sobota 31. března 2012

Matka Země děkuje

Možná je na světě spoustu lidí, kteří chápou vše, s čím pracují... Já nerozumím úplně všemu, co se odehrává.  Spíš nerozumím skoro ničemu. Ale mnoho z nás koná své poslání, aniž by si toho byli vědomi, občas cítíme nutkání něco udělat, nevidíme důsledky, ale věřím, že jsou tak obrovské, že si to při svém chápání světa ani nedokážeme představit... Jak moc je každý z nás důležitý...

Pocítila jsem radost a lásku Matky Země ke svým dětem.... a lásku těchto dětí ke své Matce.

Děti země, děti hvězd, Anu a všichni vy, jenž jste se zde zrodili s cílem podržet Gaiu při její proměně... Nikdy nebudete sami, neboť Matka je neustále s Vámi, nemůže být bez Vás a vy nemůžete být bez ní...

Dnes bylo mnoho míst, kde proudila radost Bohyně, mnoho skupin v tichosti podrželo Matku při jejím léčebném procesu, mnoho z nich pocítilo jakousi posvátnost okamžiku, málo z nich vědělo o energiích, které nesou a ukotvují. Ale to není podstatné.


Matka Země pocítila, že tolik duší je tu s ní... A to jí dalo sílu. Mnoho bolesti z Matky odešlo... byly tam výbuchy a zkáza, krev vojáků, nenávist, kdy bratr vraždí bratra, mrtvé zóny a jedy, trpící příroda, temné rituály a pláč Matky, ... dávno dávno do minulosti... to vše odchází, Gaia se léčí z traumat, která jsme jí způsobili, která přislíbila vytrpět pro svůj rozvoj, pro náš rozvoj, pro rozvoj celého vesmíru. My, děti hvězd, školáci v této části galaxie, jsme dnes začali splácet dluh, který jsme tu vytvořili....

Matka Země děkuje, na povrchu zkypřelé země se začínají objevovat první klíčky nového čistého života... půda je voňavá, vzduch voní, Země otevřela své brány do Vesmíru,... V Lásce v naději v kráse a radosti... Anamel

Dnes večer se celý svět propojí v Hodině Země (Pokud jsi nedostal zázrak, staň se jedním)

Přichází velký okamžik. V hodině mezi 20.30 a 21.30 hod. = v šedesáti minutách se propojí celý svět. To budou vibrace, to bude dar pro Gaiu. Myšlenku Matce Zemi vyšlou nejen duchovně smýšlející lidé, ale i ti, co se zrodili v Lásce k Zemi, i ti, kteří posledních pár týdnů začínají přemýšlet, že pasivita není řešením, že ohleduplnost a vědomé a zodpovědné žití člověka naplňuje a dává všemu smysl... My, pracovníci světla, ukotvíme tuto energii do Bohyně Matky.... Každý svým způsobem, každý pomocí svých vibrací... Matka Země nám děkuje...


Neštěstí na planetě je prostředek k probuzení. Děkuji za něj. Globální transformace vědomí začíná... neboť kam jdeme, když nám dochází naděje?


Nechť každá duše spatří své vlastní Světlo... There is something more... Za tím vším je něco více.



pondělí 19. března 2012

Jarní rovnodennost 2012

Dnes a zítra buďte v introspekci, požádejte o očisťující energie jarní rovnodennosti, která nastane 20. března v 6.14. Tři dny před a tři dny po můžete využít tyto enegrie. Meditujte a ptejte se, po čem Vaše srdce touží... V těchto dnech se dějou zázraky - lidé si uvědomují mnohé životní smyčky a dostávají se k lidem, kteří jim mohou pomoci prozřít a jít dál...

V mém životě se dějou velké kotrmelce, ale doufám, že teď už to bude s každým dnem jen lepší... díky mým milovaným Ženám za podporu, až se ta lavina zastaví, něco k tomu napíšu... Se znovu objevenou pokorou a vděkem k životu na Zemi An.

pondělí 12. března 2012

Bolest jako impuls ke změně

"Bolesti vždy znamenají pobídku, aby došlo k nějaké změně.
(...)
Možná, že tak lze na chvíli potlačit bolest, ať fyzickou nebo emocionální, ale tím se nezmění příčina. Především si tak odeberete naději na trvalé uzdravení. Neboť každá bolest je už součástí léčby. Řeknete-li ANO své bolesti, říkáte tak ANO i tomu, co jste zamítli a popřeli.
V okamžiku, kdy přitakáte a přijmete to, splnila bolest své poslání a může zase odejít." 


