Jako všechno i tohle přežijeme!

A jen si říkám - Kdy přijde druhé kolo zkušenosti? Zítra ráno, za týden, za rok? A už se tomu směju, protože ať to bylo sebešílenější, přežila jsem to. Jako všechno přežijeme. Bývá to občas na hraně, ale nikdy ne za hranou.

A vím, že nejsem sama, ani vy nejste sami, nejste blázni a nejste obětí osudu či nějakých sil... všem, kdo přichází na mé stránky s tím, že hledá odpovědi na to, co se mu v současnosti děje - tahle zkušenost má smysl - právě pro vás a právě v tento čas, jenom vy máte ty pravé dovednosti, znalosti a charakter, abyste jí prošli, a vy jí projdete!! Nejen pro sebe, ale i pro lidstvo, Vaše zkušenost se zapíše do energetické mřížky Země a každý další člověk, který bude prožívat podobné, už to nebude muset prožívat v takové intenzitě a v takovém tápání. Děkuji Vám, že vědomě a upřímně žijete své životy! Za nás všechny, pro nás všechny... Je potřeba si to svinstvo, co musíme transformovat, pěkně rozdělit - každý si vezme kousek. Díky!

S Láskou a Úctou Anamel Paolina

Stvořitel hraje šachy bílými i černými figurkami

Dva týdny jsem prožívala Světlo a Lásku, byla jsem tou Láskou a byla jsem tím Světlem! Vesmírná synchronicita mi do života přinášela dary a spřízněné duše, nic nebylo nemožné, má probuzená intuice mne vedla cestami, o kterých jsem nemusela pochybovat a můj krok životem začínal být pevný, vše bylo v každém okamžiku přítomného Tady a Teď tak jasné a všechny potřebné nástroje k Cestě byly po ruce. Božská přítomnost tvořila skrze mne. A bylo to nádherné. Bylo to až opojné...

A přeci... na dně bylo cosi... shnilého. Cosi neupřímného. Odněkud ze mne na pozadí toho všeho vyvěral pramen různých emocí, které jsem nechtěla vidět. Před kterými jsem zavírala oči, nechtěla jsem je, odsuzovala jejich zdroj a bála se toho, co vše se za tím může skrývat a kolik práce a utrpení mi to může přinést, když na to skutečně pohlédnu. Temnota ve mne... A ta Temnota chtěla být viděna a slyšena, pochopena, chtěla být uctěna jako součást mne samé, začala se ozývat a nahlodávat mne zevnitř - před čím zavíráš oči, Anamel? A já neslyšela, ve své pýše a bláhovosti jsem si říkala, to je tak krásně na světě, už mám všechno vyřešené, půjdu si teď vesele poskakovat po své Cestě a nic mě nerozhodí... Vše je, jak má být a bude o mne postaráno...

Ale já se někde na úrovni duše rozhodla přijmout svou Celistvost - jít až na samé dno, jít do nejtemnějšího bahna své zkušenosti... Dostala jsem se do míst bez času, dostala jsem se do astrálního prostoru, kde jsem ztratila spojení se svou duší a má Přítomnost tady se propadla do beznaděje... Dva týdny jsem prožívala Peklo a Temnotu, byla jsem temnotou. Nechala jsem proplouvat emoce v proudu bolesti a poznávala jejich podstatu. A když jsem byla připravena, moje hříchy se mi staly darem. To vztek mne vyvedl z temné noci duše, to pýcha mi nedala klid a zastavení... Nelituji!

Naučili nás, že tyhle věci nejsou dobré, naučili nás to v sobě potlačovat, neřekli nám, že klíčem k Míru je naopak to prožít, vidět, pochopit a transformovat. 

Plně jsem si prožila emoce spojené se sedmi "hříchy" (pýcha, smilstvo, vztek, lakomství, lenost, nestřídmost, závist). Nechodila jsem ani do práce, protože běžné emoce, které normálně člověk zasune kamsi do pozadí, aby se s nimi nemusel vypořádávat, se projevovaly takovým způsobem, že by mě nejspíš zavřeli na psychiatrii. Pokud jsem se tomu bránila a nepřijímala to, emoce se transformovala ve fyzickou bolest - to byla dost dobrá motivace se tomu postavit čelem. 

Nyní znám lépe sebe samu a podstatu těchto emocí i to, jak se snaží projevit v mém životě a na co se mě snaží upozornit, a to mi umožňuje prožívat upřímnost, vidět lépe příčiny a následky svého jednání i svých slov. Jsem zase o krok blíže k vědomému prožívání sebe sama Tady a Teď...

