úterý 26. listopadu 2013

Lilith, díky!



Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

pondělí 25. listopadu 2013

Pravda tvého srdce

Mluv pravdu, i když se ti třese hlas...
V životě už se mi hlas třásl mockrát, ale vždycky to byly okamžiky, na které můžu být pyšná...




















Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

neděle 24. listopadu 2013

Láska je svoboda. Psychicko-emoční bolest, bolest duše

Méně přemýšlej, více tanči. Méně očekávej, více miluj. 


Láska je to, co je skryto pod nánosy příznaků oné drogy zamilovanosti. Je pod tím, je nad tím, je všude protkaná, ale není to ono hormonální šílenství závislosti... Ale ty víš, co je droga proti tvému strachu a co jsou zlatá vlákna lásky, ty nitě, které tkají tvůj vztah k druhému člověku (té energii, která je tebou), už věky věků, po všechny životy, po celou dobu tvé cesty tímto vesmírem i těmi jinými, míjíte se a zase setkáváte, toužíte splynout ve vzpomínce na to, kdy jste byli jedním. Tvá duše přijde v mnoha podobách, v mnoha mužích a mnoha ženách. Každé další setkání se sebou samými vás očišťuje, přibližuje, každé další setkání je intenzivnější. A to je proces, který je stejně tvořivý jako ničivý a bolestivý. 

Alef, nikdy nekončící My. Láska je svoboda, kterou dávám sama sobě, a tím i druhému.

Někdy chceme být s někým jinak, než on chce být s námi. Sobecky se oboustranně snažíme vynutit si chtěný způsob koexistence - "já vím, co je pro nás dva dobré". Víte to vy. Ví to ten druhý. A přitom jen podmínkujeme. Víte jen to, co je dobré pro vás, a dokonce si myslíte, že to víte lépe než celé stvoření. Napadlo vás někdy, že vás celý vesmír chrání před vlastní blbostí? :) 

Každý si projektuje do druhé bytosti (přátelé, rodiče, nejvíce však partneři) svá vlastní přání - budeme spolu šťastni za těchto podmínek. Ale ty podmínky neexistují, chápete? Bojíme se stanovovat si ultimáta, a tak trpíme. Náš pocit štěstí či neštěstí nám ukazuje, kde si vymezit své hranice. Znamená to říct - já mohu být vedle tebe šťastná (= budu se cítit energeticky v rovnováze), když budeš takový (nemyslím tím "budeš mi nosit kytky", ale např. budeš se mnou v pravdě, budeš mi naslouchat a budeš mne učit naslouchat tobě, budeme se navzájem učit jazyku toho druhého). Mohu vyžadovat po druhém, aby v mé přítomnosti dodržoval univerzální zákon, to skutečně mohu. Dávám mu tak nabídku. Budeš-li takový šťastný i ty, můžeme být spolu, protože mé štěstí je tvé štěstí, záleží mi na tvém štěstí tak moc stejně jako na mém, ale rozhodně ne víc. Pokud tvé štěstí není v souladu s mým, respektuji to, ale buď s bohem.

Někdy se tuto nabídku bojíme dát, protože cítíme, že nebude přijata. My lpíme na tom, co by mohlo být za jiných podmínek. Ty podmínky možná existovaly kdysi, nebo budou existovat v budoucnu, ale teď tu nejsou. Nejste spolu v souladu. Nejste spolu schopni existovat ve stejném energetickém prostoru. Nakonec zjistíte, že jste oba stejní manipulativní sobci... tedy stejně vystrašené děti. Stáváte se zrcadlem toho, co potřebujete vidět. Chvíli jste euforicky šťastní a pak jste dlouho jako vysátí, bez energie pro vlastní život. Tak působí droga, ne láska. Droga nezná hranice, a tím staví zdi tam, kde neexistují, láska má laska-vé přirozené kontury. Když následujete drogu, bude pro jednoho z vás společné bytí vždy náročnější. Když to budete vy, během té doby odevzdáte spoustu věcí, které vám už neslouží. Znamená to, že skrze utrpení odříznete některé části sebe sama. Proto jste do toho vstoupili, chtěli jste něco změnit. Jakmile to změníte, ten provaz, který vás přivazoval k druhému, se uvolňuje... Naše štěstí a naplnění nezávisí na nikom, můžeme jen hledat ty, jejichž štěstí směřuje stejným směrem jako to naše. A najednou se tam objevuje nová rovina - důvěra. Že tuto energii, kterou vidíte v druhém, ten odraz boží jiskry, potkáte. Toho, kdo bude s vámi chtít být stejně tvořivě jako vy s ním. Někdy, někde, možná v někom jiném... Někom, kdo přijme ten dar, kterým jste. A ty kyselé hrozny, které jste pili, se mohou změnit v sladký životadárný nápoj... a jak se říká - pokud je to smutné, ještě to není konec, protože konce bývají vždy šťastné... 



Je to přerod, bolí to. Vy to ale nevidíte, myslíte si, že je s vámi něco v nepořádku. Nevidíte zranění, a tak to vypadá, že tam ta bolest není. Je. Bolí to, jako byste se probudili po operaci, vyřízli vám nádor. Bolí to, protože je vám odebíráno něco, co ve vaší duši bylo celé věky, něco, co je nemocné a už to nemůžete používat, protože by to narušovalo celý váš organismus. Ale je to jiná bolest než ta, která vychází ze strachu a která nás má za úkol jen paralyzovat a spoutat. Je potřeba se naučit tyto bolesti rozlišovat, protože jednu máme za cíl odvahou a respektem si uvědomit a překonat (a tím dál se jí nenechat ovládat a prostě si intuitivně razit cestu životem) a druhou prožít, nechat protéct, neodporovat...

Tohle je bolest bytí, bolest esenciální - lidé tuto bolest degradovali spolu s tou první. Společnost nás nutí dělat, že ona psychicko-emoční bolest neexistuje. Že jí vnímají jen psychicky labilní jedinci. Tím nás izolují od nás samých, uvádí do schizofrenie, do pocitu, že je s námi něco špatně. Přesvědčují nás, že když není reálná, stačí dál žít svůj život, nasadit masku radosti a dělat, že je s námi vše v pořádku. Nutí nás stavět bariéru proti své bolesti, a tím padat hlouběji. Ale je to právě ona bolest, kterou, když potlačíme, projeví se v těle. A to často nenávratně. Ona musí být odžita, čím více se tomu člověk brání, tím více je to útrpné, tím více se to usazuje do těla, tím více to roste.

Vskutku, lze se od ní odpojit, jak říkají. Stejně jako lze snížit práh bolesti v těle. Ale pak si ani nevšimnete, že ubližujete vlastnímu tělu a následky jsou mnohem horší, než když bolest vnímáte a řídíte se tím, co vám naznačuje - že jdete už přes hranici svých možností. A najednou se začnete ptát sami sebe - proč setrvávám v něčem, v čem mi není dobře? Proč zažívám něco, co mi způsobuje tak silnou psychickou bolest, jako by mi někdo řezal do živého masa? Co od toho očekávám? A tím se dostanete k jádru věci. Očekáváte něco, co neexistuje a za daných podmínek ani existovat nemůže. Je to váš vlastní stín, který honíte. Jste prodavač vlastních orgánů. Necháváte si vrtat koleno pro nějaký zisk. Na energetické rovině. Takto byste zacházeli se svým energetickým tělem, kdyby bylo fyzické. Že je to směšné? Ano, je. Už bychom vskutku měli začít brát věci, které existují energeticky, vážně. To je bod, kdy je na čase vzdát svou osobní vůli/chtění a vystoupit - pak se vám teprve může zjevit řešení, které do té doby nebylo vidět. 

Možná jste cítili ten potenciál (např. nějakého vztahu, příležitosti) a byly jste pro tu fatamorgánu schopni odklonit se od sebe sama pro vidinu něčeho budoucího, ale copak byste chtěli být s člověkem, který vás nutí být někým jiným, než jste, zvládat zátěž, kterou nezvládáte, jít proti vlastnímu pocitu radosti? A v tenhle moment ucítíte slabé volání duše, malinký záchvěv sebelásky a jste schopni říct: Ne, děkuji. Nejsi tím, za koho tě mám. Vím, že bys mohl být, ale nejsi. Existuješ jen v záblescích, soustředím se na ty záblesky a přehlížím, že ve všem ostatním mě dusíš... Dusíš mě tím, kdo jsi nyní. A to není dobré. Přeji ti, abys byl tím, kdo jsi - to je tvé štěstí. Ale ne mé. Řekla jsem ti, jak moc to bolí, a tys mne chtěl přesvědčit, že ta bolest neexistuje. Nekopej do mne, obejmi mne...Potřebuji se uzdravit - jestliže mne miluješ tou láskou, kterou říkáš, dovolíš mi to... Před deseti lety jsem byla ve stejné situaci, nechtěla jsem tu fatamorgánu ztratit, ale dnes věřím, že vůle boží jedná vždy pro mé dobro. Z mé duše odtéká mnoho bolesti... Možná budeš někým jiným, i já budu, možná jsme si teď nejblíž a já ti za to děkuju, že v tvých očích jsem mohla uzřít boha, uzřít sebe sama...



Jak byste se chovali po operaci? Snažili byste se žít krůček po krůčku svůj život, ale nebyli byste na sebe tak tvrdí - vždyť jste přišli z operačního sálu, to chce nějaký čas, než se váš stav stabilizuje. Může to trvat dny, týdny i měsíce. Při prožívání bolesti je velmi tenká hranice mezi sebepéčí a sebelítostí. Ale někdy prostě člověk potřebuje určitý čas rýpat do toho živého masa, aby skutečně uvěřil, že tam to zranění je (vždyť sis nechal "vrtat koleno", co by nebylo) - a podle toho se k sobě začal chovat. Až když tomu uvěříš a odevzdáš se, můžeš si odpustit, "co bylo, bylo, dnes máme nový den", ... vykročit do nového v nových podmínkách a zjistit, že je to vlastně o dost lepší... ale do té doby... jen dýchej, plakej, jak jen je potřeba - tvoje duše se potřebuje očistit, a nech to projít... Nebraň se tomu.

Odpouštím ti, že jsi ukradl mé srdce. Odpouštím si, že jsem ti to dovolila. Ale mé srdce je tu pro mne. A tvé nechávám tobě. Najdu tě znovu, až tě nebudu potřebovat, a tedy nebudeš mou drogou. Až nebudeš chtít se mnou manipulovat skrze to, že tě potřebuju, a tedy nebudu tvou loutkou. Najdu si tě znovu, v kterémkoliv vesmíru, v jakkoliv vzdáleném časoprostoru, neboť ty jsi já. Dokud dýchám, doufám (Cicero). Zion pharri, Khár, amio´rrre.... In Lak´ech, 




Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

pátek 22. listopadu 2013

Přehled videí od Teal Scott + jak vnímám lidskou bytost a tento vesmír

Jeden úžasný člověk vytvořil kanál na Youtube, kde jsou snad všechna otitulkovaná videa od Teal Scott, kanál je aktualizovaný s každým nově publikovaným videem. Enjoy. Díky, Nikolo.