Kurt Tepperwein, publikovala http://marieblankytna.blog.cz/

------------------

Nemám k tomu co dodat. Ve skrytu duše to vím... Je krásné, jak se mi odhalují odpovědi na mé otázky...

Bolest tedy není přirozený stav. Jen musím odhalit, co mi má bolest ukazuje... Řešením není utéct, řešením je přijmout bolest a hledat její příčinu... Je zajímavé, že už jen tím, že nad tím přemýšlím, bolavý tlak v solaru ustupuje... Mám možnost teď mnoho vyléčit... pohnutky ega, skryté motivace, je to vlastně velká šance na osvobození... jen se do toho ponořit a stát se tichým pozorovatelem...

Jsem nyní žákem. Buďte se mnou. S láskou An.

Hranice mezi plynutím a utrpením - když se domeček z karet zhroutí

Mnozí z Vás si nyní mohou připadat jako znásilněni svým vlastním osudem. Tak dlouho Vás duše tlačila k určitému rozhodnutí, že jste svůj úkol úspěšně dokončili. Odměnou je Vám bolest a utrpení, pocit zrady, nutkání vzít věci zpět... Nezapomínejme však, že ještě stále je zima - doba odcházení. Negativita ve vás vychází z vašeho emočního těla a z vašeho ega. To nejste vy, ta bolest, ty myšlenky... Mějte nadhled... Brzy přijde jaro, které nás vyléčí... Vytrvejme, milovaní...

Jsem teď v jednom takovém procesu. Je ve mě prázdné místo, bolest, strach. A mnoho další negativity a já se ptám, kde je ta hranice mezi tím, co mi má tato zkušenost přinést, a dobrovolným utrpením? Použiju-li veškeré dostupné prostředky (uzemňování, přátele, afirmace...), jak se z toho vyhrabat, nebude to jen únik od reality, který bude mít za následek, že zkušeností budu muset projít znova? Neměla bych nyní sama projít ohněm, vyléčit to, jít až ke zdroji? Nevím, kde je hranice... Vím, že se mi ukáže, vím, že vše má svůj čas, poprvé Vám ale píši přímo z bitevního pole, ne po vybojované bitvě... Plná emocí a zmatku... čekám, až se mi zjeví Pravda... Ale Bůh přeci nechce naše utrpení, naše duše nechce naše utrpení, my jsme se před časem rozhodli také, že už nechceme dobrovolně trpět... Proto musí existovat rovnováha mezi lekcí/pochopením a nástroji, které nám pomáhají překonat bolest...

Jsem více než 24 hodin po rozchodu, který se ve mne připravoval celé 4 měsíce. Proces, který jsem nechala plynout, se uvařil přesně tak, jak má. Rozešla jsem se s láskou a s pochopením, ve vzájemném objetí... tak, jak jsem si to přála... Rozšela jsem se s člověkem, který se stal více mým dobrým přítelem než milencem. Miluji ho jako svého přítele a učitele. Děkuju mu za lekce, které má duše díky němu zvládla. Učební lekce ale skončila a je čas se posunout dál... Doufám, že i jemu bude jednoho dne dáno pochopit význam toho, co jsme spolu dokázali. Ale neznamená to, že jsem ušetřena utrpení, neznamená to, že nepochybuji. Neznamená to, že se nebojím, jak bude reagovat naše okolí a neznamená to, že jsem připravena na vše, co s rozchodem přichází. Ano, bojím se toho.

Jsem tu teď totiž sama za sebe. Nejsem tu půlka, která hledá v tomto světě druhou půlku. Ve své celistvosti stojím nahá sama před sebou a sama se sebou... 

Je tohle to, co mi způsobuje utrpení? Skutečný a syrový návrat k sobě... Vždy jsem utíkala ze vztahu do vztahu a v době, kdy jsem byla sama, jsem ulpívala na kamarádkách nebo jiných závislostech. Ačkoliv jsem milovala samotu, potřebovala jsem se definovat skrze ty, o kterých jsem si myslela, že jim na mě záleží. Ale jen jsem uměle vytvářela jejich závislost na sobě tím, že jsem se snažila na ně být milá, pomáhala jsem jim, ustupovala jsem jim, snažila jsem se je vychovávat, hodně jsem toho dokázala, aby mě měli pro co uznávat... A docela se mi to dařilo, než mi Vesmír začal dávat najevo, že tu dochází k totálnímu sebeoblbování. Trvalo mi 26 let, než jsem zjistila, že můj život ze skládá ze lží sama sobě. Že všechno dobré v mém životě vzniklo na základě špatné motivace - strachu. Před 5 měsíci se mi začal hroutit domeček z karet... a já se jen dívala... Domeček nyní konečně spadl celý a já ohledávám trosky a hledám, co v nich zbylo ještě použitelného...