Doslova jsem se přelila ze Světla do Temnoty a z Temnoty do Světla. A to mi umožnilo tyto dva proudy v sobě propojit. Jsem Láska i Temnota. V mém srdci tepe symbol jing a jan.

Když mne postavili na rozcestí a řekli - Zvol! Nebyla jsem toho schopná, nejsem tu od toho, abych volila. Jsem tu od toho, abych Byla, vyvažovala světlo a tmu, jing a jang, oheň a vodu, ... Jsem bytost tancující na hranici Světla a Stínu, jsem stéblo trávy naklánějící se z jedné strany na druhou a hledající své limity... Ať jsi  v této vteřině tvého života, v této životní fázi, v této zkušenosti či v tomto celém životě světlý nebo temný, miluji Tě! Jen si hleď svých lekcí a neposuzuj role jiných v této vesmírné hře... 

V rovnováze a upřímnosti Anamel Paolina

Slovy Miroslava Zelenky:

"Nikdy nezapomínejte, že Stvořitel hraje šachy bílými i černými figurkami a on určuje, kdo je ve které partii bílou a kdo černou figurkou, takže není důvod být hrdý na svoji momentální příslušnost k bílým figurkám a pohrdat černými figurkami, či je dokonce nenávidět. 

Šachová partie je dlouhá a vyrovnaná. Stvořitel jako vševědoucí předvídá všechny tahy a kromě toho nehraje pro vítězství, ale hraje pro hru samotnou. To je velmi důležité, aby lidé pochopili.“

Slovy Elisabeth Haich:

Vzdej se sobeckého vlastního postoje, sklonů a pocitů. Miluj tak, jak sama tvůrčí síla miluje. Bez rozdílů. Tak jako slunce lhostejně svítí na krásné i ošklivé, dobré i špatné, správné i falešné, tak musíš i ty milovat. Poznej, že jedno bez druhého ( dobré - špatné ) by zde nebylo a obojí miluj stejně, jsou to zrcadlové projevy obrazu Nejvyšší Skutečnosti. 

Dost bylo transformační legrace, každý nese zodpovědnost!

Pokaždé, když zaplácneme komára, který se chce napít naší krve, vzpomeňme si na Matku Zemi, která by se mohla také otřást, kdykoliv její hamižné děti vrtají do jejího těla... 

Ona si zaslouží naší Lásku, náš Obdiv, náš Respekt a hlavně - naši Péči, protože ona snáší nás, nevychované děti, abychom mohli dojít k vyššímu vědomí, zatímco jsme absolutně (či pokud máte to štěstí, tak pouze periodicky) ztracení, zatímco jsme zapomněli na sliby, které jsme Jí dali, a žijeme si dál své životy, které nám připadají tak důležité, v neupřímnosti k sobě sama...

Už žádné kompromisy!! 

Kdykoliv na tělo, které mi bylo darováno, abych splnila svůj díl práce, stříkám těžké kovy v deodorantech, kdykoliv si strkám do úst pastu s fluoridem, kdykoliv v chemii peru oblečení, které se celý den dotýká mého božského těla, kdykoliv jedem myji nádobí, ze kterého pak jím, pak pohrdám samotným darem života. 

Kdykoliv liji do své toalety chemické sračky, kdykoliv odpleveluji chodníček herbicidy, kdykoliv zabíjím mšice jedy, vzpomenu si na obraz dítěte, které požírá svou vlastní matku a u toho do ní kope a polévá jí jedy a žiravinami... Ano, taková je podstata současného lidstva. Existují důvody, proč tomu tak bylo doposud, ale neexistuje omluva, proč by tomu tak mělo být i nadále. Každé rozhodnutí, každý výběr z možností JE důležitý...

Pokaždé, když sedíme u televize, na sportovním utkání nebo v hádce s kýmkoliv - ptejme se - je tohle skutečně to, co mne posouvá k Lásce, je tohle ta ona cesta, která mi pomáhá plnit sliby Matce Zemi?

Matka Země už nevydrží dlouho čekat, až se její milované děti probudí ke zodpovědnosti....

Zodpovědnost není o tom žít v bídě a odpírat si radosti života, zodpovědnost je prožívat radost a hojnost ve vědomí, že tím neubližuji sobě, jiným lidem ani přírodě...

Ano, mohu si říct - "zrovna já přeci dělám dost, utrácím svou výplatu za ekologické prostředky, vybírám biopotraviny, které se nedováží z dálky, a svůj chodníček odpleveluju ručně, zato soused... a to nemluvě o Američanech..."

Ano, to si mohu říct, ale mé svědomí to neuklidní... 