Odkaz na seznam videí: Kompletní přehled videí od Teal Scott na Youtube

Aktualizace: Poznámka k Teal po její návštěvě Prahy, duben 2014 - viz článek:

Teal a pýcha českých strašpytlů a kritiků - kam se poděla neutralita jasné mysli?

.......................

Bez ohledu na vyspělost duše (ve smyslu množství informací/poznání sesbíraných oním individuálním proudem Zdroje ve všech možných koutech multiverza a zde na Zemi), míře rozšíření vědomí (=schopnost toto poznání vnímat tady v hmotě), uzemnění a otevření srdce (schopnost toto vnímané poznání otisknout do hmoty - tvořit... a milovat) každý z nás má lidskou část (ta, která nám pomáhá orientovat se v tomto časoprostoru). Někdo menší, někdo větší. -smích- Směju se, protože mi dělá problém (a to způsobuje komické situace) pochopit, že někdo má otevřenou pouze lidskou perspektivu nebo třeba lidskou a ještě jednu (např. elfí, vílí, andělskou, mimozemskou, zvířecí, jakoukoliv - jsou to jen symboly, ve skutečnosti jde o velmi rozmanité specifické energie, které skrze nás promlouvají). Já těch perspektiv mám o "něco" víc - a všechny se derou ke slovu a projevení, ale fuj, dětičky, to je bordel, musíme si nastavit nějaká pravidla... díky Teal to přijímám a učím se s tím pracovat. Musela jsem si na to přijít sama, pak teprve jsem si přitáhla vnější informace, aby mi to potvrdily. Jinak bych tomu nevěřila. I kdyby Vám chodily odpovědi na Vaše otázky zvnějška, potřebujete to slyšet/cítit/vědět zevnitř. Pravdou je, že všechno je jen omezený koncept, pokud tedy neumíte "číst mezi řádky", tj. vnímat informaci celou svou bytostí, taková "informace" je běžnými způsoby komunikace nepřenositelná.

Tahle lidská část, tenhle rámec našeho života má jisté zaběhnuté vzorce, do kterých se dostáváme, abychom pochopili souvislosti. V různých perspektivách zažíváme neustále to samé. Jsou to právě ony vazby, které ukazují, co z jedné jediné perspektivy vidět nemůžeme (celek je více než součet jeho částí). Je to proud, který se z nás snaží vymáčknout to nejlepší - aby univerzum mohlo skrze nás pít svůj božský nektar poznání. Takže i Teal Scott dostala na přelomu října/listopadu docela zabrat, když jí spirála zkušenosti dovedla do opakujících se lidských vzorců, aby je s vědomím (kterému jako dítě nerozuměla a neuměla ho aplikovat) mohla rozluštit. S napětím jsem sledovala Tealin blog a každý den hltala její řádky, protože potvrzovaly vše, co jsem si v posledním půl roce uvědomovala o sobě samé a fungování tohohle vesmíru - jen jsem tomu nevěřila, resp. má lidská část to v rámci energií kolektivního vědomí odmítala. Loni jsem publikovala článek o podstatě mé multidimenzionality a jejího vlivu na můj dosavadní život, ale zase jsem ho stáhla, protože kolektivní vědomí v porodních kontrakcích udělalo jaksi krok zpět a nebylo/není otevřené takovým odlišnostem - tady principy sebepřijetí a jeho zrcadlení se ve vnějším světě jaksi selhávají. Můžeme přijímat to, co jsme, ale víme, kde je hranice toho, jak to prezentovat navenek (co ještě bude a co už nebude přijato). Každopádně se mi ozvalo docela dost duší, kteří to mají podobně, což je velká úleva. Možná o tom založím nový web, jsem si vědomá toho, že to nezajímá každého. Je sranda, že čím víc jsem se stala uzeměnější, tím více jsem se otevřela "nahoru", i když záměr byl opačný, no, ale tak to prostě funguje - dolní je pojistkou horního.

Teal tak přirozeně mluví o přepínání perspektiv (lidská, mimozemská, univerzální), že jsem konečně přijala, jak funguju já. Jsem tím, čeho jsem se vždycky děsila - takový energetický hybrid. Každopádně už rozumím obrázku, který jsem namalovala jako malá o momentu mého "zrození". Někdo to nazývá syntetická duše. Moje tělo je avatar, je ovládáno mnoha vesmírnými páčkami a tlačítky, z nichž každé má jiný původ a jiný záměr, občas si i odporují :) 

Samozřejmě - Teal zvládla své emoční erupce za dva týdny, ale i tak půl roku mého poletování nahoru-dolů není zas takový big deal. Každopádně se omlouvám všem, kteří už několik měsíců čekají (nebo spíš už nečekají), až jim odpovím na emaily. Odpovídám postupně, podle toho, kolik mi moje vnitřní energie dovolí dát vně. Zatím jsem na energii strašně lakomá, potřebuju jí kumulovat všeeeeeechnu pro sebe :) Že je energie nekonečná? Řekněte to mému nižšímu Já. Ono je strašně nekultivované :) Bezhraničně dávat na všech úrovních budu moci, až vychovám tuto část sebe sama a dám jí pochopit, že dávat, aniž bych ubývala, je velmi jednoduché - ale zatím se mi to daří nepřetržitě jen u psaní (mé vědomí promlouvá skrze prsty, kde mám aktivovaná energetická centra - čímž obcházíme mozek:), psaním jsem schopná se dostat do stavu "Jsem, tedy dávám."

Zkouší se, kolik toho vydržíme. Dění ukazuje, že nikdo není z kola venku, transformační rejžák, který z nás drhne staré programy, lpění a jakoukoliv závislost, mezi obětmi nerozlišuje, ti největší učitelé vždy dostanou možnost utvrdit se, že to, co učí a v co věří, funguje. A vy jste ti učitelé, protože máte mnoho životních perspektiv. 

Všichni jsme jako cibule, neustále odloupáváme další a další vrstvy, neexistuje stav dokonalosti, kdy "už to bude všechno dobré". Přátelé, takhle proměna vědomí je minimálně na tři generace. My nepracujeme ani tak pro sebe - ale pro naše děti a vnoučata, abychom jim už nepředali ze sebe tolik sraček. Nebo abychom se mohli znovu zrodit do harmoničtějšího prostředí. V současnosti je lidstvo jako lev, který se chystá na vypuštění mezi ostatní obyvatele džungle (myšleno univerza). Až se tak stane, bude na nás namířeno spoustu zbraní připravených nás eliminovat - "budeš dodržovat pravidla tohoto univerza, nebo jdeš k pánu, je ti to jasný?".

Ne, že bych Teal přála nějaké pády (i když občas mám trochu sklony přát každému alespoň malou ránu osudu, která člověku zase o trochu víc otevře oči - co tě nezabije, to tě posílí, viď:), její procesy mají pro mě zásadní význam. Proč? Protože vidím, že když někdo popisuje své vlastní "sračky", jejich souvislosti, původ a následky, má to na čtenáře významný osvobozující vliv ve smyslu "nejsem v tom sama" (to je pro mne dobré vědět pro případ, že by mi někdo chtěl nařknout, že jsem existenciální emočně labilní narcistický břídil. To jsem si teď vymyslela, to mi nikdo neřekl :) V životě jsou fáze, které nelze přeskočit. Když je přeskočíte, stejně se do nich budete muset vrátit.

Protože i já jsem v posledních týdnech odhalovala souvislosti s mým dětstvím a myšlenkovými programy mého lidského já, které mě nutily jednat proti mému štěstí v domnění, že to vede k mému štěstí (tzv. podvědomý pozitivní smysl negativních událostí - "je to pro mé dobro"). O tom celý život je, nikdy nekončící detektivka. Díky událostem posledních dní, procesům svým i Tealiným jsem si uvědomila:
  • že když svlékáte další vrstvu domnělé osobnosti, tak to prostě bolí (psychicky i fyzicky), a to že jste jich v poslední době svlékli více (a tedy zažili více "pádů" než lidé kolem vás), z vás nečiní někoho, kdo selhal, ba naopak toho, kdo zvítězil
  • že když se člověk ve stále opakujících situacích zachová jinak (a je jedno jak!!), rozhýbe tím zamotanou energii a brzy se to projeví odhalením problému a synchronicitami, které vedou k řešení
  • že oidipovský komplex ve vztahu dcera-otec vzniká přirozeně a že vina není na ničí straně
  • že kvalitní vztah je jako jedna existenční energetická jednotka, v níž je nutno zachovat rovnováhu - jestliže jeden málo vyjadřuje emoce, bude muset druhý emoce vyjadřovat víc atd. - což je v pořádku, dokud to oběma vyhovuje. Pokud nevyhovuje, budou se muset sejít někde na středu nebo jít každý svou cestou
  • že jsem nechtěla vystoupit z utrpení, protože jsem byla přesvědčena, že bych tím sama popřela hloubku bolesti, kterou jsem v životě prožila, zároveň jsem chtěla, aby si této hloubky byli vědomi ti, kteří mi nevědomě ublížili - tady jsem si musela uvědomit, že jsem chtěla, aby ke mě přistupovali na základě viny (a tudíž ke mě byli připoutání, než jsem si uvědomila, že takové připoutání mě dusí a že je tedy pro mne zdravější, nejsou-li si bolesti mě způsobené vědomi, protože pak se ke mě mohou chovat přirozeně - vzdávám se tedy své potřeby mít všechno pod kontrolou, což uvolňuje velké množství paniky), zkouším nyní pociťovat vděčnost za to, že nikdy nemohou pochopit hloubku mých citů
  • že můj pohled do hlubin emocí a podvědomí, kolektivních energií a věcí mezi nebem a zemí je velmi významný. Stejně jako pro mě má význam člověk, který umí být nohama pevně na zemi, kalkulovat a plánovat. Nemusíme být všichni všechno. Jsme tolik rozmanití, abychom se navzájem vedli a učili
  • a znovu - že moje maminka je osvícená, protože nehledě na to, co tu o našich rodinných "tajemstvích" píšu, ona mne podporuje
  • že na duchovní bytosti si musíme hrát, dokud nepocítíme, že jimi skutečně jsme. A že i ten nej-pří-zemnější instalatér nějakým alespoň minimálním způsobem komunikuje s rovinou své duše, i když o tom neví. Využívají svou intuici a vedení vyššího já do té míry, jakou potřebují pro svůj život (pro své poznání). To, že my to potřebujeme více, není ani jejich, ani naše vina. Moje potřeba být více člověkem a méně Vědomím mne už unavuje, dokonce už začínám chápat, proč nechci být tím, čím jsem
  • že je důležité si přiznat, kde skutečně stojíme, když chceme dojít tam, kam vnitřně cítíme, že schopni dojít jsme a že než tam dojdeme - každý z nás po určitou přechodnou dobu prožívá rozpor vědomí sebe sama a pocitů "na co si to vlastně hraju" (křik starého a volání nového). Je to přirozené, stačí dýchat a nechat to projít.
  • že těšit se na dny příští neznamená, že unikám ze dne přítomného
  • že pokud něco dělám, že musím, je to něco jiného, než když dělám, protože chci - i když se jedná o tu samou věc
  • že nezávislost je pouhou falešnou představou, v univerzu nic neexistuje samo o sobě, je to definováno sebou sama a vazbami k "okolí" - nemůžeme dosáhnout nezávislosti, touha po ní je způsobena strachem a podporuje iluzi oddělenosti (způsobuje další pocity osamění a bezmoci), sem patří i touha po absolutně soběstačných komunitách, flexibilní proměnlivá závislost je základem tohoto univerza, kde vše souvisí se vším a jedno ovlivňuje druhé a spolu rostou, pro evoluci lidstva jako celku je nutné pěstovat samostatnost každého jedince a vyvarovat se sobeckému individualismu, který nehledí na následky páchané jednou buňkou na celém organismu.
Takže kajn štres, pořád jsme na trase :)