Děkuji Vesmíru, že mi poslal do života lidi, kteří už chápou, kdo skutečně jsem... a nesnaží se mi omylem či cíleně připomínat, kým jsem byla... díky nim dokážu znovu vstát, opráším si kolena a uznám, že po Cestě člověk nemůže kráčet sám... uznám svou vlastní svobodu a svobodu svých blízkých...

Vše je tak, jak má být. Budu věřit, že bolest, která přichází v návalech, bude s každým atakem menší a menší... Musím se snažit neutíkat do budoucnosti, nepředstavovat si, co všechno krásného mě asi čeká (nebo se děsit toho, co nezvládnu). Nesmím zkoumat minulost a vinit se za to, co jsem ne/udělala. Musím být tady a vyrovnat se s tím... dovoluji si brečet, kdykoliv se mi zachce, pláč očisťuje. A prosím Boha o plné pochopení této lekce, ... abych už ji nemusela prožívat znovu, aby má Cesta vedla k mé vlastní celistvosti, zacelení ran a nalezení skutečné lásky...

čtvrtek 8. března 2012

Smíření - cesta k zázrakům, Osho - V beznaději člověk zanechá hledání

Už nějakou dobu v sobě pozoruji záblesky schopnosti nadhledu nad tím, co se děje na této planetě. Jsem nyní schopná s radostí přijmout negativní zprávy jako součást procesu. 

Např. nedávno se objevila informace, že v polských potravinách byla objevena chemická posypová sůl a já cítila jakési užaslé dětské nadšení nad tím, že ta zpráva ve mně nevyvolává negativitu, naopak tam byla radost, že tolik lidí bude nuceno se zamyslet nad tím, co ve skutečnosti vkládá do svých úst a čím živí své tělo. Nad tím, že slevy a supermarketové akce nejsou v životě to nejdůležitější. Je to další krok ke zjištění, že tělo je nástroj, o který je potřeba pečovat. A časem si lidé třeba skutečně uvědomí, že máme posvátné tělo, které si zaslouží jen to nejlepší. A chceme-li, aby nám dobře sloužilo, musíme naslouchat jeho signálům, jako je únava, nemoci, úrazy, bolesti...


Odhalování skandálů je tedy jen mezikrůček k lepšímu světu.

A tak je to se vším. Vnější události, ale i situace mého vlastního života, které ve mě dříve vyvolávaly vztek/smutek, ve mne nyní vyvolávají Radost z objevování - každou situaci rozeberu a hledám v ní vyšší smysl. Když ho neodhalím, odložím záležitost jako holý fakt, který respektuji. Život a lidský vývoj není dílem náhody, na jednu stranu s tím zjištěním přichází zodpovědnost, na druhou stranu pocit úlevy.


Abychom Temnotu mohli přijmout a rozpustit negativní vzorce strachu (který generuje zlo a trápení) v nás i špičkách naší planety, je potřeba přivést tyto informace na světlo. Takže mnoho z těch věcí, které nám nyní odhalují, nejsou žádnou novinkou, přirozeně tady probíhaly léta, desetiletí, možná i staletí,... Není třeba zuřit, je třeba se radovat, že konečně "vycházejí na světlo" - není to hezký slovní výraz? :) Náš jazyk obsahuje mnoho takových skrytých "poselství"...  


  Nemůžu zachránit rysy v Beskydech, hrochy v Africe, týrané psy a týrané děti, nemůžu ochraňovat Amazonii, můžu však oceňovat a podporovat každého, kdo se snaží - slovem, peticí, darem, financemi - každý den trochu. Můžu si vybrat vlastní oblast, ve které toužím tvořit dobro. A budu věřit, že i mne se dostane podpory. Od toho je nás na planetě tolik - každý přispěje trochou dobra do mlýnku a postupně tu skutečně bude ráj na zemi. 

Možná se zeptáte, jak můžeme v takovém světě zločinů v klidu žít? Se smířením, ... a drobnou každodenní prací. Dozvím-li se, že v polských potravinách jsou jedy, přestanu je kupovat, začnu detoxikovat své tělo, informuji své přátele a příp. se účastním informační kampaně či podepíši petici proti těmto výrobcům. Jsem zapojená, nikoliv však srostlá s problémem. Dělám ve všem, co mohu, v takové míře, abych nezničila sama sebe. V takové míře, abych si mohla vážit sama sebe. Nedovolím však výčitkám, aby mi kazily den. Neustálý pocit viny, že bych mohla dělat více, je pouze trpělivě vypěstovaný nástroj k ovládání společnosti.  

