego, ... kolaps. ... Velký třesk. A překlopení se do druhého extrému - objevování ženské podstaty - velmi drastickým způsobem příklon k lenivé pasivitě, přehnané emocionálnosti, rozhodování jedině na základě pocitu, plynutí, odevzdání se až do míry zřeknutí se vlastní zodpovědnosti...

Tedy prošla jsem si oba negativní projevy jinu a jangu. Ale co mi to dalo doopravdy. První fáze - schopnost zacílení, aktivita, tvořivá síla, schopnost materializovat nádherné projekty, instinkt, vlastní hranice, vůle, ... samé úžasné kompetence. Druhá fáze - důvěra v život, nelpění, respekt k cyklům, vyšší citlivost, intuice, sdílení... dalo by se k oběma principům toho vyjmenovat hodně, ale myslím, že podstatu jsem shrnula. 

Dnes už vím, že jakmile žena dozraje do bodu vzdání se svého já a z té největší hloubi duše zavolá v důvěře do nebes: "Buď vůle tvá." Ozvěnou se vrátí zpět: "...vůle tvá"... a to je pro mě idea dynamického ženství! Její já je jí navráceno ve jménu lásky a službě vyšším principů.

Každá jsme jiná, tak buďme v pohodě a respektujme vlastní energetické nastavení, viny už bylo dost ;) Věřte, že na světě jsou lidé, kteří Vás ocení přesně takové, jaké jste.

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

moje prvni kniha - genove klice - setkani

Kniha patří mezi mé nejoblíbenější. Je skvělým průvodcem na cestě sebepoznání a je vhodná pro každého, kdo má zájem o hlubší osobní růst, sebepoznání, zlepšení vztahů i pracovních podmínek i pochopení světa a sebe samého.

Zamilujete si aha momenty, které přináší. 

Budete ji chtít nosit všude sebou, ale do kabelky se vám nevejde, má totiž 432 stran.

Kniha je komplexním nástrojem osobní proměny a hluboké sebereflexe. To vede k většímu klidu, pochopení svých vztahů a rozvoji (či objevení) svých jedinečných nadání.

Její základní myšlenkou je, že naše DNA obsahuje 64 klíčů, které mohou odemknout náš jedinečný potenciál. A každý z nás má v sobě jejich ojedinělou kombinaci.

Každý klíč má v sobě tři úrovně - od nejnižších frekvencí po nejvyšší. A každý z nás na tom pomyslném žebříku stoupáme v jednotlivých klíčích výše. Z konfliktů vzrůstá mír, z obviňování svoboda, z chamtivosti zdravá aspirace atd.

KDE KNIHU GENOVÉ KLÍČE KOUPIT?

Knihu si můžete pohodlně objednat na e-shopu Liveinspirit, kde můžete platit převodem i kartou nebo udělat objednávku v eur (poštovné na Slovensko je od 4 eur). Nejnižší poštovné po ČR je 69 Kč

Jako bonus ode mě získáte krátkého průvodce, kterým vás do knihy postupně uvedu. Postupně vám přijde 5 emailů, které budou obsahovat rady a tipy, jak začít s knihou pracovat - a také kde najít svůj osobní genetický profil a jak s ním pracovat.

Knihu si můžete koupit také na oficiálních stránkách Genových klíčů v Čechách.