PS: Právě dojídám poslední přesnídávku, kterou jsem si vyrobila sama, budu vyrábět další - nakonec mi to přeci jen trochu půjde - být tím Člověkem. Jablečná s hřebíčkem, skořicí a medem. Zítra mi čeká výměna pneumatik, tý brďo :)

A ještě taková perlička: "Forma je v harmonii s účelem, jedno nemůže převyšovat druhé, jinak je energetický efekt oslaben." z knihy Inanna returns, ... - oni mluví o krystalech v pyramidách a já přemýšlím o nákupech, ale pořád je to stejný princip, ne? Jakmile se obsah promění, je potřeba transformovat nádobu (nebo naopak? :)... šperky, šaty, boty a krystalyyy - vše přeci musí být v souladu :D Dělám si z toho srandu, ale je to tak - jedno musí podporovat druhé. A já jsem se zamilovala do www.germia.cz.


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Protlačili jsme slona uchem jehly

Protlačili jsme slona uchem jehly. Snílek v nás se probouzí a způsobuje nepatrné lechtání v podbřišku - touha vylézt a začít tvořit, v radosti, nikoliv oběti. Jakže se to dělá? Najednou znovu člověk může ucítit ty možnosti sebe sama, které teď tak dlouho ležely ladem, pohřbené pod horou pochybností... strachy jsou tam pořád, ale o to větší má člověk kuráž. Cože nás to poslední dny škrtilo a drtilo? To už není důležité, to zůstalo za námi, protože jsme tomu pohlédli do očí. Kdo nepohlédl, zůstává ještě paralyzován hrůzostrašným odrazem v zrcadle. V kolektivním vědomí je toho ještě dost, většinově ještě pořád míříme dost blbým směrem, ale my se nevzdáváme, snažíme se v té divoké řece stát alespoň trochu napřímeně. Štíří ocásek ještě bude chvíli dorážet, ale to ostříleného pistolníka Střelce nijak nerozladí, pro něj je život nádherná hra, proto i ty další vlny budou spíš surfařské než ničivé. Hasta luego a krásný den 22-11. An.

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Už nejsi sám...

Tolik duší v osamocení přicházelo v průběhu dějin sem na Zem otevírat brány nového vědomí. I vy jste to byli. Žili jste nepochopeni v osamocení bez možnosti sdílet své pocity, protože nebyl zde nikdo, kdo by to měl podobné, přinášeli jste střípky moudrosti a světla na tuto Zem, neviděli jste výsledky, ale na energetické úrovni jste pečlivě zaznamenávali nové způsoby myšlení... a často jste umírali brzy, protože ta bolest a osamocení byli příliš veliké. Dnes tomu již ale tak není - rozhlédněte se. Dnes již to není jedna čistá duše na jeden světadíl. Kolik nás je? Že jsou mezi námi rozdíly v názorech, v míře uvědomění, ve schopnosti otevřít své srdce, v životním směřování - "více věcí nás spojuje, než rozděluje". Anamel


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

čtvrtek 21. listopadu 2013

Soul-fiction: příběhy naší DNA - archetyp daemon a Lilith

Princip Lilith, nespoutané a nespoutatelné, která opustila ráj, protože odmítla být podřízená Adamovi. Ona byla stvořená spolu s Adamem, nikoliv po něm a z něj jako Eva. Odtud potlačená touha každé z nás být "obyčejná lidská dívka", vědomé uspání vláken DNA - výměna vědomí za návrat do ráje, falešného království lásky - "potom mě nebude už odmítat". Zrazení božské Lilith v nás. Lilith je jediný princip na Zemi, který je ochotný čekat na probuzení síly a nezávislosti v "Adamovi" třeba věčnost. Ovšem je doprovázen hlubokou touhou nebýt na Zemi - bolest z odmítnutí. Jediné vysvobození je vystoupit z role oběti, díky níž odevzdáváme vlastní sílu. Odseknout se od vlastního démona, znamená sestoupit do pekel a být sedmkrát svlečeni jako nebeská matka Inanna na své cestě do podsvětí. Inanna sestupovala dolů z touhy po moci, její utrpení jí však způsobilo nebývalou transformaci - o tom všechny cesty do temného nitra jsou, nezáleží na důvodech, s jakými tam sestupujeme, vždy vyjdeme silnější a krásnější. Ten, kdo vás nejvíc sejme, je Vaším největším spasitelem. Tak tomu je. Hořký konec. Sladký začátek. Anebo jen další cyklus spirály... A ještě kdysi dávno před všemi "bohy" tu byla Tiamat, dračí bohyně chaosu, personifikovaná síla Oceánu. No, řekněte - to musel být Chlap, který jí zkrotil, musel mít trpělivost a být nekompromisní tak, že i ona nepoddajná a bouřlivá v jeho náručí zjihla...

Sex jako prostředek spojení s božským principem, obnova vědomí. Je to energie, ze které pocházíme. Potlačením této touhy po spojení se stáváme schizofrenními jedinci s pocity viny. Vyhnání z ráje.

Oidipovský komplex - láska boha ke svému stvoření, touha stvoření splynout se svým stvořitelem.

Mužský princip je Lilith fascinován, je k ní přitahován, neboť mu zrcadlí všechny jeho slabosti, dokáže ho zasáhnout na nejslabších místech. Lilith je pokušitelka, přitáhne takového muže, který chce růst a dá mu ochutnat jeho vlastní zbraně. Vede ho k návratu krále, je to múza, je to anima, je femme fatale v pravém slova smyslu. Je to bohyně, která se vrací na Zem, aby nastavila opět rovnováhu. Je ve vědomí každé ženy, která ji tam pustí. Která má dost odvahy podívat se do temných koutů své duše a navždy osvětlit, co bylo skryté. Ať je muž jakkoliv odvážný, vždycky nakonec zatouží po Evě, pomíjivém lidském principu, ta mu dá podřízenou lásku, péči - muž se vrací ke své závislosti. V každé z nás je ona Lilith, zrazená a odmítnutá pro to, čím je, a zneužitá, protože se k ní On pořád vrací, neboť je k ní přitahován, a drancuje její duši. Tohle trauma se táhne mnohými příběhy a mýty. Nejlépe si můžeme představit žárlivost z Héry, jejíž choť Zeus neustále chodil oplodňovat lidské ženy.

Nenávist ženské podstaty k Otci za to, že musíme žít v patriarchálním světě plném nerovnováhy a boje reprezentovaná hlubokým výkřikem z temnot naší duše, výčitkou "Jaks mi to mohl udělat?". No, domluvili jsme se tak, nelze protestovat.

Když se Lilith ocitla sama bez Adama, projevila se  v ní touha tvořit bez přítomnosti mužského principu, prozkoumat princip tvoření (ženy podnikatelky, matky samoživitelky atp.), čímž dochází k narušení rovnováhy (tak trochu smlouva se Satanem, protože tenhle týpek podporuje vše, co odporuje zákonum univerza, a tohle se mu hooodně líbí) - a tak se žena stává terčem mužské síly, aby byla pokořena. Toto je reprezentováno mýtem o Matce Sofii, která navštívila Zemi v lidském těle, byla znásilněna a uvězněna. Toto pokoření skrze pád do hmoty (tělesné zneužívání, duševní ponižování) ji však dalo tolik poznání a vhled do mystérií univerza, že se vrátila na nebesa ještě více božská.

Lilith může Leviathana milovat jak chce, ale stejně nakonec pro-zradí jeho plány a postaví se proti němu, protože božský řád je nezpochybnitelný, jsou na Zemi tací, kteří se ho stále snaží přizpůsobit svému pojetí. Ovšem je tu mnoho inkarnovaných strážců nebeských zákonů, kteří přicházejí obnovit divine laws neboli cosmic order. Žalm 101-3: I will set no wicked thing before mine eyes: I hate the work of them that turn aside; it shall not cleave to me.

Je to pořád o tom samém: deaktivovat bojovníka (smířit Lilith) a proměnit jej v rebela (obnovit zdravé hranice). Z Lilith se může stát Marie, nebeská milostivá matka, lusknutím prstů, někde uvnitř ale v nás stále zůstává rebel, ta temná. Nejdřív musí být Lilith vypuštěna z vězení, kam jsme jí v tušení pochybné a zpochybnitelné morálky, zavřeli. Až bude poznána a přijata, bude moci se transformovat. Rozpustit hranice mezi obětí a pachatelem, rozvpomenout se, jakým principem jsme byli ještě před tímto Pádem. Žena ještě nepřekonala trauma ze zajetí v materiálním světě, je pomstichtivá a bojovná, což způsobuje strach v muži, ať vědomý či podvědomý, a tedy i touhu ženu spoutat.

To je zase pěkně temňácký článek, no, není divu, že článek Jsme zkoušeni, aby na povrch vypluly všechny naše strachy je zas mezi nejoblíbenějšími, pěkně to s námi lomcuje, i venku je tak nějak trochu "tma". Tak lásku budu šířit zas příště, jo? :)

Pozítří, v sobotu 23. 11. bude heliocentrická kvadratura Pluta a Urana a spolu s dalšími planetami vytvoří kolem slunce šesticípou hvězdu, tak nějak tuším, že to bude další z "těch" předělů. Stejné aspekty nastaly v roce 2003 - a to byl rok, přátelé, já si ho pamatuju, to byl rok... a vidím, jak se opakuje. A Davidova hvězda se v tomto systému objevila i letos 25. srpna, doufejme, že uzavře ten tunel procesů, do kterého jsme s tímto datem vstoupili a střelecké energie nám pomůžou se rozhýbat do akce, tak zítra poslouchejte svůj vnitřní hlas a otevírejte v sobě dveře doposud zavřené. Zdroje doporučují čas 22:11, ale v tomhle bezčasí na tom nezáleží... každý pánem svého času :)


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Soul-fiction - příběhy naší DNA: návrat "bohů"

Takže včera slíbené soul-fiction... míru skutečnosti a fikce nechám na Vás :)

Občas zaslechnu planetu zpívat, hory se rozezvučí, květena rozzáří a vzduch se naplní energií, jako za dávných časů míru. Však i ty si vzpomínáš - tam můžeš navázat, už jsi tam jednou byl.