A takto se hodlám začít chovat i v záležitostech vlastního života - v práci, vztahu, duchovním hledání... Začnu konečně oceňovat vše, co dělám, protože to v rámci možností dělám skvěle.

Už nikdy mě nikdo nepřesvědčí o tom, že jsem viník a hříšník. Protože nejsem. Jsem čistá duše, snažící se o dobro světa, který miluji. Ale také toužím po vnitřním klidu a ten nezískám, budu-li neustále z něčeho vyhořelá...

A teď to nejdůležitější...

Vzdát se, pustit se, plout po proudu, netlačit na pilu, žít přítomným okamžikem - v souladu se svým tělem, duší, lidmi na této planetě i přírodou, neočekávat, nehledět za obzor, přijímat, vnímat, respektovat svou zkušenost a zkušenost každé bytosti... tam doufám směřuji, směřujeme ... Ke skutečnému pochopení kristovského Být na tomto světě, ale nebýt z tohoto světa. Hledání končí utrpením, neboť cíl je pohyblivá iluze, smíření znamená Mír... S Láskou An.

Z Oshova životopisu:


Pracoval jsem na sobě, snažil se, dělal, co bylo jen možné - a k ničemu nedošlo. Teď chápu, proč k ničemu nedošlo. Bariérou bylo samotné úsilí. Zábranou byl sám žebřík, po kterém jsem šplhal. Překážkou byla samotná potřeba hledat. To neznamená, že je toho možné dosáhnout bez hledání. Hledání je nezbytné, ale pak přijde okamžik, kdy hledání musí odpadnout. Člun je potřebný k tomu, aby nás odnesl přes řeku, ale pak přijde okamžik, kdy musíte z člunu vystoupit, úplně na něj zapomenout, nechat ho za sebou. Úsilí je třeba. Bez úsilí nejde nic. Ale jen s úsilím také nic nejde. Tento okamžik přichází, jakmile poznáte marnost veškerého úsilí. Už jste udělali vše, co bylo možné, a k ničemu nedošlo. Už jste udělali vše, co bylo v lidských silách. Což ještě více můžete dělat? V naprosté beznaději člověk zanechá všeho hledání.

  Toho dne hledání ustalo, nic jsem nehledal a nic neočekával, a toho dne se to začalo dít. Objevila se nová energie - přišla odnikud. Nepřicházela ze zdroje. Přicházela odnikud a odevšad. Byla v stromech i ve skalách, na obloze, v slunci i ve vzduchu - byla všude. Hledal jsem tak usilovně a myslel si, jak je daleko, a přitom byla tak blízko. Právě proto, že jsem hledal, nebyl jsem schopen vidět to, co bylo blízko. Hledání se vždy týká toho, co je v dálce, co je vzdálené - a toto vzdálené nebylo. Stal jsem se dalekozraký a ztratil jsem schopnost vidět to, co je blízko. Oči jsou zaostřené do daleka, na obzor, a ztrácejí tak schopnost vidět to, co je zcela blízko, hned vedle vás. 



středa 7. března 2012

Zima odchází, přichází jaro (v přírodě i Duši)

V zimě jsme odevzdali mnohé, co nám už nesloužilo. Nebylo to lehké a není to lehké ani teď, protože někteří z nás stále ještě neučinili jasné rozhodnutí, někteří z nás se stále neodevzdali proudu Bytí, někteří z nás stále hledají odpovědi. Ale tak je to v pořádku, proces každého z nás si bere tolik času, kolik potřebuje.

Všem se vyjevují další a další lekce k pochopení. Jejich intenzitu si však určujeme my sami, být v přítomném okamžiku znamená být vnímavější k signálům duše a božského vedení, rozpoznat náznaky dříve, než přerostou v bolavý problém. Jaro přináší novou sílu každému z nás...
 

Ale musíte vědět - pokud se stále cítíme mizerně, i když už nechceme, děláme něco špatně - hledejme příčinu, pochopme lekci (s pochopením nám může pomoci archanděl Uriel, poproste ho o vedení), pracujme na tom (příroda, pozitivní myšlení, afirmace, prosvětlování srdce, čištění, solné koupele, vždyť to už vše znáte)...