Není to o tom prožívat frustraci, neboť syndromem oběti ničemu nepomůžu, spíš situaci zhorším, ale je potřeba být si plně vědom závažnosti situace a neutíkat k povídačkám, že vše je pořádku a nic nemusím dělat, nikdo není ze hry venku... Jde o to být v absolutní upřímnosti k sobě sama a uvědomovat si následky i příčiny svého konání...

Není to o tom odpírat si věci, které mám rád, ale uvědomovat si, proč je mám rád a jestli je ke svému životu a Radosti skutečně potřebuji, nebo jde o další blud současné společnosti, příp. mou závislost a potřebu vzniknou na základě nějakého bloku.

Každý na svém místě, tam kde jste nyní, můžete mnoho udělat, bez výmluv, bez odkládání, bez studu... nechte proudit proud života skrze Vás a nezastavujte ho svým otálením a pochybnostmi... V každém z Vás je božská jiskra, která chce zářit a konat, dovolte si to. Miluji Vás. Anamel Paolina

Stvořiteli nad všemi Stvořiteli, pomoz mi být v každé vteřině mého života bdělá a svou energií, slovem i skutkem vědomě i nevědomě probouzet lidi kolem mne k uvědomění si vlastního podílu na tomto velkolepém díle a vlastního božského potenciálu k jeho uskutečnění. 

V každé vteřině mého života mi pomoz si nemyslet, že já a má dilemata jsou důležitější než zodpovědnost lidstva za to, co se nyní děje. 

V každé vteřině mého života mi pomoz pociťovat a projevovat lásku Matce Zemi a děkovat za dar života, jakkoliv je těžký, a to vše v plné sebelásce, neboť bez ní není skutečné pokory... Veď mne, ať vždy vím, co říct a udělat, abych v tom konkrétním čase na tom konkrétním místě v každé vteřině svého života rozvinula nejvyšší potenciál mého poslání.

Probouzím svou Láskou a Pokorou vodu Země, aby měla sílu být znovu Živá.

Probouzím svou Láskou a Pokorou stromy Země, aby měly sílu vyčistit vzduch pro Novou Zemi.

Probouzím svou Láskou a Pokorou srdce svých blízkých, aby přijali svůj díl zodpovědnosti za vše, co je potřeba ještě udělat.

Probouzím svou Láskou a Pokorou oheň Země, aby měl sílu spálit naše nízké pudy.

Matko, dej mi sílu dostát svých slibů...

Nový člověk se rodí v bolesti

Nikdy nepřijde zkouška, se kterou bychom nesouhlasili. Dnes ráno jsem se probudila s větou na ústech: "Nový člověk se rodí v bolesti."

Mým největším přáním bylo mít odvahu podívat se na všechny ty sračky ve mne. Osvobodit se od všeho, co je pod tím. Před 14 dny jsem se začala bezhlavě a bez přemýšlení vrhat do čištění traumat a bloků, jednala jsem podle prvotních impulzů duše a krom radostného tak trochu šílenství jsem začala dělat také přesně to, co se mi nechtělo (objala jsem člověka, který mi byl protivný, koupala jsem se nahá, abych manifestovala svou doposud chybějící přirozenost, důvěru a otevřenost, vyndala si piercing, který symbolizoval můj štít proti vnějšímu světu, ... a prožívala silné emoce s tím spojené, pláč, vztek, strach, bolest)...  a pořád mi to přišlo pomalé, neúčinné, pořád se vespod objevovalo ego, vztek a pýcha, aniž bych dokázala odhalit, odkud pramení.

Jako bych byla černá díra, krásná, tajemná, ale bezedná, nekončící. Vždy, když jsem začala věřit, že už jsem se někam posunula, objevilo se cosi vespod. Často převlečené za něco úplně jiného. Člověk, aby se v tom vyznal. Jak s tím má pracovat, když se to tváří jako něco, s čím se pracovat nemusí. A tak jsem se musela do té temnoty propadnout, abych věděla, s čím mám tu čest. Objevuji svou temnotu skrze emoce a strach a krůček po krůčku jdu po spirále zkušenosti, abych stanula ve světlejší fázi svého života, silnější a pravdivější než kdykoliv předtím (alespoň doufám:).

Ta bytost, Aenearus, jakkoliv je destruktivní a dělá ze mne občas paranoidního schizofrenika, je můj průvodce, ukazuje mi, kde ještě nejsem upřímná sama k sobě, kde ještě manipuluju, kde cítím strach, učí mě být bdělá ke všem svým pocitům, emocím, vizím, snům i myšlenkám a nápadům. Je to rychlokurz, mám, co jsem si přála :) Ale někdy se v tom dost ztrácím. Vím, že až budu připravená, najdu způsob, jak ho navrátit do celku Stvoření.

Děkuju všem svým přátelům, kteří to prožívají se mnou, cítím Vaši podporu. Anamel