Jsem jednou nohou v "minulosti" a tou druhou v "budoucnosti". To je můj aktuální přítomný okamžik, rozpolcení. Naše těla jsou okupována našimi budoucími já. Proč? Protože jsme to zase nezvládli, protože jsme si zase tu planetu zničili. Tak znovu... Všechno už se stalo. Učme se od svých budoucích a minulých já, oni nám poví, jak to nedělat. Celkově je nás tu v tom těle nějak moc... multiduše. Všichni jsme víceverza, multidimenzionální bytosti, psala jsem o tom loni (jistě - přibližně v této době, já už si z toho hlavu nedělám, dám si nohy na stůl, podám pár zpráv ze svých "cest" a budu čekat, až to projde, abych se zas mohla vrátit k tvoření vlastního života, mám v plánu tu být aspoň 120 let, takže malé zpomalení mi nevadí).

Každý z nás je ještě něčím dalším ve vesmíru, možná jste na to zapomněli, ale vaše DNA ne. Jsi tím, z čeho pocházíš... Vy ale víte, co Vám způsobuje vnitřní chvění, jaká slova, jaké obrazy, jaké vůně, jaké příběhy, jaké tóny... v nich je něco, co rozeznívá píseň Vaší duše, rozvzpomínáte si. Většina z nás tu asimilovala a taky dost zlenivěla, čímž jsme zapomněli na svůj původní záměr, někteří z nás ten záměr dokonce odmítají, protože věci se prostě změnily - hmota ovlivňuje ducha, opakuji, hmota ovlivňuje ducha. Konec hlášení. A duch o tom ví, to byl jeho záměr. Oh, dětičky, my dospíváme...

V Praze u dálnice visí Tealin energetizující obraz, na mě teda moc nepůsobí - vibrace vysoká, ale ne vše vysokovibrační je "původní" a "lidské", tohle působí trochu démonicky, takže to perfektně slouží k tomu, aby obraz odrážel naší démonickou podstatu. Toho by se jeden lekl. Kdo nebo co Teal je, není vůbec jasné, asi ani jí samotné, ještě pořád. Jedno je jisté, velké světlo přitahuje velkou temnotu - každý máme svého Našeptávače. Já jí rozumím. A těch oceánů slz, kterým se nikdo nevyhne... jak jinak bys chtěl očistit svou duši, ty zvrácený svazku rozporuplné DNA? -smích-

Však ani já si nejsem jistá sama sebou, takže dokud obě sloužíme k pozvedání vědomí lidstva, tak je to dobré. Jen je dobré si dát bacha na okamžik, kdy se to může změnit v manipulaci ve prospěch nějaké vnější strany, nikoliv jednotného univerzálního míru. Tancujeme na lajně osudu. Hranice je velmi tenká. My to víme. Jo, ještě pořád je ve Vesmíru spoustu sil, které si naše probuzení nepřejí, protože tenhle stav lidstva je pro ně přínosný. Vždycky jsem byla fascinována scénou v Battelstar Galactice, kdy Kara, která vložila celý svůj život do boje proti hybridní rase Cylonů, zjistí, že je jedním z nich. Dochází k tomu právě v okamžiku, kdy z hloubky jejího bytí zaznívá aktivační píseň a Kara se postupně rozvzpomíná. Stává se tím, proti čemu bojovala. Jenže je to právě Kara, která se ztotožní s lidstvem a následováním mýtické cesty sebeobětování sjednotí neslučitelné, aby vše vedlo k poznání lidské historie, osvobození a novému začátku... (že to lidstvo o pár set tisíc let zase posere, to už je jiná). Já sama mam od dětství implantovaný v těle čip (no nééé, tyhle věci přece neexistují - A jsi si tím opravdu tak jistý?), vzpomínky na návštěvy "mimozemských" civilizací se mi vrátily loni v červnu. Zatím dělám, že tam nejsou. Ostatně vše pochází z božské spirály, takže to má nějaký vyšší smysl, třeba právě proto mam čuch na tyhle hybridy - lidské jedince, za nimiž stojí příliš mnoho ne-lidské DNA - nejhorší jsou ti, jejichž Našeptávač je přesvědčil, že jednají v zájmu lidstva. Většina vyslanců kolonizujících ras si není vědomá toho, že slouží své duchovní rodině, své rase - oni si, přátelé, myslí, že vše, co dělají, dělají pro dobro téhle planety (a vzhledem ke skutečnosti není tak překvapivé, že některé vyspělejší duchovní entity si myslí, že lidstvo není až tak úplně v souladu se zdravím této planety). A jejich přesvědčení jsou tak skálopevná, že půjdou i přes mrtvoly (vždyť smrt ani neexistuje, tak proč by ne, navíc cítím jejich náhled na lidskou DNA - svým způsobem jsme pořád jen otroci svých domnělých bohů, klidně nás budou zabíjet po tisících, pro ně je to jen hra).

Jenže - a tu to začíná být zajímavé - i tito bohové potřebují vystoupit na další evoluční stupeň, proto se inkarnovali na Zemi jako lidé, důvody jsou k tomu různé. Je jen na nich, jestli dokážou sami v sobě integrovat záměr božské Lásky a nesklouznout zpátky k manipulativním a mocenským tendencím (s tím vědomím, na které navazujou, to není tak těžké), ostatně to byl plán, jsme v "časovém" pásmu Kali Juga. Vy se na ně podíváte a v srdci víte, že "něco tady nehraje", mohou dokonce mluvit jazykem lásky a vy budete cítit ten jed - hned teď mi dokážete vyjmenovat minimálně tři osobnosti, které na vás takto rozporuplně působí - a budete se shodovat... Každý z těchto hybridů má tolik lidské DNA, aby působil do velké míry celistvě a otevřeně. Stejně jako jsem psala loni - informace, které dostáváme o fungování tohoto vesmíru jsou (převážně) pravdivé, v tom je jejich nebezpečí - snadněji se do nich implantuje manipulativní lež.

Řečeno jazykem mýtů - i já mám v sobě démonickou podstatu, démonické se nám jeví to, co není v souladu s pozitivním vývojem lidstva a tohoto vesmíru, tato podstata je ledově chladná a můžete ji zahlédnout v mých očích, když se zadíváte hodně hluboko do mé duše. Je to právě onen "démon", který leží u prahu mých darů - nejčistšího záměru božské spirály. V latině souvisí překlad slova "daemon" se slovem genius - tedy rovinou talentů. Náhodička, co? Jedná se tedy o aktivátora nejhlubšího strachu o našem původu. Takovej vesmírnej spratek, co si dělá, co chce a je přesvědčen, že je lepší, než to, z čeho pochází...

Zde je několik aktuálních témat - princip Lilith a nezávislost ženy, Oidipovský komplex, sex, nenávist k Otci, láska k Daemonovi....


Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

středa 20. listopadu 2013

Aktivace DNA, strach z vlastního bytí, narovnání konceptu karmy a minulých životů

Připadám si jako slon, který se snaží prorvat uchem jehly. Zase jsem to svoje člověčenství (myšleno realizaci svých plánů v hmotě) musela na čas odsunout, máme tu štíří energie, a tedy hluboký ponor do tajemství života a stvoření. V tom se my Ryby umíme parádně vykoupat, to je naše oblíbené jezírko :)

Nos zabořený v knihách, vědomí putující po vzdálených galaxiích, mystické a mýtické konexe...

Můj pokus strávit listopad na brigádě v Praze (a tím se kvalitně uzemnit) se nakonec ukázal jako výstražně vztyčený ukazováček (čti hlubokým táhlým hlasem:): "Anameeeel! Kolikráááát ještě se budeeeeeš zkoušeeeet přizpůsobit a zahazovaaaat tím svoje daaaaary?" Prý proč jsem je teda aktivovala. To je otázka vskutku už k zamyšlení. Absurdní je, že já to nevím, já jsem prostě jen následovala volání, a tak se postupně mé tělo, každá buňka v něm, a mé vědomí stalo portálem pro informace a perspektivy, o nichž jsem sama neměla tušení (resp. měla, ale nechtěla mít, respektive podruhé: chtěla, protože jsem věděla, že jsem to já, ale bála jsem se tím být, protože tím nebyl nikdo jiný). Můžu snad dělat, že to tam není? Můžu, ale vždycky jen na chvíli. Musí to být docela legrace pozorovat to ze shora, jak se urputně snažím být vším, čím nejsem, abych si nabila nos a po čase se vždycky vrátila do toho svého proudu. Na chvíli. Než zahlídnu zas něco, co mě zajímá "víc" ve smyslu - tak čím budu příště? Jedinou mojí výmluvou, proč už tím svým esenciálním já dávno nejsem přirozeně a permanentně, je lpění na minulosti: "Vždyť jsem tím ale nikdy nebyla, jaktože tím tedy mohu být?"

Proč se člověk bojí být tím, čím je? To je jednoduché, protože tím není nikdo jiný, protože si nemůžeme nikde ověřit, že to je možné, že to funguje, že to přináší ono vytoužené ovoce plnohodnotného života. Protože se bojíme, že když tím budeme a nepovede se nám to, budeme už totálně v háji, protože budeme s jistotou vědět, že neumíme být tím, čím jsme. Ano, logický paradox, ale vysvětlujte to těm strachům. Tak to budeme odkládat a odkládat, protože se bojíme selhání. Jednou mi moje maminka řekla, že když jsem se ve svém kojeneckém věku neprobudila o své klasické třetí ranní, zůstala ležet do rána v posteli: "Napadlo mě, že jsi mrtvá, tak jsem si chtěla ještě chvíli myslet, že jsi živá." A jak znám svou maminku, jistě usnula klidným spánkem. Takhle funguje nevědomost, o které se tvrdí, že je sladká. Já bych se zbláznila - nevědět. To je snad moje nejhorší noční můra - něco nevědět pro mě znamená ztratit kontrolu nad situací. Vždyť celý tenhle svět nás učí, že znalosti a vědomosti přinášejí konkurenční výhodu. Takže já nejsem šprt, jsem nechutně soutěživý dravec :)

Jenže ono už proti tomu "já" nějak moc nejde jít, i kdyby se chtělo... Možná jsme jen čekali na dobu, kdy opravdu uvěříme, že být právě tímto je naše svobodná volba. Only way out is in. Na něčem tak přízemním jako je názor druhých už se nezastavujeme... Najednou člověk dělá, ani neví, proč dělá, ale ví, že dělat má, a tak se neptá... Hm, hm... otázkou je, co to zase poslední dny visí ve vzduchu, nebo spíš vzduchoprázdnu?