Zima je období zklidnění, kdy většina z nás se uzavírá do sebe (ať už si toho vědomi jsme, či nikoliv). Jsme více doma a vyvinout aktivitu nad rámec běžného dne je těžké a spojení s přírodou také pokulhává. Projekty se spíše dokončují, než zahajují. I přes toto chápání jsem se sama k sobě chovala velmi špatně,... jako by to bylo něco negativního, nedokázala jsem tento cyklus v sobě přijmout, tak mě naučila společnost - pořád se pohybovat dopředu, pořád vyvíjet aktivitu. Ztotožňovala jsem se s tímto cyklem, jako bych to byla já - líná, netvořivá, neaktivní, tolik jsem trpěla představou sama o sobě. Mnoho činností totiž začalo být problémem - tím, jak jsem odhalovala, kolik věcí jsem dělala z neopodstatněného zvyku či pro okolí, nikoliv sama pro sebe, přibývalo věcí, ve kterých se mi bytostně nechtělo pokračovat.

Nyní přišlo pochopení, že zimní období je důležité jak pro Matku Zemi a Přírodu, tak pro mne, je to doba zklidnění a odcházení. Jako člověk, který vyrost v paneláku, se teprve učím, co znamenají přírodní cykly, učím se je uznávát a respektovat a vím, že vše má v přírodě místo a důvod. Stejně jako procesy, kterými jsem doposud prošla...


------------------------

Přichází jaro, staňte ve své kráse a dětském úžasu, jděte a tančete, jděte a zpívejte, milujte, držte krásu, držte lásku, jiskru, která je ve Vás. Tvořte, bavte se, projevujte se, obklobte se barvami. Pečujte o sebe jako o největší poklad na planetě. Vaše vesmírná rodina Vás miluje, Vaše odvaha a víra drží svět pohromadě, Vaše něha drží Matku Zemi, Vaše láska probouzí skutečné lidství. Vaše čistota proudí skrze Gaiu a ta Vás miluje, je Vaším domovem, Matkou i Učitelkou. Realita je ve Vás, tvořte ji, držte Světlo, držte Světlo! 


Už neustupuj zpět, Člověče...


Anamel

Haluzická snídaně - dárek pro mé Bohyně

Tentokrát z trochu jiného soudku... Milé Bohyně (samozřejmě nejen ty haluzické:), Vesmír mě zavál do haluzické kuchyně, a tak Vám mohu s pozdravem od Viliho předat pár receptů, ať si můžete Haluzice občas udělat také doma. Vařte s láskou a radostí :)

PS: Moje Lásky, Ženy svatého Grálu, byla bych ráda, kdybyste mi daly vědět do komentářů nebo na mail, kdo z mých milovaných Probuzených mě provází na mé ohnivé Cestě... Pocit osamění je jedno z mých velkých témat těchto dní... Napojování na blízké duše je důležité pro probouzení Lásky v nás a na Zemi...

Houstičky
1 kg hrubé a celozrné mouky (v poměru 1:1)
(možno 1 vejce)
voda dle potřeby
1 dcl oleje
1 kostka droždí (rozlámaná, příp. kvásek)
brambory uvařené rozmačkané
osmahnutá cibulka, příp. trochu česneku
kmín mletý
opražený a následně na mlýnku rozemletý len
sůl

Necháme chviličku kynout (myslím tak půl hodiny), na plech dáváme bobečky pomocí naběračky na rýži, po upečení se ještě horké houstičky potřou slanou vodou. Houstičky ještě můžeme potřít čerstvým česnekem.

Kvasnicová pomazánka
Cibulku zpěníme lehce do hněda, přidáme sůl, pepř, kmín mletý. Na pánev k cibuli hodíme kostky droždí a ty se roztajou, za stálého míchání  smažíme, dokud hmota nezačne houstnout do "pomazánkového" stavu. Minutku než sundáme z kamen je možno přidat nastrouhanou mrkev. Do vychladnuté pomazánky přidáváme trochu pomazánkového másla

Kvasnice obsahují vitamín B. Výsledná chuť je kvasnicím velmi vzdálená:)

Tvarohová pomazánka
Tvaroh 1x
Pomazánkové máslo 1/2
2 lžíce zakysané smetany
Nastrouhaná mrkev
Lžíce lahůdkového sušeného droždí
olivový olej
sůl
oregáno

Jáhlová kaše
Jáhly jsme měli den dopředu uvařené (možno ve vodě i mléce - recepty najdete na netu, např. jáhly přebereme a spaříme vařící vodou, abychom je zbavili hořkého nádechu. Vsypeme je za stálého míchání do vroucí osolené vody a zvolna vaříme. 2x více vody než jáhel, když se voda vypařuje, přidáváme horkou vodu), ale asi je možné je vařit rovnou. Přidali jsme badyán a vařili ještě poměrně dlouho. Během vaření (čas vaření podle typu kaše) jsme zahustili polentou (kukuřičnou kaší).
Přidat můžete ovoce, rozinky, opražený kokos, pražená semínka (na pánvičce bez oleje)...