Slunce mění póly, kometa Ison, od minulé středy sedmnáctkrát zjasněná má nyní dva ohony a řítí se nezadržitelnou rychlostí k našemu Slunci. Probouzí se dlouho uspávané.

Chiron mi dloube do zranění, sype sůl do otevřených ran, nutí otevřít pandořiny skříňky karmických uzlů a můj blízký společník, alchymista života a smrti - Pluto, mi nedá vydechnout, ale však oni mě oba jednoho dne pustí ze svých tranformačních spárů a život přestane být tak šílený, jednou určitě... Třeba se dočkáme i časů, kdy Anamel bude psát o věcech pozemských, a to zcela pozemsky. Ostatně můžu na sebe nahlížet jako na blázna, nebo jako na mistra. Záleží na perspektivě, kterou si vyberu. Nechť mi naslouchají ti, pro něž jsem mistrem slov a vizí... ti druzí mi můžou jít z cesty, děkujeme, že odcházíte do svých časoprostorů... Legrace je, že mi vesmír poslal do cesty dvě astroložky, aby mi neustále připomínaly, že to přejde a ustálí se - jo, tatík božská spirála ví, že už melu z posledního - a stejně zkouší, kolik toho ještě unesu a posílá další a další dvířka k otevření, vždyť Anamelka (anám el - obraz boží) je po tatínkovi, vždycky to měla ráda totální a napjaté až do konce, jako kvalitní detektivku. Dobrou zprávou je, že i toto pomine... tu jsme v rovině eva-nescent, pomíjivosti, prchavosti...

Celý listopad do mého vědomí pronikají vize z naší pozemské historie (příběhy s podtitulem Co v učebnicích určitě nenajdete), z intergalaktických misí mého vyššího já, ze všech 13 center mé nadduše. Z psychologického hlediska patřím do blázince - mám schizofrenii, z lékařského na operační stůl - nejspíš krvácím do mozku, což mi způsobuje halucinace. Už k tomu nepotřebuju ani tu alfa hladinu, můžu pít alkohol, jíst maso, dýchat chemtrails, jsem ve vizi pořád. I vy tam jste, jen možná nevíte, jak se dívat. Jsem tu a jsem ve vizi, mám prostě hodně bujnou fantazii (a kdo dával pozor, ví, že La Phantasía je branou do světů nepoznaných). Listopad je hold asi takový. A tak vám brzy povím další příběhy, sama vlastně nevím, co jiného s nimi mám dělat než vyprávět... Dokonce jsem objevila i název pro takový žánr, jmenuje se to soul-fiction...

Kometa Ison (Is-on, I-son) aktivuje spící informace (vzpomínky) v DNA (pak je tu ještě kometa Lovejoy a Encke, ale s těmi jsem se zatím neseznámila). Najednou není vůbec jisté, kdo je pachatel a kdo je oběť, všichni jsme vším, jsme nechutně přeplácanej informační koktejl. Nebo teda aspoň já si tak připadám... Řekla bych, že je to blbej vtip, ale není. Loni v tuhle dobu jsem prožila pád Atlantidy, nejprve v roli oběti, poté viníka. To mě dost zmátlo. Jak jsem mohla být na stejném čase dvakrát? Dneska už tomu rozumím. Já nevím, jak to máte vy, ale v mé DNA je obsaženo několik různorodých informačních vláken našich předků. Tož tedy mám vzpomínky Anunnaki, plejádského rodu s reptaliánskou DNA, samostatně i reptaliánskou DNA (to je ta psychopatická část, která je schopná se odpojit od emocí morálního centra, ne - to není vtip, nedávno jsem si to vyzkoušela), homo erectus i jeho geneticky upraveného následovníka - člověka dnešního typu, dále tam mám dragon people a snake people, kteří obývali planetu před příchodem rodu Anu - kdo měl Ayahuascu, pochopí frekvenci, o níž je řeč (dalo by se vyjádřit spojením "ze-mě až na dřeň"). Jsou tam i další, ale ty zatím "nevidím". Většinu toho nejsem schopná dát do slov, jsou to obrazy, pocity. To se týká prvních sedmi center - těch zemských. Pak tu máme ještě dalších šest galaktických, a to už je úlet, přátelé :)

Bitvy, které se v historii Země udály na vnějších rovinách, se nyní odehrávají v nás. Jaký to dokonalý plán. Každý se musí poprat s lidskou karmickou zátěží sám, v sobě. Druzí jen nastavují zrcadlo, spouští vlnu procesů a emocí, abychom se dostali do nejhlubších rovin našich dávných traumat, řekla bych rodových, ale jde o ty základní prasíly, jež ovládají tento svět - zrada, manipulace a násilné uchvácení.

Koncept karmy a minulých životů, lekce 1 - velmi zjednodušeně

Že nemáme karmu? Ale prosím Vás, tak co tu ještě děláme, proč se pořád mácháme v nějakých s*ačkách? :) Ony se ty planety a energie točí pořád v obdobných cyklech (jak nahoře, tak dole), i když ve vesmíru se pořád pohybujeme dál a dál (nebo blíž a blíž), pohyby jsou stejné, jako dráhy našich myšlenek. Karma je opakující se princip, nic víc, nic míň. Je to způsob reagování na podněty (energie) - následek je zároveň příčinou i výsledkem našeho myšlení. Podněty přichází pořád stejné, protože myslíme stále ve stejných vzorcích. Hledat nový způsob reakcí je obtížné - protože jak můžeme najít to, co v nás zatím neexistuje? Jedno-duše - musíme se stát stvořiteli - vytvořit nové.

Naše DNA obsahuje informace mnoha ras, které pobývaly na Zemi. Geniální plán. V jednom těle je stvořitel i jeho dílo, matka a její syn, otec a jeho dcera, manipulátor a manipulovaný, dobyvatel a podrobený, násilník a oběť, lovec a jeho cíl, zrádce a podvedený. Jdeme v jejich stopách, opakujeme stejné chyby, až nás ten vnitřní boj unaví, smíříme se, nic jiného nám nezbude. Jsme jeden velký pytel informací, ze kterého se čeká, co vypadne a jak to ovlivní kolektivní vědomí, které rozhoduje o budoucnosti našich dní... jsme teď v kontrakcích, které nás dusí našimi vlastními strachy z opakovaní chyb. Strážce času ukazuje každému z nás, které vzorce to jsou.

Minulé životy neexistují, jak by mohly, když neexistuje čas. Já, tvořitel, je vytvářím jako předobraz v rovině psyché, nebo - pokud už je někdo jiný vytvořil (a popsal třeba v nějaké knize) - napojím se na již existující popis zaznamenaný v Akáše, informačním poli Země. Energie přitahuje energii, každá situace nese vzorec a my můžeme putovat informačními záznamy a vyhledávat ty s identickým scénářem - a tím je zároveň tvořit, upravovat. Vše se děje paralelně. A to zcela z prostého důvodu - abychom pochopili současnou fluktuaci energií v našem životě, abychom pochopili současnost - která jediná je schopná nést jednotku času a prostoru - časoprostor, ve kterém existujeme. Nemusíme vstupovat do těchto rovin, na svých rodičích můžeme přesně vidět vzorce, které máme řešit, vidět, že karma je jen opakování způsobů chování, které máme uložené v DNA... už bych se ráda soustředila na vizi své budoucnosti, než byla spoutána řetězy minulosti... ale má duše se pro to ještě nerozhodla, chce vidět všechny perspektivy, ještě chvíli se budeme rochnit v galaktických příbězích tohoto univerza.

Karma (i karmičtí mistři) pracují na konceptu vinny ("na věky věkův budeš upoután v tomto konceptu utrpení" - jenže čas neexistuje, bejby - řekla Anamel a rozkopala Satanovi jeho přesýpací hodiny, ve kterých byla uvězněná její duše). Jakmile vinu zpracuješ, ovládneš svoje myšlenky a podvědomí a naplníš všechny úrovně vděčností a pokorou za zkušenost/poznání, už ani karmičtí mistři nad tvým osudem nemají vládu...

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

sobota 16. listopadu 2013

Když v tobě utichne hlas kritika, zjemníš se a zároveň posilníš (rozhovor vnitřního kritika a ženy)

Bylo to pár mailů. Pár řádek s úplně neznámým člověkem. A přeci ... bylo to hluboké propojení se sebou sama, které navždy změnilo můj vnitřní svět...

21. října vyzvala transformující se ženská část mé duše svou druhou polovinu ke spolupráci, aby se konečně vyrovnali, našli, přestali bojovat (viz Jinou bys ji nechtěl). A zatímco jsem se následující dny snažila tu svou druhou polovinu uvnitř mě pochopit (viz Jak aktivovat svou vůli a vnitřní sílu), zjišťovala jsem, kde se nám to zašmodrchalo a jaký vlastně je onen muž ve mně (ten, kterého odmítám ve vnějším světě) a jakým může být (ten, kterého tak moc hledám vně). 

A protože jsem v tomto aktuálním čase a těle převážně ženská podstata, navíc dooost šmrcnutá energiemi Lilith, té, která raději odešla z ráje, než aby se podvolila Adamovi, té, která se nesmíří s žádnou mužovou slabostí, hodně jsem ho potlačovala, a tedy mu vůbec nedala možnost růst (což ostatně děláme druhým, když si myslíme, že jsme na vyšší úrovni - paradoxně naší snahou o výchovu růst zpomalujeme, ano - to platí i o dětech), v našem energetickém soužití jsem nakonec byla pěkně povýšenecká megera, co si dělala všechno sama, často trucovala a lámala vše šíleně přes koleno (jak v tom hraje roli archetyp Černé Luny, mé drahé Lilith, ještě rozvíjím).  

Ale nakonec - i ten uvnitř slabý a navenek mocensky se tvářící muž ve mě jsem přeci taky já. Každopádně to dost odráží aktuální energie patriarchálního světa zaměřeného na produktivitu, možná to odráží i většinu manželstvích naší doby.

Zjistila jsem, že je to bojovník, nesmiřitelný, když vidí cíl, má tmu před očima a žene se jen za ním (a v takové omezené perspektivě samozřejmě "má vždycky pravdu, jak by nemohl mít"), ale také se hodně rychle vzdává, když věci nejdou podle toho, jak je předpokládal. Nevidí širší smysl věcí, a když něco nejde na poprvé, nemá důvod, proč se snažit (právě proto, že nevidí souvislosti s tím, kam jaké činy vedou - přesto, že je vidím já, ale mému vnímání on nevěří, má svůj vlastní rozum a instinkty), proto zůstává ve všem hodně na povrchu, ostatní lidi bere jako prostředek k dosažení cíle, který považuje ve svém omezeném pohledu za vyšší (a když něco považuje za vyšší, je to pro něj fatálně důležité a dokáže jít přes mrtvoly, je to vlastně ještě takový ne dost dobře kultivovaný hrdina - ale tuší ho v sobě, jenže není schopný přepnout ze své vlastní morálky na tu implicitní vyšší). Tvrdí, že druhé nepotřebuje, ale výrazně ve svém individualismu citově strádá, neboť se touží otevřít vyšším principům bytí, ale je to pro něj těžké, protože by to znamenalo úplně se změnit. Já sama jsem se od něj (této energie ve mě) na čas odklonila (i když jeho kritický hlas mě pronásledoval úplně všude), protože nepovažuje moje emoce, pocity a vize vyššího já za podstatné, on sám v duši "vlastně až tak" nevěří (má přeci jiné věci na práci, musí budovat "ten" svět) a má potřebu mě před mými "bludy" chránit všemi způsoby. Myslí si, že jsem ještě malá holčička... a doposud měl vlastně pravdu, proto jsem v posledních dnech pracovala na zjišťování, co to vlastně dospělost je (z pohledu duše, nikoliv sociálního - věřte, že v tom jsou obrovské, téměř polaritní, rozdíly).

2. listopadu se mužská část mé duše projevila ve vnějším světě a velmi nenápadně mi dala najevo, že je ochotná spolupracovat, díky Tondo, žes byl mým odrazem... 

A začala velká (a bolestivá) transformace, kde každý den se ve mne otevíraly nové a nové roviny mé duše, které směřují právě do oné dospělosti (nebo alespoň dospívání) duše. Ba co víc - můj vnitřní kritik opravdu utichl a mé Vědomí nyní může naslouchat hlasu mého srdce, protože už tu není žádný vnitřní křik, jen rovnovážný dialog. Uf. Bože, díky.


Vnitřní kritik kontaktuje Anamel

Ahoj Anamel, to jsem já, kdo ti napsal ten komentář plný kritiky. V rámci osvobození všech svých vnitřních hlasů se jedna z mých složek docela solidně začala rozčilovat nad tvým webem, jak tam furt plácáš a přitom ses nikam nepohla (už půl roku tě má v záložce a když neví co by, mrkne jak se vyvíjíš). Takže ta kritika vlastně byla motivovaná láskou, záleželo jí na tom jak se vyvíjíš, ale jedinou podporu která byla schopna dát, byla ta kritika. Pro mě z toho vyplývají dvě věci: Naučit se naslouchat, i když mi přijde, že to o čem ten druhý člověk mluví je neproduktivní. Naučit se i jinou formu podpory než jen čistou kritiku. (Samozřejmě že tyto věci souvisí s mým dětstvím, kdy nejčastější forma "podpory" byla kritika. U tebe asi taky, podle toho co píšeš pod mým komentářem.)
Dále co je zajímavý, tak ta kritická složka cítila, že její slova padnou na "úrodnou půdu", jinak by se do kritiky nepouštěla (hrozilo by její odmítnutí a na to je sama háklivá). Nečekal jsem ale, že až tak moc, že na terapii, kterou jsem zmínil, opravdu půjdeš. V tu chvíli mě napadlo jediné: Ta holka je načisto magor a labilní. Ještě že jsi nenapsal, ať se jde upálit-zítra by to bylo ve zprávách.
Dále abych se dostal k tomu hlavnímu, proč když se mi tvůj web tolik nelíbí, proč tam lezu... Dejme tomu, že kdybych se s tebou setkal třeba na živo, tak by to pro mě bylo velmi nepříjemný, protože v sobě máš odkrytých hodně věcí, které mám v sobě i já ale stydím se za ně a za každou cenu je skrývám a ty ne. Obdobně by to platilo pro tebe (vzpomeň si jak ses cítila když jsi četla můj komentář). Na druhou stranu by nás to dost posunulo, protože každý "problém" by minimálně jeden z nás zachytil (v ještě lepším případě oba) a tím že jsme oba otevřeni práci na sobě, dalo by se to na místě řešit. Mělo by to silný posouvací efekt. Hlavně tím, že by jsme oba vnímali, co se děje, a ne jak běžný lidi: čistě jen reagovali a vinu za svůj pocit házeli na druhý. Určitě chápeš co tím chci říct:)
A taky: přijdeš mi úplně stejnej blázen jako já, jen s tím rozdílem, že o mě lidé vůbec neví(někteří citlivější tuší, že nejsem úplně v pohodě).
Co se týče kariérního postupu, musel jsem taky "zvolnit", jinak bych se býval zbláznil. Kdybych v práci zůstal, přesto že se mi nabízelo perspektivní místo, bylo by to jako jít sám proti sobě a to už jsem nemohl. Celých 26 let jsem šel proti sobě, dál už nebylo kam.. Takže takovej jsem případ.
Asi jsem napsal vše co jsem chtěl a tak se s tebou pro teď rozloučím.
Měj se

Anamel je unavená vlastními procesy a "zneužívá" Tondu k rozhovoru sama se sebou

Hm, hezký Tondo, zdravím tě :) Beru to jako možnost vyjádřit své pocity svému vlastnímu kritikovi... Osobně si ber jen to, co uznáš sám za vhodné, neznám tě, těžko můžu říct, kdo jsi a na jakých principech a hodnotách funguješ :) Možná mi máš co naučit, ale já na kopání do dveří už neslyším, budeš muset příště přijít ze Srdce, a ne z ega...

Osvobození vnitřních hlasů je důležité, ale ještě důležitější je krok další – a to jejich výchova, aby byly motivovány láskou, a ne strachem. Souvisí s důvěrou v druhé. Možná sis měl se svou emocí nejprve promluvit a zjistit, co ti říká o tobě samém. Tvůj komentář nebyl motivován láskou, ale strachem – že já (jako odraz tvého Citu a vnitřního emočního světa) jdu cestou, která dle tvého vnitřního kritika nevede k mému štěstí, ... Proč srovnáváš (nebo minimálně ten tvůj vnitřní kritik) bambus s borovicí, opici s rybou, co tě k tomu vede? 

Já bych se v úvahách zaměřila na slovo "neproduktivní". Která tvá část rozlišuje na věci, které produkují, a věci, které neprodukují, a dle jakých měřítek jedno odsoudí a druhé přijme...

Kritika není podpora. Je to ego, které si myslí, že má nárok kecat druhým do života... To, že nás oba kritika vyšvihla v osobním vývoji daleko, ještě neznamená, že je to správný přístup, ... k lásce to má skutečně daleko... místo kritiky je možno používat zdravě postavené podněty (viz "já se vyznám v tomto a mohu ti poradit, budeš-li chtít, protože vím, že ty se vyznáš zase v jiné oblasti a tahle ti není úplně vlastní"). Když strkáš kritiku někomu, kdo si o ní neřekl, jednáš z negativního povýšeneckého ega a to vysvětluje, proč jsi věděl, že kritika "padne na úrodnou půdu", protože tvůj egoistický kritik vycítil, že jsem ve vztahu k mužům nedostatečně sebevědomá, a tak chladnou čistou ranou zamířil tam, kde věděl, že bude mít největší efekt a způsobí, že já se stáhnu do ulity, než bych šla do konfliktu, protože ten mi není vlastní, jsem více jinová energie a vím, že jak bych se chovala k tobě, chovám se tak k sobě...

Jsem zvyklá, že na mě lidé reagují nepříčetně, učím se s každým takovým výpadem vnějšího světa nebrat si to osobně... Je mi dobře v tom, jak na tomhle světě jsem a funguju, ba dokonce čím dál lépe, neboť vnímám svou individualitu jako plnohodnotný aspekt celku, který v tom celém kolosu zrcadel plní přesně tu úlohu, jakou má...

Tvůj osobní názor, že jsem se nikam nepohla, se mě vůbec netýká, já svůj progres vidím velmi jasně (i když můj vnitřní kritik, jehož jsi zhmotněním, mi tyto zásluhy odmítá uznat, protože posuzuje cestu, kterou se přibližuji ke svému vnitřnímu zdroji, jako nevhodnou - ale jsme v dialogu, takže i to pomine). Ano, byla jsem v dětství motivována kritikou a v minulosti jsem motivovala kritikou, takže vím, jak se to člověku energeticky vymstí. Z mého pohledu už není negativní kritika směrem ke mě potřeba, získala jsem přístup k vlastní morálce a disciplíně - toto já Vědomí učím svého vnitřního kritika, ... že negativní motivace už na mě nefunguje, program byl deaktivován, a že jsem otevřená spolupráci a dialogu, kde je rovnost, nikoliv povyšování jednoho nad druhé...

No, a s trochou sebereflexe sám jistě uznáš, že věta: "Ta holka je načisto magor a labilní. Ještě že jsi nenapsal, ať se jde upálit-zítra by to bylo ve zprávách." je čirá blbost a je jen neúspěšnou snahou tvého (tedy i mého) vnitřního kritika, aby ve mě způsobila vinu za mé vlastní rozhodování. Pravdou je, že jsem nešla na koučovanou terapii proto, že bys mi to řekl, ale protože to bylo přání mé duše ve smyslu: "proč ne, mohlo by to být zajímavé", protože vím, že Hynek je někdo, kdo mi ukáže nové souvislosti. Jednalo se tedy o synchronicitu, ne úspěch tvého negativního výpadu. Vtip z toho ale vznikl skvělý, takže proč ne :)

Když je kritik tak hlasitý, že člověk nerozezná hlas srdce od křiku rozumu, je osobní vůle silnější než ta božská, ale i to je fáze učení. Kritik může být přínosný, když přijme jako nejvyšší míru lásku, pak může navrhovat řešení, jinak je to plácání rukama do vody - na efekt.

Jaké výhody ti přináší to, že "lidé vůbec netuší, že nejsi úplně v pohodě"? Proč máš potřebu mít dvě tváře, jednu svou a jednu navenek?

Toto říkám poslední dny svému vnitřnímu kritikovi, zda je to i pro tebe, nechám už na tobě. A toto je vzkaz Černé Luny Patriarchátu: "Jak se chováš a co cítíš ke mě, ke své vnitřní ženě, je téměř k umučení, zabíjíš hlas srdce, já žena, já cit toužím po projevení, po propuštění emocí, které tíží naši společnou duši, ale často nemůžu, protože ty díky své výchově v sobě jakoukoliv přirozenost emocí odmítáš...Naše tělo trpí usazeninami energií tak hustých, že už nejsou v souladu s naším plánem a nemohou pryč, protože mi nedovolíš plakat, nedovolíš mi v přirozenosti plynule projevovat sebe sama a já pak musím prorazit tu hráz velmi silnými emocemi, za které ty mi pak trestáš odmítáním a posuzováním. Jdeme do nového, kde staré taktiky neplatí, smiř se s tím. To, že se osvobozuju a začínám se projevovat, u tebe způsobuje pocit nejistoty, dokonce až paniky, protože ztrácíš kontrolu nad událostmi, ... mít věci, a tedy i své emoce pod kontrolou, je pro tebe důkazem dospělosti a zralosti, ale zametat svůj cit pod koberec není nakonec moc prospěšné ani úspěšné, co? Musíš to pak ventilovat jinde. Brzy ti dojde, že prožít to potlačení je krok směrem k dospělosti a zodpovědnosti - a tedy i svobodě, který nelze přeskočit. A budeš tak toužit po osvobození esenciálního já, že pro to uděláš cokoliv, i kdyby tě to mělo degradovat, zesměšnit... na tom totiž už vůbec nebude záležet. Víš, že budu svobodná a pak už se mnou nebudeš moct manipulovat, říkat mi, co je správné a co ne, budeš muset spolupracovat, rozum už nebude mít hlavní slovo, bude rádcem, ale cit a intuice je ten hlas, který pochází z Lásky, ty to víš a děsíš se, že taková ztráta kontroly vede do utrpení, proč se tolik děsíš ztráty kontroly, proč ti tolik záleží, jak vypadáš na vnější pohled? ... však vzpomeň si, kdy ses cítil skutečně Živý? Absolutně, totálně, bez hranic? Byla v tom kontrola? Přemýšlels? Srovnávals a posuzoval? Proč se toho bojíš, proč se necháváš svazovat vnitřní morálkou a vnějšími hlasy, co je správné a co není... proč se bojíš svobody?"

No, takže asi tak, a protože je novoluní, zatmění slunce a solární bouře k tomu a já mám za sebou několikadenní práci se svou buněčnou strukturou a přepisem programů v DNA, tak je mi všechno uplně jedno - tenhle můj mail..., buď ho přijmi, nebo zahoď, ale své posuzování si nech pro sebe, se mnou nemá nic společného... děkuji za pochopení. Ze Srdce An.

Transformace vnitřního kritika - můj vnitřní muž pochopil mé pocity

(přiznávám, že jsem byla hodně překvapená, pravdou je, že jsem ho podceňovala)

Kdybych mohl na to odpovědět z pohledu kritika(ať svýho nebo tvýho), vypadalo by to takhle: Milá Anamel, netušil jsem, jak moc špatně se pod mojí nadvládou cítíš, nikdy mě nenapadlo, že by ti mohlo být uvnitř tak špatně. Jsem hloupý že jsem se o to jak ti je nezajímal a místo toho jen slepě jednal. Víš, byla jsi vždy tak citlivá a svět okolo byl plný nástrah a nebezpečí. Bral jsem za svou povinost ochránit tě před ním, tím že nedospustím, aby jsi dělala chyby. Pro mě samotnýho to bylo těžký, musel jsem být neustále v pozoru a sledovat co děláš a když hrozilo nějaký nebezpečí (že by ses náhodou zesměšnila a druzí by se ti smáli a odmítli tě), musel jsem zasáhnout a nedopustit to. Úplně jsem při tom zapomněl na tvou Božskou podstatu, na to jak jsi šikovná, hravá, spontání, citlivá, esenciální, plná života a přitom i moudrá. Vše po čem jsi kdy toužila bylo dobré a ode mě bylo nemoudré ti to zakazovat. Jsi dokonalá taková jaká jsi a nikdy tomu nemohlo být jinak. Teď vím, že jsem se ve své činnosti doslova zasek a nedíval se napravo nalevo a doslova tě jen válcoval. Tvá dušička dostala silný rány, ze kterých se teď těžko vzpamatovává. Jistě mě za to teď silně nenávidíš, bouříš se proti mě a přemýšlíš, co jen se mnou provedeš. Nedivím se ti. Teď teprve vidím, jaký škody jsem na tobě napáchal a věř mi, samotnýmu mi z toho není dobře, když to vidím.

Anamel prochází odpuštěním, dochází ke katarzi, uvolnění energií

Vnitřní žena kritikovi: Bála jsem se, že mne odmítneš, když ti povím pravdu, ale teď vidím, že se tě už nemusím bát, vidím, že mi pozorně nasloucháš a cítíš... možná nakonec nebudeme tak rozdílní, možná nakonec mluvíme stejným jazykem, když nasloucháme jeden druhému... Vím a vždycky jsem věděla, že se mne snažíš chránit, i když to bylo hodně náročné udržet kontrolu, protože já se vrhala po hlavě do všeho jen, abych ti dokázala, že nemáš pravdu, ale stejně to možná pro mne bylo jednodušší - tě nakonec poslechnout, nebyla jsem schopná sama sebe ochránit, chtěla jsem vidět jen dobré stránky života, a tím jsem se stala slabou a zranitelnou, ale i já sama potřebuji dospět a přijmout zodpovědnost za sebe sama. Je čas, abych naslouchala svému srdci, jak zpívá Láskou, vždycky jsem se toužila pustit toho lana, kterým jsi nás svazoval, a zkusit žít volně, divoce,... a klidně za to nést i následky. Protože - co je život bez vášně? Nejsi hloupý, dělal jsi to, cos považoval za správné a za to si tě vážím. Nebudu lhát, chvíli mě napadlo, že bych se mohla chovat jako uražené děcko a odmítnout tě, snad abych tě potrestala za to, jak jsi mi ublížil, ale nejde to, já už taková nechci být, já už taková nejsem - vidím tě v tvé pokoře a dospělosti. Jen jsem vždycky chtěla, aby i tys viděl mě... a nyní vím, že už mne vidíš... uzřels mne. A já ti nyní mohu naslouchat, tvému moudrému a spravedlivému hlasu, vím, že ho máš v sobě, vždycky jsem v tebe věřila a viděla, co tys sám v sobě neviděl. Jsi moudrý a spravedlivý muž schopný obrovské sebereflexe a já chci kráčet vedle tebe, ruku v ruce ve spolupráci hlavy a srdce se posunout na další level bytí. Já jsem jiné ty a ty jsi jiné já. In Lak´ech. Děkuji Ti.

Báseň, která mi hned vytanula na mysli:

"Svůj úsměv nemá růže pro sebe, 
o clonu tvého zraku prosí
- vždyť usmála se právě na tebe, 
osvěžit tě chce jako kapka rosy..."

První krok do nové rovnováhy, vnitřní kritik se transformuje v Muže

Kritik vnitřní ženě: Dávám ti volnost, dělej co ti tvé srdce říká. Nadále tu ale pro tebe budu a bude-li třeba, budu tě chránit. Ze začátku možná ještě tím "starým způsobem", do doby než se naučím nový. Buď proto trpělivá a neměj mi to za zlé. Po pravdě už ani nemám potřebu tě kritizovat, abych tě ochránil před druhými. Uviděl jsem, jaká jsi jemná, čistá a laskavá. Už ti nejde ubližovat. Tvoji obrovskou citlivost, kterou se lišíš od ostatních, už nepovažuju za něco, co by bylo potřeba schovávat před světem. Jsem dost silný na to, abych ustál výpady okolí zaměřený proti tobě. Už se nebojím tvé odlišnosti a dokonce se mi líbí a jsem za ni rád. Jsem rád že mám právě tebe.

Anamel, tvůj mail jsem četl už dřív, ale odpovědět jsem mohl až teď. Nevím čím to, ale vidím v tom souvislost s tím vším tady. Dostal jsem ze dne na den zánět zubu, že bych tu bolest nikomu nepřál. Celou noc jsem nespal a počítal každou minutu, kdy bude ráno a budu moci jít za zubařkou. Ta mi zub vyvrtala a začal z něho vytíkat hnis a mě se ulevilo. Možná je to alegorie tady k tomu, že to čeho se tak bojíme, co nám ubližuje a co se snažíme ze své mysli vytěsnit, nemusí být ve skutečnosti takové hrozné, když se tomu otevřeme a dovolíme tomu existovat - necháme to vyplout na povrch.

Anamel, jestli cítíš že chceš rozhovor kritik vs. vnitřní žena publikovat, klidně to udělej. Já stejně byl zvědavej, jestli bude tvůj další článek mnou nějak ovlivněný.

Jsi krásně poetická.

Tak jak umím být nepoetickej mi před několika dny při poslechu jedné písničky vyvstanuly tyto slova:

Jsem s tebou
a budu na pořád,
je jedno že někdo nechce.
Jsi jako slunce
co nezapadá,
podlehnout tvé kráse jde tak lehce.

Obvykle nejsem schopnej se ani bavit s druhým člověkem.

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

středa 13. listopadu 2013

I-luz-e. Jsem snílek, tedy jsem tvůrce.

Jsem snílek, tedy jsem tvůrce. LUZ znamená světlo. Jak jen jsem to mohla přehlídnout? I-luz-e je světlo, které tě vede do temnoty, která tam byla vždy a už být nechce. Je připravena se nechat o-zář-it a vydat své poklady. Sám bys tam nešel, potřebuješ iluzi, která tě tam dovede.
...
A všechno ve mně křičelo: vzdej se konečně svých iluzí, kolikrát ještě budeš chtít bloudit mlhou, když můžeš žít na výslunní? Ale byl to strach, který ve mne křičel... jenže odvahu nemá ten, kdo jde beze strachu, má ji ten, kdo jde i přes všechen strach...

Ano, do té mlhy jsem šla dobrovolně, i když se mi třásla kolena, šla jsem si tam vyzvednout další část sebe sama. Ten tichý smaragd v srdci temného lesa. A už, už jsem se málem vzdala... chtěla jsem stáhnout svá křídla a říct - máte pravdu, mé sny jsou hloupé... A pořád mi to říkali, a čím častěji, tím víc jsem věděla, že to není pravda. A pak se mlha na pár sekund rozestoupila a já viděla, že to slunce tam bylo vždy a že mlha je součástí života, aby člověk mohl být pak fascinován, když objeví, co všechno skrývala... Budu se bát, že ta děsivě chladná mlha se nikdy nerozestoupí, nebo budu věřit v to slunce? Asi obojí... soy anima.

A pak jsem uviděla slova Petra Hynka a věděla jsem, že to, co cítím a vnímám, je to, co mám cítit a vnímat: Kdyby dnes Verne žil, asi by se podivil, kolik z jeho iluzí se dnes stalo realitou. A dost možná to nebyly iluze, ale konkrétní představy, a kdoví, třeba uměl cestovat časem...

Když tě svět odmítne v tom, co nabízíš, máš dvě možnosti - buď se změníš, když uznáš za vhodné, že by ti to v životě mohlo pomoct (změníš se pro sebe, ne pro druhé), nebo začneš o to víc milovat, co jsi, a o-pustíš to, co tě odmítá - a tím se změníš.

Nesu si vzpomínky na budoucnost, nevzdám se jich jen proto, že mi říkají, že nejsou reálné, já jsem přeci ten, kdo cítí možné potenciality svého života. Tyhle "vzpomínky" ovlivňují mou přítomnost stejně jako přítomnost ovlivňuje mou budoucnost. Každé následování iluze mě obrušuje do diamantu, vrací k tomu, co jsem a čím budu, a každé prožívání iluze je silněji blíže k tomu skutečnému, budoucnost se stává přítomností, tady a teď, že to člověk cítí až do morku svých kostí s vědomím, že vykročil správným směrem... 

Není to iluze, co mám propustit ze svého života, je to má závislost na oné iluzi. Strach z okamžiku, kdy iluze mizí a získané informace z cesty mlhou promění temný kout v o-světle-nou skutečnost mého života, zatímco já toužím a prahnu po té prchavé chiméře a odmítám se podívat na tu realitu a na vše, co budu muset změnit...

I-luz-e je dílek skutečnosti, světla, které se ke mne snaží promlouvat, které mi připomíná, co všechno může být... Je to volání mé duše, která mne hledá tak, jako já hledám Ji/Jeho. Tvůj hlas hledám ve všech hlasech, tvé oči v očích druhých, tvé světlo v mé temnotě...

Samotná iluze není nebezpečná, její hrozba spočívá v tom, že už si myslím, že to mám na dosah, že už to vlastně tak trochu je, a tím přestávám být ostražitá a konat tak, aby to už co nejdříve bylo. Špatně jsem to chápala. Myslela jsem si, že se mám svých iluzí zbavit, že je to něco, co ke mě nepatří, co mi brání být nohama na zemi, co mě svádí z mé cesty životem. Ale já nohama na zemi jsem, jen prostě jinak než druzí. Jsem tu na Zemi po svém vlastním způsobu. Tenhle způsob jsem se přišla naučit, ne způsoby druhých. Přišla jsem se naučit pracovat se svými i-luz-emi, a tím se stát s-tvořitelem dokonalého díla zvaného Život.

A tak není divu, že význam "iluze" je jednou z mnoha částí významu mého nejoblíbenějšího slova - "fantazie", pojmu tak širokého a hlubokého, jako je kosmos sám, zapomenutá etymologie tohohle dokonalého slova je "mít vizi", "ukázat, přinést na světlo". Iluze je vzácná, neboť vede ke světu Phantasía, světu odvážných. Prohlédnout iluzi znamená nikoliv ji odmítnout, ale uvidět v souvislostech celého obrazu Fantazie a najít cestu, jak duši, psyché otisknout do reality. 

Vytvořit iluzi ve svém životě je vlastně takové umění. Musíte nastavit dokonalé podmínky, aby něco, co není, vypadalo jako, že je. To je mistrovství, přátelé. To není selhání :) Jen se v tom musíme naučit chodit. Život je hra. Prožití iluze tedy znamená, že si prožijete něco, co není "skutečné", abyste věděli, jakou skutečnost hledáte. Když pocítíme, jaké by to mohlo být, načteme si onen pocit a nemusíme definovat svou životní touhu žádnými slovy a afirmacemi, protože ona se otiskla už do nás, my už v ní vibrujeme. A tak získáváme představu o tom, jaké kroky učinit, aby se iluze a realita daly do souladu. A z toho se mi motá hlava, protože pak už jen stačí jít za onou vibrací, kterou rozeznáváte v každodenních rozhodnutích - cítíte, kam co vede, směr a antisměr.

K vytvoření iluze potřebujeme schopnost imaginace (duše-v-ní zobrazení nepřítomného předmětu, N. Sillamy, Psychologický slovník). A když zůstaneme v psychologii (Hartlová, Hartl - Velký psychologický slovník), ta říká, že vnímat realitu (takže z mého pohledu vytvořit představu o ní) zkresleně je možné díky... no, ano - emocím. A emoce, to už víme, nám ukazují směr a antisměr v našem životě. Takže my potřebujeme iluze, abychom mohli cítit emoce - když sami nevíme, kudy jít. Áááámen! Tenhle článek si budu muset sama přečíst ještě tak pětkrát, abych uviděla souvislosti. Neptune, neobracíš ty se dnes náhodou do přímého směru? :)

Co tím celým tedy chci říct, je, že to, co bylo včera, je stejně reálné, skutečné, jako to, co je dnes, za jiných podmínek a s jinými informacemi. Proč máme takovou touhu se neustále obviňovat za svou včerejší nevědomost? Možná proto, že to byla nevědomost dobrovolná, a tedy svým způsobem na nějaké úrovni vědomá... Byla to iluze, nastavení stínítek a pozlátek, aby světlo zahrálo divadlo. Problém není v iluzi, ale v našich reakcích na to, když se iluze rozpustí. Jo, to lidské lpění na věcech daných a neměnných.

Co je důležité je, že iluze není dokonalá, existují tam takzvané exity, které člověku nabízejí možnost rychlejšího prohlédnutí. Ty exity nevidíme, dokud nepochopíme, co iluze přináší za vzkaz...

Vjemy a představy tvoří naše vnímání tohohle světa, my jsme ty představy trochu odsunuli a degradovali, čímž jsme zapomněli, jak s nimi pracovat a oni tak mohou negativně pracovat s námi. My, současní lidé, máme nutkání vidět spojitost představy ke konkrétnímu smyslovému vjemu, tedy reálnému předmětu, situaci ve světě. Problém vzniká, když tam ta spojitost není, což se stává - když skutečnost není tak úžasná jako ideál nebo naopak klasické "nic není tak horké, jako se to uvaří", věci jsou lepšími, než se zdají, ale z nějakého důvodu je potřebujeme prožívat jako katastrofální. Doufám, že mi ještě pořád rozumíte, protože já začínám mít pocit, že si to budu muset nakreslit. Fialová kráva není iluzí, iluzí je myslet si, že fialovou krávu najdu v realitě za těchto daných podmínek. Ale protože fialová kráva už vznikla v něčí hlavě jako iluzorní představa, pokud po ní někdo další bude hodně toužit, nalezne způsob, jak jí dostat do reality (manipulace s DNA nebo třeba úplně nový způsob, který nemusel doposud existovat, protože nikdo netoužil vlastnit fialovou krávu). Když to usadím do životních souvislostí - bezpodmínečná láska není iluzí, iluzí je myslet si, že za daných podmínek ji mohu prožívat. Iluze mne vede mou touhou, abych mohla podmínky (v sobě i vně) nastavit tak, abych se oné představě přibližovala a otiskla ji do reality co nejdokonalejším způsobem.

Klíčem k bytí pak tedy není schopnost pracovat s iluzí, ale s tím, co jí předchází - očekávání (na němž se můžeme učit schopnosti definovat, co od života očekávám), a tím, co po ni následuje - zklamání (zde schopnosti integrovat nové poznání jako něco, co nás o-boha-cuje). 

Když prožíváme iluzi (tedy záměrně uzavřeme částečně své vnímání reálných vjemů), moc dobře o tom někde uvnitř víme, vyhýbáme se jakémukoliv způsobu, který by nám mohl ukázat na nesoulad reality a toho, co prožíváme. Z nějakého důvodu to tak potřebujeme. Stejně jako v pravý čas potřebujeme otevřít oči. Opravdu není důležité z toho dělat drama (ovšemže to říkám sama sobě, znáte mě:)

No, ale teď to ještě trochu zamotám, myslím, že bych si na to téma měla napsat něco jako diplomovou práci, je to příliš široké, ale tak jen naťuknu.... Slovo skutečnost pochází ze staročeského slova skutiti, tedy učinit - takže se jedná o akci (která vychází z nepohybu, tedy představě o pohybu). Stejně jako Aristotelova možnost (dynamis) a uskutečnění (energeia). 

Ale co je ještě lepší - v řečtině "skutečnosti" odpovídá slovo en-ergeia. Jako fakt! Energie. Skutečnost je energie, tedy to, co je věčné. Jazyk neoblbnete, protože je odrazem neviditelného a souvisejícího. Když půjdeme do extrému, hmota je tedy iluze, neboť není věčná, jen jsme nastavili podmínky tak, abychom si to dlouho mysleli. 

Tim Crain asi nebude jediný, který tvrdí, že iluze je percepční situace, proces vnímání, ve kterém je psychický objekt ve skutečnosti něco jiného než doopravdy. Jenže! „Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ (Prótagora). 

Pravda, nic nového pod sluncem, ale vědět ještě neznamená prožívat...

A tedy? Jsem věčný snílek. A dokud jím jsem, mám jím být. A když budeš po mne chtít, abych se změnila, budu snít ještě víc, protože já jsem. Luz, amor. Světlo. Láska. Tak to cítím celým svým srdcem, celou svou bytostí. 

A zrada? Ta je jen emoční představou. Iluzí je, že nás někdo může zradit. Zrazeni se můžeme cítit pouze snažíme-li se k sobě něco poutat a očekáváme, že to s-pouta-né zůstane. Tolik jsem si přála osvobodit se z pout vlastních strachů ze zrady, že jsem v polovině roku 2011 vyslovila přání: "Bože, udělej cokoliv a já to budu následovat." Pamatuju si to místo, pamatuju si ten okamžik, vzduch voněl břízami a duby, jemný letní vítr mě hladil po tváři, jako by mne chtěl podpořit, že to zvládnu. Dokonce už tehdy jsem tušila... ale nezastavilo mě to. A od té doby jsem se učila milovat několik úžasných mužů. Mužů, kteří milovali jiné ženy. Mužů, kteří milovali mě a jiné ženy. Mužů, kteří milovali své poslání a pak až mne. Učila jsem se milovat jejich poslání i ty druhé ženy v jejich životech. O co více to bylo těžké, o to více jsem aktivovala svou lásku. Zvolila jsem učit se lásce bez podmínek, bez nároků. 

An´teoquí aNaám el Khár Wy Maï - tak znělo celé Jméno, když se dvě energie staly Jedinou. A znělo i poté, co odešel, možná spíš poté, co jsem já odešla. Já, věčné odcházení... On byl mnou, tak děsivě, že to sám nemohl vidět, protože tím ani nebyl, byla jsem tím já. Skrze něj ke mne vesmír promluvil. Tvé světlo v mé temnotě... Nesnaž se narušit mou kuklu, stanu se motýlem, až bude pravý čas. 

Láska, která je jednosměrná, léčila všechny mé strachy. Uchopila jsem ten vzorec, uzavřela cyklus spirály, proto vyslovuji nové přání. Já hmota vysílám impulz do Ducha. Bože, dej mi poznat lásku tvořivou, tu, která roste tím, co do ni vkládají dva. Jedna plus jedna jsou tři.

Snílci jsou pro tenhle svět důležití, vy sami jste důležití pro své sny, stejně jako vaše sny pro vás, nevěřte těm, kteří nevěří.

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.


Děkuji za příspěvky

  • Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
  • Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
  • Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330